Volné pokračování Dvou cizinců, napsané do melodie Nohavicovy Krajiny po bitvě. Pokud si lidé, kteří si dlouho vzájemně dávali hezké věci, již nic hezkého dát nedokážou, neměli by začít s tím ošklivým. Neměli by na sebe mířit. V tomto nejsem bez viny.
Míříme na sebe
Míříme na sebe, a je mi do pláče
Kolo naší štěstěny přestalo se otáčet
Kolik bitev jsme již vyhráli
Kolik jich nás ještě čeká?
A kdo nás vlastně může pochválit
Až uslyší zbraně štěkat
Míříme na sebe, míříme váhavě
Důvěru v řetězech vlečeme k popravě
Jsme truchlící v čele průvodu
Který nyní ke hřbitovu kráčí
Na život máme málo důvodů
Když na smrt jeden stačí
Míříme na sebe, míříme v zákopu
Téměř jsme unikli svým vlastním pochopům
Kteří líbezně nám radili
Ať trefíš mě, ať trefím Tebe
Vždyť vzájemně jsme se zradili
A zapálili nebe
Míříme na sebe, míříme větami
Vše hezké jsme nechali daleko za námi
Přilbice padají nám do čela
Na mušce jeden druhého máme
Já to nechtěl, tys to nechtěla
Přesto se víc neznáme
Míříme na sebe, dva ztracení vojáci
Vzpomínky na radost pružně se vytrácí
Ruce se mi klepou ze strachu
A těžké vojenské boty
Soucit zašlapaly do prachu
A dialog do němoty
Míříme na sebe, míříme z respektu
Tvá tvář na mě hledí z vojenských prospektů
Prst mi stále drží na spoušti
Však nechci, aby vyšla rána
Ach láska všechny chyby odpouští
I poraženým stranám
Míříme na sebe a snad jednou přestanem
Kdo odevzdá náboje, rozum zpět dostane
Slezeme z protilehlých barikád
Víc nebudem granáty házet
Lepší než uschlou růži zadupat
Je začít novou sázet