Nazdar čuníci,
Tak jste se konečně dočkali. Poslední díl, který navíc nebude nijak závratně dlouhý, a pak vám s dalšími články dám na delší dobu svatej pokoj. Určitě časem vyjde recenze na dohraný Baldur´s Gate III a možná ještě něco, ale do konce roku už toho moc nenapíši.
Sám si nejsem jistý, jestli je potřeba psát nějaké shrnutí, jelikož pozorný čtenář lačně hltající každou epizodu (bylo vás asi sedm, co jste mi k tomu něco psali, a děkuju vám!) moc dobře ví, jaký to tam vlastně bylo, ale tenhle díl mi primárně poslouží k tomu, abych upřesnil některá fakta o této zemi a vyvrátil lživá tvrzení o tom, že Rumunsko je rozvrkočená cikánská nora se silnicemi, které vypadají jako po kobercovém bombardování.
V první řadě mi přišlo, že jejich stát nakládá s evropskými fondy mnohem svědomitěji, než se děje zde. Ano, některá města stále působí žalostně a člověk se při pohledu na ně vrací do devadesátých let minulého století, ale často jsme viděli celé pracovní čety, které budovaly, opravovaly, restaurovaly. Silnice jsou zde v mnohem lepším stavu, než jsme čekali, že budou, a i na nich se stále pracuje.
Nejhezčí a nejmodernější budovy jsou v drtivé většině měst nemocnice a školy. Tady to skutečně někdo vzal za správný konec. Zatímco naše evropské fondy rozkradl Babiš na Čapák a nový toustovač do Penamu, Vráťa Mynář na zvelebení Osvětiman, a za zbytek se postavilo psí kadeřnictví nebo sjezdovka na rovině, Rumuni se stali zemí, od které se máme v tomto ohledu mnoho co učit.
Překvapivě často tu vidíte vlajky. Rumuni se nestydí za svoji zemi a klidně se vám může stát, že projedete malou vesnicí a potkáte deset patnáct vlajek, které se pyšně třepotají před něčím domem. V naší zemi vidíte českou vlajku pouze tehdy, když se hraje hokejové mistrovství nebo když vřeštící sebranka s propastným deficitem intelektu uctívá na Václaváku týpka s deseti exekucemi, který se je snaží přesvědčit, že se všichni mají blbě, protože nás Rusko ještě neobsadilo. Mimochodem nechápu, proč tihle korunovaní zmrdi automaticky nedostanou gumoléčbu pendreky po křivém hřbetu od kukláčů, ale to sem nepatří.
Na silnici kromě aut běžně potkáte ogárka v traktoru, koníka s vozem či klidně i pár chodců. Sice Tom či Any občas nadávali na (ne)schopnosti místních řidičů, ale neřekl bych, že se to nějak lišilo například od Irů minulý rok. Lidi, kterým byste nejraději roztrhali řidičák, se totiž nacházejí v každém státě.
U silnic jsou často nějaké stánky – s ovocem, zeleninou, medem nebo klasickými hvězdami rychlého stravování – plačintou či langošem. Zkusili jsme jednou podobný langoš a dost možná to výrazně přispělo k Anyho sračce posledních dnů.
Ubytování bylo levné a povětšinou kvalitní. Rumuni nejsou typ lidí, kteří se z turistů poserou, na druhou stranu nejsou ani nepříjemní či přezíraví. Občas se někdo zeptal na naší zemi, zajímal se o ni a třeba i přidal pár vlastních vědomostí. Mnohem větší atrakcí jsme byli pro jiné Čechy, což snad ani vážně nebylo nutné.
O kvalitě gastronomických služeb jsem toho popsal zdaleka nejvíc a nechci se opakovat. Jak je možné, že průměrný rumunský čišník nekončí svojí směnu pobodán tuctem příborových nožů od rozlícených zákazníků, je mi záhadou. Kvalita jídla je naopak skvělá a je nešťastné, že úroveň servisu je tak neuvěřitelně mizerná, že sráží výsledný dojem.
Rumuni jsou mnohem více nábožensky založení, než Češi, což si uvědomuji, že je naprosto zbytečná věta, jelikož kritérium „být religióznější, než průměrný Čech“ splňuje i hrouda bláta u cesty. Jejich velká výhoda je, že to nikomu necpou. Mají v každém městě několik kostelů v odlišném architektonickém stylu, chodí si tam zapalovat svíčky a hromadně pusinkovat relikvie (což je skvělá líheň přenosných chorob, řekl jim to někdo?) ale ani jednou nás na ulici neobtěžoval žádný pošuk s brožurami pokleslých plátků podobných českým „Strážná věž“ a „Probuďte se!“ a nechtěl si s námi povídat o jejich pánu a spasiteli, což je super, protože bychom ho poslali střemhlav do prdele.
Co se týče slibovaných cikánů, které nám věštil každý samozvaný expert na Rumunsko, jenž navštívil tuto zemi naposledy v době, kdy zde vládl komunistický diktátor Ceausescu, potkali jsme jich velice málo. Popravdě v jedné maďarské vesnici, kterou jsme pouze projížděli, bylo více morgošů, než v celém Rumunsku. Nevím, co se s nimi stalo a je mi to jedno, ale v částech země, které jsme navštívili, byli podobně ohroženým druhem jako bílý nosorožec.
Místní roběny jsou hezký holky a nezřídka jsem se za nějakou otočil. Rumunky jsou ale hrdý děvuchy a před žádným turistou se kořit nebudou, naopak si udržují opatrný, rezervovaný odstup – což mi naprosto vyhovuje, protože sám činím stejně, na národnost ženy nehledě. Rumunky jsou navíc docela štědroprsé. Pokud jste se nikdy nesetkali s tímto slovem, bude to nejspíše proto, že jsem jej právě vymyslel. Štědroprsost totiž vzácně spojuje dvě věci, které mám rád (a celkový seznam je kratší, než byste si mysleli) je to český jazyk a prsa.
Situace v této zemi je od Rumunska odlišná. Mladé roby se buď oblékají jako Elizabeth Holmes, nebo naopak vyvalí dudy v titěrném tílku, ale ublíženým pohledem ocejchují každého nešťastníka, který si dovolí pasivní vizuální inspekcí zhodnotit vystavené zboží. Rumunky jsou sebevědomý, nestydí se za svoje tělo a pohledy cizích čuníků jsou jim ukradený. Vražedné výstřihy či absence podprsenky v upnutém bílém tričku pro ně nejsou nic neobvyklého.
Celkově tuto zahraniční dovolenou hodnotím kladně a zemi určitě doporučuji navštívit i takovým líným peciválům, jako jsem já. Stojí to za to a Rumunsko pozitivně překvapilo. Nechci se úplně pouštět do srovnání, jestli bylo lepší tohle nebo předchozí Irsko, protože nerad stavím jednu věc na piedestal a oboje mělo svoje pro i proti. Rumunsko bylo určitě levnější a rozmanitější. Tomovi děkuju za fotky, protože hezkej obrázek vydá za tisíc slov a já dovalil těch tisíc slov a on ty obrázky a prej se to někomu i líbilo.
Mapka v úvodu i závěru reflektuje naši cestu od prvního penzionu v Timisoaře až k poslednímu bodu výpravy – maďarskému Kitty. Nedával jsem tam zdaleka každé zastavení, pouze ty hlavní atrakce a větší města, ve kterých jsme často nocovali. Tom sám říkal, že jsme zdaleka neprojeli vše zajímavé, a za pár let by se do Rumunska klidně vrátil.
Třeba se zdejší obyvatelé do té doby naučí, co je to pivní půlitr, začnou dávat větší přílohy i k malým čuníkům, a vzpomenou si, že ke chřestu ta kachna s brambory prostě patří, když už je to jednou na tom lístku hergot napsaný.