Na střední škole jsme dělali takové legrační testy z biologie. Zapsali jste někam svojí váhu, výšku, polohu slunce a měsíce, otočili se třikrát dokola, pod nohy nakreslili pentagram z krve mladých pannen, a s hrdelním výkřikem Ave Satanas obětovali Kozla. (Velké K je tam proto, že Kozel byl drakonickým profesorem matematiky)

A po tomto rituálu vám odněkud vylezlo nějaké numero, které jste poměřili v tabulkách, abyste zjistili, jestli jste vyžraný vepřoid, dobře vyvinutý a representativní vzorek lidské rasy, nebo reklama na hlad, Osvětim a Gándhího.

Já byl v tabulce ještě pod Gándhím, hubený jako kostlivec, neduživé, rachitické dítě s opožděným vývojem. Prostě jsem se nevešel ani do kategorie „podvýživa“ – žádná tabulka mi nebyla dost dobrá.

Uplynulo bratru 10 let a já poctivě dohnal, co jsem v letech středoškolských zameškal. Vážíce téměř dvojnásobek své váhy než v době provádění satanistických rituálů, stal jsem se odpadním konzumentem piva, sladkých nápojů, burgerů, pizzy, řízků, steaků, špízů a hranolek. Můj metabolismus, který mě poctivě a pečlivě chránil před nabráním váhy do mých pětadvaceti to se mnou prostě vzdal. Zapek to. Zapíchl. Zabalil. Prostě se na mě vysral. I tak jsem tomu nevěnoval moc velkou pozornost.

Kdo naopak věnuje velkou pozornost jak mně tak tomuto tématu je babička.

„Honzíku, když budeš přibírat, děvčata o tebe nebudou mít zájem!“

Vážně babi? No to je mi novinka, co takhle kdybych ti řekl, že tato informace je sama o sobě podpůrným argumentem proč v tom pokračovat, ale to by Tě asi zabilo, a ač by sis to přála,  a často o tom mluvíš jaká to bude krása až zaklepeš papučema, víš jaká by tu bez tebe byla nuda?

Pomyslel jsem si pro sebe a odvětil, že jsem moc líný upravovat svojí tělesnou konstituci, abych se někomu zalíbil.

Proč tedy tenhle článek?  Začal jsem si vařit – zatím jedno universalní jídlo. Já umím spoustu jídel, ale bydlím sám a nebaví mě vařit pro jednoho. Dělám to proto, že restaurace každý druhý den k obědu i večeři prostě moc leze do peněz a taky už mě nebaví hekat a fňukat, když si zavazuju boty. Rovněž jsem nepřítelem jakéhokoliv cvičení (to kdyby se tu mezi vámi našel nějaký naivní samaritán co by se mnou chtěl chodit do posilky nebo běhat – thanks, but no thanks) Pokud mne chcete donutit k nějakému sportu, kupte si pálku na stolní tenis a pak mi zavolejte. Pinčes neodmítnu nikdy.

Přemýšlel jsem nad složením tohoto budoucího pokrmu bohů, který mi má signifikantně pomoci k vypuštění vany, shození Milana, redukci dmoucího teřichu atp.  Musí to být něco, kde je zelenina, protože zelenina bohužel patří do mého žebříčku asi tolik, jako černoch na sraz kuklux klanu.

A zároveň nějaká příloha, která se s tím smíchá, ale nesmí to být brambory, protože ty žeru moc často. Chce to diverzitu. Knedlíky se zeleninou je stejně nesmyslná blbost jako snímek Anthropoid        (miluju, když při psaní článku mohu svévolně literárně kopat do věcí, kterými živelně pohrdám v naprosto nekorespondujících souvislostech)

Těstoviny by nemusela být špatná volba. Ale těstovinový salát, který dělá Vladěnka, netrumfnu, ani se k němu nepřiblížím, to je gastronomické opus magnum, a proč dělat nějaký zpitvořený falsifikát geniálního mistra? Ne, musím se vydat vlastní cestou.

Tedy zbývá rýže. Rýže mne neuráží. Rýže je nevýrazná. Dá se konzumovat často, a nepřejí se. No ale teď co s tou zeleninou, žejo. Dva kandidáti byli jasný okamžitě.

Cibule. Miluju cibuli, jako miluju svoje literární inspirace. Naivně. Platonicky. Absolutně. Fanaticky. Exaltovaně. Ačkoliv mě občas práce s obojím sere a někdy kvůli cibulím i inspiracím brečím jako malé čúráče, kterému uplavaly hračky do kanálu, na mém silném citovém poutu se nic nemění.  Cibuli můžu mít denně a téměř ke všemu.

Podobně výsadní místo v mém životě mají Olivy. Miluji olivy, jako miluji řeckou mytologii. Obojí mne fascinuje a ani jedno se mi nepřejí. Prosím, nevsázejte se se mnou o čemkoliv, co se týká tohoto tématu. Prohrajete. (Bůh Dionýzos skutečně nemá kozlí nohy, ehm ehm – on ví, o kom mluvím)

Jenže s olivami a cibulí pestrý jídlo neuděláte. Připadal jsem si jako trenér čtyřkajaku, kterému chybí dva parťáci do loďky. Vídite? Takhle já přemýšlím o jídle.

Jenže seznam poživatelné zeleniny, která se hodí do rejže se pro mne s nominací oliv a cibule povážlivě ztenčil a pomalu jsem se přibližoval k Sophiině volbě menšího zla.

Představte si, že je rok 1923, Lenin dodejchal, a vy jste Lev Davidovič Trockij, a přemýšlíte, jestli pozvete do moskevské kavárny na diskuzi o politické moci Kameněva, Zinovjeva, Bucharina nebo Tomského, abyste společně porazili Stalina (začínající obezitu, která sílí každým dnem) a přesto, že všichni tito pánové jsou bezskrupulózní intrikáni, kteří vás nemají rádi tak jako vy je, (můj komplikovaný vztah s drtivou většinou zeleniny) je důležité si někoho z nich vybrat, jinak se vám taky může stát, že jste stále Lev Davidovič Trockij, jenže je rok 1940, a vy nejen, že nemůžete do moskevský kavárny, ale doprdele ani do celýho SSSR, není  ani s kým diskutovat, bo  všechny Vaše poteniconální spojence Stalin už zabil, vyhlídky na politický vzestup jsou v tahu,  a na Vás už si tajnej agent toho pomstychtivého gruzínce s mrožím kňourem Ramón Mercader brousí cepín, který Vám pak s gustem zarazí do lebky.

To je tak, když kvůli nečinnosti a tragickému podcenění ideového protihráče prohrajete svůj boj.

Vidíte, a takhle já taky přemýšlím o jídle.  Tedy je potřeba zvolit ještě dva šampióny do all star týmu, jenže je nutné zaměstnat obezřetnost, protože mezi potencionálními kandidáty se skrývají takoví arcičerti a velezla jako lilek, avokádo, nebo brokolice, a s nimi si žádný slušný člověk nic nezačne, žejo. A to ani nezmiňuji kapitálního belzebuba – okurku, kterou Katka zapomněla dát do cheeseburgeru v provařené virální mekáčovské reklamě.

Nakonec jsem po zralé úvaze vybral kukuřici, protože je sladká, žlutá, a nesere mě.  S podobnou argumentací jsem obhájil rovněž nominaci zelených fazolek (ke kterým tak nějak neodmyslitelně patří slanina, ale hergot, má to bejt zdravý, žejo. Neboj slanino, obrečel jsem tě.)

Pokud by neexistovala kukuřice a fazolky, byl bych ve stejně bezvýchodné situaci jako Lev Davidovič v mexickém exilu. Jako… CO jinýho?

Česnek. Samozřejmě to je první, co mě napadne, protože česnek má podobně výsadní postavení jako cibule a olivy. Jenže je potřeba o česneku uvažovat v širších souvislostech. Prostě do téhle kombinace nejde. Ač třeba miluji filmy jako Battle Royale, nebo The Room, taky si je nemohu pustit s každým…někteří do toho ještě nedospěli, aby takovéto filmy ocenili, někteří bohužel nedospějí nikdy. I tak vás mám rád, co mi zbejvá.

Rajče a mrkev… dobře, toleruju vás, občas mi chutnáte, ale dát vás do rejže vedle takových populárních veličin, takových gastronomických titánů jako jsou cibule a olivy, jste upadli naznak, ne?   To se běžte bodnout, to je pocta, které vám rozhodně nenáleží.

Paprika… paprika je Nikolajem Ježovem v době, kdy se kukuřice představující Jagodu a fazolky představující Bulanova vyhřívají na výsluní přízně. Asi už to s těma sovětskýma přirovnáníma přeháním, žejo? Ne. Nepřeháním. Baví mě to. Pokud nevíte, o kom mluvím, internet je dneska docela levná sranda, doplňte si vzdělání a souvislosti, plebejci needukovaní!

Tedy chci říci, že ač olivy a cibule budou v politbyru mého univerzálního zdravého pokrmu navěky, tak pozice kukuřice a fazolek není zdaleka tak pevná, může se dokonce jeviti dočasnou, a jeden krásný den by se mohlo stát, že budou vyhozeni a paprika je snad jediná možná substituce, která mě napadá.

Jakýkoliv salát či zelí je stejně dobrá volba jako Aňa Geislerová ve snímku Anthropoid. Jo, už zase. Jo, musí to tu být úplně stejně neoddiskutovatelně, jako naopak Aňa být nemusela.  Tenhle film potřeboval Ramona s cepínem víc než celej Trockij…

No a tím jsme vyjmenovali všechnu zeleninu, kterou toleruji a jsem ochoten požít. Nemá to lehký, protože je v menšině.

Chtěl jsem teď napsat básničku o tom, která zelenina se nedostala ani do konsiderace, a proč je na blacklistu, ale zjistil jsem, že zelenina je naprosto neinspirativní téma a musel bych moc přemýšlet, abych o tom něco napsal, a přemýšlení je zabiják poezie. Poezie má být intuitivní. Takže tímto se omlouvám špenátu, celeru, dýni, patizonu, petrželi, červené řepě, ředkvi, pórku, kovbojským fazolím, hrášku, kedlubně, květáku, chřestu, artyčokům, rukole a melounu (!) za to že se neprobojovaly ani do mojí poezie, ani do mého jídelníčku, a jsou odsouzeni zemřít v zapomnění.

Je vám asi jasný, že po trýznivé volbě zeleniny, kterou jsem se rozhodl blahosklonně absorbovat do svého trávícího traktu, jsem se musel něčím odměnit. Tedy jsem udělal rýži, a zalil ji Jalapeňo omáčkou.  Udělal jsem směs zeleniny na pánvi, a zalil to Habaněro omáčkou. Teď teprve je to jídlo fakt dobrý, a je to něco co můžu žrát tři dny v kuse, protože přesně taková porce to cca je.

Tak to je asi celý. Páč název „rýže s cibulí, olivami, kukuřicí a fazolkami je fakt trapnost level Anthropoid, pojmenoval jsem to za užití květnatých českých synonym následovně:

Buď méně vepřem; ( ano, vidíte správně, STŘEDNÍK!) nežer jak prase ty čuně.

Koupil jsem si ještě jahodový džem s habaněro papričkama, a něco mi říká, že na pondělní game of thrones udělám děvčátkům takový dobrý palačinky.  Pavel mi určitě pomůže 😀