Čus čuníci,

Rozhodl jsem se napsat nějaké dojmy z uplynulého víkendu v Bratislavě, kam jezdím za svými přáteli Rojkem a Kikou už více než 10 let a občas z toho vytlačím nějaké povídání: Třeba tady, jak jsme překvapili Rojka s kartičkami na narozeniny, nebo tenhle článek z roku 2017, kde je na konci bonusová koláž židozonky s vevericou, popřípadě o dva roky později, kde jsem kromě Bratislavy absolvoval i pobyt na slovenské horské chatě a byla to jedna z nejlepších dovolených, popřípadě tenhle kratičký článek, referující o tom, jak jsem byl ostudně ponížen v motokárách úplně všemi a Rojkem zejména o celé kolo, no a když jsem se jich tam tolik naotravoval, vyneslo mi to i pozvání na jejich veselku, ze které rovněž existuje reportáž, no a potom samozřejmě král všech bratislavských článků, skoro 10 let staré vyprávění, kde jsou ústředními postavami Martinova hot sestra a legendární vilný kmet, štědrý mecenáš slovenské krásy a samozvaný kamarád na život a na smrt, Hanz z Rakúska!Tady sami vidíte, že návštěvy Bratislavy mají tradici a celá moje existence je založena na tom, že jsem si v prvních dvaceti letech žití oblíbil některé lidi, činnosti, místa a jídla, a zbytek života vyplním tím, že na minulé zážitky s těmito lidmi, činnostmi, místy a jídly budu navazovat a vršit zážitky nové. Proč vymýšlet nové věci, když máme staré a osvědčené, že?

Bylo hezkou tradicí navštívit Bratislavu každý rok, ale pak přišla koronakokotina, kamarádům se narodila dcera, já občas utrácel jak opilý milionář za jiné věci… no prostě jsme si dali na pár let pauzu, ale kde je vůle tam je cesta, a tak jsme se dohodli původně na druhém srpnovém víkendu, ale nakonec jsme to ještě o týden přeložili (za tento vstřícný krok ještě jednou děkuji) abych mohl stihnout i akci u Artyho.

V pátek ráno nasedám do vlaku a velice zřetelně v žaludku cítím jalapeňo klobásu a neurčité množství různých piv (servírka mi při placení řekla: tohle všechno jste měl vy?) po čtvrteční pijatice s Adamem v pivovaru Cobolis. Nejraději bych ihned usnul a celé to prospal, ale můj rozhodovací proces prodělává ukázkový lapsus a naprosto nesmyslně objednává kafe, takže na spánek můžu zapomenout.

Věci, které mě iritují, se postupně začínají vršit. K pohyblivému žaludku se přidává místní stevard, jehož mečivý hlas je vokálním ekvivalentem nehtů na tabuli. Každé slovo navrch nevýslovně protahuje, a tím protahuje i mé utrpení, jako nedobrovolného recipienta jeho nadšeného projevu. „Na sesbííírááánííí, na odnééééšenííí!?“ zamečí na celé kolo tento blbínek ve vínové košili a sápe se po prázdných obalech, zatímco já musím potlačit nutkání sápat se mu po krku s noblesním záměrem umlčet jej jednou provždy.

Všichni okolo mě dostávají různé croissanty, bagety nebo dokonce ohřáté kuřecí kung – pao a já jsem zvědavý, jak se k tomu dostali, protože nepozoruji, že by kdokoliv našeho kozlíka zatáhl za kopejtko, aby si u něj objednal, abych následně zjistil, že všechny tyto operace probíhají – samozřejmě – skrze nějakou debilní aplikaci v moderních telefonech. Vzdorovitě usrkávám kozlův milodar – balenou třetinku vody a jako už tolikrát předtím, ani tohle pro mě není argument, abych na poli mobilní komunikace konečně vstoupil do tohoto století.

Ovšem vyvrcholení (ve všech významech tohoto slova) různých příkoří po cestě přichází asi hodinu a půl před Bratislavou, kdy si vedle jednoho z mých spolucestujících na čtyřce přisedne nějaký kamarád. Zatímco všichni ostatní mají sluchátka, já jsem odsouzen k vyslechnutí každého slova, které si tito dva výtečníci sdělí. Nově příchozí se pasuje do role ultimátního seladona a začne blahosklonně poučovat mého souseda v otázkách sexu při periodě: „Kámo, hele krámy nejsou problém kámo, jako ten jeden den je to blbý kámo, ale jinak se toho nesmíš bát, kámo“! Druhý ogárek uznale pokyvuje hlavou a řečníka zahrnuje obdivem, zatímco moje živá obrazotvornost škodolibě vykresluje znepokojivé malůvky. Červenou.

Z jejich témat se mi začíná dělat fyzicky zle. Menstruační milenec naštěstí na poslední chvíli změní předmět hovoru a začne v poněkud ambivalentním duchu velebit i pranýřovat jakéhosi Jirkala – předmětný Jirkal je univerzálně uznáván za to, že dokáže simultánně žít až ve čtyřech svazcích s různými ženami zároveň, nicméně rovněž od vypravěče dostane bídu za fakt, že se ozve, jen když potřebuje půjčit prachy a z tohoto důvodu mluvčí odvozuje, že se pravděpodobně nebude jednat o skutečného přítele.

No jo, „kámo“, ono když někdo má živit čtyři samičky, to je nákladná čuřina, vo tom žádná! Kdybych měl hrát hru „za každé jejich „kámo“ si dej panáka“, nesou mě nohama napřed už v Kútech, do Bratislavy ani nedojedu. Moderní komunikace dnešních teenagerů ve mně vyvolává stejné zděšení a znechucení jako moderní poezie: Nevyhnutelná degradace a dehonestace jazyka psaného i mluveného, oboje je mi vrcholně odporné.

Vypotácím se z vlaku a zvoní mi v uších. Kozel mě přepadne ze zálohy a svým „naaashleeedaaanooouu“ mi uštědří poslední vokální direkt na solar, naštěstí začínám registrovat půvabné Slovenky, které v letním parnu moudře zvolily úsporné modely, a to je instantní balzám úplně na všechno. Rojko mi píše: „Za chvíli som před stanicou, hladaj modrý Renault Kombi.“ To je začátečnická chyba, kdyby napsal SPZ-ku udělá lépe, copak já vím, jak vypadá nějaký Renault? Naštěstí registruji SPZ z Nových Zámků a i přes oslnivé slunce poznávám Rojka za volantem.

Kika, nejlepší volnočasový architekt, nám vymyslela program doslova na celý víkend, což je super, člověk se nemusí o nic starat, nežije v nejistotě a jen si užívá jednu akci za druhou. Takže nejdřív samozřejmě jedeme do Auparku na film, protože Rojko je velký filmový milovník a já jsem naopak ten typ člověka, který velice často odpovídá záporně na otázku: „No ale tohle jsi musel vidět, tohle viděl úplně každej“? Tedy je třeba mi rozšířit obzory projekcí poslední super hrdinské komedie Deadpool & Wolverine.

Film doručil přesně to, co jsem od něj chtěl vidět – tedy Rojka, který se smál tak srdečně, až mu  popkorn, jenž měl opřený o břicho, vinou seismických otřesů málem vypadl z kbelíku. A to už to jednou viděl! Jelikož jsem minul předchozí díl, neustále se táži Rojka, když jsem něčemu nerozuměl a on mi vždy trpělivě opáčil: „Pozeraj. Dozvieš sa“.

Film úspěšně vsází na dva pilíře. První je dynamika dvou postav, pesimistický bručoun se srdcem ze zlata a týpek, který celý film hází vtipy na všechny včetně sebe. To by téměř pasovalo třeba na Buríta a mě, ale já si nepamatuji žádné vtipy, a jediný, který si pamatuji z hlavy, je ten o Michaelu Jacksonovi, Bohumilu Kulínském a dětském sboru v letadle.

Druhé hlavní plus je neotřelá kombinace akčních scén a hudby, které k sobě pasují jako kuřecí stehno k pistáciový zmrzlině , ale nějak to prostě funguje. Když vidíte, jak Deadpool s Wolverinem kydlí nezbedníky a do toho jim hraje Like a Prayer od Madonny, tak to nejde nemilovat. Pochopil jsem, proč po sérii marveláckých diváckých i finančních propadáků či dle slov Rojka: „woke shitov“ tento film na plné čáře zabodoval a snad to pochopili i v tom Marvelu a budou nabízet více podobných filmů a méně namyšlených čubek, které vyhejtí vlastní fanoušky za to, že se jim to nelíbí. Né, že bych já byl cílové publikum těchto filmů, některé jsem viděl díky Rojkovi, jinak to jde úplně mimo mě, ale on si určitě nějakou pozitivní změnu zaslouží, je to die hard fan zfilmovaných komiksovek.

Po cestě na pravděpodobně stále nejlepší burger v Bratislavě v podniku Roxor nabíráme Kiku. Ač jsem jinak poměrně zdrženlivý v projevech sympatie ke komukoliv (a u žen dvojnásobně) tady ji div neumačkám, jelikož to byla jediná Slovenka, která mi poslední 4 roky chyběla – naposledy jsme se viděli na pohřbu mojí babičky. Kromě odlišné barvy vlasů mi přijde, že nezestárla ani o den, a roli matky přijala jako další výzvu a očekávání do ní vložená se jako tolikrát v minulosti rozhodla nikoliv pouze naplnit, ale jednoznačně předčít.

V Roxore si dávám tuhle šmakuládu, hrancle a cizokrajnou majonézu. Jelikož můj telefon umí posílat zprávy a volat, a vlastně jsem nikdy nebyl zaníceným příznivcem gastro fotodokumentace nemám žádnou fotku burgeru, musíte mi věřit, že byl výbornej.

Tématicky bavím Kiku svými historkami se Slovenkami z dávné minulosti, aby pochopila, proč negativní zkušenosti let minulých vydláždily moji cestu k absolutní pasivitě na poli shánění vhodné roby. I had my share of torment, thank you kindly, ať zase jiní si užijí!

Po ukončení hodování se přesouváme do bytu, odkud Rojko zanedlouho odjíždí pro dceru. Tohle bude střet dvou světů. Papin, pro kterého jsou děti terra inkognita, a tento stav mu vyhovuje a Zoe, která ani nebyla na světě, když jsem naposledy její rodiče viděl pohromadě, ale nyní je to 3 a ½ letá holčička, která mě naopak touží poznat a slyšela o mně od rodičů. Opakovaně.

Spousta lidí si myslí, že nemám rád děti. Takhle bych to neřekl. Já nemám rád, když po mě někdo chce, abych se pitvořil, dělal na ně ťu ťu ťu ty si ale loztomilá holčička, a byl unešený z toho, když mi přinesou ukázat obsah svého nočníku a touží být pochváleny. Nejsem v tomhle dobrej a nesnáším přetvářku.

Na druhou stranu chápu, že z podstaty věci nemohu s malým tvorem konverzovat na téma, jaký je jeho názor na vývoj Sovětského Svazu, v případě, že by Romanovci nebyli postříleni bolševiky, nebo kdyby moc uchopil Trockij místo Stalina.

Malé děti mých přátel mi to naštěstí usnadňují. Registrují mojí existenci, ale nijak se ke mně neženou a nesnaží se o osobní kontakt. To se nyní mělo změnit – byl jsem Rojkem opakovaně varován, že „když si tě Zoe oblíbí, vykecá ti díru do hlavy.“

Než Rojko přijel s dcerou zpátky, snažil jsem se dozvědět od Kiky, jak se jim změnil život po narození dítěte. Nejzajímavější část jejího vypravování byla bezesporu ta, že představa její matky se diametrálně liší od reality, ve které Kika žije. Následující monolog, u kterého jsem se dusil smíchy, se pokusím zreprodukovat po paměti a dopředu se omlouvám za svoji směšnou slovenštinu: „Vieš, ona má predstavu, že já ráno vstanem, otvorím okno a ako snehulienka sa u něj zhromáždí zvierátka a vtáčikovia a zaželajú mi dobré ráno, potom zobudím dieťa, ktoré mi s úsmevom na tvári povie že ahoj mamička, dobré ránko ti želám! Zatímco na sporáku bublá káva a sú pripravené raňajky, dávám si půlhodinku ranné jógy, a ještě další věci tam byly ke zmínění, ale nikdy nevím, kdo tenhle článek bude číst a pro věrnou ilustraci názorových diferencí mezi matkou a dcerou tohle bohatě stačí.Zatímco čile konverzujeme s Kikou, otevírají se dveře a vstupuje Rojko se Zoe. Setkáváme se ve dveřích, dřepnu si na bobek, abych měl své oči na úroveň jejím, a instantně poznávám, že Rojko s Kikou společnými silami vyrobili malého Rojka – female edition cuteness overload. Má paměť mi okamžitě přihrává Adamovu větu ze včerejšího večera: „Příroda to dobře zařídila, Pape! Mládě se velmi často podobá samci, aby tento věděl, že je skutečně jeho a neopustil samici s mládětem“. Adam to řekl zcela záměrně právě proto, že jeho dcera je rovněž jeho mini kopií.

Zoe na mě chvílí nedůvěřivě hledí. Pravděpodobně slyšela legendy o Supermanovi a nyní před ní stojí Clark Kent, čpící odérem naprosté průměrnosti. Nevím, jak se mám představit malému dítěti, a tak to udělám úplně stejně jako s dospělým: řeknu, kdo jsem, a podám jí ruku. Zoe se chvíli rozmýšlí, ale nakonec mě vezme na milost a rukou potřese. Nežil jsem zbytečně!

Apokalyptický scenář ohledně díry v mojí hlavě způsobené Zoeinou verbální lavinou se nicméně odkládá, děvčátko je po celém dni unavené, umyje se a jde s Kikou spát, zatímco s Rojkem koukáme na Dunu. V průběhu víkendu jsem poprvé s Rojkem viděl oba dva díly Duny a asi se nebudete divit, že k nim mám také co říci.

Univerzum Duny neznám, knihy Franka Herberta jsem nečetl, a přestože spousta mých kamarádů na to šla do kina a dokonce i rodiče to viděli a chválili, nepohnulo mě to k tomu, abych následoval jejich příkladu. Tom dokonce má deskovou hru na motivy Duny a spousta mých kamarádů ho navštívilo, aby s ním hru hrálo, né tak já, protože mě to prostě nezajímalo. Změnil jsem názor na Dunu? Líbil se mi film? Půjdu příště na Dune deskovku k Tomovi, pokud mě ještě někdy pozve? Odpustil jsem Zendaye, že je v tomto filmu zbytečně moc oblečená? Všechny otázky budou zodpovězeny!K tomu filmu mám několik výhrad. Zaprvé, přes pět hodin stopáže a přišlo to jenom mě, nebo se tam toho zase tolik nestalo? Harkonneni a Atreidové se mydlí o písečnou kouli, kde se těží koření a pouštními dunami se prohánějí obrovští červi. Kromě nich zde žijí Fremeni, kteří nestraní ani jednomu ze znesvářených rodů, ale když je Paul Atreides vinou zrady na útěku, přijmou ho mezi sebe a udělají z něj svojí modlu, proroka, vůdce, jezdce na červu, sexuální hračku pro Zendayu atd, načež porazí Harkonenny na hlavu a dokonce i Christopher Walken jako císař musí Paulovi líbat prsten, the end.Postava Paula Atreida mě iritovala hned ze dvou důvodů. Proti herci nic, Timotěj Chalamet je sice poslední dobou všude, kde není Pedro Pascal, ale ten mi nějak nevadí. Co mi vadí, je naprosto nesmyslné množství jmen či titulů, které za stopáž dvou filmů získá: Po smrti otce se stane vévodou, a jeho matka ho naučí tajnému učení řádu Bene Geserit, načež ho objeví Fremeni a vzpomenou si na nějaké staré proroctví a všelijak se ho tam snaží napasovat na to, takže kdykoliv udělá něco, co by kdokoliv jiný ocenil slovy jako: dobrá práce, nebo dobře ty, tak tito pověrčiví troubové padnou na kolena a začnou opakovat Lisan Al Gaib! Lisan Al Gaib! Oooh, give me a break, will ya?

To ale zdaleka není všechno, někdy mu říkají Mahdi, což je jejich výraz pro mesiáše, někdy jindy zase Usul, což je tajný jméno, který mu dali, když s nima chvíli pobyl, tak asi za odměnu, nevím. Muad Dib je tajný jméno, který on dal sám sobě, což mi vždycky přišlo trapný, když lidi sami sobě dávali přezdívky a nutili ostatní, aby jim tak říkali, ale co už.

Nevím, proč tam tohle je. Film se prý hodně drží knížek, tedy můj tip je, že autorovi bylo líto, že mu kámoši u piva říkali pouze Franku, místo toho aby ho oslovovali třemi tajnými jmény a čtyřmi přezdívkami a tohle je jeho způsob, jak se s tím vyrovnat.S tím se pojí druhá věc, která mi na něm vadila. On je ve všem automaticky dobrý a v jedné osobě spojuje hned celou řadu talentů a schopností, až je to nesmyslné. Pamatujete si ta stará RPGčka, kde jste při tvorbě postavy stáli před Sophiinou volbou rozdělení jednotlivých bodů do Síly, Odolnosti, Osobnosti, Intelektu, Rychlosti, Přesnosti a Štěstí a moc dobře jste věděli, že když někde přidáte, budete muset jinde ubrat? No tak tenhle ogárek dostal ze startu až nezdravé množství skill pointů a všechno hned vymaxoval, podvodníček.

Harkonneni byli sympaťáci. Za prvé jsou všichni plešatí, což já budu brzo taky, za druhé za ně mluví více činy, než slova a neustále dávají najevo svoji dominanci všem okolo. Tedy se opakovaně stane, že když nějaký podřadný štrajchpudlíček v jejich službách začne kníkat něco jako: „Můj pane, mohl bych navrhnout…“ A co chtěl ústnatý poddaný navrhnout, se už nedozvíme, protože najednou se odmlčí a svírá si hrdo, ze které prýští krev, jelikož ho právě nějaký Harkonnen beze slova podřízl.Motivaci doktora, který zradil Atreidy a paralyzoval Paulova otce, jsem nepochopil. Vrchní Harkonnen mu slíbil, že osvobodí jeho ženu, ale to samozřejmě znamenalo, že ji osvobodí od života. Věřit mu, že ji pustí, by bylo jako věřit Himmlerovi, že pustí vaši židovskou manželku z Ravensbrucku v roce 1942, absolutní nesmysl.

Zendaya je zde skutečně příliš oblečená, ale bohužel schlíple uznávám, že film se jmenuje DUNA nikoliv Holky to chtěj taky a pořád, a sice by bylo sympatické, kdyby tam pobíhala nahatá, ale považte, kam všude by se té chuděře dostal ten všudypřítomný písek, to bych jí nepřál.

Doposud jsem nepochopil, jestli Paulova matka je kladná nebo záporná postava a jestli kope víc za synka nebo za sesterstvo Bene Geserit ke kterému náleží. Celkově filmu dávám 7 z 10, docela mě bavil a výhrady, které k tomu mám, jsem už zmínil. Na deskovku bych se možná překecat nechal, protože už alespoň rozumím těm jednotlivým frakcím a jejich motivacím. Tolik k Duně, zpátky k Bratislavě.

Zbytek večera učím Rojka formát Commander v Magicách, aby až příště přijede do Prahy, si to s námi mohl zahrát. Popíjíme Gin&Tonic a je mi fajn. Rojkovi už tolik ne, protože jeho žaludek mu suše oznámil, že s gastronomickým trojskokem Kebab – Púkance – Burger překročil čáru a byl diskvalifikován.

Je potřeba zmínit, že Rojko mi kavalírsky přenechal postel ve svojí pracovně a sám šel spát v obýváku na gauč. Probouzím se do krásného dne a brzy seznávám, že celá domácnost je už v pohybu, jelikož Zoe nezná nic jako „ale tak mohla bych si ještě přispat, ne?“

Zoe už se otrkala, akceptovala moji existenci, jakožto i fakt, že se mnou bude muset po dva dny nějak koexistovat, což nevadí, protože v jejích očích jsem nová a potencionálně zajímavá atrakce, tedy při konzumaci rozpečené bagety s máslem a šunkou a popíjení kapučína dostávám od slečny učitelky úvodní referát do předmětu „Moje hračky“.

Zoe postupně vytahuje svoje figurky a plyšáky a oznamuje mi, které jsou od babky Betky, které darovala babka Marika, a jaké byly věnovány babkou Adrikou (Rojkův táta má druhou ženu, proto má Zoe tři babičky) Jsem poučen i o přibližné ceně ukázaných předmětů – pokud byla hračka finančně nákladná, je mi to sděleno.

Přemýšlím o tom, že s takovouto frekvencí nových přírůstků se za rok začnou v nových plyšových a plastových kamarádech brodit, za dva roky topit. Kika mě však vrací do reality mistrovskou klauzulí: Pokud Zoe dostane nového plyšáka, musí vybrat pět jiných a rozdat je dětem, které neměly takové štěstí. Nejen, že je to šlechetný záměr, ale zároveň se jedná o velice efektivní prevenci před zahlcením domácnosti výrobky hračkářských firem.

Velice brzy začínám chápat vzájemnou dynamiku mezi rodiči a malou dcerou. Celé je to založeno na principu neporušitelných dohod, kompromisů a slibů, k jejichž naplnění se obě strany zavazují. Když Kika říká dceři: „Zoe, jak zněla dohoda“? Je to, jako kdybych slyšel sám sebe v komunikaci s různými lidmi, kteří zapomněli, k čemu se zavázali. Já ale nikoliv.

Po snídani vyrážíme s Rojkem a Zoe do Buppi světa, což je místo, kde se malé děti kolektivně vyřádí na různých atrakcích, prolejzačkách a hrách, zatímco jejich rodiče jim buď starostlivě stojí za prdelí, nebo pokud zase tak starostliví nejsou a věří, že to jejich potomek zvládne i sám, odfukují na tulivaku a z bezpečné vzdálenosti provádí alespoň vizuální kontrolu životních funkcí dovádějícího čúráčete.

Po příchodu do obchoďáku bere Zoe Rojka za ruku, načež natahuje druhou. No co, asi se protahuje, pomyslím si. Načež se Zoe otočí a významně se na mě podívá. Z její non verbální komunikace odvozuji, co se ode mne nyní čeká a beru ji za druhou ruku. Vypadáme sice jako párek gayů, ale hlavně, že je Zoe spokojená! Snad za rohem nebude čekat nějaký Ficův agent a nepožene nás před mravnostní tribunál, kde zjistí, že jde o nedorozumění.

Po zaplacení vstupného (platí se zde pouze za dítě, což vítám) a prozřetelné výměně fuseklí hlavní hrdinky z bílých na… barevně více konvenční vzhledem ke zdejším aktivitám, může započít křepčení na prolejzačkách. Bezelstně se svalím na tulivak naprosto spokojen s představou, že budu pasivním divákem dětských satelitů a třeba si ještě zdřímnu, Zoe má však jiný nápad: „Papin se musí taky dívat, jak mi to jde“!

Jsem tedy vytažen z pohodlí tulivaku a naopak já sám se stávám satelitem Rojkovy dcery.  Zoe je velice samostatné děvčátko a rozhodně nepotřebuje, aby ji kdokoliv vodil za ručičku, úloha nás dospělých tkví v tom, stát se svědky jejich četných úspěchů, ať už je to šplh, skluzavka, cyklistika či skoky do kádě gumových míčků. Zoe má velice vyvinutý prostorový smysl – než se rozhodne vykonat nějaký úkol, vždy určí, kde mám sedět já a kde Rojko. Protože jsem nový a alespoň dočasně zajímavý, jsem vždy usazen do prestižní první řady, zatímco vlastní otec je nemilosrdně zapuzen o několik metrů za mnou.

Hřišťátko obsahuje i spoustu židostrojů, které svůdně blikají a pípají, ale je potřeba do nich naházet eura, aby s nimi začala ta pravá zábava. Zoe je všechny zdvořile oběhne a zodpovědně pomačká, ale ani jednou jedinkrát nejde somrovat od tatíka peníze, ačkoliv vidí jak se stroje „vylepšily“ když jiné dítě kešeně vydundalo a se zájmem to sleduje. Má však svoji hrdost a žebrota se jí protiví.

Její oblíbenou disciplínou je několik skluzavek, zvláště taková, kde si ostatní děti nosí připravený bob. Zoe sezná, že varianta s bobem je pro začátečníky, lamy a trapáky, načež to několikrát pyšně sjede po zadku.

Rojko musí řešit i menší rozmíšku. V sekci, kde jsou velké stavební kostky, které malí stavitelé vrší na sebe (či s gustem boří, protože destrukce je prima zábava) začne Zoe nějaký malý pišišvor sobecky vytlačovat. Rojko se do toho vloží: „No no, co sa to tu odohrává“? Malý zasran k němu zdvihne zraky, ukáže obviňujícím prstem na Zoe a odbojně prohlásí: „Ona se se mnou chce kamarádit, ale já nechci“! Zoe mezitím stojí opodál a se zájmem sleduje probíhající debatu, citově naprosto nepoznamenána faktem, že mladý ogárek nejen, že neopětuje její sympatie, ale ještě se k tomu hrdě hlásí. Myslel jsem si, že teď už se určitě musí rozbrečet, ale vůbec to s ní citově nehnulo. Rojko se snaží mezitím obrousit hrany: „No tak dobre, však nemusíte být priatelia, ale hrajkat si tady može tiež, nie“?Pádný argument je nicméně příslovečným házením hrachu na zeď, a k uším maličkého zlojeda ani nedoputoval, jelikož ten našpulí pusu, jako kdyby trucovalo celé Kongo, a opět zavřískne s koňskou dávkou pýchy v pisklavém hlase: „Ona se se mnou chce kamarádit, ale JÁ NECHCI“!

Jen počkej troubo, fast forward 15 let a plazil by ses kvůli takový po silnici plný střepů, ale ona už nebude mít zájem a dobře ti tak – pomyslím si. Rojko, ever the diplomat, odkormidluje dcerku z vlivu a dosahu tohoto škarohlída na jinou atrakci.

Docela rychle si osvojím svoji novou roli: Sedni si, kde je ti určeno, a dělej podporujícího Papina. Nějakou dobu mi proto trvá, než si vůbec všimnu, že Rojko, který je konstantně vlastní dcerou odkláněn na diváckou periferii zmizel v útrobách zdejších toalet a já se Zoe jsem osiřel. Jímá mě koncentrovaná hrůza – hlídat cizí dítě na prolejzačkách je stejný pocit, jako kdyby mi někdo dal Fabergého vejce, abych s nimi žongloval, ale ať si předtím dám černou pásku přes oči a skáču u toho po jedné noze.

Zatímco se začínám potit strachy, Zoe je naprosto v klidu a dlouhou dobu ani nepostřehne, že tam tatík není, bohatě si vystačí se svým novým objevem, který bojuje s mdlobami. Místo toho prohlásí konverzačním tónem: „som smädná“. Ha! Tohle už jsem viděl, to zvládnu! Rojko jako starostlivý otec pravidelně doplňuje dceřiny tekutiny, která ona vypotí v běsném tempu na všech možných atrakcích, takže stačí dojít k batůžku ve skříňce, vyndat lahev a naštelovat ji do polohy vhodné ke konzumaci tekutin, Zoe obstará zbytek.

Poté, co zvládneme tohle nápojové intermezzo, je čas na další klouzačky. Po chvíli se posadí na okraj, já si sednu vedle ní. Rojko se mezitím vrátí, a pozoruje nás z uctivé vzdálenosti. Najednou má malá společnice vysloví naléhavou otázku: „Papin, kedy sa naučíš slovenčinu?“ Cítím, že je to otázka ze stejného ranku, jako kdyby se zeptala, kdy se naučím vázat šňůrky (tkaničky) nebo používat zubnú kefku (kartáček), prostě něco, k čemu nevyhnutelně dospěji, je to jen otázka času.

Snažím se Zoe vysvětlit, že jsem občanem jiného státu a my tímto jazykem nemluvíme, ale z jejího pohledu úplně cítím, že i skrze veškerou svoji elokvenci se propadám do bahna vlastního zesměšnění ve stylu „paní učitelko, já jsem ten úkol fakt udělal, ale sežral mi ho pes“. Zoe se blahosklonně rozhodne moje očividné selhání více nekomentovat.

Po návratu zblajzujeme výborné grilované maso, které nám stihla připravit Kika, přestože se chystala na svatbu kamarádky v jiném městě. Jak všechno stihla, nevím, ale bylo to výborné. Rojko odvezl Zoe k prarodičům, a ačkoliv původní plán byl odjet s Kikou do Pezinku a jít do místní putyky, a ač se Rojko zdvořile zeptá, na co já mám – jako návštěva – náladu, když vidím, jak zbědovaně vypadá a jaké četné zastávky na hajzlu musí konat, nechám míček na jeho straně hřiště, a místo toho dokoukáme druhý dál Duny a dáme nějaké další kartičky.K večeru s Rojkem vyrážíme alespoň do Pivovaru Měšťan, což je přesně jedno z těch tradičních míst, které navštěvujeme na legendární žebírka, která si dáme napůl. Dávám si k tomu tuplák piva a nostalgicky zavzpomínám. Můj první a poslední tuplák mi přivezl Gotrek na první Sol Sraz v roce 2008. O tuplák jsem přišel, když se v roce 2013 zavíral Skanzen, naše tehdejší domovská hospoda, kde jsme měli tupláky v úschově. O Gotreka jsem přišel o pár let později, kdy si tento půjčil menší obnos platného oběživa a pak přestal odepisovat na cokoliv.

Vychutnal jsem si pivo z tupláku i žebra, ačkoliv Rojko k nim měl výhrady, které se nebál delegovat obsluhujícímu personálu. Další výhrady k žebrům mělo rovněž Rojkovo zažívání, které ho za zvolenou krmi neodměnilo právě shovívavě.  Ještě, že jsme měli Gin, Tonic a kartičky! Usínám za projekce prostředního dílu Deadpoola, jelikož se Rojko nesmířil s tím, že když jsem viděl ten první a nyní ten poslední, že bych měl snad nedejbože minout ten prostřední!

S tou nedělí jsme poněkud lavírovali. Původní plán byl jet do Rakouska na nějaký super koupaliště, dokonce jsem si u kolegyně Leonky v práci vymodlil pondělní záskok, ale Rojkovi stále nebylo ani do zpěvu, ani do koupání, proto jsme se nakonec rozhodli ponechat původní termín. Kika udělala skvělá míchaná vajíčka na raňajky a já jsem se dozvěděl, že se to dá dělat i jinak a lépe, než že hodím vajíčka na pánev a chvíli je tam pokvedlám. Zoe mi zničehonic řekla: „Papin, já už som ťa viděla…na fotkách. Až teraz naozaj“. Bavíme se pořád o holčičce, které ještě nebyly 4 roky, ano? Intelekt malých dětí dokáže někdy velice překvapit, to je poučení, které si z toho odnáším.

Vinou machinací s lístkem se nestihnu rozloučit s holkama, s Kikou se mi to daří alespoň telefonicky,  Zoe údajně můj odjezd obrečela, což byly první (a pravděpodobně i poslední) slzy, které pro mě jakákoliv dívka ze Slovenska kdy prolila. Rojko sice napsal: „Akože moc by som tomu plaču Zoe neprikladal, lebo ona plače aj kvoli totálným kravinám“. To může být pravda, ale moje zkušenost byla jiná: Za celý víkend jsem ji neviděl bulet ani jednou, dokonce ani tehdy, když tatík zmizel ze zorného pole, nebo když jí boreček, o kterého u stavebních kostek projevila zájem, odepřel přízeň, a to je teprve kalibr!

Nebylo mi souzeno mít pohodovou cestu zpátky. Naproti mně seděla mladá zahraniční rodina a jejich malý zasran nezavřel hubu po většinu cesty, než vysílením usnul. Byl navíc dost hlasitý. Nevím, jestli to byli Maročani, Alžířani, Turci nebo něco podobného… vypadali docela osmansky. Přemýšlel jsem, že jim dám 230 kč v hotovosti, když toho zpovykance utiší. Těžko říci, jestli pro ně Česko nebylo pouze tranzitní zemí a třeba by české koruny ani nevyužili.

Každopádně tato poslední negativní zkušenost s random hulákajícím capartem nemůže přebít jednoznačná pozitiva, která jsem za poslední měsíce a roky s vašimi dětmi zažil. Víte, kdysi jsem si myslel, že tohle bude ta konečná rána do vazu, že když uvidím, jak s těmi dětmi bojujete, jak jsou rozjívené, náladové, nezvladatelné, časově i finančně nákladné, že jednou provždy s definitivní platností řeknu, že tohle není nic pro mě a dobrovolně se zříkám možnosti předání genetické informace.

Ale hele ne. Ať už se jednalo o Péťu od Pijera a Míšy, o Matyho, kterého má Buríto s Debbie, Artyho a Míšinu Aničku, holky Švecovy Elišku a Štěpu, a teď i malá Zoe, která z těch všech byla nejlepší už jen tím, že se o mě živě zajímala a komunikovala se mnou, což pro mě bylo nové a inspirativní, musím říct, že to vy všichni jmenovaní vedete dobře a vaše děti jsou v pohodě. Pokud máte dítě a nejste na tomto seznamu frajerů, kteří bravurně zvládají něco tak obtížného, jako je výchova dítěte v 21. století, je to pro to, že jsem vaše dítě viděl maximálně na fotce, nebo jsem s ním nestrávil dostatečný čas na objektivní posouzení.

Kdybyste naopak měli nevycválaného fagana, vůbec bych se nezdráhal vás vyhlásit, protože horší, než nevychované dítě je jenom houbový nákyp, tento plakát SPD s šestiprstým AI kokýnem (i když ta samička je omyvatelná, jak by řekl Danda) a špatná poezie.

Zatím ale nemám nikoho ani na tomto listu hanby. Takže to dítě možná nakonec samo o sobě nebude tím konečným důvodem, proč ho nemít. Tím důvodem bude něco jiného a kandidátů je stále celá řada.

Anyway! Bratislavu jsem si královsky užil i přes lehkou Rojkovu indispozici a moc děkuji za pozvání, realizaci, nocleh, jídlo, filmy, gin, tonic, kartičky, (tam patří i nedělní pexeso se Zoe) a hlavně za váš čas, protože není dražší komodity, než je čas. Co jsme nestihli teď, stihneme příště, no harm done.

PS: Mám škodolibou radost z toho, jak se preference SPD propadají do bahna, a tato pseudostrana je tak zoufalá, že se v nejvíc ateistické zemi v Evropě koří falešným modlám a naivně doufá, že jim to pomůže. Doufám, že Tomio pojede na dovolenou, zakopne a spadne do aktivního vulkánu! 

 

Mimochodem tento článek je pětistým příspěvkem na Kovákovém princi, nemáte zač.