Ahoj čuníci,

 

Chcete si přečíst, jak jsem se měl v Bratislavě? Přestože tam jezdím dvakrát ročně, a několik článků jsem již těmto výletům věnoval, a Vy teď budete kvičet jaký je autor neinovativní zpátečník, který recykluje použitá témata?

Ale ne, takhle to samozřejmě nebude. Vy si to přečtete s chutí, poctivě to olajkujete, budete se cítit obohaceni, a kdo si chce jó udělat voko, přihodí komentář nebo aspoň srdíčko na fejsánku.

Víte, Bratislava a zdejší obyvatelé mají pro mě speciální hodnotu. Měl-li bych to porovnat s Prahou, vypadalo by to nějak takhle – Prahu miluju jako manželku, ač žádnou nemám, tak moje teorie o lásce v dlouholetém manželství jsou asi takové, že drahou polovičku milujete stále silně, přestože třetinu důvodů, proč tomu tak je, jste zapomněli, třetinu důvodů vzal čas, a ta poslední třetina se manifestuje každý den, a když si říkáte PROČ VLASTNĚ, najednou se někde jeden z těch důvodů enigmaticky vynoří a připomene Vám to.

Takže ano, miluju Prahu, narodil jsem se tam, a drtivou většinu života zde i žiji. Miluju i Bratislavu, ale úplně jinak –  podobně jako svoje literární inspirace.  Více než cokoliv si uvědomujete, že je to celé platonické a dočasné, ale zároveň velice silná, pohlcující a nevratná citová investice, ale není to tak, že by jen brala, a nic nedala zpátky, naopak.  Všechny ty cesty jsou neuvěřitelně inspirativní.  Ať už se jedná o krásnou přírodu jen pár minut za městem, zdejší sochy, budovy, bary, podniky a restaurace, a hlavně lidi.

Všechno je tam tak nějak…lepší.  Jejich barokní andělíčci jsou buclatější, jejich kočičí hlavy měkčí, jejich kasy v krámě víc obsazený, jejich tmavý pečivo chutnější, jejich hezký holky jsou hezčí než tuzemský, no a ty ošklivý… předně jich je míň, a nejsou TAK ošklivý. Ale já pro ty Slovenky měl dycky slabost, už jen tím, že procentuální zastoupení Slovenek v pantheonu mých největších literárních inspirací je šokujících 60 procent, takže ano, jsem zaujatý, ovlivněný, neobjektivní slovenkofil.  A vadí mi to? Počkat…hmmm…ne.

Jo a ještě jednu věc musím zmínit. Pohostinnost.  To u nás není, respektive ne v takové míře.  Roky jezdím za Rojkem, kterého jsem poznal před téměř 10 lety jako veselého budulínka na projektu Might and Magic, a časem jej vzal i do Sons of Liberty, kde patřil k pilířům gildy (teda když v ní zrovna byl, a neudělal jeden ze svých legendárních ragequitů se slovy: možem jebať tuto drbnutú gildu retardovaných kokotov, keď mi nedáte pojebaný item aj keď mám najväčšie dps, zlomím vám všem průdušnice!)  Nenechte se zmást, Rojko je zlaté dítě, jen když hraje hry tak nervačí.

Jelikož za dva dny se toho moc stihnout nedá, beru si na tyto výlety volný pátek, někdy i čtvrtek, kde piju s kamarády v Brně. Rojko si taky bere pátek. Jenže Rojko se před nějakou dobou přestěhoval se snoubenkou Kikou do nového bytu, a ta si vzala dovolenou taky. Kvůli mně. Wau. A její rodiče jí nabalili víc domácí paštiky, protože „přijede Papin“  Wau. Člověk se pak vážně cítí, že jede někam, kde je o něj fakt zájem.  Takových míst moc nejni, a tohle je jeden z důvodů, proč se sem tak rád vracím.

To je sranda, že? Popsal jsem stránku, a zatím jste se dozvěděli pendrek o tom, jaká ta Bratislava vlastně byla, haha, to je mi podobný. Tak jo, k věci:

Přijel jsem v pátek dopoledne autobusem Regiojet, kde jsem v průběhu cesty shlédl Kingsmen, kterej hodnotím jako fakt kvalitní film, a Monster in Law, kterej hodnotím jako fakt kvalitní prdel Jennifer Lopez, anžto film hodnotit nebudu.

Rojkotaxi na mě už oddaně čekalo na nádraží, a po menším nákupu jsme se dostali k Rojkovi, kde už jsem měl připravený „pokoj pro hosty.“  Zatímco jsme koukali na Lucifera, což je jeden mála seriálů, na které jsem schopen podívat se sám doma a furt mě to baví, došla Kika a nalila nám Diplomatico, tedy mně a sobě, jelikož Rojko řídil, a vyrazili jsme na Kolibu.

Koliba je taková přírodní rezervace kousek za Bratislavou, které dominuje roubenka sloužící jako restaurace, servírující místní melšpajzy, a je obklopena výběhy a prostory, kde jsou různá domácí a hospodářská zvířata.

Koliba byla velice útulná, ta světnice mi připomněla naši chalupu ve Skyšicích, a ač jsem si nedal doporučované halušky s bryndzou ani makové šúlance, česnečka v chlebu a domácí guláš byly skvělou volbou.

Po procházce a družné konverzaci s Kikou a Rojkem jsme se přesunuli do centra na burger a sraz s židem Rasputinem.

Rasputin je další dlouholetý slovenský člen Solka, a jeho historky byly velice obohacující. Jelikož vede jakýsi fantasy books web, kde si udělal vlastní tým mladých redaktorek, které čtou fantasy knížky a pak o nich píšou recenze na jeho webu a on pro ně dělá různé srazy, kde koupí omáčky z Tesca, rejži, smíchá to a vydává to za božskou manu.

Jelikož recenzovat knížky chtějí všechny, ale dávat za to kešeně nechce žádná, a jelikož Rasputin jako majitel webu dostane často výtisk knihy zdarma, poodhalil nám zákulisní info, jak funguje soutěž o to, která z jemu podřízených pisatelek knihu dostane. Následující řádky budou snad poměrně věrným zachycením jeho monologu:

 

„No vieš, niektoré ty knihy stojí aj 40 euro, a to za to ty pipinky nedajú, ale sú velice besné aby knihu mohly recenzovat, a chcú to.“

No a tak vznikajú také situacie, že ti daktorá pošle holé fotky, aby dostala knížku, no a naposled sa mi prihodilo, že jedna poslala aj video, kterak si mastí vevericu. (Po této větě jsem se otřásal hurónským smíchem)

„A dal jsi jí to, Raspo?“

„Nie.“

Než zabředneme do tématu, co všechno jsou současné holky schopny udělat pro tak málo, jako je knížka k recenzování, a budeme moralisticky posuzovat úpadek současné společnosti, pojďme si udělat sémantickou vložku.

Slovo veverica, sloužící za deskripci ženského pohlavního orgánu mě úplně dostalo.  Slovenština opět válí! Zatímco český jazyk disponuje pro verbální deskripci ženského pohlavního orgánu  víceméně oficiálními a korektními výrazy jako je pochva, vulva nebo vagína, a spoustou výrazů pejorativních až vulgárních, a ano, mluvím o všech kundách a píčách (to je tak osvobozující, mít vlastní blog, psát taková nehezká slova, a vědět, že vám to nikdo teploušsky nevyhvězdičkuje) a potom je ještě třetí kategorie, kde jsou mohutně zastoupeny pestilenční kombinace zdrobnělin a (nejen) mořského ovoce – lasturky, mušličky, škebličky, broskvičky a bůhvíco  ještě.  (Ženy doplní)

Ale pořádná poctivá VEVERICA nám prostě kruciálně chybí. Jaký jazykový deficit jsem měl, když jsem neznal tento okouzlující výraz pro ženský pohlavní orgán! Kéž bych se teď mohl vrátit o pár let zpátky do Skanzenu, když mi paní domácí (tehdejší jeho majitelka a svrchovaná vládkyně) mateřsky domlouvala:

„Papine, vy se oblékáte píčou do zdi!“ Jen bych se na ní otočil, trpělivě se usmál, a pronesl: Vevericou, paní domácí, Vevericou!

Nevěříte, že to takhle funguje? Nevěříte, že to slovo je magické?  Tak jak potom vysvětlíte, když Rojko o pár desítek minut později rozjímal nad erotickým veletrhem, a naturalisticky chtěl popsat jednu scénu jako „No a volaký chlapík strčil hlavu ženskej do pí-)

„Do VEVERICE zlatko.“ Opravila ho Kika promptně.

Nebo když se popisovala tantrická masáž, stačilo říci, že „veverica byla z masáže vylúčena“ a hned bylo všem jasno!

Tímto zadávám svým laskavým čtenářům domácí úlohu: Vymyslete vhodné slovní spojení s vevericou. Hodím sem pár příkladů pro inspiraci:  „Ta nová učitelka matiky je fakt veverica.“ „Ten mančaft hraje celý první poločas na vevericu“ popř.  „Pouze mě využívala, tak jsem ji poslal do veverice“  A na závěr jeden advanced level:  „Ač jsem měl pravdu, stejně mě vyvevericovala“

 

Ok, popsal jsem půlku stránky glorifikací veverice, a byl to určitě jeden ze zenitů této reportáže. A protože jsem se takhle rozepsal o veverici, ohledně slíbeného moralistického posudku napíšu pouze to, že holky, co dealují svojí důstojnost za knížku, jsou fakt veverice, a jednou se jim to vymstí – třeba když nový majitel inkriminovaného videa s vevericou jej bude sdílet mezi kamarády a ač to jistě nebylo původním záměrem autorky, bude se toto video nevyhnutelně šířit mezi lidmi dokonce rychleji než nehynoucí sláva slova veverica.

 

Došli jsme tedy na burger, (Raspo si dal sklenici vína, bo je to žid) který byl v malé sklepní restauraci, a tato byla ještě před pár měsíci pouze malým pouličním stánkem, ale když je něco dobrý, mezi lidma se to rozšíří (no…jako slovo veverica) a tak asi z utrženého zisku zbyly chechtáky pro inovaci a expanzi.  Musím říct, že jsem to málem ani nedojedl, protože guláš a česnečka v chlebu byly stále živou vzpomínkou)

Po burgeru jsme šli s Rojkem na novýho Thora, Kika šla domů, protože už to viděla, a Raspo šel domů, protože to je žid, a nebude utrácet peníze za kino.  Rojko to sice taky viděl, ale co by pro neudělal pro kulturní vzdělání kinematografického pohana, aneb já nejvíc chodím do kina, když jsem v Bratislavě u Rojka.

Thor byl…dobrej. Taková superhero comedy, která si dělá srandu sama ze sebe, a nebere se přehnaně vážně, což voceňuju. K těmto filmům dokáži být i shovívavý a tolerantní. Po návratu k Rojkovi a Kice jsme se ještě dívali na Lucifera, než jsem vytuhl u ginu s tonikem a následně se, v poslední bdělé chvilce, přesunul do pokoje pro hosty.

Další den začal jednou z Rojkových legendárních snídaní (Oni vám i vaří, chápete!?) kterou bych umělecky pojmenoval jako „vajíčko v chlebu a nebe v hubě“ a ke slovenský snídani nedostanete na výběr mezi tím, jestli si dáte kafe nebo čaj, ke slovenský snídani dostanete oboje.

Následně jsme opět jeli do přírody, a celé dopoledne jsme prochodili v košaté konverzaci, dokonce jsme se svezli i pár stanic autobusem a místní lanovkou, (trochu jsem se bál, přiznávám) a dal jsem si horké jablko u stánku a cestou zpátky jsme se stavili v měšťanském pivovaru na zdejší legendární žebra – fakt asi nejlepší žebra, co jsem kdy měl, a jediný, co tomu může v oblasti žeber konkurovat, jsou všechny minulý, co jsem tam měl, a všechny budoucí, co si tam dám.

 

Další bod programu byl Secret bar, což byl v podstatě podnik v podniku v srdci Bratislavy. Je to něco, jako v těch špionážních filmech, když jdete na obyčejnou, tuctovou poštu, přijdete, posunete věšák na kabáty o 5 cenťáků doleva, otevřou se skrytý dveře, a najednou jste v supertajný základně, kde vyfasujete auto na raketovej pohon, kapesní atomovku v deštníku a hodinky, co se vrací v čase.

Takže podobně jsme prošli tuctovým, uspěchaným podnikem do prvního patra, kde byly dřevěný dveře v designu dveří ze starého výtahu, a vedly do větší útulné místnosti, kde hrála hudba třicátých let, byl tam starý nábytek, stará křesla, a staré fotky, s tématikou převážně odvážných dívek a dam, kde pojem erotické prádlo reflektoval textilní klenot, a né jako to často vidíme nyní, kde je tento pojem zneužit k popisu něčeho, co má dohromady pět nití a je to nevkusný jako Dolly Buster v kostýmu abatyše.  (A taky asi bylo tenkrát potřeba někam vkusně ukrýt huňaté veverice)

Kika si dala Diplomatico, Rojko si dal koktejl jménem My place or yours, a já si dal Romeo loves Juliet. ( Ano, to v tom zdobeným krásným hrnku, podobný mám doma, ale většina z vás je nikdy neviděla, protože pro vás pazgřivci je škoda to vytahovat 😀 )  Ty koktejly, ač trochu dražší, byly chuťově velice zajímavý a dobrý, stejně jako celé prostředí Secret baru  -takže určitě můžu všem doporučit. Teda všem ne, jen těm, kteří mají rádi atmosféru starých časů a chtějí ji alespoň na jeden večer oživit – rozhodně místo pro Vás.

 

Po občerstvení v Baru jsme se vydali do Ria. To je taková tradice, teda jedna z mnoha. Kdy jsem začal jezdit do Bratislavy? 2008, 2009, tak nějak. A vždycky jsme šli do Ria. Rio je takový populární Steakhouse, kde vám připraví brazilskou svíčkovou na lávovým kameni, řeknou si za to tisícovku, ale vy jim to prostě stejně dáte, bo je to dobrej kauf a můžete si aspoň na chvíli připadat jako pochcaná honorace, horních deset tisíc, novodobá šlechta a tak podobně.  Epic meal time is epic, and thats that.  Jinak dát si k tomu Tanqueray gin s tonicem byla výborná volba.

Myslíte si, že když jste v Bratislavě na dvě noci, že půjdete jenom jednou do kina? No way, Rojko loves movies! You will too!  Takže jsme šli na Justice League, což je film, kde se spojí Batman, (whats your superpower? I am rich) potom týpek co je napůl negr a napůl kyborg, další čuník co je super rychlej, Khal Drogo zde vystupuje jako vodník Česílko no a Wonder Woman, kterou hraje jakási miss Izrael dva tisíce nevim kolik, ale zatraceně dobře se na ni kouká, má mečík, štít a takový bičík a je to zatracená židovská superhot amazonka. Samozřejmě, co potřebuje správnej film o superhrdinech, aby byl fakt super? No přece Supermana. Jenže on v minulým díle umřel! No tak ho oživíme, bude na nás chvíli škaredej, ale pak nám poděkuje, páč se zaláskoval do nějaký pozemský hoe, a je vlastně rád, že je back. A taky že jo.

Jak řikám, tyhle filmy nehejtím, protože tam většinou není prostor k tomu, aby něco zásadního podělali, jeden velkej škraloup jsem ale přecijen našel.

Ten bič tý amazonky, kohokoliv se dotkne, tak z něj vypáčí pravdu, co si skutečně myslí. A v tom filmu je to několikrát povedeně znázorněno: Židovka chytí lumpy, lumpové se prokecnou,  Khal Drogo si na bič dokonce sedne, a vyleje všem srdíčko, co si o nich skutečně myslí, no ale v tom finálním fajtu, kdy se celá superhrdinská parta snaží zahubit takového velečuníka, co má velkou sekyru a ještě větší libido a rajcuje ho, když může z nějákého světa vyrobit nehostinnou pustinu, páč mu to pak víc připomíná home Sweet home, bič najednou přestane fungovat! A nežeru, že je to tím, že ten týpek není pozemšťan!

Prostě odbojná židovka po něm laškovně šlehá bičíkem, čapne ho s ním za kotníček, ale záporák nic! Nekápne božskou! Přitom je úplně jasný, že by se v epicentru bitevní vřavy měl zastavit,  demonstrativně odhodit mamutí sekeru, a zcela jasně prohlásit, že už ho nebaví být tím zlým antagonistou tohoto filmu, jenž pouze bezuzdně plení, ale mnohem raději by zabořil svojí zvrásněnou, tyranskou hlavu do umně tepaného kyrysu židovské pokušitelky, (který místní izraelsko-amazonská kovářka Ráchel Rosenfeldová TADY a TADY pořádně vyklepala) a místo společnosti dorážejících superhrdinů, kteří mu usilují o kejhák, užíval by si raději společnosti sošných alabastrových ňader divoženky ve službách Jehovy.

Jenže nic takového neřekne, což je zásadní scenáristické opomenutí, anebo je to latentní gay, což je voda na mlejn všem tuplovaným idiotům, kteří v každém filmu potřebují černocha vegana, trans-gender aktivistku za práva sněhuláků v létě a příslušníka třetího pohlaví, který v průběhu filmu prodělá úspěšnou operaci na pohlaví čtvrté.

Hele, jako dobrej film. Tohle byla jediná majoritní chyba, jinak to bylo i vtipný. A když už je řeč o židech, nesmíme zapomenout na toho našeho slovenského, aneb Rasputin se ukázal true to his word a dovalil video s aspirantkou na knížku, která svědomitě huntovala vevericu takticky ukrytou v bombarďácích, a bylo jí to stejně platný, jako Husovi Zikmundův glejt.

Jako sobota se vyvedla náramně, domů jsme dorazili asi v půl jedný, takže jsem akorát zaplul do postele.

Druhý den ráno jsem zhltnul další god-like Rojko breakfast, pár dílů Lucifera, rozžehnal se s mými perfektními hostiteli, a nastoupil cestu k domovu. Na cestě zpátky koukal na to, že Ben Affleck už nehraje Batmana, ale manžela, který hledá svojí ženu, jež brilantně nafingovala svojí vraždu, nebo přinejmenším únos. Na celém filmu se mi líbily dvě věci – scenář, a world-class tits Emily Ratajkowski, která hrála Benovu milenku.

Vidíš, zlý arcipadouchu, ničiteli světů z Justice League? Benny se o ně nestyděl říct, a to ani ho ani nikdo nešlehal kouzelným bičem. Vem si z něj příklad!

Na závěr nějaký plusy a mínusy, protože tohle je můj modus operandi, na závěr dlouhýho ucajdanýho článku najebat ještě otravnou rubriku, abyste si mysleli, že už to skončilo, a já Vás vyvedl z omylu, hah!

Tak jedem jo. Plusy:

+ Veverica.

+ Ok, ještě jednou – VEVERICA.

+ Za dva dny jsem stihl víc různých aktivit a událostí, než za předchozí dva měsíce

+ Inspirativní město, inspirativní společnost, prvotřídní jídlo a pití, Full service Rojko & Kika, slovenky, poznávání nových míst, veverica….

 

Mínusy:

Hah, jste naivní, tohle má mít mínusy? Whats not to like?  Tomuhle už chyběl jen Lape, Martin, jeho sestra a Hanz z Rakúska (kamarád na život a na smrt) ale tak člověk nemůže mít všechno hned a všechno pokaždý.

 

 

Jako bonus pro lidi co dočetli až sem, tu mám židovskou wonder woman s pořádnou poctivou huňatou vevericou made by Timura. Enjoy!

 

ps: Když jsem Rojka poprosil, ať mi pošle ty fotky do recenze, poslal Raspovu protěžovanou vevericu… přitom já chtěl jen fotku s čuníkem a drinkama… tady je vidět, na co myslí! 😀