Ahoj čuníci,

Tohle bude ale humorný článek!

Víte, už to budou bratru téměř tři roky, co mi babička odkázala byt. Babička je žena prozřetelná a udělala to jistě z řady důvodů – některé zjišťuji až nyní, s drahným zpožděním, dalo by se tedy říci, že babička je rovněž žena nadčasová.

Babička, vědoma si dobře faktu, že jsem člověk nepraktický, a že se budu čas od času potýkat, co se chodu bytu týče, s jistými lapáliemi z toho plynoucími, chtěla mi převodem bytu přihrát do svazku partnerského vhodnou ženu, aby tyto problémy shovívavě řešila za mně.

Rovněž, samotný fakt, že jsem vlastníkem bytu, měl o to snadněji rekrutovat kandidující samice do mé náruče, a zvýšit tak mojí atraktivitu při jejich výběru vhodného partnera, jelikož atraktivita bez bytu u mně dosahuje hodnot nevalných.

Já jsem jí ale převezl, ( i když to se říká kdo ví jestli, jak si přečtete na dalších řádkách) na shánění  schopného děvčátka jsem rezignoval a veškeré problémy plynoucí z mojí instalatérské/opravovací impotence jsem přenechal budoucímu Papinovi.

Asi rok a půl zpátky, když jsem ještě bydlel s Pavlem, vypadly nám pojistky. Teda… vypadly je hodně měkký výraz, spíš bych měl říci, že se škodolibě odpálily. Zatímco vy určitě víte, jaká páčka ve Vašich pojistkách je na jaký okruh, já jsem věděl pouze to, že „tahle skřínka nad dveřma s tím má něco dočinění“ a když pomačkám ty čudlíky tam, tak se to zase nahodí. Pokud se to ani tak nenahodí, je venku taková velká skříň pro celé patro, a ta mi kdyžtak zachrání prdel. ( Ke stejnému zjištění došla i vedle žijící úkáčka, když okolo toho v trenclích tancovala jako africký šaman přivolávající déšť tři měsíce zpátky, a samozřejmě mi vyhodili celý byt, načež jsem vylezl z nory a učitelsky je pokáral ( tenkrát jsem měl ten luxus, hráti si na frajera, což)

Ale to odbočuji. Víte, jak jsme to tenkrát vyřešili? Zavolal jsem Garfovi, mému kamárádovi v Brně, co studoval elektrikáře, než se rozhodl nasadit vojenské kanady, narazit baret a chránit naši vlast, a ten nám s Pavlem poradil, ať najdeme novou pojistku (babička samozřejmě měla náhradní) a problém byl vyřešen.

Správné řešení bylo samozřejmě zakoupit pojistku novou, náhradní, pro nevyhnutelný případ, že se situace jednou bude opakovat, jenže minulý Papin ležérně mávnul rukou, a bohorovně se rozhodl přenechat tento budoucí problém budoucímu Papinovi. Bídák.

Budoucí Papin dnes v 8 tupě žvýkal chleba, rozvalen na gauči jako římská odaliska a právě dohrával datadisk do Assassins Creedu na ps4. Protože budoucí Papin se od toho minulého příliš neliší (míň vlasů a ideálů, víc kilo a napsané poezie) Měl jsem zapnutou televizi, playstation, počítač, žhavič na uhlíky a asi nějaká světla, když to ve vteřině všechno zhaslo.

Tupě jsem dožvýkal chleba, nalezl telefon a přepadl malou skříňku, abych jí pomačkal jako opilý milenec v noci svou družku. Nepomohlo. Vyšel jsem ven, a pomačkal velkou skříň. (Odolávaje ďábelskému našeptávání iniciovat čas odplaty ( a černou hodinku) pro vegetující Ukrajince vedle.)

Nahodil jsem světla, nic víc. Světla mi nyní škodolibě a poněkud transparentně svítila do kabonící se tváře technikou nepolíbeného diletanta.

Modus operandi ale velel jasně. Zavolej Garfovi! Tú tú tú. Nic. Garfe! HOW COULD YOU!? Tiše jsem proklínal minulého Papina a jeho lehkomyslnost.

Záložní plán. Babíčka. Sice trochu nedoslýchá, ale risknu to. Pokud jí nezavolám, nevyřeším to.

„Hááálóó? Honzíku? Copak se děje?“

Dobrý. babička ještě nespí.

„Babi vypadly mi pojistky“ řekl jsem zkroušeně.

„Cóóó´?“

Pojistky babi. Vyhodil jsem PO-JIST-KY.

„Cóóó?“

Dobře. tohle bude na dýl. Ještě dvakrát jsem se zopakoval, a přidal optimistickou nótu, že světla svítí.

„No tak běž ven a nahoď to venku!“

„To jsem zkoušel, babi“

„Tak…tak to zkus znova!“ trvala stará paní na svém umíněně.  „Náhradní pojistka je v tom… té… no tam… polička… skříň v chodbě. No tam… krabice od bot!“

Tvojí pražané Ti rozumějí babi.  Slíbil jsem jí, že se situaci pokusím vyřešit, poděkoval, rozloučil se a zavěsil.

Zanořil jsem se do útrob skříně, když se ozval můj spasitel. Garf.

„Ahoj čuníku, co se stalo?“ otázal se medově.

„Garfe! Proč myslíš, že Ti volám?“  (Snažil jsem se znít žoviálně)

„No, nějaké představy mám“ diplomaticky odtušil hlas na druhé straně.

„Zase mi vypadly pojistky.“ pronesl jsem nešťastně.  Pro jistotu jsem dodal, že mačkací fázi mám úspěšně za sebou, a že světla se nahodila, ale zásuvky mě dál odbojně bojkotují.

„Ááá! No tak to bude v té keramické pojistce. Zkus jí vyšroubovat. Problém je, že na těch keramických se nepozná, jestli je po nich.“

Mudrlantsky jsem v ruce obracel ten malý bazmeg a snažil se vyluštit, jestli se tento rozhodl odebrat do věčných lovišť, a neměl ani tolik společenského bontonu, aby mě o tom informoval. Na nic jsem nepřišel.

„No… a pokud je vážně po ní?“ otázal jsem se chabě.

„Pak se obávám, že Tě čeká černá hodinka“  ucedil můj přítel na telefonu sarkasticky.

Chvíli bylo duté ticho. Garf však rychle přispěchal se spásnou invencí.

„Měl bych pro Tebe pár návrhů, jak tuto zapeklitou situaci i tak vyřešit“  pronesl optimisticky.

„Pokud máš nějaký tlustý drát, který je vodivý, můžeš jej použít jako substituci“

„No.. a jak dlouho tam může ten drát zůstat?“  To se jen současný Papin snažil připravit dobrou palebnou pozici pro Papina budoucího, ve stylu frknu tam drát a jebu to, dokud se to zase nerozhasí.

„No.. protože už to nebude POJISTKA…vysvětloval Garf trpělivě, nebude Tě to chránit třeba… no, třeba od požáru. Takže to řešení je velice dočasné. Také můžeš použít alobal, ten je vodivý, obalit s ním tu mrtvou pojistku a bude to fungovat.“ prohlásil Garfík přesvědčivě, aby mi nalil nějakého optimismu do žil. Alobal určitě máš, používáš ho na vodnici.“

Odvětil jsem velkopansky, že už dávno alobal na vodnici nepoužívám, jelikož moje vodnice má revoluční dyzajn, ale dál jsem se do této disputace nepouštěl, protože žák by neměl poučovat učitele, anžto se může stát, že se učitel urazí a zavěsí.

Našel jsem alobal a začal do něj zabalovat pojistku jako děcko do zavinovačky.

„Raději zase vypni proud“  radil Garfův hlas. Cítil jsem se jako pokusné morče. „Garfe, jestli zdechnu, nic nedědíš!“

Zatímco jsem se blížil s telefonem na rameni a za(al)obalenou pojistkou v nejisté dlani, zkusmo jsem ještě prohledal skříň, která po chvíli boje vytlačila náhradní pojistku.

„Hele, Garfe, našel jsem nějakou pojistku, ale nevím jestli bude funkční.“  No, tu starou bych přece vyhodil, nedával bych jí zpátky do skříně…nebo… ne?

Našrouboval jsem pojistku novou, a konečně obnovil funkčnost.  Bůh žehnej babičce.

„Jsem trochu smutný, že nedošlo na moje řešení“ pronesl hlas na druhé straně upřímně.

Hned zítra půjdu a zakoupím sobě novou, náhradní, keramickou pojistku.

Jenže… jenže zejtra mám jít s Dannym na pivo.

A v úterý přijdou čuníci na vodnici…

A ve středu… ve středu již tento problém bude v kompetenci budoucího Papina…

Hodně štěstí budoucí Papine.

Pokud budeš mít stále při ruce babičku a Garfa, jako strážné anděly přes výdobytky moderní techniky, věřím, že se se vzniklou situací popasuješ se ctí.

 

Pokud ne… Každopádně Ti držím palce.