Autorství této (zvláště v prostředí medicíny) známé básně nikdy nebylo přesvědčivě potvrzeno. Někdo tvrdí, že tuto báseň napsala zdravotní sestra Phyllis McCormack v roce 1966, která se vcítila do svých pacientek, další lidé jsou přesvědčeni o tom, že autorkou je stará žena ze skotského hospicu. Verzí je hned několik, ale liší se málo – pouze v pár slovech. Často tuto báseň naleznete na stránkách, které se zabývají péčí o staré lidi. Tak mě napadá, že si ten svůj překlad vytisknu a přinesu babičce, ať ho může rozdat tamním sestrám, protože zvláště některé by si to skutečně měly přečíst.

Anglickou verzi naleznete zde

 

Nevrlá stará žena

Co vidíte lidé drazí, co Vám prozrazují oči?

A co myšlenky, když se Váš zrak na mne stočí?

Nevrlou starou ženu, jež se s hloupostí objímá

Babku nejistých pohybů s těkavýma očima

 

Která oslintá jídlo, a na odpověď nemrhá časem

Když na ní štěkáte povely zvýšeným hlasem

Kdo všechnu Vaši péči zdánlivým nezájmem vrací

A punčochy, ponožky stále jen dokola ztrácí

 

Kdo Vás volně nechá dělat, cokoliv chcete jen

Koupáním, krmením potřeba vyplnit dlouhý den

To je to co si myslíte, když Vás vlastní zrak mate?

Jste slepí, já nejsem ta, za kterou mě máte

 

Řeknu Vám, kdo jsem, zatímco zde sedím bez hnutí

A zvyklá jsem vstávat i jíst jen na Vaše mávnutí

Je mi deset, jsem holčička, mám otce i maminku

Rovněž bratry a sestřičky – svou milující rodinku

 

V šestnácti mladá žena, na nohou mám křídla

O milenci sním, ve kterém bych brzy se zhlídla

Srdíčko plesá mi, nevěstou jsem ve dvaceti

Svatební sliby budu navždy chovat v paměti

 

V pětadvaceti sama jsem potomky obtěžkána

Kteří chtějí šťastný domov, jenž postaví jim máma

Mé děti rostou rychle, když je mi třicet let

Poutáni k sobě vazbami, které dokážou vydržet

 

Ve čtyřiceti mí dospělí synové odejdou z domova

Však můj muž se postará, že žal v srdci nechovám

Děti opět kolem mne skotačí, když je mi padesát

Zase péči a pozornost jim s manželem chceme dát

 

Temné dny na prahu, to zesnul můj milý

Třesu se hrůzou, myslíc na budoucí chvíli

Protože mé děti musí své vlastní vychovat

Já vzpomínám na lásku, co nebudu více znát

 

Nyní jsem stará, a příroda jest krutou paní

Její zlý vtip – starý věk budí hlupáka zdání

Má schránka se rozpadá, ladnost odešla z těla

Kámen leží na místě, kde dříve srdce jsem měla

 

Však uvnitř této zdechliny stále dívenka žije

Mé srdce je ztlučené, avšak stále bije

Vzpomínky na radost, ale i na bolest mám

Miluji svůj život, a opět jej prožívám

 

Myslím na ty roky, co utekly, a že jich nebylo dosti

A přijímám fakt, že všichni jsme tu vlastně jen hosti

Tak přijďte lidé, přijďte se sami podívat lépe a blíž

Uvidíte mně místo nevrlé stařeny, co je na obtíž