Mozartova Lacrimosa: ON
Dvacetiletý rum: SERVED
Rage mode: Over nine fucking thousand
So…lets begin…
Víte, tohle měl být úplně jiný článek. Měl to být článek o tom, kterak jsem někoho potkal, ten někdo mi vnuknul skrze inspiraci myšlenku napsat báseň, já ji napsal, a řekl si – hle, to je dobré, zase mohu psát! Jenže přišel někdo další, a řekl si: hle, může to být kurva ještě lepší, povýším tvojí plebejskou báseň co má v lopatkách vidle do šlechtickýho stavu s pavím pérem na klóbrcu, a udělám z toho full scale song. A zahraju ti to. Před publikem. Premiérově. S kapelou. Na koncertě. Jo jasně, na našem koncertě, kam tě pozvu.
Takže tohle bude článek o tom, jakej je to krásnej pocit, když někdo vytvoří písničku z vaší básně a pak vám to zahraje na koncertě s kape-. Ne, kecám. Tenhle článek o tom nebude. A víte proč? Páč to nevím, jakej to je pocit. Páč jsem tam kurva netrefil. ANO. A O TOM bude tenhle článek!
Takže začneme nějakým pořádně ufňukaným entrée. Třeba, že při- ne. Nepřišel, DOPLAZIL JSEM SE z té infernální výhně, o které by Erwin s celým Afrika Korps prohlásil – “na můj vkus se tu poněkud oteplilo” a říkám si. Nikam se mi nechce. Fakt. Ale musím. Tady v tomhle povedeným univerzu existují lidi, co se matlali s mojí básničkou, aby z toho udělali něco pořádnýho, a i když tam jdu úplně sám, protože se na mě všichni vykvajzli, prostě musím.
Tak jsem se podíval, kde je klub Válec, kde se měl dotyčný koncert kapely Nothing Actually odehrávat, a říkám si dobrý- to trefím.
Piču šišky, kurva. Dorazil jsem na určenou destinaci, a začal se tam motat jako vítr v bedně. Došel jsem přesně tam, kde jsem myslel, že to je, a kurva nebylo to tam. Ten prožluklý klub asi pokoutně od levitoval, zato celý Riegráče byly hlava na hlavě, pro samého humanoida není kam flusnout, byli tam lidé hezcí, lidé oškliví, a lidé zahraniční, kteří se rozmělnili do těchto dvou hlavních kategorií.
Tak jsem se tam půl hodiny motal jako moje mladší já na tanečních hodinách, a akorát jsem byl víc a víc nasranej, že můj chytrej telefon (kterej je chytřejší než jeho majitel) nemá mapy, a já jsem clueless. A to jsem byl snad i ve správný ulici! Sice se našla dokonce dvě děvčátka, která byla ochotna mě odnavigovat po telefonu (kdybyste raději šly se mnou!) ale já už tak rezignoval a kapituloval jako Grigorij Kulik, když mu rozšafné duo žertéřů Berija se Stalinem schlamstli jeho manželku Kiru, a bylo mu jasný, že ji z nich nevydojí a bejt povýšenej na polního maršála taky nejni zlý, přestože absence ženy zamrzí.
Říkal jsem si, že pro mě v tomhle prokletým večeru žádné pozitivum nekyne, ale našel jsem hned tři, aneb negativní kokůtky nemá nikdo rád:
- Nějaké malé čúráče nemotorně upustilo na zem pizzu, načež jeho matka ji sebrala a donutila ho ji dojíst. Tetelil jsem se zlomyslnou radostí.
- Došel jsem jako anděl pomsty do Záležitosti (kde taky nikdo známej nebyl, jděte k šípku všichni, vážně! ) a dal si pivo, aby odplavilo mojí nasranost a já nemusel doma něco rozflákat. (Už kurva víte, proč Papin, nekňubové?) No a tak jsem si dal jednoho, a že zaplatím. A ten barman, co mě oslovuje “pane Indráku” mi úlisným hláskem sdělil, že toto je limitovaná edice, a že už se to vyrábět nebude. Byla to patnáctka s podtitulem “ROCKY” tak jsem se podíval do těch vychytralých baziliščích oček pravého obchodníka a říkám – no tak to mi dejte ještě jedno. Jestli to tam příště najdu, stáhnu toho ještírka z kůže. Takhle se aspoň cejtim kurva výjimečně.
- Úplně elementární potěcha. Tím, že bylo horko a Riegráče byly plné vnadných roběn, některé z nich zhodnotily podprsenku jako nadbytečný kus oděvu. (Měly pod čepicí, teda vlastně pod tričkem.) When world is ugly, kozy are still beautiful, takže dík.
A všichni co mi píšete, jak moc jsem jinej, tak tady vidíte, že je to kec, aneb co mi dělá radost – pivo, kozy, lidské neštěstí. Už jsem to dotáhl na průměrného Čecha!
Pro Barču – My deepest apologies. Fakt jsem se snažil. Slibuju, že už nikdy nepůjdu na váš koncert sám. Pokud nikdo nebude chtít se mnou, najmu si erárního slepeckého psa. Doufám, že aspoň článek pobavil. Lidský neštěstí dycinky auditorium rozjuchá, vem si ze mě příklad! Dám cokoliv za mp3 tý písničky. Kromě pravý ruky. S tou hraju pinčes, a o tu přijít, už jsem tu fakt zbytečnej. Name your price)
Pokud se mi bude chtít někdo vysmívat, že jsem jouda co netrefí po Praze, tak dvě věci. 1. Vím to. 2. Nebudu k vám vůbec milej, ani distingovanej, nebudu si držet svůj literární odstup, natřu vám to jako prime time redneck ordinary joe se starter packem něčeho jako: Vyválej se v dehtu a peří ty postradatelná karikaturo na vyhřezlou lidskou fekálii, a když mě budete moc srát, oživím nějaké přirovnání z nesmrtelné balady Lorda Aweho, nebo pseudobonmot přispěvovatelů na novinky.cz. Fakt jsem nasranej. Na sebe. Tak, ale teď jsem to ze sebe dostal, a jak já dycky řikám: bylo to překrásné, a bylo toho – ne to není ono. 90 procent úspěchu… ne to taky ne. Všechny vztahy jsou… ne ani to ne.
Jo jasně, Cokoliv je víc na papíře nebo v textu, je méně ve mně.
A víte vy co?
Tady to neplatí.
Tak neserte, dík, mám vás rád.