Čus čuníci,

Tohle měl být úplně jiný článek. Anebo bych o tom článek ani nenapsal, kdyby se to stalo, tak jak jsem zamýšlel. Jenže Papin míní, jeho kamarádi mění. Tak začneme:

Spousta z Vás ví, že poté, co jsme opustili Skanzen, (který do pár let krachnul) přesunuli jsme svojí pivní základnu do Záležitosti, a téměř výhradně působíme tam.

Asi dva týdny zpátky jsme tam zapíjeli Pijerova synka, respektive toto byla round 2 – tentokrát bez Pijera. No a milou společnost nám celý večer dělala taková sympatická, příjemná, vtipná, pohledná a přátelská servírka, kterou jsem tam viděl poprvé.

A ten nejdůležitější výraz, kterým bych ji rád popsal, jsem si schoval na konec a narvu ho do novýho odstavce, abych to ještě víc zdůraznil. Ona v sobě měla nejvyšší stupeň krásy – krásu inspirativní. A inspirativní krása je jediná, která má moc tvořit. Pokud potkáte inspirativní ženu a díky ní něco vytvoříte, můžete si gratulovat.

Nic víc totiž není. Tohle je maximum.

No a já udělal to, co asi nikoho nepřekvapí –  napsal básničku. Půl roku jsem nenapsal v poezii nic, co by obsahovalo detailní deskripci půvabů nějaké ženy, a najednou to opět bylo tak snadné.  Nebyla vyloženě pouze o ní, ale spíše o tom celém večeru, jehož ona byla kruciální součástí a nejsvětlejším bodem, bez ní bych to nenapsal, protože by to naprosto postrádalo smysl.

No a teď. Když o někom napíšete básničku, kdo má větší vliv na tom, že to vzniklo? Vy jako autor, nebo ona jako inspirace? Ovšemže ona. Tedy komu ta básnička patří víc? Vám jako autorovi, nebo jí jako inspiraci? Samozřejmě že jí.

Tedy Papin the platonic poet modus operandi ver. 5.01 velí jasně: Zeptej se, kdy tam bude, pozvi kamarády, protože poezie s publikem je vždycky lepší, zarecituj básničku, dej jí to, a pak…. Já nevim, pak si dej třeba další pivo.  Tohle byl můj plán. Byl dobrej, že jo?

Poslední odstavec je situace viděna mojí optikou. A teď optika mých přátel:

Papin se zeptal, kdy tam bude slečna servírka z minula a na ten den zorganizoval hospodu. Evidentně se mu líbí, a chce nás tam jako svoje wing many. Je to ostýchavý asociál a má podobné zkušenosti s balením holek jako s batikováním. Musíme mu pomoct!

A já všechno hrozně plánuju. Týdny, měsíce, do největších detailů, a kdykoliv se ten plán pokazí, strašně tim trpím. Ale tohle je jednoduchý, žejo? To se nemá jak pokazit. Maximálně si bude myslet, že jsem divnej, ale takovej cejch přežiju.

Večer začal. Proti minulé sestavě, se kterou jsme o týden dříve zapíjeli Pijerova syna a družně konverzovali se slečnou číšnicí s vlnitými, karmínovými vlasy, přibyl samotný Pijer, Buritova německá manželka Katka, Kuba, kterého většina bude znát jako Zýho, Timura, a Ben Stiller, přítel od Terky.  Veteráni, kteří byli na akci minulé a přišli i teď byli Burito a Terka. Absentoval Pavel a Esaras, kterému jsem se svěřil, že jsem napsal tu básničku, a on proklínal den, kdy se rozhodl odjet na Moravu.

První temná předzvěst zlořečeného kurzu, který nabere celý večer, se objevila vzápětí.

„Papin, is it her?“ zeptala se direktivně Katka, když zmerčila servírku, aneb Němci se s ničím nepářou.  Odpověděl jsem, že ano, ale stejně mě její otázka poněkud mátla. Is it her je takový bianco šek, za které můžete narvat co se Vám zlíbí, takže ač já bych to vyjádřil nějak jako, Yes, it is her, my fleeting temporary poetic inspiration, thanks for asking, Katka, jako představitelka populárního názorového proudu by to pravděpodobně řekla poněkud odlišně – Yes, it is her, destined and designated future wife of Papin, who is so clumsy with women that we are here to help him in order to date her! Youre welcome, Papin!

Musím říci, že Katka nemrhala časem, a zatímco milá slečna okolo nás půvabně poletovala, byl jsem neustále vybízen jejím verbálním imperativem, abych zahájil s děvčátkem nějaký nezávazný small talk.

Pokud mě kdokoliv do čehokoliv nutí, má to opačný efekt. Nejen, že neudělám to, co dotyčný chce, ale většinou udělám pravé opozitum. To, že jsem byl minule schopný se sympatickým děvčátkem čile konverzovat, bylo způsobeno zkonzumovaným alkoholem aka liquid courage.  Nyní konverzace vázla.

Když jsem si začínal uvědomovat, o co tady vlastně dneska půjde, a že nad tím ztrácím jakoukoliv kontrolu, přešla mě chuť jak na alkohol, tak na poezii.

Katka viděla, že jsem nečinný jako Chamberlain v osmatřicátým, a co dělají Němci v takovém případě? Zaútočí. Tedy si vzala tácek, a začala na něj psát moje telefonní číslo, s ušlechtilým záměrem trochu rozčeřit stojaté vody mojí neschopnosti a posunout moje domnělé snahy o bližší seznámení s touto inspirativní slečnou na novou úroveň.

Jenže já jsem nevykazoval žádné snahy o bližší seznámení, a nechtěl jsem to posouvat na žádnou další úroveň, protože nemůžete posunout něco na další úroveň, když to nemá úroveň předchozí, respektive to nemá naprosto žádnou úroveň – je to sympatická holka, která vás obsluhuje, je milá, pokecá s Váma, rozhodně si nezaslouží, aby jí nějaký zoufalec cpal svoje číslo, anebo aby nějaký zoufalec úspěšně metamorfoval do  arcizoufalce, a cpal jí svoje číslo skrze svoje kamarády, bo sám na to ani nemá koule.

Ostentativně jsem vždy pohrdal těmito lidmi, a dnes bych měl rozšířit jejich pokálené šiky? Nikdy!

Já tu nejsem od toho, abych slizce balil roztomilé servírky a vnucoval jim svoje čísla. Já tu jsem od toho, abych odrecitoval a předal básničku, poděkoval za poskytnutou inspiraci, dal si ještě jednoho Matušku a šel doprdele, tak mi to nekažte.

Jenže když jsem se začal zuřivě přetahovat s Katkou o tácek, začlo mi docházet, že je tu něco zásadně špatně, že jsem zůstal nepochopen svými přáteli, a okruh lidí, kteří mě nepochopí, se dnes večer rozšíří minimálně o jednu servírku.

Nyní si musíme účastníky rozdělit do skupin pro lepší přehlednost:  Katka, Burito a Pijer byli jasní Hardliners, kteří neúnavně propagovali kurz „ For fucks sake, do someting!“  Nevěděli, že mám básničku,(která ale stejně nesloužila k balení) a mysleli si, že pokud nebudou nijak intervenovat, vše přijde vniveč, neudělám vůbec nic, a jejich účast bude se jevit jako zbytečná, jelikož Katka mi v průběhu večera řekla, že si myslela, že tu jsou jako morální podpora při balení servírky. Neřekla to vyloženě takhle, ale takhle to rozhodně vyznělo. Aj vaj, tohle je ale nešťastný exemplář známého rčení, kdy je přání otcem myšlenky.

Terka a Timura vytvořili kategorii „Moderates“ aneb jo, měl bys něco dělat, ale take it easy, nebudem to tak hrotit, protože vidíme, že ti to není příjemný.  Ben Stiller přišel v půlce večera, a měl tolik duchapřítomnosti, že do vzniklé půtky nijak nezasahoval.

Jediný spojenec byl Kuba, který se ostatním snažil vysvětlit, že čím víc mě do něčeho budou nutit, tím méně to povede ke kýženému výsledku.

Když se mi podařilo zakopnout do autu akci s táckem, přišlo něco ještě horšího. Burito si vzal ubrousek, propisku, vyfotil mě na mobil, a podle té fotky nakreslil mojí podobiznu na ubrousek, nad to napsal moje jméno a pod to to číslo. Tohle už se jevilo jako vážnej průser, jelikož ač jsem prosil a hrozil a všelijak se zaklínal, co vše se stane, když dokoná tento nerozvážný počin, nevypadalo to, že bych jej svedl z cesty předem vytyčené.  Katka do mě mezitím kopala pod stolem, kdykoliv se servírka zjevila.

Slečna si samozřejmě všimla, že Burito něco maluje, a úsměvně to okomentovala. Chudinka ještě netušila, co ji čeká.  Burito to kreslil dobrou půlhodinu, potom hotové dílo potutelně předal Pijerovi, který se s gobliním chichotem přesunul na bar, kde výtvor předal hlavnímu čišníkovi, který nás tam zná, protože tam necháváme poměrně slušné finanční obnosy každý měsíc, a za dalších pět minut dopadla kosa na kámen a mé ponížení bylo dokonáno měrou vrchovatou, když opět přišla k našemu stolu:

„To jste vy, Fialko?“ řekla švitořivě. (měl jsem fialovou košili)

„No…“ utrousil jsem. Moje oči jako dva nebozezy mezitím vyvrtávaly díry ve stole.

„To je hezký, takový romantický“ Nevěděl jsem, jestli komentuje um kreslíře, nebo to….. ugh…gesto. Bylo mi to jedno. Přál jsem si tam nebýt. Být někde jinde. Vysublimovat. Ta ostuda. TA OSTUDA.

„Hm…“ ucedil jsem poraženecky.  V tu chvíli jsem věděl, že čas pro poezii definitivně minul, vyznělo by to úplně jinak a špatně, jelikož pokud někomu přes svoje kamarády propašujete číslo, (nebo si dotyčná myslí, že jste to byl vy) a pak se ho budete snažit potrápit ještě básničkou, tak to už je fakt koncentrované Zoufalství ultimate limited golden grand deluxe edition of the century, kde při preorderu dostanete upocený balící songy kapely Lunetic a knížku slintajících hlášek životního kouče Lorda Aweho, (certified by Averil) kterým dominuje věta „Ty nechceš, aby se něco hezkého stalo?“  zdarma.

Uznávám, jakákoliv žena, co se na nějakou dočasnou chvíli objevila v mém životě jako mihotavý plamínek svíčky v jinak neprostupné temnotě antického Tartaru, byla bohužel vždycky Res Publica, za což si můžu sám. Papinovi se líbí holka. WAU. To je něco jako narození mláděte nosorožce bílýho. Je to vzácný, každý o tom mluví, ale na rozdíl od nosorožce bílýho to chcípne mnohem dřív.

It gets worse.  Předpokládal jsem, že po tomhle společenském šachmatu si slečna s ostatními členy obsluhy vymění fleka, aby nebyla vystavena další potencionální ofenzívě, kdy se cítíte jako opuštěné zvíře, a vaši kamarádi jsou Zdeněk Srstka a snaží se vás za použití přeslazeného verbálního projevu prostě někomu udat.

Tohle je Papin! Je miloučkeeeej! Je trochu nedůvěřivej a opatrnej, ale když Vám dá svoje srdíčko, víte, že je to nafurt! Jo a má byteček v Praze, a taky prácičku! Jenom nějaká hodná panička mu chybí, no podívejte na ty vóóóči, jak je slaďoučkeeeej! Chcete ho?

Jenže ne, ona k nám chodila dál, občas pronesla nějaký fórek, a mezi řečí zmínila, že končí tehdy a tehdy a pak jde tam a tam. Ozval se bojovný chór hlasů, který mě vemlouvavě přesvědčoval, že to řekla s jasným záměrem, abych odešel s ní.

Kdyby mi bylo do smíchu, snad bych se jim za jejich naivitu a bláhovost i vysmál. Jenže nebylo. Ten večer byl najednou stejně hořkej, jako to pivo. A u piva mi to zrovna nevadí. Slečna se převlíkla, a místo toho aby odešla, ještě dvacet minut seděla na baru.

Proč? Já nevim. Ale určitě to nebylo kvůli mně, pravděpodobně ji prostě nejely dřív spoje. Jenže můj názor se mnou nikdo nesdílel. Papine, ty idiote, ona tam čeká na tebe! – To byla věta, která u toho stolu zazněla víckrát, než Kája Gott vyhrál slavíků.  Samozřejmě to byl nesmysl, ale já neměl sílu ani chuť o tom nikoho přesvědčovat.

Jediný, co mě mrzí, co me fakt mrzí, že jsem jí nedal tu básničku. A možná už nikdy nedám, protože tam byla na záskok, a já nevím, po jakou časovou jednotku ten záskok měl trvat. Navíc se mi tam popravdě po tomhle extempore nyní dvakrát nechce. Tak ji napíšu alespoň sem. Není to tak moc osobní, takže snad můžu. Aspoň budete vědět, kvůli čemu bylo tolik povyku a tenhle článek.

Všechno by mělo končit něčím krásným. Poezie je krásná. Žena, která poezii inspiruje, ještě více. A takových moc nepotkáte. Vlastně bych je spočítal na prstech pyrotechnika s Parkinsonem a zálibou v knife game.

 

Báseň o nezapomenutelném večeru, ze kterého si příliš nepamatuji 

 

Má indolence byla krutě rozmetána

Když pátek dospěchal k šesté večerní hodině

Já, hluboce ponořen v anglicky psaných stranách

Uslyšel melodický hlas, kterak táže se mě nevinně:

 

Co prý čtu? Náhle od Stalina zvedám zraky

Potkávám se s úsměvem, jenž rozlil se Vám po tváři

Svítí více, než sluneční paprsek, který protnul mraky

Než broušené drahokamy na koruně vladaři

 

Ten pocit, vlastně nevím, jestli sama vůbec znáte?

Člověk by chtěl mluvit, žel ta schopnost mu uniká

Oloupen o slova i společnost nedochvilných přátel

Otáčím k Vám mroží knír toho gruzínského řezníka

 

Naštěstí ti opozdilci mě dlouho nenechají ve štychu

Všichni poctivě plníme imperativ daný shora

Váš svědomitý servis podobá se přepychu

Když pije se na zdraví Pijera Juniora

 

Vylemtaný alkohol brzy k značným objemům sahá

Početnou tlupu Morganů cpu vehementně do šišky

Nebohého Timuru stále od stolečku tahám

Ke kapitální zlosti rozběsněné Elišky

 

Na zenitu večera zliji se jako to prase

Vrávoravě nastupuji do Pavlova taxíka

Měl jsem víc srkat kávičky po vzoru Esarase

Abych zítra nemusel se opět hanbou zalykat

 

Buritovi kvůli mně na účtu došlo k schodku

A snad jsem Vás podroušen přehnaně nezlobil

Díky za milou společnost i za zvěčnění na fotku

Kterou Váš půvab tak vyšperkoval a ozdobil