Jelikož se poslední dobou rapidně zdokonaluji v manuálních pracích (ono není to tak složité, když začínáte z nuly) a snažím se žíti podle dušínovského kréda – chovej se k ostatním, jak chceš, aby se oni chovali k tobě, dobrovolně jsem se nabídl, že pomohu Pijerovi, mému dnes již bohužel bývalému spolubydlícímu, k přestěhování jeho věcí do nového bydliště.

Dlužno zde zmínit, že jsme se snažili pro naši rozvernou kratochvíli naverbovat i Burita, který proaktivně prohlásil, že má o víkendu čas, žel když jsem se ho snažil zrekrutovat na manuální práci, jidášsky neodepsal a dále již nekomunikoval. Hanba!

Začali jsme v půl deváté ráno, kdy pro nás přijel kočár Pijerovy mamky, a po posilňujícím kafi jsme se jali zpracovat prvního belzebuba naší posvěcené krusády – arcinezbedný gauč, který jsme museli rozložit pomalu na molekuly, aby se protáhl skrze úložné sklepní prostory.

Venku na nás čekal Pijerův táta a pan stěhovák – bodrý žoviální pětašedesátník s dodávkou, jejíž úložné prostory byly hojně vylepeny necudnými děvčátky z Playboye, podle úrovně prsních implantátů a kosmetických úprav pubického ochlupení zmíněných dam jsem to znalecky otipoval na přelom milénia.

Následoval přesun na Čerňák, kde Pijer seděl s tátou v jednom voze a já se usadil vedle stěhováka, který se ukázal jako velmi výřečný čuník.

Hele, a teď se tady votočím a projedu to, jo?

Víte, to já nevím, já nemám ani řidičák.

Mužík si pohrdlivě odfrkl a úkosem se na mě podíval. To já bych si bez toho nedokázal představit život. Ale tak každej jsme nějakej, žejo. Dodal smířlivě. Počítač máš viď? To zase nepotřebuju já.

Po chvíli konverzace pokračovala: No… a na kole aspoň jezdíš? Děda lebeda se mi zoufale snažil dát druhou šanci k očištění mého jména, jenže zrovna s propadeným cyklistickým vehiklem opět tvrdě narazil. Ne, kolo nemám rád – odvětil jsem, ale rychle jsem si pospíšil s alespoň nějakými plusovými body a zmínil, že rád běžkuji.

Jojo, to já taky! (konečně společné téma!!) Já jezdil, když jsem byl mladej, tak i závody no. Deset, patnáct kiláků, a většinou jsem skončil do třetího místa!

Chvíli bylo ticho. Před bouří. Verbální inkvizice pokračovala – No a co holka? Máš nějakou?

Došlo mi, že tento stěhovací děd by si velmi rozuměl s babičkou, a útrpně čekal, kdy se zeptá na vysokou školu a tím zdárně dokončí babiččin jebací trojskok.

Ne, nemám holku. Stojí to čas, peníze, je to dočasné a co hezky začíná, mizerně končí. Čekal jsem další popíchnutí, ale překvapivě z úst mého společníka zazněla slova podpory: Jo, se nedivím, ony jsou všechny stejný, mají to nějak v hlavě přeházený, já byl tři roky s jednou, ta byla blázen, tak jsem ji nechal, no a teď jsem s tou druhou už jednačtyřicet let!

Uznale jsem pokýval hlavou, že to je skutečně úspěch, a děda, povzbuzen mým souhlasem mi začal vyprávět svůj životní příběh (to se mi poslední dobou stává docela často 😀 )Mluvil o svých dětech,  jak dcera „bere feťákům řidičáky“ na policii, a synek pracuje s motorkama, takže celá rodina má motorky, a jezdí do Alp, do Bibione, a prostě jsou to cestováním protřelí světáci.

Dojeli jsme do příbytku Pijerovy přítelkyně Míšy, která tento sdílela se svojí neteří a jejím přítelem, otcem dvou dětí. Nedávno byl u mě docela bordel, a strávil jsem týden tím, než jsem byt uvedl do presentovatelného stavu, ale co jsem viděl tam, to jsem nepovažoval za možné. Míšu z toho vynechme, ze spousty dnů a nocí, kdy u mě byla s Pijerem vím, že je to pořádkumilovná a čistotná žena, ale ti další dva humanoidi z toho bytu udělali něco, co moje oči jen těžko akceptovaly jako realitu. Psi, kočky, malé děti, arcibordel a hlavně takový smrad, že by se dokázal personifikovat a dostat vlastní jméno.

Když jsem tam přišel, dostal jsem dávící reflex z neidentifikovatelné hnijící a plesnivějící směsice něčeho, co kdysi byly potraviny a všechny Míšiny věci co jsme stěhovali z jejího pokoje cca hodinu jsme vynášeli do nákupního košíku ( který jsme si vypůjčili před domem) a vozíku (který si Pijer vypůjčil od souseda) s koncentrovaným odporem v našich zmučených tvářích.

Konečně jsme všechno přestěhovali, rozloučili se s panem stěhovákem (který si nezištně řekl o dvě stovky, dostal pětikilo, a komentoval to s tím, že Pijer má předplaceno na příště) a šli jsme na oběd, kde jsme si dali pizzu, domácí limču a Cuba Libre. A potom ještě další dvě Cuba Libre, protože pít s Pijerem je sport, který rozhodně není pro začátečníky a neznalé.

Pijer věděl, že já, odhodlán po náročném odpoledni, budu chtít jít domů a odpočinout si, začal, jako když másla ukrajuje: Hele Papine a co kdybychom koupili novýho Tekkena a šli hrát ke mně?

Ten filuta prostě ví jak na mě! Takže jsme šli do Globusu pro Tekkena, prodlužovačku, další rum, další kolu a na závěr koupili i půllitry (Když piješ s Pijerem, nepiješ z normálních sklenic)

Jako člověk, který v předchozím dílu Tekkena na PSP vyhrál 50 000 her, z toho 30 000 za jednu postavu, každého to nutil s ním hrát, jen aby ho s gustem ničil, a uzavíral i megalomanské sázky typu: poraz mě a půjdu s tebou skočit bungee jumping (Pavel ví) cítil jsem se jako Roger Federer co v ruce drží raketu na squash. Hergot, je to podobný, a přecijen…úplně jiný.

Od té doby mám v hlavě brouka – pořízení Tekkena a potřebného příslušenství by mě přišlo na bratru dvacet kolíků, jelikož nemám playstation, gamepady, a herštek ani tu podělanou televizi, ale prostě idea toho, že se král opět vrátí na trůn, bude si domů lákat nebohé čuníky a s huronským smíchem je deklasovat, mi přijde tak vábná a okouzlující, že nad tím pořád musím přemýšlet, přestože moje racio mi správně napovídá, jak kokotská investice by to byla! 20 000 kvůli jedné hře! Ale zase je to Tekken! Mohl bych oprášit svojí Asuku a Alisu a nakopat zástupy nic netušících prdelí!  Aaaach, decisions, decisions!

Po Tekkenovi a flašce rumu jsme pokračovali s hraním nějakého wrestlingu, kde jsme nejdřív dali souboj dvou čubek, kde mi Pijer nakopal pičku, ale v druhém kole jsem mu to s kolosálním hromotlukem jménem The Rock proti jeho Kanovi oplatil i s úroky.

Pijer mě chtěl uvrtat ještě do večeře, ale to už jsem se nenechal a vykročil k domovu. Jak produktivně strávená sobota!