Autorství této (zvláště v prostředí medicíny) známé básně nikdy nebylo přesvědčivě potvrzeno. Někdo tvrdí, že tuto báseň napsala zdravotní sestra Phyllis McCormack v roce 1966, která se vcítila do svých pacientek, další lidé jsou přesvědčeni o tom, že autorkou je stará žena ze skotského hospicu.… Číst dále

Překládal jsem už ledasco, ale rumunskou židovku píšící v němčině ještě ne. Pohnutý životní osud předčasně zesnulé autorky můžete nalézt zde

Napsat takhle složitou a krásnou báseň v sedmnácti letech, to fakt smekám.… Číst dále

Hele, já vím, že název té básničky vůbec nekoresponduje s tím obrázkem ( a ten naopak odkazuje pouze na finále této básně) ale mě se tak líbila, že jsem jí musel převést, a slibuju, že od tohoto autora už to bylo poslední dílo, a příště Vám sem jebnu přeloženou tvorbu jinýho Francouze.… Číst dále

Další z básní tohoto neznámého básníka v překladu Vrchlického, která mě zaujala natolik, že jsem si jí převeršoval. Pro milovníky žabožroutštiny originál zde

Krásná báseň o tom, že jak hrobka básníka, tak hrobka dobyvatele může skrývat překvapení, ale v každé hrobce to překvápko bude trochu jiné, jak se přesvědčil i Chán Timur…

 

Dvě hrobky

 

Chán Timur, jenž tvrdě podmanil si Indii i Persii

Vpadl vprostřed cizích vojsk jako lev do ovčích stád

Ti rychlí před ním prchali a ti pomalí již nežijí

Ten nelítostný Timur hroby a hřbitovy měl rád

 

A když jeho mongolové zažehli domy plamenem

Lid toho města nešťastného pobili jako havěť

Snadno jako ostří srpu, když zatne se do ječmene

A pak postavili velké oblouky k Timurově slávě

 

Mrtvoly pobitých navršili před palác na nádvoří

A v čele vojsk jel Timur, když dým mu cestu clonil

On nedbal hluku soubojů, v ulicích, které hoří

V strašlivém zlatém brnění jel městem na svém koni

 

V myšlenky a sny byl ten vojevůdce zahloubán

Sesedl až tehdy, když dojel na chmurné pole zesnulých

Mezi hrobkami sám putoval všech mongolů mocný pán

A hleděl na všechny ty, jež kdysi byli, a už minuli

 

On viděl zde hrobky učenců i válečníků státi

Posvátná bázeň z toho místa do duše se mu vkradla

Monumenty všech, co v zem zas museli se vrátit

Jedné hrobky dotkl se čelem, když kolena mu spadla

 

Vojevůdce jezdců v dlouhých čapkách plstěných

Město Tous, jež bylo bez armády, Timur ušetřiti chtěl

Byl Ramadán, a on odložil meče, oheň i kameny

Protože básník Firdausí to město domovem zvát směl

 

Velký básník, co se nedávno na věčný spánek odebral

Timur za ním na hřbitov se bezodkladně vypravil

Tu zvláštní pocit z toho místa hned za duši jej vzal

Timur kázal hrobku otevřít, na básníka byl zvědavý

 

A v hrobce rostly divoce rudých růží záplavy!… Číst dále