Opuštěné lokomotivy – Carlibaba a Milosdede – Vynalézaví pekelníci – Umrlčí obrázky – Přísná Kitty

Servus čuníci,

Vítejte u penultimátního rumunského povídání. Sobota byla posledním dnem, kdy jsme něco podnikali, než jsme se odpoledne otočili k domovu a přenocovali v Maďarsku na naší zpáteční cestě domů.

V minulém díle jste si mohli přečíst o návštěvě klášterů Agapia a Voronet, pevnosti Suceava či o  Anyho boji se zažíváním a Tomově boji s obsluhou pizzerie Galileo, jenom já jsem s ničím a nikým nebojoval, jsem to teda pacifista počmáranej. Je nicméně nesporná pravda, že to bídný Galileo nasadilo korunu místnímu servisu v pohostinství, se kterým jsme se tu potýkali od začátku výletu.

V letňanském Il Giardinu, kam chodíme v práci na obědy, kdysi pracoval takový neschopný čuník, který si poslušně zapsal, co jsme si objednali, správně to po nás zopakoval, a pak často donesl něco úplně jiného a po konfrontaci s tímto smutným faktem řekl jenom „mmmm“! Což byl takový jeho zvláštní zvuk, kterým reagoval téměř na cokoliv, proto jsme mu říkali Delfín, nebo Level 4 přes objednávky, což je inside joke, který pravděpodobně pochopí pouze pracovníci NDT.

Jednou jsem si objednal fish and chips, aby přišel za čtvrt hodiny a triumfálně mi oznámil, že „ryba uplavala“. Pravděpodobně si myslel, jaká úžasně vtipná věc z něj vypadla, a že se tomu teď společně zasmějeme. No, on se tedy smál, ale já se k němu nepřipojil. Proč ho vůbec zmiňuji? Tenhle neduživý čolek a věčný adept na penaltu na face za každé „mmmm“ které kníkavě utrousil, by zde mohl dělat vedoucího směny. Nepochopil jsem, jak dokáží Rumuni vycházet se svojí obsluhou v restauracích, nebo jsme třeba měli jenom kapitální smůlu na personálně špatně obsazené podniky – jídlo bylo všude super, proti tomu nic.

Anymu bylo druhý den čím dál tím víc stejně. Možná nepomohly prášky z rumunské apatiky a rozhodně mu nepomohla včerejší pizza se šunkou a sýrem. Any však po zbytek pobytu nepřizpůsobil výběr konzumovaných potravin svému aktuálnímu zdravotnímu stavu, naopak žral podobné věci jako my, a velice se divil, proč se jeho stav nelepší. Tímto definitivně padla varianta, že se po cestě zpátky zastavíme za mými slovenskými přáteli Rojkem a Kikou v Bratislavě, za kterou jsem loboval ještě před odjezdem na tento podnik, žel nebylo mi přáno.Kluci chtěli jako první věc vidět nějaké nedaleké nádraží se starými vyřazenými lokomotivami. Hele, bylo to spíš takové zaprášené odkladiště, sice jedna mašinka tam byla pojízdná (a z toho důvodu ji nemilosrdně obsypal hrozen turistů) a někam s nimi i odcestovala, další tři nebo čtyři historické mašinky byly odtaženy mimo koleje a frknuty někam, kde nebudou tolik překážet. Bylo teprve dopoledne, ale teda horko jako v pekle, popravdě jsem byl rád, že naše zastavení na tomto otevřeném místě bez jakékoliv ochrany, kterou poskytuje stín, bylo časově střídmé.V městečku Botiza jsme si prohlédli další dva kostelíky – jeden moderní a hned vedle něj druhý historický. Tohle je tady docela často, jelikož je Rumunsko zemí, kde se po staletí potkávaly různé kultury a národnosti, tak i mezi památkami má každá své zastoupení.Máma mi napsala, že podle naší aktuální polohy na mapě zjistil tatík, že kousek od nás se nachází vesnice „Carlibaba“ a přišlo mu to humorné (máma se jmenuje Karla) Pokusili se společně najít i „Milosdede“ ale taková vesnice prý v Rumunsku není.

Dojíždíme do dalšího kostelíka, který je uprostřed hřbitova a je velice, velice starý. Je to vlastně jedna taková větší místnost a spolu s ostatními zvědavci čekáme, až se budova otevře. Čekáme v otravném vedru dobrých deset minut a jsme na nejlepší cestě to zabalit, když konečně sledujeme, jak nám rázuje v ústrety jakási ženština s klíči. Pokud jsem to pochopil správně, tak podobných budov je více a ona mezi nimi pendluje, odemkne je, pět minut povídá a zase mizí v dál.V tomto kostelíku se epicentrem mého zájmu instantně stávají alotria velice vynalézavých pekelníků, detailně znázorněná na stěnách. Zde se nejedná o popravené světce, kterým se z nějakého důvodu vždy přihodí taková politováníhodná nehoda, sic že se neustále objevují ve společnosti nepřátelsky naladěných mužů, kteří na ně míří ostrými předměty, zatímco oni sami jsou ozbrojeni pouze svoji vírou – což je podobné, jako přinést si nůž do přestřelky. Ještě by se slušelo dodat, že předmětný nůž je z plastelíny.

Kluci na freskách museli být pěkně zlobiví, jelikož způsob jejich trýznění nepatří zrovna k těm konvenčním, popisovaných v předchozí kapitole. Zde dva čertíci s nešťastníkem doslova ořou, když do něj zabodli pluh a radostně jej vláčí po zemi, další satanáš hříšníkovi zavedl do zadečku měch, jiný láme svoji oběť v obruči a nejlepší je belzebub hudebního založení, které své oběti fidlá na housličky. Sledovat počínání invenčních rarachů bylo velice zábavné.Dostáváme se k největšímu taháku místního dne – památce jménem „Merry Cemetery“ což je v překladu veselý hřbitov. Zde jsou u každého hrobu cedulky s barevnými ilustracemi, které vypovídají o životě a často i smrti člověka, který je pod cedulkou pohřben.Je to namalované takovým jednoduchým, dětským stylem a těžko říci, jestli to skutečně nějaké dítě nemalovalo. U několika obrázků jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy, než jsem si rychle uvědomil, že jsem na hřbitově, a bylo by to neslušné. Podle cukajících koutků ostatních turistů jsem ale seznal, že tento problém se netýká pouze mojí osoby.Absolutním vítězem ceny o nejkomičtější výtvor se stal pán dojící ovečku. Bohužel obrázek je namalován tak nešťastně – anebo to byl naopak záměr – že i pro člověka, který byl vždy na hony vzdálen upocenému humoru na sexuální témata, to nutně musí evokovat myšlenku, že pán k ovečce zahořel vroucími city a jejich milostné vzplanutí je zobrazeno na této malůvce. Existuje možnost, že pasák oveček dostal uprostřed aktu infarkt a zesnul při činnosti, kterou provozoval nejraději. Moudrý obrázek tedy varuje podobné sexuální dobrodruhy před těmito pokusy.Naše úplně poslední rumunská zastávka je klášter Sapanta – Peri který je architektonicky zase úplně jiný, než všechny předešlé. Celé si to obejdeme a tyhle vyřezávané dveře na obrázku se mi tam líbily nejvíc. Poté se obracíme na cestu k domovu, ale je jasné, že budeme muset ještě naposledy přenocovat někde v Maďarsku.Děsíme se čekačky u hranic, která nakonec není tak otravně dlouhá, jako když jsme do této země přijížděli. Samozřejmě si ze třech pruhů vybereme ten, který se opticky jeví nejpřívětivěji, ale hned jak do něj vjedeme, tak se na dobrých deset minut zastaví a i dále postupuje šnečím tempem, zatímco okolní pruhy odsýpají. I přes tohle zdržení máme docela solidní čas a dojedeme až kousek od Budapešti do penzionu Kitty.Kitty je určitě nejtvrdší, co se týče úvodního papírování a registrace. Zatímco takový Adonis po nás nechtěl vůbec nic a jinde chtěli aspoň rezervační číslo z bookingu nebo občanku zadavatele, zde jsme museli tasit občanky všichni a údaje na nich si místní provozovatel svědomitě zapsal. Ogárkovi bylo asi pade, měl na sobě jenom trenky a jeho kulatý pupek vypadal, jako kdyby byl vašnosta v závěrečných týdnech požehnaného stavu. Mimochodem doposud jsem nepochopil, proč se tomu takhle říká – co je na tom požehnanýho? Více problémů, více povinností a naopak méně volného času a peněz. Tohle slovní spojení musel vymyslet někdo jako krutý žert, který není myšlen vážně.Tlouštík na naši otázku ohledně pozdní večeře reaguje zamítavě – vše už je zavřeno. Popravdě mi to vůbec nevadí a s radostí půjdu spát s prázdným žaludkem, jelikož už jsem tu za jídlo utratil dost. Nemá cenu na další den dedikovat nový článek, tedy to celé dopíšu zde a ve finálním díle bude nějaké závěrečné shrnutí.

Penzion Kitty poskytl příjemný nocleh. Interiér pokoje se mi líbil, a dokonce jsme měli klimatizaci či stahovací žaluzie – tedy i po rozbřesku je v pokoji tma jako v kryptě, čemuž neholduji ale kluci to tak mají rádi.

Maďarská snídaně byla podobná jako ty rumunské – vajíčka, sýry, uzeniny a nějaké pečivo. Any znovu nesprávně vyhodnotil svoji zdravotní situaci a dopřál si vrchovatě všeho, jen aby po ani né hodině cesty oznamoval Tomovi, že musí promptně najít benzinku, sic se posere. Tedy nabíráme další hodinu zpoždění hledáním vhodné benzinky, která nebyla po cestě, a čekáním na Anyho, jenž opět prohrál bitvu s vlastním nezkrotným apetitem, a následně za to zaplatil a my s ním. Cenou útěchy nechť je skutečnost, že předchozí večer všechny restaurace prozřetelně stihly zavřít, jinak by tohle srací martýrium bylo ještě mnohem horší a delší.

Zpáteční cesta se obejde bez dalších událostí, které stojí za jakoukoliv zmínku. Občas dřepíme v koloně, ale to asi všichni, co se vrací do Prahy v neděli v podvečer. Domů se dostanu kolem páté hodiny a loučím se s Tomem verši od Nezvala – vy, co mě znáte, určitě čekáte: bylo to překrásné a bylo toho dost, ale ta báseň má několik variací totožného a tohle je ta delší a neméně oblíbená:

Bylo to překrásné, žel všecko má svůj konec

Mlč, umíráčku, mlč ten smutek já už znám

Polibek kapesník siréna lodní zvonec

Tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám.

Pokud vás tyhle články ještě nenasraly a vydržíte jeden další poslední, tak vás příští týden obohatím o nějaké závěrečné shrnutí a tím to zapíchneme, pac a pusu.