Napsáno ve stejné době jako Dvě dýky, Pohřebiště nebo Zemřelo světlo, prostě jsem se z toho potřeboval vypsat. Jsou lidi, co mi v této temné a naštěstí i krátké životní epizodě velice pomohli a já na to nezapomněl.… Číst dále

Tohle jsem napsal v situaci, kdy jsem se dostal do ostrého konfliktu s vlastními pravidly, což je něco, co se mi stává naprosto výjimečně, a pokud se to stane, je to tak silný moment, že si zaslouží vlastní poezii.… Číst dále

Další z několika věcí, která nereflektuje žádnou reakci na reálný skutek, ale spíš imaginaci toho, co by se mohlo stát, kdyby se stalo tohle, a mojí následnou poetickou reflexi daného skutku.… Číst dále

Míti svoje vlastní pohřebiště je docela fajn vlastnost. Pokud někdo překročí veškeré myslitelné hranice, tak tam zahučí a je úplně jedno kým byl a jakou měl pro mně hodnotu.… Číst dále

Věnováno dvěma lidem, kteří jsou nemocní svojí úsměvnou pomíjivou parodií na moc. Jeden lhářem, druhý násilnickým despotou, oba dva mi trvalo dlouho odhalit a prozřít, s kým jsem podepsal pracovní smlouvu a jak si tito hajzlíci váží svých zaměstnanců – a teď nemluvím o sobě.… Číst dále

Tahle báseň to celé otevřela. Jednu ránu, jednu kapitolu, a teď už i jednu vzpomínku na vlastní absenci správných rozhodnutí.

---

 

Zemřelo světlo

 

 Zemřelo světlo

zbyly jen střepy

a múza odchází středem

 

Hnije, co kvetlo

náhle jsme slepí

se srdcem, jež přetéká ledem

 

Kam jsme to došli

A za jakou cenu

Proč ruce se doposud chvějí

 

Ideály pošly

Už nemáme měnu

Prázdné duše touží po naději

 

Vždyť stačilo málo

zavřít si oči

nevidět, neslyšet nic

 

Co se to stalo

ruská ruleta se točí

a čeká, kdo dá dnes víc

 

Všechna ta slova

Všechna ta gesta

mě šlehají jak ohnivý bič

 

Už nikdy, přec znova

po stoprvé ze sta

mne hubí cizí opilý chtíč… Číst dále

Tohle bylo vlastně docela vtipné. Bývalí kolegové z Coly uspořádali promítání Blizzconu u jednoho z nich. Jelikož jsem nebyl na putyce, kde se tohle domlouvalo, byl jsem z tohoto podniku hanebně vynechán.… Číst dále