Ahoj čuníci,

Poslední dobou nemám inspiraci tak nějak nic moc k ničemu, a tak aspoň popisuji věci, co se staly. Čekejte tedy příval různých recenzí a reportáží, a tady máte hned jednu z mého pobytu v Tatrách a Bratislavě s Rojkem, Kikou, Annou, Pavlem a dalšími!

Ve zkratce se jedná o nejlepší prodloužený víkend za poslední rok. A samozřejmě někdo namítne: „Ale Papine, nový rok přece teprve začal!“ A já medově odvětím: „Jasně náhodný kverulantský čuníku, ale tohle těžko něco překoná!“

Jak by řekl Tyrion Lannister: So many adventures, so much to be thankful for! Víte, dohodli jsme se před časem s mými slovenskými přáteli, že ač za nimi již jezdím roky, nikdy jsem vlastně nebyl v Tatrách, což je hanebný nedostatek, a mělo by se to napravit.

Tedy jsme se usnesli, že hned zkraje ledna vyrazíme, uděláme si dva krásné dny v Tatrách, a pak se přes Žilinu přesuneme do Bratislavy, kde si uděláme další dva krásné dny. Všechno bylo v režii Kiky perfektně naplánováno již měsíce dopředu, až do toho celého plánu Pavel hodil vidle s nalezením nové práce, kde by úplně nebylo dobrý, kdyby měl nastoupit od druhýho ledna a místo toho prostě jel do Tater. Víte, já jsem na tohle fakt pes, ale tohle jsem respektoval.

Když jsme se o tom bavili s Kikou, tak řekla: „Práca? Jaj? Já som myslela, že v tom je volaké dievča.“  Ujistil jsem ji, že kdyby nás Pavel po domluvení termínu vyšmelil za náhodnou dočasnou a pomíjivou fuchtli, bylo by to naposledy, co by mě viděl.

Den první – středa

Ale to předbíhám! Vydal jsem se tedy druhého ledna brzo ráno na vlak. Rojko mi kladl na srdce, abych hlavně „zobral medžiky“ jelikož jsem o tom v poslední době hodně mluvil, a on si to chtěl také zkusit. Magicy jsou karetní hra, kterou jsme dřív hrávali, když jsme byli malí, a taky do toho cpali nemalé sumy z našich rozpočtů na svačiny. Teď už jsme velicí, a nehrajeme hry pro děti, ale šetříme na budoucnost NAŠICH dětí!  cpeme do toho mnohem větší sumy z našich rozpočtů na měsíc.

Vyrážím tedy v půl páté s velkým batohem na hory a malým batohem na medžiky. Tma tmoucí, všude zavřeno, ani bagetu si člověk nekoupil, ale tak co, v Bratislavě budu mít na přestup do Zvolena krásných deset minut, tak něco na žraní zrekvíruji tam.

Chyba lávky – na přestup jsem měl tři minuty a se staženou prdelí jsem pospíchal k regionálnímu spoji, který mě měl odvést do Zvolena. Babička mě varovala, že „ve slovenských vlacích jezdí cikáni“ a tak jsem raději dva nejdražší balíky medžiků nechal doma. Ale nebyli tam cikáni, jenom dvě ženy – jedna mladá a pohledná, druhá starší a zachovalá a vedli spolu debatu na téma, které naše dvě země zatím teda moc nepálí, ale na to nikdo nedbá – nezbední uprchlíci!

Pohodlně jsem se usadil a pokračoval v četbě povídek od G.R.R. Martina, které jsem dostal od sestřičky k narozeninám, ale dostal jsem se k nim až nyní (jsou naprosto famózní mimochodem – všem doporučuji, jmenuje se to Snové písně).  Cesta už začínala být fakt dlouhá, k snídani nic, čas oběda byl už taky passé a já už měl pekelný hlad. Nadával jsem si za svojí krátkozrakost, ale nic naplat.

Konečně jsem dorazil do Zvolena, přivítal se s Rojkem Kikou a Annou, od Anny dostal nějakou výživovou tyčinku a na oběd jsme vyrazili do Koliby, která byla pár kilometrů od Zvolena. Kika objednala stolek pro pět. Sedli jsme si ve čtyřech ke stolu. Podívali se na prázdné místo. Podívali se na Kiku. „Nu co, já s tým Pavlom stále rátám!“ pronesla organizátorka na svoji obranu, a když přišla servírka, zeptat se, jestli teda ještě někdo přijde, řekli jsme ji, že nikoliv a začali se smát. Vznikla z toho tradice, kdy jsme se dovolávali nepřítomného Pavla po celou dobu Tater. Pavle, jak se ti sedí v sauně? Pavle, chutnají ti halušky? Co myslíte, není Pavlovi zima? Pavel byl prostě s námi neustále.

Dal jsem si skvělá žebra, a konečně byl spokojený čuník. V autě jsem samozřejmě usnul, a moje poslední vzpomínka byla naprosto suchá dálnice, po sněhu ani památky. Vzbudím se o hodinu později a sníh všude. Na silnici, na stromech i ve vzduchu. „Hej, my jsme přejeli hranice do Finska?!“ ptám se rozespale. Slováci kontrují, že mi přece slíbili sníh, tak tady ho mám.

K večeru dojíždíme do cíle naší destinace: vesnice jménem Stará Lesná ve Vysokých Tatrách. Kousek od této vesnice je taková vilová rezidenční čtvrť, kde je vedle sebe postaveno cirka dvacet identicky vypadajících vilek. Tohle byla pro mě úplně nová zkušenost, víte – ten model. Někdo si postaví vilu, ale mnohem častěji ji pronajímá, než v ní bydlí, pokud vůbec.

Po chvilce bloudění a telefonátů jsme našli tu naši a ubytovali se. Musím říct, že to byl luxus první třídy. Všechno bylo zařízeno velice moderně, velká společenská místnost ústila do kuchyně, sprcha měla tolik knoflíků, že to vypadalo jako zařízení na odpalování jaderných hlavic (popravdě nevím, jak vypadá, ale představuju si něco složitýho, pokud je to fakt jedno velký červený tlačítko, byl bych fakt zklamanej) a vila byla dokonce vybavena malou, ale útulnou saunou, ze které vedla úzká dvířka rovnou ven – do sněhu. Vzpomněl jsem si na tátu, že tohle by určitě miloval.

Ani jsem si nestihl všechno vybalit, a Rojko už mě začal netrpělivě popichovat:  „Papin, vyndaj Magicy, chcem si to vyzkúšať!“  Překecali jsme Kiku a Annu, aby hráli s námi a já vytáhl čtyři balíčky. Moje představa byla taková, že jim budu poutavě vyprávět o přednostech a slabinách jednotlivých balíčků, a na základě toho si každý vybere, co bude jeho srdci nejbližší.  Určitě bude zajímavé sledovat, kdo si co vybere v závislosti na informacích, které jim poskytnu, protože každý balík se hraje úplně jinak. Popravdě jsem se na tohle fakt těšil.

Realita ovšem vypadala následovně: Vytáhl jsem čtyři různobarevné krabičky na stůl. Ještě jsem ani nestihl otevřít pusu, když se vedle mě ozvalo: „Ja chcem bielú!“ řekla Kika automaticky. „A já si prosím zelenú“ přidala se Anna. Rojko si vzal balíček se zlatým drakem na krabičce a zlatými obaly. Na mě tedy zůstali červení goblini, pravděpodobně nejsilnější balík ze všech, nicméně hrál jsem s ním velice pasivně, na nikoho moc neútočil, protože když zabijete začátečníka ve třetím kole, moc se tu hru nenaučí.

Musím říct, že Magicy sklidily úspěch, dokonce i holky to bavilo a Rojko po mém odjezdu zakoupil sobě několik balíků, jeden koupil i Kike a teď to doma hrají po večerech i ránech. Já mám prostě tenhle zvláštní talent, když mě něco baví, že tím nakazím i lidi okolo sebe. Tohle však není reportáž z Magiců, ale z Tater, a laskavého čtenáře určitě zajímá, jaké to bylo v místní sauně.

Je to spoustu měsíců, kdy jsem byl naposledy v Sauně, mám pocit, že naposledy s Milanem Duckem jsme obdivovali „hanbaté fedryně“ jak to on nazývá a pak vegetili na lavičce a vyžahli piviště. Tato sauna byla jiná – mnohem menší a intenzivnější, dát v ní 15 minut nebyl žádnej med. Všichni jsme byli zabalení v plachtě jako antická nobilita a i s tou plachtou jsme sebou jebli do sněhu.  Víte, já se docela otužuju (rozuměj: každý den v závěru sprchování otočím kohoutkem prudce doleva alespoň na dvacet vteřin – to člověka probere) takže jsem s tím neměl takový problém a zůstal tam ležet i o něco déle. Ostatní skučeli, jakoby je na nože brali, a rychle se zase ukryli do bezpečí sauny.

Kromě Magiců jsme hráli ještě Túry Múry, Uno, a Rojko zrobil výborný tatarák. První den na Slovensku, i přes až příliš dlouhé cestování, dopadl nakonec na výbornou.

Den druhý – čtvrtek

Plán byl jasný. Zatímco holky se budou saunovat a relaxovat, my s Rojkem neohroženě vyrazíme na svah, jsme přeci v Tatrách, a určitě bych rád využil početné vybavení, které mi rodičové zapůjčili. Takže na lyže jsem byl perfektně vybaven. Při snídani proběhla tato konverzace:

„Papin, chceš do tej kávy aj cukor?“

„Áno“

„A kolko kociek?“

„Šak dve“

Víte, to nebyla konverzace mezi Rojkem a mnou, ale mezi Rojkem a Kikou, která svému manželovi automaticky odpovídala, protože Kika si pamatuje i to, kolik kostek cukru chci do kafe, a to kafe piju velice výjimečně. Otevřel jsem pusu, a zase ji zavřel.  Řekl bych, že mám dobrou paměť (hlavně na zbytečnosti) ale kolik kociek si kdo dává do kafe, tak to je ultimate Kika level of memory, a tam se nechytám.

Po snídani jsme se autem vydali na sjezdovky. Jelikož ani jeden z nás na nich nestál celé roky, řekli jsme si, že není čas na hrdinství a zvolíme nějakou snazší trasu. Po deseti minutách jsme dojeli do malé obce, kde měl být vlek jménem Greguška, jehož archaické webové  stránky s topografickou mapou, která pamatuje Stalina ještě jako editora Pravdy, nenapovídaly příliš zdařile, kde se zlotřilá Greguška nachází. Ujo v nádražní budce věděl pendrek, a když jsme nakonec našli ten svah, museli jsme sjet až dolů pro permici a navíc někde najít půjčovnu lyží.

No…napsal jsem svah, ale byla to taková loučka, nakloněná rovina, která mi evokovala vzpomínku, kterak jsem na gympláckém lyžáku dělal na podobně triviálním kopci hodiny od začátku do konce, aby mi na konci mojí cesty vrazila němčinářka Gottfriedová hůlku mezi lyže, jelikož si myslela, že to neubrzdím, což byl samozřejmě nesmysl. Nejen, že jsem se ukázkově vysekal a přitom ji ohnul hůlku, ale musel jsem ji následně i zaplatit, a mít celý týden službu při roznášení obědů. Dík, Hani!

Inu, půjčovnu jsme nenalezli, tak jsme se rozhodli jet ještě o pár km dál do toho skutečného velkého tatranského zimního střediska, kde to bude určitě o sto procent lepší a budu tady moci laskavému čtenáři nabídnout podrobnou sondu našeho lyžařského umu. Přeci jsem všechny ty teplý rukavice, čepici, šálu, oteplováky, helmu a horskou bundu nevezl nadarmo!

Dojeli jsme do střediska. Dokonce jsme měli kde zaparkovat! Wau, teď už to bude jen lepší, slibovali jsme si. Vcházíme do dveří, kde hřadují zaměstnanci lyžařského areálu, kteří prodávají permice. Hej ani tu není fronta! No jasně, nejsme tu úplně časně, a Greguška nás pojebala, ale teď vychází to krásně!

Nebo… ne?

Už když jsme se blížili k pokladnám, něco se mi nezdálo. Ti zaměstnanci vypadali neuvěřitelně znudeně. Tak jasně, řekl jsem si: Největší nával už pominul, a odbavit dva lidi za hodinu asi nebude žádný terno, já to chápu.

„Prosím dvě permanentky“ řekl Rojko způsobně

„Ale dnes sa nelyžuje“ odpověděl mu personál hlasem, který napovídal, jak moc ho vlastně sere, že je tu naprosto zadarmo drahej, a jen dokolečka opakuje tuhle větu, která posílá tazatele do podobné nálady, jakou měl on sám.

„A to prečo?“ otázal se Rojko nechápavě.

„Fúká vietor.“ Odvětil pracovník lakonicky.

Dole jsme sice nic necítili, ale co my víme, co může být nahoře…

Vyměnili jsme si bezradné, rezignované pohledy.  Nakonec jsme se dohodli, že si teda tady alespoň půjčíme lyže a vrátíme se na ten svah pro batolata – Gregušku.  Jenže v momentě, kdy chtěli v jednom třicet, v druhém dvacet EUR za půjčení lyží na půlden, jsme se vyjebali i na to a odjeli zpátky na chalupu. Rodiče mě nastříhají na papírový čerty, až tohle budou číst. Takovou práci si dali s převozem všech těch blbin na zimu a nakonec všechno přišlo vniveč.

Vrátili jsme se do chalupy, kde jsme hráli Magicy, saunovali se, a jedli výborné Halušky s brynzou, co udělala Kika s Annou. Když jsem nevokoštoval Slovensko na lyžích, vokoštuju jej alespoň na talíři, tak!

Večer jsme podnikli výlet na Štrbské pleso, kde se teda spustila taková fujavice, že i s brýlemi byla obtížná viditelnost. Tohle byl možná ten vítr, o kterém mluvil znuděný vlekový vašnosta. Bylo to tak intensivní, až jsem si vzpomenul na „pochod ke Kakrdovi“ když mi bylo asi deset let a šli jsme z horské chalupy do takového penzionu v naprostém nečasu. Tohle bylo něco podobného.

Kika to shrnula celkem výstižně větou: „Guys, pome to rychle prejsť, bo teraz zo Štrbského Plesa vidíme holý kokot.“  A tak se také stalo – naštěstí cca od poloviny cesty už to nebylo tak strašné jako na začátku, a když člověk zatnul zuby, dalo se to kvalifikovat i jako docela hezká procházka.  Večer se opět hrály Magicy a Rojko plesal radostí, když se mu po hodinové hře podařilo mě udolat s konečným útokem za *doplň astronomickou cifru*

Den třetí – pátek

V pátek jsme bohužel museli zvednout kotvy a opustit pohádkové bydlení ve Staré Lesné, nicméně nedá se říct, že by další program znamenal ústup z pozic či snížení už tak vysoko nastavené laťky, jelikož naše další cesta vedla do termálních lázní Lúčky, kousek od Liptovského Mikuláše. Pravděpodobně nikoho nepřekvapím sdělením, že jsem v termálních lázních (ani v žádných jiných) nikdy nebyl, tedy jsem se držel Rojka jako stín a kopíroval téměř každý jeho pohyb.

Nejdřív jsme tedy šli do bazénu. Víte, ten bazén byl VENKU, a byla docela zima, a nějak jsem přemýšlel, co budu dělat, až nastydnu, a svede se na to, že jsem určitě nenosil čepici, a to mám nyní za to. Jenže ta voda byla fakt teplá a příjemná, navrch tam byly různé relaxační proudy a sondy, že to bylo skutečně příjemné. Koupat se venku v teplé vodě a přitom koukat na zasněžené vrcholky hor v těsném sousedství má něco do sebe.

Pak jsme šli do sauny – kterých tam měli asi pět různých druhů. Vzpomněl jsem si na Milana, jak by byl smutný, kdyby zjistil, že Slovenky jsou stydlivější než Češky, protože by tu nenalezl jedinou bez ručníku, zatímco když jsme spolu byli v sauně v Praze, každá třetí se s nějakým ručníkem vůbec netrápila, k velké Milanově radosti. Jasně, má to i obrácenou stranu mince, a to, že některé byste bez ručníku samozřejmě vidět nechtěli, ale co se týče mojí zkušenosti z pražské sauny s Milanem shrnul bych to takto: mladé květinky měly kuráž, staré pušky sebereflexi. Rojko se osmělil a po jedné sauně dokonce hupnul do ledového bazénku, načež klel jako pohan k pobavení všech přítomných. Ale zvládl to!

Po úžasném relaxačním odpočinku v Lúčkách pokračujeme k naší další destinaci, kterou se stává Žilina. V Žilině bydlí část Rojkova příbuzenstva, a Rojko slíbil staré mame, že k ní zajdeme na oběd. Víte, tohle je taková zvláštnost u Slováků.  Oni mají babičku, jako máme my, a pak mají starou mamu, což my nemáme, ale je to taky označení pro babičku. Rojko mi to vysvětloval tak, že pak se neplete, kdo je kdo. My to máme hozené místopisně. Mám pražskou babičku, a mám boleslavskou babičku, a nevím, jak by v Čechách obecně prošla stará mama, protože málokdo chce slyšet, že je starej, i kdyby to stokrát pravda byla. Jenže na Slovensku je to prostě takhle zavedené.

Stará mama vyfikla fenomenální řízky s bramborem, kterými zahnala nejen můj hlad, ale také obavy, co bych tak mohl dělat, kdybych třeba dostal houby s kroupami, ke kterým mám doslova fyzický odpor. Rojko obdržel kritiku za svoje fousy (jako kdybych slyšel svojí babičku!) že prý takto bude za chvíli vypadat jako „starý žid.“ Stará mama měla perfektně nazdobený vánoční stromeček a naprosto identicky stejnou sadu nábytku v obýváku jako mám já, tak jsme na to společně zapěli ódu, jak je to hezké a odolné a jak se toho nikdy nikdy nezbavíme.

Po hodince a půl jsme poděkovali staré mame, rozloučili se s ní, a z Žiliny se přesunuli do Bratislavy, kde se loučíme s Annou a kde dále pokračuje náš program. V některé z minulých bratislavských reportáží jsem velice pozitivně hodnotil návštěvu Secret Baru, což je malý podnik schovaný v druhém patře většího podniku, designově je laděný do dvacátých let minulého století (má oblíbená doba) a dělají tam naprosto fenomenální drinky. Kika objednala taxíka, objednala bar, ale když jsme tam přišli, obsluhující švihák nám sdělil, že rezervace byla vytvořena až na zítra, aneb i mistr tesař se někdy utne. Nicméně jsme měli štěstí, že měli akorát tři místa volná, a tak se na našem plánu nemuselo nic měnit.

Jakmile jsem viděl drink pod názvem „Do you like it hot (or not)“ bylo mi jasné, co si dám. Drink, do kterého vám nastrouhají chilli papričku Trinidad Scorpion Moruga (která je jedna z nejpálivějších) prostě musím ochutnat. Samozřejmě to bylo perfektně vyladěné, a příjemně štiplavé, nic, co by vám utrhlo pusu (a další den prdel). Již nějaký čas jsme dostávali pravidelné info od Pavla o jeho strastiplné cestě vlakem. Původní plán byl takový, že Pavel s námi stihne i koktejly, ale jelikož jeho vlak měl poruchu/zpoždění (nehodící se škrtněte) tak ty výborný koktejly bohužel nestihl.

Kika pro něj poslala taxík na nádraží a rovněž jej vybavila kruciální informací: „I kdyby měl hlad, hlavně ať proboha si nic nedává, protože půjdeme na brazilskou svíčkovicu na lávovom kameni – nejlepší steaky a nejdelší tradice, chodím na ně snad už od roku 2009 a nikdy nezklamou.

Z baru jsme se vydali pěšky, a když jsme uprostřed náměstí zasněžené Bratislavy potkali Pavla, vypadal nějak takto:

Konečně kompletní vyrážíme do Ria. Kika objednává nějaké dobré víno, tak jsem se k ní rád připojil, sice většinou dávám přednost pivu před vínem, ale jednou za čas to prohodit vůbec neuškodí.

Donesli svíčkovicu. S Rojkem jsme zklamaně podotkli, že je pouze jeden dip zdarma, namísto třech, jak to bývalo zvykem. Zeptali jsme se takového milého chlapíka, co nás obsluhoval, jestli neví, čím by to mohlo být. Chlapík se usmál, spiklenecky se naklonil k našemu stolíku a konverzačním tónem pronesl: „Neviem, nebol som tu vtedy, ale hádám je to preto, aby na tom viac zarobili.“  Mně se tahle odzbrojující upřímnost líbila, a i všichni ostatní vnímali pozitivně, že namísto tradičního balamutění zákazníka nám naservíroval čistou pravdu. Muž na svém místě!

Pavel řekl, že tohle je ten nejlepší steak, který kdy jedl a tuhle větu následně ještě několikrát zopakoval. Myslím, že musel blahořečit Kiku za její prozřetelnou radu, aby si určitě nedával bagetu v nádražním bufetu. Posilněni dobrým jídlem i pitím jsme se vydali zpět ke Kike a Rojkovi. Pavel spal na gauči, zatímco já jsem dostal privilegované místo – Rojkův gaming room.  Dost dobrej pátek, mark my words.

Den čtvrtý – sobota

V sobotu jsme měli rovněž bohatý program – jak zážitkově, tak gastronomicky. Kika na večer pozvala několik dalších hostů na kačicu, se kterou se většinu soboty mordovala, a tak nás Rojko vzal na Děvín, nebo spíše na to, co z něj zbylo, jelikož – jak mě Rojko poučil – Děvín rozjebali Turkovia. V Bratislavě napadlo spousty sněhu, teploty šly nad nulu, a tak se z toho stala nepříjemná čvachtanice.  Udělali jsme kolečko okolo Děvína a vydali se na oběd do vyhlášené burgrárny jménem Roxor, kde jsem ještě nikdy nebyl a kvůli které jsem ze zvědavosti obětoval i tradiční „rebrá v Mešťanovi“. Rojko nás dovezl kus cesty odtud, načež jsme se brodili přes tající sníh, až jsme dorazili k takovému nenápadnému podniku. Který byl ovšem nacpaný téměř do posledního místečka, a když nám přinesli ty burgery, pochopil jsem proč.

Podobně jak Pavel glorifikoval včerejší steak na lávovom kameni, užil jsem podobného výraziva pro to, co jsem ochutnal zde v tomto podniku. To byl skutečně nejspíše nejlepší burger, jaký jsem kdy v životě jedl – a že já mám burgery rád, a občas si nějaký objednám i s dovozem, a určitě jsou dobrý, ale ne TAK dobrý. Vlastně bych ani nevěřil, že TAK dobrý burger lze vůbec udělat, že se dá tato gastronomická větev vytáhnout až na takovouto úroveň, a to se pořád bavíme o jídlu, které není nijak přehnaně složité na přípravu, ale jak se říká – ďábel je v detailech. Dal jsem si El Gringo Burger s devět měsíců zrajícím cheddarem, slaninou, chipotle majonézou a nakládanými jalapeňos papričkami a tortilla chipsy, a klidně to tu napíšu ještě jednou – lepší burger jsem nežral.  Rovněž musím vyzdvihnout ty hranolky – protože si myslím, že je ještě těžší udělat hranolky tak, aby „vyčnívaly z davu“ ale tady se to opět povedlo.  Dali jsme si s Pavlem k burgerům medové pivo a nacpali se jako králové.

Abychom se Kike nepletli v kuchyni, vyrazili jsme do kina. Když člověk přijede do Blavy, tak musí být i kino. Po kratší úvaze zvítězil nový animovaný Spider – Man. Jelikož kino bylo součástí velkého nákupního centra, Pavel už nevydržel naši propagandistickou masáž a spontánně sobě zakoupil vlastní kartičky.

Spider – Man byl docela zábavný snímek. Skvěle udělané, co se týče animací. Bod za Spider vepře, který se jmenoval Peter Porker.  Možná i tenhle snímek mě trochu motivoval k tomu, abych si koupil Spider – Mana na PS4 a této investice rozhodně nelituji. Ostatně, recenzi na tuto hru dostanete v rámci následujících týdnů.

Musím se přiznat, že když jsme se vrátili zpátky domů ke Kike, vůbec jsem neměl hlad, jak jsem se nacpal tím burgerem. Jímala mě hrůza z toho, že nebudu schopen snít kačicu, se kterou se Kika většinu dne dělala, a pokud budu, bude to tak miniaturní porce, že nemá cenu s tím ani špinit talíř. Kika mě však spasila rozhodnutím, že kačicu si mohu dát i zítra, a ať si dám raději víno. S povděkem jsem toto záchranné laso přijal. Na slavnostní večeři jsme nicméně nebyli sami ve čtyřech, ale Kika s Rojkem pozvali další hosty: Kikinu kamarádku Inku a Lenku s jejím partnerem Joem, a dvě Rojkovy sesternice, Kiku a Luciu.

Víte, tohle byla další věc, které jsem se tak trochu obával. Nemohu naplocho říct, že bych neměl rád cizí lidi. Spíš k nim nemám žádný vztah, nevyhledávám jejich společnost, neseznamuji se s nikým, a pokud jsem do takové společnosti umístěn, často se v ní necítím dobře, a hledám způsoby jak prchnout. Polehčující okolnosti byly, že Kiku a Luciu jsem viděl jednou v Záležitosti a Inku na svatbě, ale přesto jsem přemýšlel, jak ten celý večer dopadne.

Nu, řekl bych, že dopadl nad očekávání. Všichni si pochutnali na kačici, a následná konverzace se točila často okolo fantasy, kdy jsme si hlavně se sesternicami a Joem kolektivně zanadávali na Hobbita a naopak si připomněli v pozitivním světle Pána prstenů. Dvakrát jsem pyšně vyjmenoval všech sedm Feanorových synů, a vlastně ten večer dobře dopadl. Pavel se dopustil menšího faux-pas, když se sesternic zeptal, odkud jsou, a když mu řekly, že ze Žiliny, neprozřetelně pronesl: „To je na hranicích s Ruskem, ne?“ Načež obě sesternice se simultánně zvedly z pohovky, každá popadla jeden polštář a jaly se za všeobecného veselí nebohého Pavla tlouci polštáři. Ach, on si občas prostě takhle naběhne.

Joe byl super. Rozšafný, bodrý a přátelský Portoričan, který nějakou dobu žil v Ohiu byl vítaným příspěvkem do naší sobotní skupiny. Zvláště při konverzaci o dílech Tolkiena a jejich filmových adaptacích se nadšeně zapojoval do debaty. Sice jsem si nedal kačicu, ale Kika připravila tři výborná vína, a to poslední bylo navíc portské, takže nedostatkem jsem skutečně netrpěl, ale zároveň jsem se ani neopil, nenudil, nebo neusnul. Myslím, že dobrý!

Den pátý – neděle

Neděle měla dva zásadní milníky: kačicu a Slavín. Kačica byla fenomenální, nebylo vůbec na chuti poznat, že bych to jedl „o den později“ a do hvězdné hitparády všeho, co jsem sežral za posledních 5 dnů, skvěle zapadla. Kika zaválela. Vydali jsme se na Slavín. Slavín je takový kopec, kde je velký pomník vojákům „červené armády“ (slováci nepoužívají termín rudá armáda, ale užívají slova červená – zajímavá lingvistická vložka!) kteří padli při dobývání Slovenského území z rukou nezbedných náglů.

Pavel se ptal, na co přesně Slavín slouží v dnešní době. „No vieš, mladí ludia sem chodí chlastat, fetovat a trtkať“ pronesla nevzrušeně Kika. Rojkovi se na Slavín moc nechtělo, byl trochu mrzutý, jelikož špacír ve čvachtanici mu stačil den předchozí. „Však teď pojď s námi, a večer sa možeš hrajkať na počítači!“ snažila se jej Kika motivovat. „To ma velmi nebaví“ pronesl Rojko nenaloženě, očividně nemotivován touto nabídkou. „Tak můžeš robiť čokolvek len budeš chcieť“ snažila se ho Kika dále motivovat. Rojkova tvář se rozjasnila: „Budeme trtkať jako zajačíky?“ pronesl se znatelnou nadějí v hlase. „Nooo já budem večer u rodičov“ diplomaticky krotila jeho naděje Kika.  Rojkova naděje sice pohasla, ale smířil se se svým osudem a po zbytek cesty již neprotestoval.

Uprostřed Slavína byla taková velká pietní budova, a ze všech stran zde byla vyznačena větší slovenská města spolu s datem jejich osvobození. Přestože Slovensko není tak velká země, všiml jsem si, že mezi jednotlivými městy – pokud jde o datum jejich osvobození -jsou drastické, několikaměsíční rozdíly. Zeptal jsem se Kiky, čím si myslí, že je toto způsobeno. „No vieš, než sa červená armáda pretrťkala z mesta do mesta, tak to zobralo aj pár týždňov“ Téma trtkání nás na Slavíně evidentně neopouštělo.

A just to sem napíšu! Málem jsme nestihli zpáteční vlak, protože Pavel do svých tenat lapil arcidémon Nikotin, a Pavel se před vchodem do domu ztratil a pět minut nebyl k nalezení. Rojko sice dělal, co mohl, ale bazmegovské semafory nás neustále stavěly na červenou, a vlak jsme stihli jen tak tak, když jsme celým nádražím proběhli. Přemýšlel jsem, že jestli ho nestihneme, budu takto honit Pavla po nádraží další tři hodiny, abych si ukrátil otravné čekání, ale byl spasen.

Hele, to je celý! Sorry, že jste na to čekali tak dlouho, zvláště někteří.  Devadesát procent úspěchu je ve správném načasování, a když prostě na to není vhodná doba, tak nepíšu nic. A někdy se mi zase chce psát jiný literární útvar, ale nemá to žádnou spojitost s tím, jak moc se mi líbila dotyčná akce. Tahle se mi totiž líbila velmi. Je to dlouhý, ale já vím, že Kika s Rojkem si to přečtou. Nejspíš i Pavel. Rodiče určitě… kurňa, až se dozvědí, že jsme nelyžovali, to bude poznámek! Možná proto jsem to taky tak oddaloval.

Umět psát je hezká věc. Když vás to baví, tím líp, ale někdy je to jako střílet si góly do vlastní branky – vyžvaníte i to, co je vám subsekventně vytýkáno.