Další z básní tohoto neznámého básníka v překladu Vrchlického, která mě zaujala natolik, že jsem si jí převeršoval. Pro milovníky žabožroutštiny originál zde

Krásná báseň o tom, že jak hrobka básníka, tak hrobka dobyvatele může skrývat překvapení, ale v každé hrobce to překvápko bude trochu jiné, jak se přesvědčil i Chán Timur…

 

Dvě hrobky

 

Chán Timur, jenž tvrdě podmanil si Indii i Persii

Vpadl vprostřed cizích vojsk jako lev do ovčích stád

Ti rychlí před ním prchali a ti pomalí již nežijí

Ten nelítostný Timur hroby a hřbitovy měl rád

 

A když jeho mongolové zažehli domy plamenem

Lid toho města nešťastného pobili jako havěť

Snadno jako ostří srpu, když zatne se do ječmene

A pak postavili velké oblouky k Timurově slávě

 

Mrtvoly pobitých navršili před palác na nádvoří

A v čele vojsk jel Timur, když dým mu cestu clonil

On nedbal hluku soubojů, v ulicích, které hoří

V strašlivém zlatém brnění jel městem na svém koni

 

V myšlenky a sny byl ten vojevůdce zahloubán

Sesedl až tehdy, když dojel na chmurné pole zesnulých

Mezi hrobkami sám putoval všech mongolů mocný pán

A hleděl na všechny ty, jež kdysi byli, a už minuli

 

On viděl zde hrobky učenců i válečníků státi

Posvátná bázeň z toho místa do duše se mu vkradla

Monumenty všech, co v zem zas museli se vrátit

Jedné hrobky dotkl se čelem, když kolena mu spadla

 

Vojevůdce jezdců v dlouhých čapkách plstěných

Město Tous, jež bylo bez armády, Timur ušetřiti chtěl

Byl Ramadán, a on odložil meče, oheň i kameny

Protože básník Firdausí to město domovem zvát směl

 

Velký básník, co se nedávno na věčný spánek odebral

Timur za ním na hřbitov se bezodkladně vypravil

Tu zvláštní pocit z toho místa hned za duši jej vzal

Timur kázal hrobku otevřít, na básníka byl zvědavý

 

A v hrobce rostly divoce rudých růží záplavy!

 

Timur tuze přemítal, jakážto zvláštní změna

Až jeho dny rovněž jednou ke konci se nachýlí

Čeká jeho tělo, když válečník zvučného je jména

Tu s celou svojí armádou zpět k domovině zacílil

 

Dojel do města Karákorum, do srdce svojí říše

A tam, v honosném chrámu, jenž pobitý byl mědí

Ležel mocný Čingischán ve své nádheře a pýše

Pod víko z mramoru Timur zkoumavým zrakem hledí

 

Však hned odvrací se, ve tváři hrůzu čirou

Zakrývá si oči, jako snad měly by jej pálit

To co viděl, přemohlo jej náhle velkou silou

Hrob despoty, z nějž se potok krve začal valit