Čus čuníci,

„Papin plkal něco o tom, že z toho žádnou reportáž psát nebude“ napsal Karlík. Já nevím, fakt jsem to řekl? Víte jak je to s mojí pamětí, když se někde pije, žejo. Ono se nemusí ani pít moc, abych já moc zapomínal.

Určitě nechci psát reportáž z každého sol srazu, protože ony ty srazy se jeden od druhého příliš neliší, za těch patnáct let se utvořila skupina držáků, kteří se snaží mít vyšperkovanou docházku na tuhle kratochvíli, a občas přijde někdo, od koho bychom to už skutečně dávno nečekali, a o to více je takové setkání milé.

Takže jo, nakonec jsem se rozhodl napsat nějaký povídání o tom, kam mi moje paměť sahá, tedy nebude to nijak extra podrobné a prosím všechny účastníky / čtenáře, aby – pokud tam dle jejich názoru něco zásadního chybí – mi to nevytýkali, ale doplnili. Každý z nás měl trochu jiný sraz, bavil se s jinými lidmi, a zrovna já jsem byl dost rozlítaný – chvíli u stolu, chvíli na baru, občas venku na doutníčku, a tyhle srazy jsou prostě vždycky o tom, že máte mnohem méně času na všechny kamarády, se kterými si chcete popovídat.

Pokud jste jedním z nich, pokud jsem se vám nevěnoval tak, jak byste si představovali a chcete mě ještě letos vidět, napište a dohodneme to, není problém! Moje investice do kartiček na dlouhou dobu opět finišují, tedy bude více peněz na vše ostatní.

Tedy k srazu. Začátek byl ve čtyři odpoledne, domů jsem se dostal ve dvě ráno další den, přesto mi to přišlo kratší než úd průměrného Asiata po koupeli v ledovcovém jezeře. Popravdě jsem tomu nedělal žádné extra promo. Napsal jsem to do skupiny a dohodl s těmi nejlepšími z nejlepších, abych měl záruku, že tam budou moji nejbližší kamarádi a kdokoliv další bude příjemný bonus. Pijer den před srazem na moji žádost vytvořil svoji další epizodu legendárních „videí z vany“ s použitím negativního, zastrašujícího marketingu, kdy pohodlně opřen o koupelnové kachle zabručel „Papin říkal, že ten kdo nepřijde, ať shoří. Tak shořte“. Jelikož jsem v neděli neslyšel o náhodných, nevysvětlitelných případech samovznícení, tak se tato temná hrozba nevyplnila.

Ok teď vážně. Naprosto respektuju rozhodnutí každého, kdo usoudil, že už jeho vazby na tento kolektiv vyprchaly, a srazů se dlouhodobě neúčastní a ani nebude. O to více si vážím všech, kteří stále vytrvale jezdí, a není jim zatěžko přijít klidně dvakrát za rok. Tento experiment s tuplovaným srazem v jednom kalendářním roce se vydařil, nalilo mi to optimismus do žil a budu v tom pokračovat.Pijer již od půl čtvrté bombarduje společnou diskuzní skupinu fotkami jeho osamocené maličkosti na baru. V tu chvíli jsem si vzpomenul na roky dávno minulé, kdy jsem v podobnou dobu vycházel obklopen skupinou souvěrců, a společně jsme kráčeli do Skanzenu na DRUHÝ DEN z dvoudenního srazu. Mohl bych říci, že je to ústup z pozic, ale místo toho řeknu, že je to krucinál patnáct let zpátky a jsem vlastně rád, že ještě nějaké ty srazy jsou.

Je hnusně, takže si s sebou beru deštník a doufám, že jej na místě nezapomenu (doufám marně) a připojuji se k Pijerovi. Máme celý zadní sál pro sebe, což je velice štědrá nabídka, která měla velký voči, protože ani při optimistickém odhadu neočekávám větší účast, než 15 lidí (Nakonec nás bylo šestnáct, na společné fotce není Adam, jelikož dorazil jako poslední) Nicméně bych chtěl poděkovat Lucce a ostatním ze Záležitosti, že i přes očividné a očekávané nenaplnění kapacity k nám do salonku v průběhu večera nelifrovali nevítané nounejmáky.

Čtyři pryč, a s Pijerem jsme zatím osamoceni. Upejpavě cucám svatomartinský pivní speciál od Antoše a zmiňuji, že poslední roky jsme my dva na těchto srazech vždycky první. „No, to je v pohodě, ty jsi šéf a já duchovní otec, takhle to má být“ odtuší Pijer, a já mu vlastně musím dát za pravdu. Navíc jsem dostal spoustu konfirmací ve stylu: přijdu, ale později, protože návrat ze služebky (Buríto) koncert (Esaras) či návštěva babičky (Timura) časově komplikuje mojí situaci.Brzo však naše duo obohacuje Arty, Kouďák a Džordž, což je sice stále jeden člověk, ale takový, kterého vždycky moc rád vidím, a v minulosti jsme toho spolu spoustu zažili. Vyprávím mu o mém odvážném pokusu napsat Blážovi, ke kterému měl zvláště Arty dlouhou dobu velice blízko, mimo jiné jej seznámil s jeho budoucí manželkou, ale poslední roky se Bláža uzavřel do nory a moje poslední pozvání na dubnový sraz si zobrazil, leč neodepsal (což fakt nerad trávím, nedělejte mi to) ale rozhodl jsem se, že ho ještě zkusím, napsal jsem mu na facebook, na mobil, a čekal….marně.

Karlík přijíždí krátce po Artym ve svojí Tesle a s ním přicházejí tradiční Karlíkovy vtípky, jako například že jeho dítě mu říká mámo a on ho na oplátku počastuje Petrem, ačkoliv se tak vůbec nejmenuje. Ač mu nabízím nocleh, dušuje se, že musí domů za ženou a za dítětem. „Vždyť když jsme spolu hráli Diablo, tak jsi jí akorát od stolečku řekl čus, když šla spát“! kontruji na jeho obhajobu. Karlík mě ale pohotově usadí: „No jo, ale pro ni je důležitý, když mě za tím stolečkem vidí“!Dorazivšího Proxouše pro změnu opepří hned u vchodu Lucka, prý jestli si dá tu „bezlepkovou“ whisky jako minule. Proxy zůstal věrný staré solácké tradici „pije se oba dva dny“ a v pátek to roztočil na firemním večírku, ze kterého nám poslal několik humorných fotografií!Buríto přijíždí z polské služebky, a hned jde s Pijerem otestovat zakoupené kuřivo, jelikož Burito kouří, jen když je na akci s Pijerem, a Pijer kouří, jen když je na akci s Burítem, a tak jim venku sekundujeme s doutníčky, které mi zbyly ještě po Burítově svatbě, podělím se o ně s Artym, který následně kupuje další do zásoby od nedalekého vietnamského prodejce. Je zima a je nám to fuk.

Přichází Garfík, kterého hned ze startu překvapí Pijer, sdělením informace, kterou… hergot, jak to ten Pijer ví? Je prostě dobrej. Garfík je jediný, kdo projevil zájem o nocleh, a nekušní, že musí spát na rozhrkaném gauči. Ta dobrá duše mi navíc opravila svítítko do vodnice a přinesla tabák, ten kluk je milionovej! Garfík je přesně jeden z lidí, o kterých jsem mluvil v úvodu článku: Kdykoliv může, tak dorazí. A já jsem za to rád.Pavlík, který dorazí krátce poté, je druhej takovej. Polovinu těch lidí vlastně moc nezná. Jeho čúráče č. 2 zanedlouho protne cílovou pásku, a vstoupí do světa, kterej je… no nevím, no, někdy je to tady i docela dobrý, tak snad i Pavlovo druhé dítě vyloví nějaká pozitiva ze svého nově nabytého pozemského bytí. Jedno čúráče na krku, druhé na cestě, a stejně si na nás našel čas. To cením! Krátce po Pavlíkovi přichází i Timura, a tak si kluci povídají hlavně o dětech a svojí IT práci, jelikož spolu pracovali v jedné firmě, a potom Pavel nahradil Timuru v té další.

Nikča alias Saphira je chodící důkaz, že občas i nějaká žena zabloudí na tyhle seance a není to pouze beznadějná sausage party. Měli jsme spolu pár měsíců zpátky rozjednanou vodnici, aaaale trochu jsem to zazdil, protože jsem hodně investoval do kartiček v tu dobu a na vodnici už nevybylo. Tak jsem si posypal hlavu popelem a sebekriticky uznal pochybení, ale vše odpuštěno a už jsme vymysleli náhradní termín, který jsme mezitím stihli už přesunout, ale akce vodnice proběhne!Ficiho (Štěpána) jsem moc rád viděl, ale budeme si brzo muset dát repete, protože mi spadl do skupiny lidí, kterým jsem se na srazu nevěnoval tolik, jak bych sám chtěl, a které zároveň nevídám tak často, jak některé jiné z tradičních kumpánů zde přítomných. Nedávno jsem s jedním kamarádem z Coly navštívil podnik na Palmovce. Tenhle můj kamarád dělá zpěváka v kapele. Jeho kolega z té kapely vlastní ten podnik, kde jsme byli a největší legrace na tom je, že ho původně měl vlastnit tady se Štěpánem. Inu náhoda je mocná čarodějka!

Většina účastníků už je na značkách a sraz se začíná pomalu rozjíždět. Karlík si objednává kachnu, zatímco já si neodpustím pichlavou poznámku směrem k Lucce, proč Záležitost inzeruje husu za nestoudné pětikilo, když v Il Giardinu (restaurace, kam v práci chodíme na obědy) jsem ji dostal za 300. Dostává se mi následující odpovědi: „Takže ty chodíš ještě někam jinam, jo?! Ty nás jako podvádíš“? Chabě se bráním, že někde obědvat musím, a Žižkov je od Letňan docela z ruky, ale tento argument nepadá na úrodnou půdu. Proč je pořizovací cena husy papírek s namalovanou Božku Němcovou, jsem se nicméně nedozvěděl.Někdo objednává (a platí) první forsáž, popravdě nevím, kdo to byl, ale máte mé nehynoucí díky a nestyďte se k tomuto hrdinskému skutku přihlásit!

Největší téma večera se otevře mezi Nikčou, Proxym a Karlosem: Co je horší, když má protějšek na sobě při sexu tričko, nebo ponožky. Jak jsem psal výše, snažil jsem se být na několika místech najednou a na žádném pořádně, tedy vám ani nedokáži říct, kdo z nich horoval pro ponožky jako lepší variantu, a kdo pro to tričko. Rovněž netuším, jak se v této debatě najednou objevilo sombréro, a kde všude se při tomto imaginárním aktu nacházelo, pouze jsem zaznamenal, že přidání sombréra silně rezonovalo mezi zanícenými účastníky diskuze a dlouho se hřálo na výsluní verbální přízně. Schlíple oznamuji Artymu, že s Blážovou účastí to opět nevidím, ani mi neodepsal. Arty mu zkouší volat, ale ten zlotřilec mu drze vytípne telefon. Arty pouze lapá po dechu: „On mi to típnul! On mi to normálně típnul! No to se mi snad zdá“! Nu, jestli se mu to zdálo, tak hned po tomto ošklivém snu následuje jeden o mnoho hezčí, ačkoliv máme první vteřiny problém validovat jej jako probíhající realitu. Zčistajasna se totiž mezi námi zjevuje Bláža z masa a kostí a my lapáme po dechu podruhé.Nikomu nic neřekl, a prostě přišel. To je ten Bláža, na kterého si pamatuji! Blážovi se dostalo podobného přivítání, jako když se vzkříšený Ježíš vrátil mezi svoje učedníky. Bylo na něm vidět, jak je překvapený, že tyhle srazy ještě probíhají a těší se solidní účasti, ačkoliv jeho poslední sraz byl někdy před deseti lety a já sám ho naposledy viděl tak před pěti. Měl jsem obrovskou radost, že dorazil a sám zjistil, že tahle komunita ještě není mrtvá a on do ní pořád bude patřit, pokud bude chtít.Překvapením ještě ovšem nebyl konec. Krátce po něm přichází Noto, kterého jsem také spoustu let neviděl, a nadšeně mi oznamuje, že se opět přestěhoval do Prahy, že se budeme vídat častěji, a my s Pijerem ho hned ženeme na bar na dvojitého Jamesona, kde nám musí všechny novinky dopodrobna vypovědět, zatímco hltáme každé jeho slovo (a toho Jamesona).

Přítomnost Blážy a Nota vyvolala mezi mnohými, kdo si je pamatovali, olbřímí gejzír nečekaného veselí, který o den později trefně vtělil do slov Pavlík v následující zprávě:Takže jo, většina fotek ze srazu je o tom, jak někdo lemtá forsáž, protože podívejte se na tu krávu jo, je to obrovský jak řeckej státní dluh, a teď to pijte, žejo… Mám pocit, že letos byla jenom jedna, což je jedním z důvodů, proč i moje útrata, a že jsem prý platil jako poslední, byla velice střídmá a přijatelná tisícikoruna.Terezka překvapila. Když přišla na ten minulý dubnový sraz, bylo to v netakticky pozdní hodinu, kdy z celé původní sol skvadry zůstalo již pouze podroušené torzo, se kterým se kloudná diskuze více vésti nedala. Myslel jsem, že nad námi zlomila hůl, a už ji nikdy neuvidím. Jenže já si vždycky myslím, že už ji nikdy neuvidím, a ona mě vždycky překvapí. A že mě překvapí už skutečně máloco.

Penultimátním účastníkem se stal Esaras, který se vrátil z nějaké výstavy, nebo koncertu, kde potkal Kubu alias Zýho, určitě si ho spousta z vás ještě pamatuje. S Kubou jsem se dlouhá léta kamarádil, byl jedním ze zakládajících členů téhle gildy, pravidelný účastník těchto srazů a chodil s Artym do třídy, vlastně nás seznámil.

Naposledy jsem ho viděl před pár lety, kdy jsme byli jednou na pivu, podruhé na bruslích, a pak řekl, že se ozve, až bude mít čas a něco podnikeme, žel už se tak nestalo. Asi tuším proč a Arty si myslí totéž, ale je zbytečné používat tuto reportáž jako prostor pro spekulace.Ese je stabilní účastník naší pražské party, takže ho určitě brzo zase uvidím, protože si popravdě nevybavuji, jestli jsme si na tom srazu řekli ještě něco dalšího, než že potkal Kubu. Podobně dopadl chudák Adam, který dorazil jako úplně poslední a ačkoliv vím určitě, že přišel, tak kdybyste mě zabili, vůbec netuším, jestli jsme si něco řekli, což mě mrzí, protože Adam se „pyšní“ titulem mého nejstaršího kamaráda – známe se téměř třicet let. Tyjo, to je strašný, když to takhle napíšete, co?! Určitě bych ho chtěl ještě letos vidět, třeba letní akce zapíjení jeho dcery byla skvělá, tam jsme si dobře pokecali.

Víte, není to o tom, že bych si z toho večera nepamatoval už nic dalšího, jsou tam ještě momenty, které jsou velice ostré (a je jich málo) ale na některé lidi a diskuze už vzpomínky nemám. Nevypil jsem sice bůhvíco, ale jelikož jsem byl velice často v pohybu, nenacházím čas ani na objednání večeře, a podle hesla „hlad je převlečená žízeň“ si raději dávám další pivo. Svatomartinský speciál byl na pití v pohodě! Další oblíbené pitíčko je rybízovej džus s vodou do půlitru, jinak bych nikdy do konce vzhůru nevydržrel. Účastníci zájezdu pomalu vyklízeli pole působnosti. Proxouš s Pijerem byli nadšení, že je Karlík povozil ve svojí Tesle při odjezdu.Garfík mi říkal, že jsme se domů dostali okolo druhé hodiny. Prý jsem mu povídal něco o Stalinovi a Berijovi (nepamatuji se) tedy pravděpodobně jsme šli pěšky? Druhý den jsme zašli na tradiční „vyprošťovací“ oběd do Osiky, a tím bych to uzavřel.

Děkuji všem, kteří dorazili, speciálně těm, kteří mi poslali fotky, či mi velkodušně odpustili, že si prostě více pokecáme někdy jindy. Druhý den mi přišlo několik milých zpráv, kde jsem se dočetl, že vás to bavilo a bylo to fajn. Tak jo, v takovém případě má smysl to dál pořádat a zkusím udělat zase dva další srazy za kalendářní rok, tedy to bude na jaře devětatřicátý a v létě jubilejní čtyřicátý. Neuvěřitelná cifra – a bez vás všech by ani nebyla možná.

Modus operandi bude stále stejný: dohodnu se na termínu s úzkou skupinou die hard čuníků (Burito, Pijer, Proxy, Karlík, Arty, Ese a Adam) a pak vyhlásíme termín.

Půlenou stříbrnou medaili za způsobený šok (ale pozitivní!) si odnáší Blážin s Notem za jejich nečekanou, ale o to milejší účast. Zlato ve stejné kategorii nicméně vyhrává dopis spolu s jeho autorem, který jej vlastnoručně napsal a nechal poslat poštou. Ale znáte mě, žejo. Já do tý schránky sám od sebe netejcím, to mi musí někdo říct, že tam něco poslal. Tedy jsem ho našel ve dvě hodiny ráno, po příchodu ze srazu, týden po jeho odeslání.

Ale to už je jiný příběh.