Dlouho jsem nenapsal recenzi na hru. Dlouho jsem nenapsal nic pozitivního. Tohle bude dva v jednom.  Máme radost, Vincente? Tak máme?

 

Se hrou Life is Strange jsem se seznámil pár týdnů zpátky, když ještě u mě bydlel Pijer, a hrál to na Playstationu. Neříkám, že mě to zaujalo na první pohled. Pijer tam pobíhal s nějakou teenkou, byl v pokoji nějaké jiné teenky s modrými vlasy, která čudila mařenu, načež do pokoje vběhl její militantně-paranoidní step-douche, který vypadal jako Bašár Asad, a Pijer se tam s ním pustil do ostré verbální půtky.

 

Zasmál jsem se, a šel spát. Když jsem se probudil v půl šesté ráno, Pijer to stále hrál. On většinou nebývá takovýto pařan skrz celou noc ( hele, už nejsme nejmladší, jo) Mělo mě v tu chvíli napadnout, že to asi bude fakt zajímavý, ale s touhle hrou jsem se seznámil zhruba o týden později, kdy mi ubyl Pijer, ale přibyl Playstation a televize, a Pavel, který byl u mě na návštěvě, mi nahrál první epizodu této hry ( celá hra má 5 epizod a vycházely postupně) protože prostě byla zdarma.

 

Jelikož v Tekkenu čekám, až mi konečně vydají jako hratelný charakter ultrahot narkoleptickou upíří čubičku, tak jsem to tedy namátkově zkusil – ze začátku jsem ani nevěděl, že je to stejná hra, kterou hrál Pijer.

 

Musím říct, že hned první kapitola mě úplně pohltila. Dostanete se do kůže takové nerdy introvertské teenky, která studuje fotografii na věhlasné akademické půdě se známým frikulínským profesorem, kterého všichni nepokrytě adorují. Profák hazí vtípky, je sečtělej, studentky po něm jedou jako slepice po flusu.

 

Hlavní postava má takovou zajímavou schopnost. (Nikde sice není vysvětleno, kde ji vzala, ale takové věci se asi stávají) a to – že se umí vracet v čase, respektive čas přetáčet. Takže uděláte nějaké rozhodnutí, zjistíte, že jste to zkonili, přetočíte čas, a uděláte jiný rozhodnutí, kterým to zpravidla zesloníte. Neexistuje tam nic jako správné rozhodnutí, každé nese nějaké konsekvence, většinou to, jak se k vám ostatní postavy ( kterých je tam hned od začátku slušná suma – přecijen, je to škola) budou v průběhu hry chovat.

 

Hlavní hrdinka objeví svoji moc, když vidí, jak prachatý čuník, jehož fotrovi tam patří půl města zastřelí na hajzlech holčinu, se kterou se dostane do sporu. Načež nerdygirl natáhne ruku a bum – je zase ve třídě, dvě minuty před tím, než se celá událost stane, a má možnost tomu zabránit tím, že v rozhodujícím okamžiku spustí požární poplach.

 

Ze začátku řešíte typické problémy náctiletých – Dvě holky se rozhádají kvůli klukovi, další jde na tajňáka na potrat, protože nařachanej quarterback z univerzitní repre neměl gumu,  jiná nerdy čuba vám nechce půjčit jejího drona, bo jdete na špacír s týpkem, na kterýho si myslí, do toho je tam holka kterou šest měsíců nikdo neviděl, nebo devótní katolička, kterou prachatý čuník zdroguje a pak fotí a natáčí v obscénních pozicích s random klacíky a udělá z toho virální video. Její rodina ji začne hejtovat, tetka ji napíše že se vydala po křivé stezce Satanově, a spolužáci si z ní tropí necudné žerty. Načež vy musíte zabránit její sebevraždě. Nebo nemusíte. V tom je to dobrý, ta hra vás do ničeho moc netlačí –každé rozhodnutí je na vás, a konsekvence spousty z nich se projeví až za delší dobu.

 

Po dohrání první epizody jsem instatně zakoupil další čtyři a zjistil, že příběh se přiostřuje jako pařížská gilotina. Zjistíte, že holka, kterou se zhýralý boháč snažil picnout na záchodcích je vaše dávná nejlepší kamarádka, a že celá škola smrdí jako trh s prošlými rybami.

 

Takže zatímco chodíte s už-zase-nejlepší- punk rebelskou kámojdou po hezkém městě Arcadia Bay, a za doprovodu naprosto fenomenálního soundtracku (přijde mi, že poslední dobou si zvláště na tomto aspektu dávají vývojáři zvláště záležet) se snažíte ve stylu Hercula Poirota zjistit, kdo je arcizloun, jaktože mizí random děvčátka, a jestli tím hlavním padouchem co tahá za nitky enigmatického univerzitního panoptika je ředitelský ožungr, jenž vypadá jako Mace Windu, přehnaně protektivní, zmatený, stalkerský a militantní Bašár, odraný agresivní drogový dealer Frank a jeho pes Pompidou, nebo všehoschopný podnikatelský magnát co vlastní půl města včetně vaší koleje a rozmazleného protekčního synáčka, který je psychicky vyrovnaný stejně jako Brazilci a Kimovi korejští soudruzi v čutaný.

Do toho vám chodí smsky z neznámého čísla, ať přestanete čmuchat OR ELSE, málem vás chytí školní hlídka, když se tam vloupáte v noci, ogárek, kterej vás na tajňáka miluje si nechá dát po čuni, aby vás spasil před protěžovaným spratkem, a do toho všeho se pořád nemůžete zbavit divný vize mamutího tornáda, který za týden rozmetá celý město do moře, protože vaše time-bending sjuprpaurs si vybírají daň i v přírodě, aneb sněží v srpnu, je zatmění slunce, o kterém nikdo dopředu nevěděl, nebo velryby se náhle vyvalej na pláž.

 

Ten příběh má náboj, spád, graduje, není nouze o zvraty, zajímavý postavy, ze kterých snad žádná není černá nebo bílá, WTF momenty a ten konec…

 

Inu je pravda, že s až neuctivou frekvencí zneužívám a bagatelizuji termín „Sophiina volba“ třeba když se nemůžu rozhodnout, jestli si v Záležitosti dám Krkovici nebo špíz, ale tady se fakt hodí, protože jen u poslední volby v celé hře jsem strávil 5 minut přemýšlení, a přitom jde o stisknutí jednoho tlačítka.

 

Pijer sice říkal, že tím, že si můžete přetočit čas ta hra ztrácí kapacitu v tom zahrát si ji znovu, ale já to vidím odlišně. Spousta věcí se projeví až za nějakou dobu, přestože je škoda, že nehledě na všechna vaše rozhodnutí, na konci máte stále stejnou Sophiinu volbu no matter what you do – na rozdíl třeba od Zaklínače, kde je xy konců a všechny se odvíjí od vašeho chování v celé hře. Tohle je asi jediná markantní slabina, kterou jsem na hře shledal.

 

Nicméně výrazné a autentické prostředí univerzity a univerzitního života, hezká grafika, interaktivní prostředí a pestrá paleta zajímavých postav, se kterými můžete pozitivně i negativně rozvíjet svůj vztah, podmanivý soundtrack a skutečně chytlavý detektivní příběh, který graduje a expanduje v něco mnohem většího, jež přesahuje schopnosti i vědomosti hlavních protagonistek, jsou důvody, proč si tu hru zahraju ještě jednou.

 

A vy byste měli taky.