Přátelé v Kristu! – Tučné housenky se svatozáří – Armádní logistika – Velké finále věčného boje s obsluhujícím personálem – Já ukážu tobě, ty ukážeš mně

Ahoj čuníci,

Minulý díl byl takový přejížděcí, přesto jsme stihli navštívit další opevněnou vesnici, udělat výlet u jezera a pokecat s rumunským majitelem penzionu Denisa, který znal více českých vrcholových sportovců, než průměrný tuzemský gaučový povaleč.

Bohužel místní jídlo v kombinaci s langošem u dálnice vůbec nesedlo Anymu, který celou noc běhal na záchod a ráno vypadal jako po čtyřiadvacetihodinové šichtě v uranovém dole. Rychle jsme se dohodli, že před jakýmkoliv posunem za dalšími památkami musíme podniknout kroky k jeho stabilizaci.

Vycházíme před penzion Denisa a zrovna vidíme nastupovat krásnou mladou blondýnku do auta s manželkou majitele penzionu. Je vysoká šance, že právě ona je ta bájná Denisa, podle níž se nazývá celý penzion, jelikož manželka se určitě jmenovala jinak, to jsem postřehl z jejich konverzace minulý večer. Blonďaté ženy jsou mimochodem v Rumunsku velká vzácnost. Rumunky jsou obecně hodně snědé s hnědými či černými vlasy, a dokonce ani ty, které si vlasy barví, téměř nikdy nevolí světlé barvy.

Naštěstí kousek od ubytování nacházíme lékárnu. Kluci jdou dovnitř, já zůstávám v autě. Kolem jde zrovna stará rumunská babička, které někdo zavolá a tak uzřím, že vlastní mnohem modernější telefon, než je ten můj. Ano, jsem kvůli tomu terčem kolektivního posměchu již dlouhá léta. Ne, nic na tom měnit nebudu, děkuji pěkně. Kluci se vrací z lékárny, kde Any po boji s jazykovou bariérou místní lékárnice vyfasoval nějaké tablety. Jestli se skutečně jedná o spásné řešení jeho akutního diskomfortu, ukáže až čas.

Je jasné, že Any v této zbědované kondici nebude schopen dále točit volantem, tedy řízení vozu přebírá Tom, jinak ale ze stanoveného plánu zatím neslevujeme. První na řadě je klášter Agapia. Rozhodně se nejedná o šedivou a odtažitou budovu, která se s největším sebezapřením zpřístupnila turistům jenom proto, že místní pánbíčkáře jejich největší kamarád Bůh okázale ignoruje a modlitba je nenakrmí ani jim nezaplatí účtenku za elektřinu.Agapia je svěží pás bíle omítnutých budov do obdélníku, a kromě nezbytných náboženských relikvií jsou všude záhony plné rozkvetlých květin. Mniši a jeptišky se shovívavě usmívají, zatímco se snaží proplést davy turistů, protože ano, tato památka je jimi docela nesmlouvavě zahuštěna.

Zatímco Any, ukryt před sluncem pod deštníkem, oddechuje na lavičce v intimní blízkosti místních toalet a Tom chodí dokola a fotí, já se kochám architekturou a mladými Rumunkami, kterých sem přijelo hned několik plných autobusů. Tento asi čtrnáctiletý potěr nic nedbá na Ježucha a jeho homies, cílem zdejších pubescentů není ani zapálit pietní svíčku a vzpomenout na mrtvého dědečka, ale udělat samozřejmě co nejkrutopřísnější selfie a chraň bůh, že by měla být jenom jedna!

Tedy se nejdřív spolu vyfotí nejlepší kámošky Valerie s Viktorií, aby potom vyfotila Valerie Viktorii s jejím úplně prvním klukem Florinem. Škoda jen, že Florin, se kterým hormony také mlátí ode zdi ke zdi, za měsíc nevratně zpustoší toto krásné přátelství dvou puberťaček, když opustí Viktorii pro Valerii, které mezitím nečekaně vyrostou o číslo větší dudy, tedy se z ní najednou stává horké zboží.Řekněme, že požadavky mláďat na svého partnera jsou při nějakém tom prvotním párování poměrně nenáročné. Škoda, že mě ve čtrnácti letech ženy vůbec nezajímaly a tuto krásnou dobu prvních týdenních vztahů a povrchních, přelétavých zájmů jsem trestuhodně prošustroval.

Po opětovném příchodu k vozu vidím na parkovišti omšelého dědu s velkou vysvětlující cedulí, která začíná slovy „Přátelé v Kristu“! Pokračuje to solidním odstavcem textu s třípalcovým obrázkem panenky Marie a dole je samozřejmě potřebná částka, která má život tohoto bohabojného muže prodloužit o pár mrzkých měsíců nebo let – pravděpodobně shání peníze na operaci, ale že to zkouší zrovna s křesťany, kteří jsou kategorickým církevním imperativem nuceni své přebytečné finance poslušně odevzdávat do kostelních pokladniček, no nevím, jestli si nemocný stařík vybral dobrou cílovku.Naše druhé páteční zastavení se koná u pevnosti Suceava. Tato středověká stavba je rozkročena někde mezi regulérní pevností a zříceninou. Vstupujeme s Tomem do pevnosti, zatímco Any opět prodlévá ve stínu pod deštníkem v pohodlné blízkosti místní toalety. Procházíme místnost po místnosti a kdysi mocná pevnost, o kterou se lámaly dobyvačné armády fanatických saracénů, nyní slouží spíše jako interaktivní museum.Některé dějinné události si vypravěč patrně poněkud přibarvil, protože si zde přečtete, že vojvoda Petru nebo Bogdan měl 10 000 mužů a porazil armádu Turků o síle 120 000 bojovníků a podobné zkazky, jako vystřižené z filmu 300, kde spartský král Leonidas a jeho tři stovky mužů masakrují tisíce Peršanů předtím, než hrdinsky padnou.Vždycky, když vidím takováto nesmyslně vysoká čísla u počtu bojovníků jedné z válčících stran, napadají mě okamžitě jako první otázky logistiky a týlového zabezpečení. Nakrmit tolik hladových krků každý den není žádný špás! Tuplem, jestli měli koně nebo tažná zvířata, ty musí taky něco žrát. Tu latrínu po nich bych zakopávat teda nechtěl. Přemýšlí někdo taky tímhle způsobem, nebo jsem v tom sám?Do třetice zastavujeme u Voronet Monastery, což je další z řady klášterů, tento je ale pomalovaný zvenku i zevnitř. První zajímavosti si všímám ještě před příchodem do kláštera: je to místní hřbitov. Některá jména jsou zde totiž „předepsaná“ a není jich zrovna málo. Prostě chlapík uloží nebožku do země, a když už platí kameníka na zvěčnění jejího jména a data narození a úmrtí, rovnou mu řekne, ať ho tam připíše, vždyť si tam jednoho dne taky ustele, no a to datum úmrtí se prostě doplní někdy později, až to, tak říkajíc, bude aktuální.

Prošel jsem spousty českých hřbitovů, ale tento zvyk jsem poprvé zaznamenal až tady v Rumunsku. Určitě zajímavý pragmatismus a vlastně není nic, co bych tomu vytkl. Lidé zde smrt vnímají pouze jako další z řady neodvratných povinností, nu a na každou povinnost je vždy dobré se připravit dopředu.Polovina nástěnných maleb na budově je zašlá a oprýskaná, druhá naopak stále živá a znázorňující zástupy světců či zobrazující konkrétní biblické motivy a události, které si vymyslel někdo s bujnou fantazií a mnohem hloupější lidé tomu začali věřit a tak nějak už nám to tady zůstalo jako vězeňská koule na noze. Ach, k jakým netušeným výšinám se mohla odrazit tato civilizace, kdyby nebylo této rezavé náboženské kotvy, která nás po staletí tahala dolů!

Chápu, že pohodlně odmítnout odpovědnost za vlastní život a všechnu svou bědu alibisticky hodit na všemocného imaginárního kamaráda, který nám paradoxně stejně nikdy s ničím nepomůže, je lákavá strategie, ale bylo by fajn s tímhle jednou provždy skoncovat. Škoda, že jeden lidský život je příliš krátká doba na to, aby se člověk stal svědkem celosvětového finálního zúčtování s dva tisíce let starou lží. Já si prostě v každém cestopisu do toho náboženství just musím čutnout, což? No jo, jiný už nebudu.Mimochodem interiér Voronet Monastery obsahuje takovou grafickou zajímavost. Zde jsou rovněž zobrazeni světci v méně radostných chvilkách svého života či dokonce krátce po jeho násilném skončení. Autor se snažil zdůraznit, že být Ježíšův fanboy či fangirl se mohlo nezasvěceným jevit jako hogo fogo ďolík, ale tito jeho následovníci velmi často dopadli neslavně, no a ta svatozář je stejně jenom namalovaná. Vidíme trýznivé výjevy jednotlivců i skupinek křesťanů, kteří jsou stínáni, bodáni, topeni, upalováni, roztrháni divou zvěří, napichováni, vpleteni v kole či prostříleni šípy.

No, tohle jsou docela běžné výjevy, ta pozoruhodnost tkví v něčem jiném. Autor, ač docela zručný malíř, měl zásadní problém ve vyobrazení ležících postav. Prostě to neuměl věrohodně vypodobnit. Průšvih nastává v okamžiku, kdy mrtvého křesťana paní gravitace nemilosrdně pošle k zemi a chudáku malíři nezbývá nic jiného, než se s tím nějak kavalírsky popasovat.

Výsledkem je, že tito ležící nebo mrtví mučedníci vypadají, jako kdyby byli v sudu, ve spacáku, měli na sobě deset vrstev oblečení, či se před špásováním s nevěřícími psy morbidně vyžrali v rekordním čase. Není na nich nic lidského, je to komicky tlustá housenka s lidskou hlavičkou a nezbytnou svatozáří. Autor maleb mimochodem razí teorii, že pokud oddělíte hlavu od těla, svatozář zůstává a nezhasne. Panečku, to je věc! (Uvnitř se nesmělo fotit, tedy požehnané obézní larvy uvidíte pouze tehdy, když si tam sami zajedete)Finální zastávka je jakási rozhledna, ke které jedeme asi deset minut stále do kopce serpentýnami. Nejen, že silnice je nová a krásná, ale u každé zatáčky je zrcadlo, aby bylo dopředu vidět, jestli z opačného směru nejede jiné auto a řidič měl dost času se na vzniklou situaci připravit – silnice není příliš široká. Utahaného Anyho, který celý den sváděl bitvu s vlastním zažíváním, necháváme ve voze a drápeme se nahoru.

Proti nám jde nějaká rodina s freneticky vřeštícím čúračetem. Shodujeme se, že pro čtyřleté dítě takováto cesta skutečně není a zdravý úsudek rodičů si evidentně vybral oddechový čas. Vylezeme docela vysoko, Tom udělá pár fotografií a je na čase se vrátit do auta a započít hledání vhodného ubytování pro další noc.Tom po kratší rozvaze vybere penzion Alyna (na snímku níže), zčásti také proto, že v zaslaných recenzích nějaký náhodný čuník pěje ódy na místní večeře. Je pozdě a my jsme docela hladoví. Bude fajn, když se nebudeme muset na večeři tahat bůhvíkam, ale najíme se na místě. Alyna, která se s tím nemazala a penzion pojmenovala po sobě, naše naděje však srazí v rozletu s tím, že večeře nebude, protože „I am only woman here“ což prostě není pravda, viděl jsem minimálně ještě uklízečku, ale teda chápu to tak, že ani jedna nám žranici nepřipraví.

Jsme skleslí, ale Alyna alespoň zachraňuje situaci doporučením nedaleké pizzerie Galileo. Prý tam dělají výborné pizzy a je to vyhlášený podnik. Předpokládám, že většina z vás se předchozí díly bavila našimi kapesními bitvami s místním obsluhujícím personálem a myslela si, že na tomto poli už nebude čím překvapit. My si to mysleli taky.To jsme se ale velice zmýlili, protože velké finále začíná právě zde.

Ze začátku nic nenasvědčuje tomu, že tohle bude jednoznačně naše nejhorší zkušenost s rumunskou restaurací a to tak, že o parník. Já si objednám nějakou zajímavou pizzu, Any podnikne férový pokus otestovat vlastní trávení a dá si rovněž pizzu se šunkou a se sýrem, poté co celý den útrpně loutal sušenky. Na naši dobrou radu, aby příliš neriskoval a dal si spíše pizza chleba, nedbá.

Tom si objedná pečenou kachnu s chřestem a opečenými bramborami a tato krmě stane se příslovečným jablkem sváru mezi námi a robkami, co zde poskakují po place. Je pravda, že Galileo je natřískaný po strop, je pátek večer a pracující obyvatelé i klasičtí ožungři se kolektivně rozhodli vyhodit si z kopýtka. Na pití i jídlo čekáme trýznivě dlouho a snažím se začínající chmury rozehnat férovým uznáním skutečnosti, že tento podnik má dvě patra a k tomu velkou předzahrádku.Někdy kolem půl desáté konečně dostáváme večeři. Zatímco obě pizzy vypadají a chutnají velice dobře, Tomovi servírka obřadně přinese velký talíř a na něm tři snítky chřestu umělecky zabalené ve slanině. Velikost porce je zhruba totožná s Anyho miničunětem na hradu Bran, ale Tom nevěší hlavu, objednal si přeci kachnu a brambory, akorát mu je divné, proč se rozhodli přinést to zvlášť, to by se určitě na jeden talíř vešlo.

Tom vychovaně čeká pět minut, než mu to dojde. Žádnou kachnu a brambory k tomu nedostane, z čehož začíná být rozmrzelý a není se čemu divit. Zavolá si tedy obsluhu a následuje tato konverzace:

„Excuse me, I ordered a duck with asparagus and potatoes, and I received only asparagus“. Tom vyčítavě ukazuje rukou na corpus delicti, kterým je žalostně neobsazený talíř, stále obsahující pouze tři snítky chřestu ve slanině.

Obsluha se podívá na talíř a zpátky na Toma. Italský astronom Galileo kdysi řekl větu: „A přece se točí“! Tenkrát měl pravdu. Rumunský gastronom Galileo naopak ví, kdo pravdu nemá. Je to zákazník jeho restaurace. Nyní je potřeba ho s touto zásadní skutečností seznámit.

„There is no duck in this meal“. Pronese servírka s kamennou tváří a neochvějnou jistotou.

Tom je na moment vyveden z míry. Možná naivně očekával uznání chyby, omluvu a příslib okamžité nápravy, ovšem robka je naopak odbojná a snaží se dát najevo, že tu není od toho, aby poslouchala takovéto drzé fabulace o imaginární kachně.

„But… there IS a duck, I ordered it from your menu“ zkouší to Tom znovu, ale děvčátko je neústupné a zahajuje strategii absolutní negace. Pokud jako odpověď zvolí jednoslovný zápor, třeba tento poťouchlý zákazník zanechá těch nesmyslů s nějakou vybájenou kachnou.

„No“. Zaduní rozhodně a i v tom jednom slově se dá rozpoznat tón, který určitě není nakloněn pokračující diskuzi na toto téma. Oba dva s Anym tiše žvýkáme svoji pizzu a sledujeme toto gastronomické drama, které se odehrává před našimi zraky.

Tom a zarputilá dívka si společně zahrají dvě kola hry „jeden říká yes a druhý odpovídá no“, než ho napadne přizvat do této ultimátní války o pravdu a teplou večeři těžkou váhu: jídelní lístek, kde je to černé na bílém. No, abych byl úplně exaktní, tak spíše černé na brčálově zeleném, protože jejich grafik si z nějakého důvodu myslel, že tahle barva na jídelní lístek je cool. Není.

Prst nespokojeného a hladového strávníka se škodolibě zarývá doprostřed nápisu zvěstujícího, že tento podnik skutečně disponuje pečenou kachnou s chřestem a brambory, a hodlá se o něj se svými hosty bratrsky podělit. Příslib se sice nyní poněkud rozkmotřil s realitou, ale obsluhující děvucha nyní již nemůže dutě opakovat to svoje „no“ do skonání světa.

Servírka se podívá na písmenka. Na Toma. Zpátky na písmenka. Zmůže se pouze na „wait a moment“ načež drapne lístek a chvatně odkvačí do středu restaurace, kde se k ní po chvíli připojují další dvě kolegyně. Všechny tři nyní poctivě studují jídelní lístek, jako kdyby jej viděli poprvé v životě, což je klidně dost dobře možné. Narychlo svolaný koncil tří žen má za cíl rozhodnout, jestli si ten mrzký kverulující cizinec tu kachnu přeci jen zaslouží, když už je teda jednou napsaná na tom prašivým lístku, což už si nyní netroufá nikdo znovu zpochybnit.

Robka se vrací a beze slůvka omluvy za předchozí paličatost, diletantství a zbytečné průtahy odebírá talíř s opuštěnými chřestovými trojčaty a unáší jej neznámo kam, pravděpodobně však do kuchyně, i když tady jeden nikdy neví. Veškeré iluze, které jsme o tomto podniku měli, podlehly procesu expirace ve zkráceném řízení.

V náhlém záchvatu altruismu a samaritánství nabízím Tomovi kousek svojí pizzy, protože je nyní nad slunce jasné, že tu bude rezignovaně tvrdnout další dlouhé minuty, jelikož kuchař nevěděl, že má vyrobit nějakou kachnu k tomu chřestu. Evidentně je to další člověk, který netuší, co obsahuje jídelní lístek restaurace, pro kterou vaří, a který dost možná on sám dával dohromady.

Po mučivých dvaceti minutách se na scénu vrací chřest (nikdo nepochybuje, že je to ten stejný) a nyní nově přibývá i vymodlená kachna, která navzdory všem prognózám vypadá jedle, tedy pokud ji milý kolektiv restaurace Galileo hromadně poplival, měli alespoň tolik slušnosti, že to zakryli.

Servírka před Toma předkládá vytouženou krmi. Chřest, kachna…a? Nechybí nám tady ještě něco? „Excuse me…“ začne Tomáš a na chvíli se zarazí, protože ocelový pohled bohyně pomsty jej rozpůlí vedví. Tom ale ví, že má pravdu, a za tu pravdu je ochoten dneska i zemřít (pravděpodobně hlady), proto neohroženě pokračuje: „There are no potatoes on my plate“.

Pokud jste si mysleli, že ticho nikdy nemůže být ohlušující, a že je to jenom otravná metafora lidí, kteří neumí psát a navrch propadli falešné impresi, že po její inzerci do psaného textu budou nějak zajímaví, tak to jste s námi neseděli v restauraci Galileo.

Následující okamžik doslova přetékal ohlušujícím tichem a lidskou tragédií ženy, která spolkla všechnu smůlu světa a řízením osudu se stala nedobrovolným pasažérem na této cestě trapnosti a zmaru.

Bylo naprosto patrné, že tato velice nešťastná číšnice by byla kdekoliv raději, než tady. I kdyby slovo „kdekoliv“ zahrnovalo volný pád do magmatických sopouchů sedmého kruhu pekla. Viditelně bojovala s urputnou touhou se rozeběhnout z podniku pryč a cestou ze sebe strhat všechno oblečení, doběhnout do lesa a stát se lele.

Víte, co je to lele? Je to místní mytologická postava, nymfa, která v lese svádí muže zpěvem, tancem a půvabem svého nahého těla. Taková napůl siréna, napůl dryáda. V Branu o nich měli pěkné povídání s pěknějšími ilustracemi.

Trvalo několik nekonečně dlouhých momentů, než se vrátila zpět do přítomnosti připravena přijmout devastující konsekvence svých činů. Bylo ji alespoň jasné, že pokud se znovu pokusí vytasit s tvrzením, že žádné brambory ke kachně s chřestem nepatří, všivý bídák proti ní opět použije ten špinavý podpásový trik s jídelním lístkem, s jehož obsahem se tato žena neráčila seznámit a nyní musí neochotně sklidit trpké plody své zahálky.

Vyblekotala tedy již zavedené trojsloví Wait. A. Moment, načež pro všechny případy klofla zlořečený lístek, dávaje se na ústup a očima vyděšeně hledajíce zbylé kolegyně. Alespoň Tomovi nyní neodnesla talíř. Válečná rada zasedla podruhé a opět svědomitě studovala brčálově zelený, plastem zatavený list papíru, který jim škodolibě oznamoval, pokud si toho neráčily povšimnouti před dvaceti minutami, že ano, jsou tam ještě k té kachně s chřestem i ty zpropadené brambasy!

Brambory byly přineseny po dalších deseti minutách. Nešťastnice to kysele zakončila alibistickou větičkou: „This is not my fault!“ a to byl konec tohoto gastronomického dramatu, který mi stál za více slov, než jsem věnoval celému zbytku dne.

Byl to však skutečně konec? No, nebyl, žejo. Každé správné drama má totiž pět částí: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Řekl bych, že čtyřmi předchozími jsme si úspěšně prošli a katastrofa se objevila v momentě, kdy zjišťujeme, že chřest se potutelně vyskytuje na účtence dvakrát.

Abychom byli objektivní, je nepopiratelným faktem, že chřest skutečně provedl tuplované entrée. Nejdříve se objevil, potom tajemně zmizel, aby se později opět triumfálně navrátil mezi nás. Byl to zajímavý divadelní prvek, ale Tom nebyl přesvědčen o tom, že si tento originální trik s kusem zeleniny zaslouží zaplatit dvojnásobnou cenu.

Obsluhující dáma přijala další výtku s bezbřehou rezignací člověka, kterého někdo tři hodiny mlátil mokrou rákoskou přes záda a dalších devět hodin nutil poslouchat projev Tomia Okamury v PSP ČR. Události dnešního večera vysály její duši. Bez tradičního vzdoru a odmlouvání přinesla nový lístek a rovnou do terminálu naťukala přesnou částku útraty, protože její poslední kontakt s realitou se týkal faktu, že od nás tedy rozhodně nedostane ani o jeden mizerný fufník více, než je nutné. Zde se nemýlila.

Bylo mi té ženy až trochu líto, tak zbědovaně vypadala. Faktem zůstává, že její hádavá umíněnost v kombinaci s elementární neznalostí nabízených produktů společně namíchaly velice nelahodný koktejl potupy, který musela zmíněná hajtřička polknout do poslední kapky.

A víte, co byla ta poslední kapka? Samotný akt placení. Tentokrát cáloval Any, a oba dva moji spolucestující jsou moderní hoši s různými technickými udělátky, tedy Any má kartu na hodinkách. Any významně pokynul hodinkami. Absolutně zmatená a emočně vyždímaná servírka si nejspíše vzpomněla na prastarou hru, kterou hrála s Gheorghem od sousedů, když byla malé děvčátko. Hra se jmenovala „Já ukážu tobě, ty ukážeš mně“.Pamatovala si, že v této hře se vzájemně ukazovaly úplně jiné věci, ale tak asi se to nyní hraje s hodinkami, nu což, pokrok nezastavíš! Na Anyho hodinky tedy způsobně kontrovala významným pokynutím ruky se svými zlatými náramkovými hodinkami a myslela si, že ALESPOŇ NĚCO DNESKA UDĚLALA DOBŘE. Následovala další chvíle omračujícího ticha, než jí došlo, že Any netouží vidět její hodinky, kterými před ním důležitě mává, ale spíše ten platební terminál.

Tohle bylo…uf. Náročný zážitek, ale zase je o čem psát. Tom se obětoval a pozvedl vypravěčskou úroveň této kapitoly do výšin stratosférických a snad mu to za to stálo.

Anyho kondice byla jeden průser, naše zkušenost s Galileem se stala průserem s pořadovou číslovkou dvě. A víte, co byl absolutní konec?

V penzionu Alyna neměli toaleťák. A když čelíš takovému průseru gargantuovských rozměrů a ještě k tomu ze dvou stran, tak toaleťák je něco, co se sakra hodí.

Ještě, že jsme si vezli náš vlastní.