Adonis ctí dobrou tradici – Malá porce malého čuníka – Mraky se nevychcaly – Zhrzený Vilém bere řády – Mlsný Buríto v naší zahradě

Ahoj čuníci,

Minulý díl obsahoval více medvědů, než bydlí v pražské zoo, vydrápali jsme se k vodopádu, autem vyjeli pod nejvyšší horu Rumunska, a svedli další nerovný boj s místní obsluhou. Probouzíme se v hotelu Adonis a je to první noc, kdy se nám tady za dobu našeho pobytu něco zdálo.

Já měl sen, ve kterém vystupovali lidé, kteří v mém životě už různě dlouhou dobu nevystupují – ať už z jejich či mého rozhodnutí, ale se všemi jsem zažil i dobré věci, tedy pokud mi tyto minulé persóny mé podvědomí čas od času naservíruje do nočního biografu, kdo jsem já, abych mu to zazlíval.

Tomův sen se z nás tří nejvíce blížil realitě: měl odjet s ostatními kolegy z naší firmy na nějakou zahraniční konferenci, a večer před odletem zjišťoval, který z kolegů si připravil prezentaci firmy. Potkalo ho smutné zjištění: neudělal to totiž žádný a tradičně se to honilo na poslední chvíli. Tom trpce poznamenal, že tohle nebyl žádný sen, ale pouhá připomínka časů minulých, přítomných a nejspíše i budoucích.

Anymu se zdálo, že se stal důležitým svědkem zločinu, a jeho svědectví bude kruciálním elementem probíhajícího vyšetřování, tedy šel k výslechu na policejní služebnu. Uprostřed výslechu si ho ale půjčil jiný policejní tým, nějaké vyšší šarže, které mu blahosklonně sdělily, že předchozí skvadra je zkorumpovaná a nedá se jí věřit, ať pravdu řekne pouze jim. Než to stihl udělat, odebral si jej zase jiný útvar, ještě výše postavený, než ten minulý, a i ten mu zvěstoval, že všichni ostatní, se kterými doposud hovořil, jsou podplacení bídáci a pouze oni si zaslouží jeho důvěru. Toto se opakovalo ještě dvakrát a chudák Any z toho byl tumpachovej.

Odcházíme na snídani, která je totožná jako vše ostatní v hotelu Adonis – průměr. Obsluhuje nás stejná slečna jako minulý večer, alespoň už není tak zasmušilá a hlavně dodržuje výbornou tradici hotelu Adonis a pod bílým upnutým trikem nemá podprsenku. Ač obvod její hrudi není nijak troufalý či triumfální, rozhodně vylepšuje celkový dojem z celého Adonisu. Vidíte, a tohle je přesně důvod, proč mám vlastní stránky: Můžu beztrestně napsat, že se mi líbila něčí prsa a navrch se vysmát všem moralistům, které to bude pohoršovat.Opouštíme Adonis a naše první zastávka má být zřícenina hradu Vlada Tepese alias knížete Drákuly. Bohužel tento hrad je uzavřen kvůli rekonstrukci, tedy máme smůlu a tuto památku musíme oželet. Místo toho se přesouváme na Curtea de Arges, kde je kostelík s nádhernými freskami. Bohužel přicházíme v momentě, kdy se tu koná nějaký obřad, možná dokonce svatba a místní církevní hodnostář provádí s ústřední dvojicí soubor složitých rituálů – nejdřív venku a potom i uvnitř kostela. Tom udělá par rychlých fotek, a když obdržíme několik nesouhlasných pohledů od zdejších obřadních přicmrdovačů, raději promptně vyklízíme pole.Chceme udělat rychlé zastavení u vojenského památníku o několik kilometrů dál, jenže uprostřed schodů je opět zlomyslná cedulička žebrající kešeně, pokud chceme pokračovat dál. Nápis působí velice neoficiálně a Tom podezírá místního podnikavého floutka, který chytá lelky vedle nápisu, že chce snadno přijít k nepoctivě vydělaným lei a kasíruje bez svolení provozovatelů památníku touto bezostyšnou monetizací památky, která měla být zdarma. Tom jadrně proklel ceduli, hrabivého čuníka i celý památník, a odmítl se podvolit tomuto dojení, nasedáme tedy do auta na další štaci.

No a tou je celebrovaný zámek Bran, kdysi oblíbené sídlo rumunské královské rodiny, než byla monarchie komunisty vyhnána a zámek na dlouhou dobu zkonfiskován. Chceme si určitě památku prohlédnout, ale spouští se intenzivní průtrž mračen, tedy po kratší poradě se rozhodneme vyhledat úkryt v blízké restauraci a rovnou spojíme příjemné s užitečným a naobědváme se.

Z této návštěvy si každý odnášíme jiné pocity. Já jsem vrcholně spokojen s porcí i chutí svého Tomahawk steaku, který je nejen výborně připraven ale i zajímavě okořeněn. Tom také nemá námitek, je to dobré a oba máme co dělat, aby nám to nepadalo z rozměrného talíře.Kosa na gastronomický kámen nicméně padá v případě Anyho. Dal si nějaké speciální plemeno vzácného čuníka a dostal vysloveně degustační porci, aneb někdo mu umazal talíř trochou vzpomínaného pašoura a k tomu přidali kousíček kaše a zeleninu. Any štkal, že pokud čuňasíno je za židopalbu, tak alespoň té přílohy může být více, ale nebylo mu to nic platné. Já chápu, že někdo aplauduje této zážitkové gastronomii, ale konzumace jídla je primárně od toho, aby člověk neměl hlad. Po snědení této porce by ten hlad do hodiny stihl i tříleté dítě.

Poté, co jsme dojedli a dopili, o nás tradičně obsluha přestala jevit zájem, tedy jsem musel dojít k výčepu a někoho málem dotáhnout za límec od košile. Any se u placení osmělil a nevinně se otázal, proč jeho porce v porovnání s našimi byla tak miniaturní. Pinglík pohotově odvětil: „It is a small portion, because it is a small pig“.

Tím považoval celou situaci za vyřešenou. Any mu alespoň kysele sdělil, že tedy k tomu malému praseti by mohlo být více kaše a oblohy. Panák nevěděl, jak se má bránit proti dalšímu výpadu, když svůj největší trumf s „porce je malá, protože je malé i prase“ vyplýtval hned v úvodu rozmíšky. Dvě vteřiny tedy mlčel, potom řekl „sorry“ a zvolil rychlý taktický ústup. Pravděpodobně netřeba zdůrazňovat, že jeho sorry znělo podobně upřímně, jako sorry od průměrného Čecha v roce 1946, kdyby se ho někdo zeptal, co chce vzkázat nespravedlivě odsunutým sudetským Němcům.Po opuštění lokálu se opět brutálně rozprší a tak chvíli čekáme pod střechou. Demoralizovaný Any to sklesle komentuje: „Proč se říká vychcaný jako mraky? Tyhle mraky teda rozhodně vychcaný nejsou“! V trochu mírnějším dešti se konečně dostáváme do zámku a následující hodinu a půl strávíme jeho prohlídkou. Nejvíce zajímavá mi přišla rumunská královská rodina, která se po začátku první světové války nacházela v prekérním postavení: Zatímco královna Marie pocházela z britského panovnického rodu, její manžel, král Ferdinand byl bratrancem německého císaře Viléma II, který byl jedním z iniciátorů celého konfliktu a logicky očekával, že rodinný příslušník se postaví na jeho stranu.No, tak to se hrubě přepočítal. Ferdinard byl sice nerozhodný a zajídalo se mu jít proti vlastní krvi, ale dění v celé zemi uchopila pevně do rukou oblíbená královna Marie. Nejen, že nasměrovala kolísavého Ferdinanda do náruče Entente (Rusko, Francie, Velká Británie) ale navíc objížděla různé diplomatické mítinky a sněmy, aby pro svoji zemi vydobyla co nejvíc výhod a benefitů za rumunské spojenectví. Došlo to tak daleko, že nějaký panovník či diplomat zvolal: „Jediným mužem v Rumunsku je královna Marie“! Odtud tedy název článku. Mně se líbilo, jak se za ty Rumuny Mařka uměla porvat a kromě toho přivedla na svět velice krásnou dceru, princeznu lleanu, jejíž sličné portréty jsou rozvěšeny po celé pevnosti.

Mimochodem zmiňovaný císař Vilém II byl Ferdinandovou zradou natolik rozezlen, že… mu odebral všechny německé řády a vymazal ho z rodinné kroniky. Tady vidíte, jak Německo bylo v té době bojeschopné, když se zmohlo pouze na tuto směšnou a bezzubou odvetu.Po dvou průtržích mračen se počasí konečně umoudřilo a dovolilo nám dojet na další štaci dnešního dne – národní park Piatra Craiului. Každá správná dovolená s Tomem a Anym totiž musí obsahovat kromě nějakého drápání na vrchol i příjemný pochod přírodou, a to bylo přesně tohle. Vycházkovým krokem jsme šli dvě hodiny deset kilometrů údolím a obklopovala nás pouze mohutná skaliska a lesy.Pomalu se stmívá a za ubytování tentokrát poslouží Villa Zorile v Brasově. Co se týče budovy a kvality ubytování, bylo to tady za mě nejlepší ze všech. Obrovská stará roubenka, připomínalo mi to naše výlety s babičkou na chalupě na Tisu, akorát tato chalupa byla několikanásobně větší, ale designově také moc krásná – měli jsme pokoj v patře s dlouhým balkonem, který jsme sdíleli se sousedícím pokojem.

Do klasicky prázdné recepce se přiloudá ogárek mluvící velice potichu, zato však stručně a věcně. Doporučí nám nejen nedaleký restaurant, ale i fígl, abychom k němu jeli autem, přestože je tak blízko. Na naší naivní otázku proč, ještě více ztlumí hlas a odpoví trochu provinile: „Soon will be night and there are bears out there… a po chvilce rozpačitého váhání ještě přidává: sometimes… sometimes even in our garden“.Okamžitě jsem si vzpomněl na scénu ze skvělého filmu Death of Stalin, kde Anastas Mikojan zastaví Nikitu Chruščova s tím, že venku jsou medvědi, že je to nebezpečné a on opáčí, že medvědi jsou i uvnitř – míněno ostatní členové politbyra, kteří se snaží rychle vyplnit co největší prostor mocenského vakua po úmrtí gruzínského diktátora.Večeříme docela pozdě a popravdě ani nemám moc hlad, tedy zatímco si kluci dávají žebra, postačí mi okoštovat místní klobásu s chlebem a hořčicí. Přítomné obsluhující děvčátko je asi nejlepší rumunskou servírkou, jelikož ví, co je to pivní půllitr a po konzumaci nás nezačne instantně ignorovat. To je nové a skvělé, tedy děvče dostane zasloužené dýško.

Velmi se bavím scenériemi u sousedního stolu. Sedí tam krásná rumunská dívka s malým dítětem, její postarší rodiče a potetovaný floutek, který téměř celou dobu čumí do mobilu. Agonická ambivalence obou rodičů je naprosto zřetelná: Zatímco jsou rádi, že mají vnuka a můžou si s ním hrát a je to super, tak ošklivě zahlíží na otce dítěte, (ten to ani neví, bo neustále zírá do toho mobilu) kterého si rozhodně nepředstavovali jako budoucího chotě pro svoji krasavici a jsou nešťastni, že zrovna tento neperspektivní vobejda ve chvilce pomíjivé vášně napustil jejich zbožňovanou dceru, nejradši by ho… no jo, ale zase je tady to malý dítě, a podívej, jak je roztomilý! Je to těžký a takhle se určitě musela cítit moje babička při těch pár společných chvilkách s mým biologickým otcem, velice dávno v minulosti.

Po návratu do Villy Zorile se pomalu ukládáme ke spánku a ještě nikdo netuší, že recepční panáček se právě stává prorokem ve své vlastní zemi, protože zvědavý Buríto* si udělá noční výlet až do zahrady a mohutnou tlapkou začne povalovat popelnice jako vidlácký playboy opilé milenky na postel po vydařené vesnické tancovačce. Celá zábava mu vydrží dobrých dvacet minut, zatímco ho s Anym tiše pozorujeme z prostorného balkonu.No a to je pro dnešek všechno, možná to není tak dlouhé jako předchozí díly, ale pořád jste dostali více textu, než dostal Any jídla na talíř v Branu. Malý čuník, malá porce, přes to nejede vlak!

*Noví čtenáři se možná pozastavili nad faktem, že jsem označil Medvěda jako Buríta a jak můžu dát do spojitosti tuto šelmu a oblíbenou mexickou pochoutku zabalenou do tortilly? Je to jednoduché: Můj bývalý spolužák má přezdívku Buríto. Je to jeden z nejlepších kamarádů, které můžete na tomhle světě mít. Je to zároveň jediný příslušník rasy Homo Ursus, tedy člověka medvědího. Pro potřeby tohoto a jakýchkoliv budoucích článků platí rovnítko medvěd = Buríto.