No těpéro, čuníci!

Tři měsíce jsem nenapsal žádný článek. Tři měsíce! Né kvůli tomu, že by se mi psaní nějak zprotivilo, spíš jsem nenalézal inspiraci a byl trvale sešněrován v těsném korzetu svých zvyklostí a obyčejného života, který je prost změn a nečekaného vzrušení, protože nemám rád ani jedno, ani druhé.

Nicméně dokonce i já občas udělám nějakou nepředvídanou akci, jež by zarazila všechny, kteří mě lépe znají, abych na chvíli zkusil, jestli jinde není tráva zelenější, jestli nedělám chybu, když se záměrně straním nových lidí a nových zážitků, a jestli zde na tomto světě není něco víc, než to, co už důvěrně znám a mám rád.

Jednou za čas provedu takovýto překvapivý výpad, vykouknu ze své bezpečné komfortní zóny, abych zcela nepřipraven čelit nepoznaným děsům dostal od vesmíru do držky a na další měsíce a roky se opět stáhl do své ulity, kde si lížu rány a podrobně analyzuji prodělaný nezdar.

Tento článek bude o jednom z těchto pokusů.

Minulý týden mě v práci navštívil Vasil. Vasil je člověk, který tu pracuje jako příležitostný údržbář a zároveň dodavatel Ukrajinců a dalších východoevropských národností do fabriky na letecké kompozity či úklidové služby. Vasil tu pracoval už v době, kdy jsem zde brigádničil, tedy dá se říci, že Vasila znám téměř dvacet let. Vasil asi před měsícem přivedl dvě mladé ukrajinské cácory, prý jsou to sestřenice a jeho sousedky. Byly mladé a pohledné, jedna blondýnka, druhá černovláska, vydal jsem jim karty s přístupy a více si jich nevšímal.

Ve Vasilově hlase byla nyní slyšet nezvyklá naléhavost: „Poslúchaj Honzik, já tu mám tyhle dvě holky, viděl jsi je, že? Každý den je sem vozím z Opatova ráno autem, to už takhle nejde dělat, a jim končí smlouva tam, kde jsou, potřebuju je na měsíc někam ubytovat, a ty máš ten volný pokoj, ne? Z každé bys měl bůra měsíčně. Promysli to, a řekni mi zítra, jak ses rozhodl“.

Vasil dokončil svůj monolog a zanechal mě se spoustou myšlenek. Jeho nabídka 24 hodin na rozmyšlení byla zbytečně štědrá, stačilo mi osmnáct a zbývajících šest jsem věnoval spánku. Víte, když jsem postaven před takovouto nenadálou situaci, dám si vedle sebe plusy a mínusy. Vždycky začínám s mínusy – co nejhoršího by se mohlo stát? Na tomto poli dokážu být velice vynalézavý!

V tom bytě není moc co ukrást. Chtěl bych vidět, jak někdo bude utíkat s gramofonem pod paží, nebo s obrovskou vodní dýmkou, to by byl pohled k popukání. Televize je velká jak kráva a sedm let stará. Počítač už také není žádný jinoch, navíc by případnému lapkovi přihrál bonusové mrzení skutečností, že, ačkoliv žiji sám, je zaheslovaný. Playstation to stejné. Netřeba zmiňovat, že odcizení věci člověku, kterého další den potkáš v práci, je ta největší pitomost.Pokud by se děvuchy rozhodly začít nový život někde daleko odtud, nepředpokládám, že cokoliv z toho, co vlastním, by jim v jejich snažení jakkoliv významně pomohlo.

Pak je tu moje knihovna. Ne, nemyslím si, že by se jim zachtělo krást moje knihy, mladí lidé knihy ani moc nečtou, natož aby je kradli. Jde o tituly, které by zde nalezly v češtině i angličtině: „ Mladý Stalin. Stalin a dvůr rudého cara. Lenin ve vlaku. Biografie Lva Davidoviče Trockého. Knížka o Ježovovi. Několik knih o Velkém Teroru. Memoáry Anny Lariny, Naděždy Mandelštamové a Jevgenije Ginzburgové, a spoustu dalších knížek z neradostné doby, kdy Sajuzu železnou rukou vládl gruzínský Joska.Mohly by dojít k logickému (ale zcela chybnému) závěru, že jsem zapáleným milovníkem sovětského Ruska. Potom by záleželo pouze na míře jejich vnitřního patriotismu, s kolika bodnými, tržnými, řeznými, sečnými či dokonce střelnými ranami bych skončil, až bych usnul a ony vykonaly spravedlivou vendetu na kolaborantu, který adoruje prznitele jejich rodné hroudy.

Anticipoval jsem tento možný scénář dopředu, a chystal jsem se je poučit, že jsem milovníkem historie, nikoliv však Ruska současného ani minulého, a pokud by je to zajímalo, mohl bych jim osvětlit, proč je Rusko takové, jaké je, proč jej nazývám nadvakrát ukradeným státem, aneb kořeny všeho zla hledej v minulosti. Když je to samozřejmě zajímat nebude, nutit jim svoje monology nehodlám, troufnu si říct, že stále oplývám alespoň elementární úrovní soudnosti.

Možná negativa jsem myšlenkově rozryl opravdu důkladně. V tomto článku jsem načrtl pouze ta nejpalčivější. No a nyní pozitiva. V zásadě byla tři, seřadím je vzestupně podle důležitosti.

Mohl bych najít novou motivaci uvařit něco dobrýho, protože za roky samoty jsem se pár věci naučil, ale vařit pro solitéra je nůďo, nikdo to nevocení a chválit jídlo sám sobě je podobně zoufalé, jako lajkovat si vlastní příspěvky na sociálních sítích.

Druhé pozitivum je značný finanční bonus. Deset tisíc za měsíc by byla výrazná vzpruha pro můj skromný rozpočet, nebudu předstírat opak. Vasil nastínil možnost, že kdyby se jim tam líbilo, a společně jsme vycházeli, mohla by děvčátka prodlévati v mojí rezidenci i delší dobu, než jeden měsíc. Představil jsem si kolika krásnými starými foilovými kartami bych obohatil Humřího Ceciášeleka, což je můj nejlepší balíček do karetní a sběratelské hry Magic the Gathering, a hned mi bylo veseleji. Poněvadž jsem ale podezíravý, skeptický degenerát, nezačal jsem překotně objednávat kartičky s vidinou, že desítka je automaticky ve vrecku. To se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí.

Třetí a největší pozitivum jsem nicméně spatřoval v něčem úplně jiném. Nikdy jsem v dospělosti nebydlel s žádnou ženou, natož se dvěma, a ta skutečnost by mohla být inspirativní. Možná i zábavná, dokonce. Mohl bych o tom napsat nějaký článek! Právě to dělám, já vím, ale teď už je to úplně jiný článek!

Třeba bych se o nich něco dozvěděl a od nich něco naučil, jelikož mé zkušenosti s ženami bych povýšil na roveň mým zkušenostem s řezáním plechu. Oboje jsem si kdysi vyzkoušel. Oboje dopadlo katastrofálně. Náš ředitel Kája Kesl, který nás na tento nyní již vyhynulý předmět jménem Dílny měl, se ustrnul a dal mi čtyřku, ale oba jsme jasně věděli, že je to čistá kule!

Tedy můj naprostý zkušenostní deficit v oblasti komunikace i koexistence s cizí příslušnicí opačného pohlaví na malém společném prostoru po delší čas je nesporně jedním z hned několika důvodů, proč jsem absolutně nečinný v disciplíně „namlouvání hodného děvčete“ jak si vždy přála moje nebožka babička a proč jednoho dne zemřu sám ale s úsměvem na rtech, a to se počítá! Možná, když se naučím komunikovat na denní bázi s cizími ženami, časem ztratím tu smrt ve vočích, kdykoliv mám holce, která se mi líbí, říct něco víc než dobrý den a nashledanou.

Samozřejmě kdybychom se lépe poznali, byla by na stole i možná poněkud frivolní nabídka „můžete tu bydlet zadarmo, ale něco za to budu chtít“ a pokud vás nyní napadá nějaká chlípná čuňačina, bezradně koukáte na tento text (promiň, mami) a nevíte jak si spojit to, co právě čtete, s osobností autora, tak je mi líto, ale je to skutečně tak – jsou to obě hezký holky, já jsem dlouho sám, člověk má svoje potřeby…

Tedy pokud by mě kterákoliv z nich porazila ve hře Atomic Bomberman na deset utkání, tak bych jí to dal na ten měsíc zadarmo, protože jsem dycky uměl ocenit svého soupeře. Lidé, kteří se mnou hráli tuhle hru, vám řeknou, že tato nabídka je past a skutečně pravověrná prasečina, kam se hrabou nějaké nestydaté sexuální návrhy.Po osmnácti hodinách přemýšlení nad tímto návrhem (a šesti hodinách spánku) jsem Vasilovi sdělil, že jsem ochotný to zkusit, ale jeho plán – tedy že on je tam přiveze v neděli se všemi věcmi, nechá je tam napospas a odkráčí středem, mi přijde jako šílený. Chápu, že dámy jsou v tíživé situaci, přitlačeny ke zdi, každý chce kauce, nájmy dopředu, a ony mají posledních pár dnů na vyřešení ožehavého problému, ale že patří k elementární slušnosti jim nejdřív byt ukázat a něco jim k tomu říct, dát jim možnost se na cokoliv zeptat a svobodně se rozhodnout.

Vasil můj argument odbyl mávnutím ruky s dovětkem, že ony stejně momentálně nemají žádnou jinou alternativu, ale pokud na tom zarputile trvám, ať je tedy po mém. Dal jsem děvčatům lísteček s adresou a telefonem, ať si vyberou den na prohlídku a když se jim to bude pozdávat, v neděli večer ať se klidně nastěhují.

Po několika vyměněných smskách jsme se dohodli na sobotní ráno v devět hodin přesně. Jelikož byl pátek volný den, využil jsem jej k úklidu a proaktivně jsem v obýváku vyklidil několik skříněk, aby si měly kam dát věci.

Bylo krásné sobotní ráno, než krásné býti přestalo, jelikož bylo deset minut po deváté a zájemkyně nejevily známky přítomnosti. Napsal jsem jim lehce kousavou smsku, jestli jsme se skutečně dobře pochopili a bylo to v devět ráno, nikoliv v devět večer, protože já tu jsem, a ony ne. Přišla mi odpověď: „Dobrý den, máme malé zpoždění, budeme tam za půl hodiny“.

Vítězně jsem vybojoval těžkou bitvu s iminentní potřebou odepsat: Půl hodina NENÍ „malé zpoždění“! Tedy mě ani moc nepřekvapilo, když se ani po avizované půl hodině nic nestalo. Člověk, který je schopen označit 30 minut jako malé zpoždění, přijede za 45 minut a už se k tomu ani slovem nevrátí. Je na čase nasadit tu nejvíc žoviální masku a nezkurvit to hned ze startu.Po předpokládaných 45 minutách před domem zastavuje Vasilův mercedes. Vidím, že kufr auta je napěchovaný jejich kufry. Jestli si Vasil myslí, že mi je tu hodí na hrb a odjede, tak to ještě neví, jak moc s tímto plánem narazí, avizoval jsem to dopředu jasně. Ponurý scenář se však nekoná, z auta vystupují pouze holky a Vasil, který hned omluvně hlásí: „Já jsem jim řekl, že mě k tomu nepotřebují, ale ony že prý ať překládám, kdyby něčemu nerozuměly.“

Ukázal jsem jim stručně celý byt místnost po místnosti a klasicky nedokázal určit, jestli se jim to zamlouvá, nebo právě naopak, protože prostě neumím číst v ženách a tyhle dvě byly velice ostýchavé, což jsem chápal, a dávaly najevo naprosté minimum emocí, většinou se omluvně usmály a zabořily pohled do země.

Sedl jsem si do gauče v obýváku a započal monolog. Holky s Vasilem stáli ve dveřích, jako kdyby hned za nimi plála neviditelná ohnivá zeď.

Vysvětlil jsem jim, že pokud jim dám klíče od tohoto bytu, jde to ruku v ruce s velkou důvěrou, a že si nepřeji, aby klíč někde nechaly nebo nedej bože půjčily. Zmínil jsem, že tu mám v obýváku Playstation, a přijde mi jako velká hloupost koupit si Playstation a nehrát na něm, ale ještě větší hloupost je pak vybírat od někoho peníze za pronájem pokoje, kde ho budu tejrat svojí přítomností při pařbě na Playstationu. Pokud tam budou měsíc, klidně to měsíc nezapnu, nebo maximálně po předchozí domluvě, vždycky budu respektovat jejich soukromí. Pokud tam budou déle, Playstation si přestěhuji do svého pokoje i s tou televizí.

Bylo vidět, že mě poslouchají a pravděpodobně i rozumí, ale rozhodly se nezapojovat do mého řečnění. V pořádku, řekl jsem si, prostor na dotazy přijde vzápětí.

Osvětlil jsem, že návštěvy jsou něco, po čem vyloženě neprahnu, ale ani jim to nechci automaticky zakazovat, pokud budu doma a budu to vědět dopředu, určitě je to o domluvě. Další sdělení se týkalo toho, co zde můžou a nemůžou používat. Poprosil jsem je, aby se vystříhaly fyzické interakce s gramofonem a vodní dýmkou, jelikož to jsou drahé věci a pokud je má někdo rozjebat, ať jsem to raději já sám, a budu nasranej sám na sebe a né na ně.

Nicméně nejsem lakomec a rád jim jakoukoliv desku přehraju, a pokud budou mít chuť na vodní dýmku, ani to není problém.

Při zmínce o vodní dýmce zasvítily blondýnce oči, a to byl ten největší projev entuziasmu, který jsem z nich za celou tu dobu vyždímal.

Z lednice si mohou vzít cokoliv, co je načaté, skutečně před nimi nebudu stát s nataženou dlaní, když zjistím, že si z mého másla namazaly rohlík. Snažil jsem se to pojmout stručně, upřímně a věcně, aby věděly, do čeho jdou a co od tohoto bydlení a ode mne samotného mohou očekávat. Chtěl jsem být maximálně otevřený a transparentní.

Hrdě jsem představil vyklizené skříňky s dovětkem, že každý má právo žít důstojně, tedy nemít věci v kufrech, ale ve skříních, a velkoryse jsem se propůjčil k tomu, že když jim přidělené prostory nebudou stačit, obratem vytvořím další.

Po ukončení mého povídání se slova ujal Vasil: „No co holky, dobrý, ne? Berete to“? Děvčata si vyměnila pohled a jedno z nich váhavě utrousilo, že teda jo. Bylo to asi to druhý nejváhavější jo, co jsem kdy slyšel, protože je velice obtížné překonat rakouského kancléře Kurta Schusnigga, když velice zdráhavě a neochotně (ale přesto!) podepsal Hitlerovi memorandum o Anšlusu (a tím de facto převedl Rakousko pod „ochranu“ nacistického Německa) tam to bylo kurva to nejváhavější jo of the universe, ale tohle jo bylo hned za ním!

Vyrozuměl jsem nicméně, že s navrženými podmínkami bez výhrad souhlasí. Zrovna tak Vasil, který rovnou řekl, že můžou začít nosit kufry nahoru, nechají mě tu samotného ještě do neděle, a v neděli holky přijedou, načež opustil místnost, aby začal nosit zmíněné kufry.

Děvčátka chvíli stála jako vyřezaná. Zeptal jsem se, jestli mají k tomu celému nějaké dotazy, odpovědí mi bylo tuplované zakroucení hlavou z jedné strany na druhou. Tak asi všechno jasný, žejo, tím líp.

Černovláska se najednou otočila a odešla, nechávajíc blondýnku v prekérní situaci s cizím člověkem v cizím pokoji, i když alespoň ten pokoj už pro ni zakrátko nebude tak cizí, utěšoval jsem se. Naivně. Zeptal jsem se, jestli chtějí pomoci s nošením kufrů nahoru, odpovědí mi bylo rezolutní, jasné a zvučné ne, něco jako když si rakouský kancléř Kurt Schusnigg poprvé přečetl navrhované memorandum, o kterém byla řeč výše.

Blondýnka rovněž opustila místnost, a tak jsem nechal otevřené dveře na ty kufry, ale nikdo nepřicházel. Vasilovo auto sice stále čekalo před domem, ale bylo zavřené a mlčící jako Morannon, černá brána do Mordoru z Tolkienova Pána Prstenů. Začínal jsem z toho být docela zmatený. Co se to vlastně děje? Zavolal jsem Vasilovi. „No víš, ony tady koukají do mobilů, jak je to daleko do práce, jim to přijde docela daleko, tak hodinu cesty, ale tak určitě to budou mít blíž, než z Opatova, žejo“ dodal optimisticky.

Nyní je potřeba do tohoto vyprávění přimíchat konkrétní fakta. Jak já rád operuji s fakty!

1/ Do práce to netrvá hodinu, ale 40 minut, což je o celou třetinu méně. Na druhou stranu chápu, že pokud někdo označí zpoždění 30 minut za „malé“ a stejně se do něj nevejde, asi by neměl čekat, že když bude hovořit o čase, bude kýmkoliv brán vážně.

2/ Adresu měly k dispozici už den a půl. Nevěřím tomu, že se nepodívaly, kde se zmiňovaná destinace nachází. Tohle bude zástupný problém.

S Vasilem jsem mluvil ještě ten den odpoledne. Sdělil mi opět, že „stejně nemají kam jinam jít“ „že se to dohodlo“ a že se mi ozve v neděli. Řekl jsem mu, že mi to stačí do 12 hodin dopoledne. Dušoval se, že se ozve v devět hodin ráno. Neozval se celý den. Večer jsem mu napsal zprávu, která začínala: „Říct, že jsem z vývoje této situace poněkud rozmrzelý, je jako říct, že druhá světová válka byla lokální šarvátkou“. Vlastně mi v tu chvíli došlo, že tam ty holky z nějakého důvodu bydlet nechtějí, ač tvrdily opak, a byl jsem s tím v míru, jenom mě sralo, že nikomu nestojím alespoň za to, aby mě s touto skutečností seznámil.

Vasil se ozval druhý den ráno, když už jsem byl v práci. Údajně zaspal, a když se probudil, vlastně zjistil, že mi stejně nemá co nového říct, a počítal s tím, že ty holky jsou u mě. S těmi jsem mimochodem v pondělí ráno taky mluvil! Na moji otázku, co se stalo s domluveným bydlením, obě svorně zabořily oči do země, jedna laškovně potočila kartičkou na šňůře a omezily se pouze na toto stručné prohlášení obsahující následující tři slova: „My máme byt“.

Měl jsem nyní dvě možnosti, jak se k vzniklé situaci postavit. Obě dvě interpretuji níže:

Možnost první (ta lákavější) Ukřivděným hlasem vyplivnout následující zhrzenou obžalobu: „Vy nevděčné flundry! Tak proč jsem se sral s vyklízením skříňek pro vás, proč mi Vasil řekl, že je to tutovka, proč jste s tím souhlasily a pak se ani neobtěžovaly říct, že ve vás hovno udělalo kotrmelec a vše jste si rozmyslely, tohle je ale neseriózní jednání, tfuj!

Možnost druhá (ta racionálnější) Napodobit jejich minimalistický styl komunikace a bez emocí sdělit „Paráda, problém vyřešen“.

Jsem rád, že nakonec vybírám možnost dvě. Je to určitě ta dospělejší ze dvou variant, ale vlastně by mě zajímalo, co je se mnou tak špatně. Pochopil jsem dávno, že nikterak nefiguruji v tajných erotických fantaziích žen, a je to v pohodě, smířil jsem se s tím, ale že dostanu kvinde už i jako něškodný potencionální spolubydlící, trochu to bodlo přes pancíř, nebudu říkat, že ne.

Nevím, jestli jsem řekl nebo udělal něco nevhodného, ony mi to nepoví, a nepoví to asi ani Vasilovi, který byl v šoku z toho, že tak zázračně nalezly nový příbytek, ačkoliv mi asi pětkrát zopakoval, že já jsem jejich jediná možnost, minimálně dočasně. Asi je tato vyhlídka tak vyděsila a zároveň motivovala, že napjaly všechny své síly a našly si něco na vlastní pěst v rekordním čase. Budiž jim to přáno.

Vylezl jsem z ulity, chtěl jsem poslechnout našeho pana premiéra a pomoct Ukrajincům, ale akorát jsem neslavně dostal po čuni.

Pokud máte nějakého kamaráda, který zoufale shání ubytování a nemůže platit kauce a dopředné nájmy, uděláte mi velkou službu, když se mu o mně vůbec nezmíníte. Já jdu zpátky do svého nehybného, statického světa, který důvěrně znám, jak by řekla máma – zapouzdřit se do svého mauzolea.

Pokud si to ty holky někdy v budoucnu rozmyslí, protože nikdy neříkej nikdy, tak jim sladce sdělím, že všechno v životě je dočasné, a moje nabídka – podobně, jako tento článek – již rozvážně dokráčela na konec své životní pouti.

Na úplný závěr Vám tu otisknu první dvě sloky z geniální Gellnerovy básně „Všichni mi lhali“ protože když jsem přemýšlel nad svým neradostným osudem, prostě jsem si na ni nevyhnutelně vzpomenul:

 

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.