Konečně jsem se dostal k tomu popsati úsměvnou kratochvíli, kterak jsem měnil gargantuovsky objemný přehršel kovových mincí v bance.

Naložil jsem všechny svoje desetikoruny, dvacky a padesátky do tří pytlů a takto vyselektovaný obsah jsem si hodil do brašny, která byla rázem těžší než nebesa, jež svými rameny podpíral antický titán Atlas, jinými slovy, pro lidi, kteří nejsou zvědaví na moje květnaté metafory – bylo to fakt zkurveně těžký, doprdele! 

Chtěl jsem to vyšmelit v Letňanech, ale tam si od toho pilátovsky umyli ruce, a poslali mě na Vysočanskou. Věda, že toto nebude hotovo za 5 minut, vzal jsem si raději půl den volna a krátce po jedné hodině otevřel dveře pobočky KB na Vysočanské a vklátil se se svým těžkotonážním zavazadlem do fronty.

Byla to úplně typická pobočka – dvě pokladny, ale pouze jedna otevřená. Moje budoucí oběť se jmenovala Valerie a byla to plus mínus padesátnice s uštvaným výrazem a zamlženými brejličkami.

Pobočka nemohla postrádat další standardní část takovýchto zařízení – starého security dědulu, který by nezabránil přepadení banky, ani kdybych tam přišel s pistolí na vodu. Toto byl obzvláštní vševěd všuybud, a hlavně s mladšími samicemi se snažil zapřést konverzaci, při které je otcovsky poplácával po zádech.

Přišel jsem tam, postavil se do fronty, a brašnu položil k nohám, opatrně, aby necinkala a abych se hned nepráskl, protože moje přítomnost bude pro Valerii BAD NEWS bez jakékoliv pochybnosti.

Nepomohlo to!

„No, jo, kovy. To je jasný, máte vohnutý záda!“ Znalecky odtušil dědek. Přišel kovákovej princ! Provařil mě, ten čuník proradný!

Rozchechtal se. Za mnou stála docela hezká maminka, tedy více jsem ho nezajímal, místo toho si s touto ženou vyprávěl o tom, jak mladí lidé nechávají peníze v bankomatu, a ona ho obohatila o historku, jak její dcera našla peníze a volala policii, aby je vrátila.

„No, to jste ji dobře vychovala, mladá pani!“ (otcovské poplácání)

„Promiňte, má tahle pobočka počítačku na mince?“ přeřušil jsem úlisného tokače v jeho lovu se svým dotazem. Už nemělo smysl něco zastírat, alespoň před ním.

„No, jo. Dva“ Odvětil přestárlý securiťácký Casanova rozmrzele, a dál se věnoval mamině.

Dostávám se na řadu. Dobrý den! Zářivě se usmívám na Valerii.

Valerie úsměv neopětuje. Svině. Začínám si myslet, že ví, kolik uhodilo.

Dobrý den. Prohlásí kysele. Kovy neberu. Dodá rezolutně.

Hoho, netáhl jsem se s touhle peněžní megačinkou abys mě vypoklonkovala ty bankovní huso!

Pomyslel jsem si pro sebe, ale na Valerii jsem byl medový hošík, protože když kurva chcete, aby vám nějaká děvucha spočetla tři pytle mincí, buď budete na ní dobrej, nebo budete v prdeli.

Vysvětlil jsem jí, jak mne odmítli v Letňanech, a že ona je moje jediná spása, že to domů zpátky nenesu. Valuška kontrovala, že má jen jednu pokladnu, a že to nemůže tady jen tak zavřít a počítat mince, ale že ať to tu nechám, a vrátím se za hodinu, že to bude mít hotové.

Tak to prrr, Valuško, prr! Rychle jsem si promítl všechny možné scenáře toho, co se může za tu hodinu stát. Scenář, kdy se Valča dohodne s dědou, a jeden si zaplatí nový brejle a Dubrovnik na tejden, a druhej tu maminu co stojí za mnou ve frontě, jo, tak ten tam byl taky.

Valča prostě nevěděla, že mluví s paranoikem. Pokusil jsem se jí muj handicap lehce ozřejmit.

Víte, co když se vrátím za hodinu a vy mi řeknete: „dobrý den pane ja vás neznám a to nejsou vaše mince“ Valče to doteklo a pochopila, že ji právě paranoidní člověk svěřil 30 000 v kovech a není možnost, aby ho teď přesvědčila, že má odejít.

Seděla tam jak žába na prameni, a bylo vidět, jak se snaží něco vymyslet. Tak já vezmu ty dvě pani co jsou za vámi, a pak to teda uděláme. Konečně kompromis! Miluju kompromisy! Nadšeně jsem souhlasil, a po chvíli se opět dostávam na řadu.

Valuška je stále zcela viditelně nenadšena. Za mnou stojí taková paní s dcerkou. Když jsem vyndal tři pytle mincí, které laškovně chrastily, konečně ji políbilo strašlivé poznání – něco jako když se vrátí teenka z diskotéky a za měsíc si nechá udělat těhotenský test… takové to… A… kurva… KURVA…KURVAAAAA!!!!

Jo, tak přesně takhle vypadal její výraz. Valča se mezitím jala pasovati mince do počítače mincí, aby je potom pytlíkovala. Bylo to opravdu hodně pytlíků 😀 Práce ji docela šla, jenže začala být nenasytná, a tak proč to dělat tady na tom starým křápu, když máme moderní mašinu, kam se vejde více mincí, žejo.

Valča se přesouvá, že když to šlo rychle, půjde to ještě rychleji, jenže ouha, mince se ji v novém peklostroji svinsky zaseknou.

„Doprdele práce“! Zakleje hubatá Valerie a buclatými ručkami se snaží dolovat mince, zatímco já se snažím potlačovat smích, a paní za mnou se snaží potlačit chuť mě připravit o život i o mince.

Do situace vstupuje hlídací děda se svým: No jo! Kovákovej princ! Che che! Che.

Tělnatá Valerie se pokorně přesune zpět k původnímu mincovači a celou operaci dodělá. Alespoň mi s gustem může strhnout tři židoprocenta za poskytnutou službu a potom dostávám operní sólistku Emmu Destinovou v tolika kopiích, že bych z nich z fleku mohl udělat pěvecký sbor, a ještě si koupit toho dědka, který by jim pochleboval a plácal je po zádech.

No jo, kovákovej princ, kurva! Che, che!