Uzři medvěda, staň se medvědem – Čapí ráj – Indická nevěsta pro Papina – Rumunský fanda českých tenistek – Střik dostal košem

Těpéro čuníci,

Jsem tu opět s dalším dílem našeho rumunského putování, máte radost? Tento díl bude určitě nejkratší ze všech, protože jsme velkou část dne strávili přejížděním, tak moc nekušněte, ten další bude zase delší, ju?

V minulé epizodě jsme se někomu nabourali do svatby v Curtea de Arges, kde místní prelát rozjel úsměvné rituály. Dvakrát jsme zmokli, navštívili hrad Bran, večer potkali restaurační obsluhu, která byla normální, (což je tu mnohem vzácnější než ti medvědi) a den zakončili voyeurstvím hladového medvěda, co se přišel podívat, jaký mls se ukrývá v místních popelnicích.Probouzíme se ve Ville Zorile do krásného čtvrtečního rána. Sluníčko svítí a na balkoně sledujeme apokalypsu, kterou vytvořilo noční pustošení zvědavého medvědího strávníka. Casa Adalmo v Sighisoaře doposud drželo prvenství ohledně kvality přinesené snídaně, ale zde se muselo sklonit před novým šampionem – poprvé a naposledy máme k snídani klasický švédský stůl, kde si můžeme nabrat, co hrdlo ráčí. Výběr i kvalita nabízených potravin je značný a nejvíc zaujme med přímo z pláství – nejen, že v Rumunsku medvěda uvidíte, vy se můžete medvědem i stát! Běžně medu neholduji, ale zde musím okusit a nelituji.Nejdříve navštěvujeme další opevněné město, které se jmenuje Harman. Ze všech těchto opevněných měst a vesnic je právě toto nejpůvabnější – pravděpodobně investovali hodně peněz do restaurace této památky, protože to působí docela svěže a nově, zdi jsou bíle omítnuté, ale jinak je vše zachováno dobově – místní škola, jídelna nebo kostel spolu s fotografiemi či předměty, které v minulosti sloužily svému účelu a nyní už vystupují pouze jako relikvie zapomenuté doby.V místním kostelíku nějaká paní hraje na varhany, ale klidně by to mohla být nadaná turistka, nevypadá totiž tak nějak místně. V jedné místnosti nacházíme dřevěnou sochu ukřižovaného Krista, kterému ale nemilosrdný zub času (či možná nějaký nevěřící rabiát) ukousl oko, tedy ho Any překřtil na ukřižovaného Kyklopa a to se ujalo.Následně přejíždíme tři hodiny k jezeru Lacu Rosu, což je v překladu prostě Rudé jezero. Míjíme spoustu malebných vesnic, a sice si toho všímám i dříve, ale zde je to skutečně nejvíce zastoupeno: na sloupu s dráty elektrického vedení – které jsou zde všechny komicky zašmodrchané, ale i tak to nějak funguje – se nachází kulatá plocha s malou ohrádkou, která je zde umístěna zcela cíleně k tomu, aby motivovala místní čápy k zahnízdění. Vzpomněl jsem si, jak u nás na Jarově před Kauflandem je úl pro včely samotářky i s vysvětlující cedulkou. Někdo si dal skutečně velkou práci, aby úl postavil přesně tak, jak to včely samotářky mají rády, nicméně nikdy jsem tam neviděl jedinou včelu, z nějakého neznámého důvodu na to samotářky pečou a místo umělého úlu vyhledávají svoji samotu jinde. Projekt s čápy byl mnohem úspěšnější, řekl bych, že 80% čapích hnízdišť je zabydleno výtvory těchto opeřenců a ve třetině z nich byli i místní čápi fyzicky přítomni. Tuzemský projektant samotářského úlu, kterému i samotářky daly košem, by se od místních Rumunů mohl přiučit.V průběhu cesty zastavujeme na dálnici u stánku pro tři langoše, což se mohlo nebo nemuselo pro jednoho z nás později stát osudným. Langoš by se sám o sobě neumístil na bedně v soutěži zdravých jídel a ten stánek… no hele, je trochu zaplivanej, ale viděli jsme i horší.Dojíždíme ke vzpomínanému Lacu Rosu na asi hodinovou procházku kolem jezera. Místo je doslova obsypáno lidmi na šlapacích lodičkách, protože je krásný den, možná až příliš krásný, aneb rumunské počasí nedělá nic polovičatě: buď je pořádnej slejvák, nebo slušnej hic. Kluci si ještě udělají pár fotek z nějaké vyhlídky, která opět míří do propasti, a nějak neprahnu po tom postavit se tam s nimi, a tak čekám opodál.

Tom nám na této cestě vypravoval své zážitky z Indie, kde byl na několika služebních cestách a hlavním narativem jeho vyprávění se stalo to, jak je tato země neuvěřitelně chudá. Kluci se shodli na tom, že kdybych tam přijel já se svým průměrným vzhledem, průměrným bytem a průměrným platem, a za skromnou sumu si odvezl nějakou místní krasavici ze slumu, pravděpodobně bych byl v jejích očích polobůh a můj starý byt po babičce by pro ni byl absolutní ráj, takhle špatné to tam je.Možná si řeknete, že jsme toho teda moc nestihli, když už se chystám psát o ubytování, ale musím znovu zdůraznit, že tento díl byl nejtransportnější (je tohle vůbec legální slovo?) ze všech a ač to u Harmanu nebo jezera bylo fajn a strávili jsme tam slušné množství času, na nic dalšího to dneska nebylo, někdy jsou ty památky od sebe prostě hodně vzdáleny a člověk s tím při návštěvě Rumunska musí počítat.

Ubytování máme zarezervováno v penzionu Denisa. To je tady mimochodem docela běžné: pojmenovat svůj hotel nebo penzion po partnerce, matce, dceři, milence, sousedce, středoškolské lásce, která budoucímu majiteli kdysi zlomila srdce, prostě každý druhý penzion má nějaké ženské jméno.Přivítá nás usměvavý výřečný padesátník v trenkách a ušmudlaném nátělníku. První věc, kterou urgentně potřebuje zjistit, je naše národnost. Po zjištění, že pocházíme z Česka, se posadí na verandu, zazubí se a začne sypat z rukávu, co všechno o naší zemi ví a zároveň je jasné, že s některými informacemi mu bude potřeba trochu pomoci, ač je na správné cestě.

Jeho úroveň angličtiny bych definoval jako mírně pokročilou, ale domluvíme se. Chlapík většinou radostně vykřikuje slova v infinitivu a hned je jasné, že je to velký sportovní nadšenec. Naše konverzace probíhá následovně: „Goalman! Chelsea! Tall guy!“ (roztáhne prsty na obou rukou do stran a začne s nimi pohybovat do stran, aby nasimuloval brankářské rukavice.) Nedokážu říci, jestli mě zkouší ze znalostí našich sportovců, nebo si prostě nemůže vzpomenout, tedy ho vysvobodím z jeho nejistoty jmenováním Petra Čecha. Týpek je velice spokojen s mojí odpovědí i sám se sebou a znalecky pokývá hlavou.

Výslech ovšem není u konce: „Sisters! Tennis! Twins! Pretty“! Podle těchto čtyř hesel jsem rozklíčoval, že chce, abych mu řekl jména Karolíny a Kristýny Plíškových. Týpek se směje a hurónsky plácá do stehen. Tenis vůbec nesleduji, ale mám prostě paměť na jména obecně, i na ta pro mě zbytečná, a vím, že v republice máme tyto hráčky.

„Tennis girl! Attacked! Knife“! Tento čuník je evidentně zanícený tenisový fanoušek. Tentokrát dostávám o nápovědu méně, nicméně se mi podaří z paměti vydolovat, že Petra Kvitová byla před několika lety napadena Radimem Žondrou (tu paměť na zcela zbytečná jména jsem zmiňoval, že?) Mimochodem zbytek fotek níže je z Harmanu.Týpek je nadšený a za odměnu se s námi dělí o velkou moudrost: Umí říct pivo asi v osmi jazycích a hned to na nás bez pobízení vysype. Jsme ubytováni v docela příjemném přízemním pokoji. Any, kterému začíná být lehce nedobře, zklamaně prohlašuje, že „hajzl je na hovno“ protože moc nesplachuje. Voda v kohoutku je také velice líná a šetrná. Tom to chce majiteli sdělit, ale jen co otevře pusu, tak ho tento začne chlácholit, že o problému s vodou ví, a na nápravě pracuje a že „Fucking (název místní firmy dodávající vodu) is really bad“!

Dostáváme večeři, kterou vaří manželka tohoto sporťáka, která je jazykově ještě méně vybavena, takže pokud něco potřebujeme, hezky se usměje a zavolá manžela. Kuchyně je údajně mix Rumunska a nedaleké Makedonie. Polévka je super ale docela mastná a hlavní jídlo mi hrozně připomíná babiččinu kotletku na takovém starém elektrickém grilu, úplně mě to vrací do minulosti. Hranolky jsou naopak jako ty úplně první hranolky z karavanu, který stál kousek od základní školy Žernosecká, kam jsme na ně chodili ve čtvrté třídě, obojí je takový milý blast from the past, ale všechno je mastné až běda, to zase jo.Přesouváme se na venkovní terasu, kde má chlapík lednici s pivy a víny. Dáváme si pivo Tuborg, které je z Dánska, což je fascinující, že se uchytilo právě tady. Místní obchoďák musí být mistr svého řemesla, protože prodal majiteli i lednici, bannery a ubrusy od stejné značky. Tuborg má další příjemný bonus – dá se otevřít bez otevíráku. Pivo je průměr, nenadchne, neurazí.

Udělám další odvážný pokus o akvizici pivní sklenice, protože dostáváme něco, do čeho se lije whisky, nikoliv pivo. Je vidět, že týpeček se nám snaží ze všech sil vyhovět a můj pojem „tall glass“ si vyloží po svém. Po chvíli nadšeně vytahuje dlouhé sklenice na víno, a když vidím, jakou má radost ze splnění našeho zapeklitého požadavku, přijímám nabízenou sklenici a dále nekveruluji. Nemělo by to cenu.Tom chce ochutnat místní víno, ale majitel mu k tomu neustále cpe vodu, aby si z toho udělal střik. Tom musí nabízenou vodu opakovaně odmítat, než to chlapíkovi konečně dojde: „Really? No water? No“? Zklamaně zakňourá tato čtyři slova a je vidět, že surové odvrhnutí nabízené vody mu zlomilo srdce. Nevzdá se však, a opakovaně zdůrazňuje, že kdyby si to Tomáš rozmyslel, tak voda je stále v lednici k dispozici, ať na to hlavně nezapomene!

Snažíme se dohodnout na času snídaně: Tom řekne: „Eight – thirty“! Milovník vinného střiku šťastně pokýve hlavou a odpoví: „Eight“! Toto se opakuje v nezměněné podobě asi třikrát, než, podobně jako já s půllitry, i Tom zjišťuje, že zde narazil a Rumun nezná nebo neuznává půlhodiny.

Tomovi víno chutná jak je, a rozhodne se nabídky nevyužít a neředit jej vodou. Ještě, že už to velký střikový propagátor nevidí, asi by neměl daleko ke zhroucení, kdyby viděl to bezbřehé kacířství. Postupně uleháme ke spánku, ale jsme všichni podivuhodně čilí a ještě si povídáme.

Z celé konverzace si odnáším pouze Anyho nesmrtelné moudro: Nemusíte chodit k zubaři, protože to, jestli máte zubní kaz, poznáte v zrcadle, když otevřete hubu. Ač tomu sám nevěřím, pro zajímavost konfrontuji tento nově nabytý poznatek po návratu do Čech s Mari, která pracuje roky jako asistentka zubního lékaře. Předpokládám, že každému je jasné, jak tohle dopadlo. Mari na mě vyděšeně třeští oči, jako kdybych jí právě naprosto vážně sdělil, že země je placatá, děti nosí čáp a Jaryn Bašta by byl nejlepší prezident.

Inu, v Anyho teorii je podobná díra, jako ta v tom zubu, kterou v zrcadle neuvidíte. Postupně usínáme a během noci u Anyho dochází k nepředvídaným střevním operacím: zatímco langoš na dálnici nesměle pootevřel bránu s nápisem „NEOTEVÍRAT, SIC Z TOHO BUDE PRŮSER“ tak mastná kotleta s hranclema předmětnou bránu bujaře rozkopla okovanou špičkou vojenské kanady dokořán. Ale o tom zase příště, tak pa!