Všechny kočky v jednom pytli – Any se překonává – Turistova noční můra – Pivní půllitr je ohroženým druhem – Adonis nemá podprsenku

(Úvodní obrázek je skutečná koláž skutečných medvědů, které jsme skutečně potkali v rozpětí jedné čtvrthodiny a takto je Tom zvěčnil. Pokud máte pochybnosti o pravosti, čtěte dál, vše bude vysvětleno, pozn. aut.)

Těpic čuníci,

V minulém díle jsme navštívili několik opevněných vesnic, sestoupili až na dno obrovského solného dolu a zakotvili v malebném městě Sighisoara.

Dnešní program byl přesně opačný – dostat se velice blízko naopak nejvyššímu bodu našeho týdenního putování po Rumunsku. Ubytovací týpek v Casa Adalmo nám sebejistě sliboval skutečně pompézní snídani a musím férově uznat, že si zapřeháněl pouze maličko a snídaně byla fenomenální. Připravovala ji jeho paní, kterou jsme celý předchozí den neviděli, ale můžu říct, že to stálo za to.Dostáváme několik druhů uzenin, omelety, chleby, marmelády, a největším gurmánským jackpotem se stává taková červená nátěrka z mixované zeleniny. Tímto Casa Adalmo získává stříbrnou medaili v soutěži o nejlepší rumunskou snídani.Před dalším přesunem si ještě jednou projdeme Sighisoaru, tentokráte ve dne. Všímám si busty, která z profilu vypadá jako bolševický revolucionář Lev Davidovič Trocký za mlada, je to nicméně maďarský básník Sandór Petöfi, který zde strávil část svého života.Prvním bodem programu je další opevněná vesnice Apold, která je unikátní v tom, že v této oblasti žily pospolu čtyři komunity se svými zvyky, tradicemi, způsoby života a třeba i stylem oblékání. Byli to Rumuni, Maďaři, Sasové a Romové. Prostě všechny kočky v jednom pytli, a dovedli to uhrát tak, že proti sobě neválčili a naopak spolu dokázali slušně koexistovat a pomáhat si. Když člověk vidí stav současného světa, nebo některé předešlé války a konflikty, musí smeknout před těmito čtyřmi odlišnými komunitami, jak to tenkrát společně zvládly na výbornou.Klášter Cârta, nebo spíše to, co z něj zbylo, je naše další zastavení. Kromě zbytků kláštera je zde i velký hřbitov a deska se jmény. Za zmínku stojí fakt, že Áda na svoje „Rumuny“ nezapomněl, a spousta německy znějících jmen položila život za jeho Rajch, který jim byl naprosto u zadnice. Téměř všechna jména skutečně znějí německy, tedy se velmi pravděpodobně jednalo o zmiňované Sasy, kteří zde historicky našli útočiště, předtím než si je nezbedný Adolf vybral pro svoje východní tažení. Většina z nich zbytečně umírala v letech 1944 a 1945 kdy byla celá válka pro Německo nezvratně prohraná. Bohužel tisíce vojáků denně dále pokládaly život na oltář hákového kříže jenom proto, aby nacističtí pohlaváři o něco déle dopředu chcali a dozadu srali. Přesně tato slova mimochodem pronesl přímo jeden z nich – Hermann Göring, ačkoliv na zcela jiné téma.Zahajujeme stoupání. Je to spoustu serpentýn a někdy ten pohled dolů není úplně super, jsou zde sice svodidla a Any jede opatrně, přesto nejsem fanouškem koukání do propasti. Zhruba v půli cesty se zastavujeme u stánku na konečně první premiérový langoš se sýrem a kečupem a procházku k místnímu vodopádu.Nevinně vypadající špacír nás nicméně pořádně prověří. Klidná široká cesta náhle končí a místo toho se šplháme do kopce po skalách a kamenech – je to určitě náš nejnáročnější výstup a trochu připomíná šplhání na irský kopec před rokem. Zatímco já nemám většího problému a Tom tahající foťák jde sice pomaleji, ale vytrvale, pro Anyho je to peklo na zemi. Zhruba v polovině cesty se zastavuje a těžce oddechuje, zrovna když se proti němu dýchavičně sune z opačné strany mobilní automat na kolu s nezaměnitelnými prvky, ve kterých bystrý pozorovatel odhalí samici člověka.Anyho tento soustředěný boj supějící lokomotivy inspiruje k pozvednutí vlastního výkonu. „Když ona, tak já taky“! Zavelí sveřepě a pokračuje ve výstupu. Jak možná vidíte z přiložené fotografie, byla to fuška, ale stálo to za to. Je určitě obtížné definovat zalíbení, které člověk nalezne v pasivním sledování padající vody, ale jeho existenci nelze popřít.Cesta zpátky není tak náročná protože… no hele, dolů to je dycky lepší. Opět míjíme stánky a kupujeme si konečně i ten druhý z místních pilířů rychlého stravování – již zmiňovanou plačintu. Bohužel vlivem jazykové bariéry nedostáváme verzi se sýrem, kterou jsme chtěli, ale s tvarohem a rozinkami. Já myslím, že rozinky jsou věc naprosto nadbytečná a jakékoliv jídlo, ve kterých jsou tyto obsaženy, by prostě bylo lepší bez nich, nicméně žeru svoji plačintu a nekušním.Nicméně pro Anyho rozinky představují stejného počmáraného ďábla jako pro mě a Toma například houby, tedy nedokáže to ani dojíst, přitom on by si to z nás zasloužil nejvíce, za heroický výkon při stoupání k vodopádu.Pokračujeme autem serpentýnami nahoru a dojíždíme až na vrchol pod vrcholem, který je 2050 metrů nad mořem. Vrcholem Karpat i celého Rumunska je pak Moldoveanu peak s výškou 2544 metrů, na který se alespoň podíváme ze země. Před odjezdem máme tak hodinku, tak se procházíme a kocháme. Je zde malé ledovcové jezírko, několik horských chatek, a klubka turistů. Tom se rozčiluje po zjištění, že za fotku údolí pod ním ze zajímavého místa by musel pustit nějaké šušně. Mimochodem tohle tady mají vymyšlené skvěle – Cedulky škrobeně oznamující konkrétní peněžní cifru, se kterou se máte rozloučit, jsou chytře umístěny v půli nebo až na konci plánované cesty – aby si každý dvakrát rozmyslel, jestli se chce otočit, když už je teda tady.Dále je zde také instalováno několik vycpaných medvědů, kteří mají přihlouplý úsměv a stojí na dvou nohách. Samozřejmě i u nich se nachází cedulka zvěstující, že focení s medvídky rozhodně není zadarmo a po přepočtení na naše peníze zjišťujeme, že takováto pitomost vlastně není ani moc levná.

Prohlašuji, že pokud někdo z přihlížejícího personálu věnuje méďovi na hlavu jarmulku a běžný medvěd v tu ránu metamorfuje v Židomedvěda, jsem ochoten se s takovým za úplatu vyfotit. Nikdo ovšem nechce vzít tuto unikátní podnikatelskou příležitost za pačesy a moje přání mi vyplnit. Tedy čas vyplňujeme bloumáním na vrcholu a kluci mi střídavě vyprávějí o seriálu Walking Dead, který jsem taky nikdy neviděl.Sestupujeme zase dolů. Tom vybírá jako místo přespání pro dnešní noc penzion Adonis. Už jsme zpátky v nížině, když se koukáme, jak auto před námi i auto v protisměru zpomalilo do zastavení. Po silnici totiž korzuje medvěd, který si obě auta zvědavě prohlíží. Nevypadá agresivně či výhružně, projíždějící auta jsou něčím, co vídá každý den, naproti tomu já vidím medvěda ve volné přírodě poprvé v životě a jsem velmi rád za ochranu, kterou interiér vozu momentálně poskytuje. Tom cvaká foťákem a ve druhém autě se stahuje okénko a uzřím ruku, házející jablko. Medvídek se pohne ve směru letící potraviny a auta se pomalu pohnou kupředu.Neuplyne ani minuta, když zastavujeme podruhé. Tentokráte vidíme scenérii, kterou bych popsal jako „turistova noční můra“. Tento medvídek je určitě větší a mohutnější než ten předešlý, ale to není ten hlavní problém.Všimnu si dvou chlupatých kuliček, které do sebe nemotorně narážejí a pomalu se batolí ve směru čekající medvědí mámy. Kolikrát jsem četl různá pojednání, že je docela v pohodě potkat v přírodě medvěda, že to není zabiják a nechce s vámi jít do křížku. Něco úplně jiného je potkat medvědici s mláďaty – ta údajně vyprovokuje konflikt rychleji než opilí Pražáci na moravské vsi. Vůbec se s vámi nepáře a naopak vás rozpáře a udělala by si z vás předložku před krb, kdyby měla krb. Této konkrétní medvědici kromě krbu chybí i důvod, proč bejt nasraná na pomalu projíždějící auta a nikdo z přítomných není horkým kandidátem na Darwinovu cenu, aby třeba vylezl a udělal si s ní selfíčko.Následujících deset minut potkáváme další čtyři medvědy, kteří se líně válí u krajnice, laškovně vykukují z křoví, nebo se ležérně opírají o svodidla. Modus Operandi je stále stejný: Any zpomalí, Tom zvěční okounějící šelmu pro potřeby kalendáře a článku, a posouváme se zase dál. Přijíždíme k přehradě, kde se nachází dvě desítky turistů, kteří velmi pravděpodobně viděli medvědy před námi, ale nikdo nemá potřebu to jakkoliv komentovat – pro místní se jedná o zcela běžný úterní podvečer.Pod přehradou se nachází obligátní propast do neznáma, ale výjimečně mě tolik neděsí, jelikož momentálně stále ještě absorbuji skutečnost, že jsem za uplynulou čtvrthodinu viděl více medvědů hnědých, než za celý svůj předchozí život dohromady. Rodičům tuto skutečnost taktně zamlčím, protože prostě není třeba je zbytečně děsit a pokud jim doposud nevychází predikovaný scénář „Morgoši vám pokradou hadry“ mohl by být rychle substituován neméně pochmurnou variantou „Medvědi vás rozsápou na hadry“.Blížíme se k penzionu Adonis v obci Arefu. Zatímco jméno Adonis patří do řecké mytologie, kde se jednalo o muže tak krásného a přitažlivého, že o něj bojovaly bohyně Afrodita i Persefona, tento hotel byl krásný a přitažlivý naposledy v devadesátkách. Nicméně my nejsme arbitři přes rumunské ubytování, tedy našemu účelu – někde na noc složit hlavu – poslouží dokonale.Po příchodu do hotelu nacházíme prázdnou recepci. To je tady docela obvyklý jev, mimochodem. Recepce existují proto, aby do nich přišel někdo teprve tehdy, když se mu dovoláte. Zde se přiřítí taková mladá divoženka, která je se vším hned rychle hotová. Any ji podává telefon, kde jsou údaje ohledně naší rezervace. Roběna věnuje displeji letmý pohled a už mu to vrací s přezíravým: „Yeah, I dont understand any of that“. Any zjišťuje, že jí to dal v češtině, a snaží se situaci zachránit s nadiktováním rezervačního čísla. V polovině je přerušen: „I dont need any of that. You are three? You have this room. Here is the key. Bye“! Než stihneme cokoliv říct, propluje mezi námi a zmizí v útrobách místní restaurace.

Vlastně si ani nemám na co stěžovat, ale vůbec jsem nepochopil, jak ona si ověřila, že skutečně jsme zákazníci, kteří za ubytování zaplatili. Nic nechtěla vidět, žádné údaje nepotřebovala, občanky jsme nedávali, bylo to celé takové zvláštní. Nicméně se ubytujeme a vyrážíme ulovit něco k večeři. U jedné restaurace na nás ze zahrádky pokřikují nějací jiní Češi. Ptáme se jich, co tu měli dobrého. Jeden se smutně přiznává, že nic dobrého v Rumunsku ještě nezakusil, což nám přijde podivné, zatím máme s místní kuchyní dobrou zkušenost. Druhý doporučí smažák. Češi, no. Poděkujeme a přesouváme se jinam.

Další podnik vypadá solidněji. Předně tu nejsou žádní Češi. Obsluhuje nás taková mladá cácora, která pravděpodobně nedávno úspěšně dovršila plnoletost. Jazyková bariéra mezi námi je patrná, její angličtina je taková základní a určitě i v disciplíně obsluhy návštěvníků by se našel prostor pro zlepšení. (Nemám fotky servírky nebo restaurace, takže vám tu dám všechny ty medvědy co jsme potkali a Tom je vyblejskl)Předně se doposud neseznámila se slovem půllitr a pravděpodobně neví, že tento typ sklenice je pro pivo nejvhodnější. Chtěli jsme točené pivo a dostali lahvové. Je pravda, že jsem se chtěl zeptat, jaký je rozdíl mezi tím, když nám to přinese v lahvi nebo natočí támhle z pípy, ale spíše jsem se zeptal na to, jaký je rozdíl mezi točeným a lahvovým pivem, což uznávám, že byla nešťastně a chybně položená otázka a jako boží odvetu jsem dostal následující verbální poliček: „I dont know. I dont drink beer!“ poučuje nás servírka důležitě s jasně hmatatelným podtónem opovržení pro všechny, kdo kráčejí po nesprávných stezkách a prolévají si hrdlo tímto nečistým nápojem.

Rezignovali jsme na točené pivo nebo dokonce na pivní sklenici a prostě si objednali další pivo a pro Toma džus. Slíbila, že nám bude vyhověno. To ale lhala bez uzardění, jelikož přišla za další dvě minuty a řekla, že už žádné pivo nebude, protože se vlastně zavírá. Naivně jsem si myslel, že zavře pouze zahrádku a můžeme sedět uvnitř, jako to bývá například v Záležitosti. Byl jsem opět trpělivě poučen, že se zavírá celý podnik, tedy slibované pivo, které nám před dvěma minutami odkývala, si určitě dát můžu. Jenom to teda bude někde jinde.Zklamaně se tedy vracíme zpět do Adonisu a dáváme si pivo v přidružené restauraci. Registruji, že divožena, která velice spěšně odbavila náš ubytovací požadavek, zde sedí mezi ostatními štamgasty a vůbec bych se nedivil, kdyby to prostě byl někdo z „místních“ s rozšířenými pravomocemi. Usuzuji, že tato žena zde požívá velké důvěry.

Obsluhuje nás jiná žena, mladá, docela hezká, ale taková zasmušilá či unavená, dříve bych z ní dostal pivní půllitr než úsměv, nicméně se nekoná samozřejmě ani jedno. Chceme dvě piva a pro Toma nějaký drink a trvá to dobrých dvacet minut. Čteme si internetové recenze na Adonise a někteří hosté měli ohledně tohoto ubytování smíšené pocity. Například nějaký uživatel – pravděpodobně se bude jednat o ženu, protože muž by si na něco takového prostě nikdy nestěžoval – se rozhorluje nad tím, že obsluha neměla podprsenku. Co je to sakra za stížnost?!

Hele, kdyby tu obsluhovala nějaká stará rašple, a měla by… no, Kanec tomu říká „štrůdlíky“ Rasputin tomu říká „lovecké psy“ a všichni ostatní tomu říkají pravděpodobně „velice povislá ňadra“ no tak dobře, to asi není oku lahodící scenérie, ale v pohostinství jsme zde nenarazili na nikoho 40+ a všechny ty holky byly docela hezké.Tuto jedovatou slinu umístila nejspíše nějaká závistivá Furie, které smyslně se pohupující ceciáše obsluhující roběnky odloudily manželovu pozornost, nebo rovnou celého manžela na následující noc. My tři se rozhodně k této stížnosti nepřipojujeme, naopak!

Od vedlejšího stolu k nám promlouvají nějací další Češi. Uštvaný Any toho začíná mít dost a po cestě na pokoj popuzeně oznamuje: „Jel jsem na dovolenou, aby tu nebyli žádní Česi, co je tohle za dovolenou, když tu jsou a pořád se ke mně hlásí“! Je nicméně pravda, že jakmile narážíme na jinou skupinku Čechů, mají tito hned pocit, že jsme spolu pásli husy, automaticky nám bohorovně tykají a chtějí si povídat. My tohle nadšení ze shledání s cizími občany společného státu nesdílíme.

Ukládáme se ke spánku. To byl ale plodný den! Výborná snídaně, další památky, vejšlap k vodopádům, židomedvědi za peníze, běžní medvědi zadarmo, další kapitola nerovného boje čuníci vs restaurační personál, Češi všude… no hele, užíváme si to!