Ahoj čuníci,

 

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych Vám co jste byli, ale hlavně Vám, kteří jste si to nechali ujít (maxima culpa) anebo jsem vás prostě nepozval (a dobře vám tak), zprostředkoval moje postřehy a zážitky ze srazu Sons of Liberty, což kdysi byla World of Warcraft gilda a hlavně spolek kvalitních klacíků a námořnických flunder  na serveru Equilibrium pod projektem Might and Magic, později Nemesis.

 

Tuto gildu, původně jako Alcohol Tobacco Group, jsem založil společně s mými středoškolskými souputníky a nejbližšími přáteli –  Pijerem a Buritem, kde u vzniku asistoval ještě můj spolužák ze základky Adam a maltézští jezdci apokalypsy Kuba alias Zavulon a jeho bratr Hany alias Prekel.

 

Během tří let, kdy jsme se z neznámé a početně bezvýznamné gildy vypracovali na místní honoraci, která byla často skloňována ostatními ve žlučovitých pejorativech (naše heslo bylo nenáviďte nás, a my vás za to budeme milovat)  a časem obsadila popřední posty ve vedení serveru Equilibrium i sousední Anathemy, nabrali jsme spoustu lidí, se kterými jsme se vídali jednak ve hře, ale hlavně na těchto pravidelných srazech, jenž se staly jednak základním kamenem socializace a rozvíjení vztahů mezi našimi členy, jednak potencionální vstupní branou pro členy budoucí, aneb je nám buřt, jak moc dobře hrajete tuhle pazgřivinu, nebo jaký hadříky má voháknutý váš virtuální nezbedník, ale dokážete vypít forsáž po M na jeen zátah, nebo držet s Pijerem v pití krok alespoň hodinu? Ná základě těchto věcí gildovní oficírský tribunál posuzoval kompetence uchazečů, a přestože gilda a záhy celý projekt skončil v roce 2010, podařilo se nám ukovat komunitu, která i nyní, 7 let po tom, co jsme terminovali naše on-line působení, které kombinovalo výsadní postavení projektové šlechty spolu s konstantním ztrpčováním života opozitní frakci, jsme na srazy – a sami na sebe –  nezapomenuli a nezanevřeli.

Přestože už je nepořádáme s takovou četností a pravidelností jako dříve, tedy čtyřikrát do roka, tradice stále žije, respektive jsem ji tak trochu oživil umělým dýcháním, protože minulý rok žádný sraz nebyl. Tolik trochu k historii a nyní k současnosti, aneb jaký byl Sol sraz s pořadovou číslovkou 29? (wild guess)

 

Musím se přiznat, že se mi do organizace vůbec nechtělo. Přemýšlel jsem, jestli po rozsáhlé časové pomlce se ještě vůbec někdo ukáže, přestože v písemném kontaktu jsem byl s mnohými, a na četné výzvy a prosby členů o uspořádání bujaré gildovní pitky a zamačkání pár nostalgických slz jsem reagoval vyhýbavě, a přestože u mě v tu dobu bydlel Pijer, a vždy jsme srazy organizovali společně, prostě jsme se k tomu nějak nedokázali dokopat, aneb víte v čem spočívá 90 procent úspěchu, že.

 

Zašlo to tak daleko, že Natka počala drze bojkotovat moje zprávy, a když jsem ji toto roztrpčeně vytkl, jedovatě mi opáčila něco ve stylu – „žádnej sraz žádný zprávy“  Po tomto zlovolném dekretu jsem tímto přišel o celou třetinu žen, se kterými si roky pravidelně píšu a ony mě vystojí, což mě přimělo k přehodnocení situace.

 

Zahnán do kouta, vytvořil jsem událost a nainvajtoval cca 90 lidí, kteří měli kdysi něco blízce či vzdáleně společné s pojmem Sons of Liberty.  Sraz si nakonec lidi odhlasovali na 22.7, což bohužel znamenalo absenci účasti pro takové velikány jako Rojko, Arty, Bláža, Qwerts nebo Proxy, nicméně vox populi vox dei, a ono sehnat sto procent lidí ze dvou republik na jeden termín je stejně obtížné jako bylo pro Zýho sehnat meč jménem Tempest of Chaos na jeho warlocka. (Když on má tak rád ta přirovnání, nemohl jsem odolat! 😀 ) I tak jsem byl potěšen, kolik zájmu plánovaná akce vzbudila, ačkoliv srdcem skeptik – říkal jsem si, že když se nás sejde alespoň 10, vyhlásím to za úspěch.

 

Moje první myšlenka věnována tomu, že sraz už fakt zvoní na dveře, se datuje přesně do okamžiku, kdy je sobota čtyři hodiny odpoledne, a Garfik s Natkou mi zvoní na dveře, zatímco ležím v posteli, protože jsem se před dvěma minutami probudil – aneb na sol sraz je třeba se náležitě připravit.

Protože pokud usnete během sol srazu, vzbudíte se jako jiný člověk. Jako člověk, který bude mít na obličeji rtěnkou a fixou ilustrované pičky a háknkrojce s velkým SOL na čele, které bude celé kolekci neslušných malůvek dominovat podobně, jako my dominovali ve hře i na srazech projektu, kde jsme společně hráli.

 

Zatáhl jsem Natku s Garfem k sobě, pod velkorysou záminku uložení jejich věci, a když byli bezpečně za dveřmi rezidence Květinková, vyjevil jsem podle svůj skutečný záměr – vytřít si s nima řiť v Tekkenu, aneb i když jste šarmantní budoucí vojáček, jenž vždy přijede na sraz oblečen jako prvorepublikový gentleman, či ultrahot bloňďatá bohyně, pro kterou by se okouzlení ogárci plazili půlkiláku po silnici plný střepů za jeden její úsměv, pořád to neznamená, že nemůžete dostat nasekáno v Tekkenu od línýho tloustnoucího budižkničemu, kterýmu ubývá vlasů a přibývá let, protože alespoň nějaká elementární spravedlnost musí kurva existovat. A té spravedlnosti půjdete naproti tak, že vrazíte do ruky ovladač někomu, kdo to vůbec nehrál, zatímco vy jste si už odemkli všechny bikini skiny pro všechny flundřičky.

 

Po uštědřeném výprasku v Tekkenu a konsekventním nasycení mého ega jsme se vydali na cestu. Ještě než jsme došli do Záležitosti, která se pro tento večer měla státi obětí našich nekalých rejdů, volala mi sestra, která se měla rovněž zúčastnit, že se pravděpodobně nezúčastní, jelikož je po včerejšku unavená z nějaké túry.

 

Měl jsem eminentní zájem na její účasti, jelikož mi připadá důležité seznámit část svojí rodiny s jinou částí svojí rodiny, použil jsem tedy svoji vyvinutou přesvědčovací rétoriku a přimíchal trochu emocionálního blackmailu, s tím, že si teda teď půjde lehnout a ještě to promyslí.

 

Po příchodu do Záležitosti zříme Ficiho, který dorazil ještě před námi, a v první hodině došel ještě Erik a Karlos ( kterého jsem chudáka hned zjebal, za to že patřičně neplní funkci dvorního kritika mojí poezie) a Pavel – který sice není Solák, ale jelikož je to člověk, se kterým trávím asi nejvíce času, všude zapadne, a nemusím se za něj stydět (což není u lidí tak běžná vlastnost, jak se na první pohled může zdáti) přišlo mi rovněž důležité seznámit jej se soláky, zvláště když několik z nich už znal.

Dorazili rovněž novomanželé Burito s Katkou, kteří vytasili svatební album z Mauricia (kde se v hojném zastoupení vyskytují vzácné fotografie usměvavého Burita) a rovněž mi dovezli nějakou místní lihovinu, na které bylo napsáno afrodiziakum, asi kvůli ušlechtilé myšlence týkající se zvýšení zájmu o nějaký pravidelný ženský element, jenž bude svěžím proudem v bahnitých a stojatých vodách mého života. Byla to milá pozornost, nicméně se obávám, že to bude mít stejný efekt jako kdybych chtěl podpořit rytíře Jedi v českém parlamentu – dost dobře nelze podpořit něco co neexistuje.

 

Tempo konverzace udával dlouho ztracený syn Karlos. Ačkoliv oba bydlíme v Praze, a byl to on, který stojí za vydáním mojí první básnické sbírky, drahnou dobu jsem jej neviděl, jelikož se věnoval přítelkyni, psovi, hubnutí a hraní her na playstationu. Velice poutavě hovořil hned o několika tématech: Svojí marketingové firmě, kapelách, kde působí jako klávesák, o jidášském Zemanově právníkovi, kterého má na chalupě za souseda, o tom jak vyhlásil zpolitizovaného liliputa Krajča na nějakém VIP večírku, dozvěděli jsme se, co se ukrývá pod enigmatickým pojmem se sexuálním podtextem „dát koňovi“  (ještě že sestra na tuto část konverzace nebyla) nebo nostalgicky zavzpomínal na silvestrovské zabanování Lorda Aweho na Anathemě, což byl takový Darth Vader naší gildy. Několik lidí se v průběhu večera ptalo, zda Lord dorazí na sraz, bo by prý byla prdel dělat si z něj prdel, a proč jsem jej nepozval, (což on sám mi dotčeně neopomněl připomenout na FB) ale na mojí otázku, kdo z přítomných je ochoten Lorda Aweho ubytovat po srazu u sebe doma odpověděli všichni záporně.

Psa byste chtěli holomci, ale starat se o něj, to už ne!

Postupně došel Timura, Fíla a Garfíkův souputník ze Strakonic Bloodjuice, takže už jsem si tam najednou nepřipadal tak staře a do toho mi napsala sestřička, že je na Čerňáku. Věděl jsem, že nezklame! If we promise, we deliver – to je naše krédo.  If you promise and you fail, weeeell…fuck you– to je zase moje krédo směrem k lidem co jsou slibotechny, naštěstí v SoL se moc takových nevyskytuje, a když už teda někdo něco jednou za čas zvoře, má k tomu alespoň nějaký důvod nebo argument, který dokonce i já musím vzít v potaz. Například Eledriel ztratil peněženku den před srazem, a Dannyboy Leprus musel nečekaně vzít směnu – a přitom oba bych moc rád viděl a pokecal s nimi, věčná škoda.

S velkým a kladným ohlasem se setkal příchod duchovního otce gildy – Pijera, který se pár předchozích srazů nezúčastnil. I když příchod Pijera kamkoliv se setká s ohlasem, nejen že se přivalí dvoumetrový kolos, který z jednoho rukávu sype historky a vtipy a z druhého cigára, ale i všeobecná konzumace čehokoliv tekutého a alkoholického začne globálně narůstat, proto obzvláště obsluha vždycky Pijera ráda vidí.

 

Sestra se obětovala, a aby mohla na sraz, musela se s Lídou (její máma) domluvit na tom, kdo nakrmí koně a kdo další den odveze dědu na dechovku. Já se taky obětoval a po úvodním připíjecím Matuškovi jsem si dal tři fanty, protože jsem chtěl si něco pamatovat pro tuhle recenzi a naopak nechtěl být odměněn pičkami a háknkrajcy na ksichtě z Natálčiny rtěnky, kdybych se ožral a usnul, což je story tak každýho třetího srazu z minulosti. Na tomto místě bych chtěl poděkovat Katce, která zabavila sestřičku na většinu večera a díky ní se mohla procvičit v angličtině i němčině, jelikož Katka je Němka.

 

Po příchodu sestry (která se často představovala ostatním jako Papinova sestra 😀 ) jsme se rozhodli, že do toho tlachání budeme dělat i něco smysluplnýho a osvobodíme Kubu – tedy Cuba Libre se rozjely ve velkým. Anička začala tepat Timuru za jeho vtipnou ISIS koláž z mé úvodní fotky, aby se záhy přišlo na to, že neřád, který z ní udělal muslimskou ženu nebyl Timura, (ten přidal jen na mojí hlavu arabskou hučku a do pozadí vlajku) nýbrž Peacemaker, který byl teprve na cestě, a když dorazil, sestra ho probodla pichlavým pohledem, tak se raději usadil na druhý konec stolu, do bezpečné vzdálenosti od ní. Mezitím odjel Karlos na koncert, a prohlásil, že pokud tam nebude hezčí holka než Natka, tak se zase vrátí.

 

Dorazil Adam – můj kamarád už od základní školy, s batohem a sítkem na zlato, jelikož jeho koníček je rejžování zlata aka Klondike cosplay. Adam byl rovněž jedním z posledních členů Alcohol Tobacco Group a následně jedním z prvních členů Sons of Liberty, který se později stal členem vedení serveru jako GM Inquisidor, specialista na chytání hackerů, aneb pokud hackujete ve 4 ráno, bůh vás vidí. Jo a Adam taky, páč si nařídil budíka a vstal, aby vás vyhubil, tak pa. Adam dopředu avizoval, že se nezdrží dlouho, jelikož musí rodičům nakrmit kočku. To je alespoň originální argument, proč se vypařit!

 

To ale ještě nevěděl, že za další hodinu si to přihasí další z otců zakladatelů, Kuba alias Zavulon, familiárně označovaný jako Zý,  který předtím ještě stihl výstavu minipivovarů a došel v rozverné, rozjařené náladě. Samotné setkání těchto dvou dlouhánů, kteří oba stáli u zrodu gildy, mě definitivně přesvědčilo o smyslu konání těchto srazů, bylo to jako setkání dvou dlouho ztracených bratrů, jelikož Kuba byl spoustu let v zahraničí a do Čech moc nejezdil, tedy nebudu daleko od pravdy když řeknu, že to byl jeho první sraz po 5 letech, možná i víc.  Kuba se všech vyptával, co dělají, co novýho, a na jakoukoliv odpověď se široce usmál a opáčil zasněně: to je krááásný.  Burito ty ses oženil? To je krááásný.  Pijere, ty budeš otcem jsem slyšel! Krááásný! Naty, ty ses vrátila do Rožnova? No to je krááásný. Adame, ty ještě studuješ magistra? To je krááásný. Tahle automaticky generovaná odpověď neušla pozornosti okolo sedících, takže kdykoliv kdy ji Kuba někam vložil, propukli jsme v hurónský smích, načež si to uvědomil i samotný aktér, jenž zmateně prohlásil, kurva, co se stalo s tím slovem!? A když sám sebe přistihl jak říká – to je krááá – tak provedl promptní autocenzuru a zbytek věty nedokončil.

 

Protože bylo již po desáté, přesunuli jsme se ze zahrádky dovnitř, kde jsme se rozesadili okolo jednoho dlouhého stolu v jedné místnosti, s pravidelnou fluktuací kuřáků, kteří odcházeli a přicházeli. Jelikož Pijerovo budoucí dítě a Buritova svatba jsou podstatné události, uchýlili jsme se k činnosti, ve které jsme vždycky excelovali – něco zapít. Tedy meruňkovice značky GOLEM tekla proudem, a Natka dostala hromadný pičung, že nepřivezla domácí moravskou slivku, když se neprozřetelně zmínila, že něčím takovým disponuje, poté co jí meruňka (pro Pražáky výtečná) moc nejela.

Posledním přídavkem do naší milé společnosti byla Sabča, která přišla někdy okolo jedenácté a prošvihla Štěpána, Adama a Karlose, kteří z různých důvodů to museli zapéct dříve. Karlos se chtěl ještě vrátit, jelikož koncert mu skončil, a evidentně nepotkal větši krasavici než je Natka (což nikoho ani moc nepřekvapilo) ale část společnosti se po uzavření Záležitosti a zaplacení útraty, (kde byla sekera asi jen stovka, což bylo nic v komparaci s prvními srazy, kde to bylo někdy i pár tisíc)  přesunula ke mně, ve složení Pijer, Erik, Anička, Timura, Sabča, Natka, Garfik a Kuba. Cestou jsme koupili aperol, šampaňský a morgena s colou, a jako za starých časů jsme sraz dojeli u nás, kdy já udělal vodnici, Timura předvedl pár krásných melodií na kytáru, hrál se Tekken, kouřilo, pilo a veselilo se.

Usnul jsem někdy ve 4 na zemi, ani ne kvůli tomu že bych byl nadranej, to jsem ani nebyl, ale ono být 11 hodin na nohou se Soláky je náročná sranda a já už jsem starší pán. Když jsem se probudil, většina lidí byla v tahu, doprovodil jsem Natku na tramvaj, rozloučil se s Garfíkem a šel zase spát.

 

Bylo to překrásné a bylo toho dost.

 

Závěrem trochu Papíkova pseudo filozofování. Sešlo se nás, pokud jsem to dobře spočetl, osmnáct, což je – slovy Kubíka – kráááásný. Nečekal jsem, že tolik lidí o to bude mít zájem, obzvlášť po takové dlouhé pauze.  Lidi přijeli z Brna, Rožnova, Vlčího pole nebo slezli tři poschodí, aby dorazili do Záležitosti – vážím si toho. Jsem rád, že jste mě chtěli vidět, že jste se vzájemně chtěli vidět a být prostě u toho.  Dokonce přemýšlím, že letos udělám ještě jeden sraz v zimě, buď zase v Praze, nebo v Brně. Chci vidět ty ostatní, kteří nemohli přijet v tento termín, a tedy bych to situoval primárně tak, aby to vyhovovalo jim.

 

Tohle je jedna z věcí, na kterou jsem vážně pyšnej. Byl jsem hybnou silou u tvorby kolektivu, kde jsou lidi co znám a jsou mými přáteli 5 let, 10 let, ale i 15, nebo v případě Adama – více než 20. Což je až neuvěřitelné – v dnešní době, kdy vztahy mezi lidmi na všech úrovních jsou často jen dočasnou pomíjivou epizodou, po které někdy zůstane jen ošklivá bolest nebo krásná vzpomínka, jsem pyšný na to, co se nám společně podařilo vybudovat, rozvíjet a udržet, přestože lidé a jejich priority i okruhy přátel se často mění. Něco, co v komické dočasnosti samotného našeho života stále zatvrzele přetrvává. Pamatuju si Garfa, na jeho prvním Sol sraze – mladé ucho s kučeravými kadeřemi, a za chvíli nám tenhle kluk bude chránit naše líný prdele a nasazovat za nás třeba i život.  Pamatuju si Natku, jako kdyby to bylo včera, jak jsem na ní čekal na nádraží v Rožnově pod Radhoštěm, a jak průvodčí řekla, že si zapomněla občanku (hovno, ani 15 ji ještě nebylo) a teď je z ní mladá dáma a celá tahle epizoda už je devět let stará. Pamatuju si, jak jsme s Pijerem a Buritem každý týden alespoň dvakrát navštívili Skanzen a dali si do sosáku. Pijer má dítě na cestě, Burito je v chomoutu, Skanzen zavřeli a já si dávám do sosáku v Záležitosti, protože Papin never changes, biiiiič!

 

Díky, že jste se stali součástí něčeho krásného a že jste si to v ten památný sobotní večer se mnou rádi připomenuli.

 

To něco má jméno.

 

Sons of Liberty.