Zloděj deky – Koník do dolu i do salámu – rumunská Moria – Tom chce být jebán – Dojíme a zmizeli jsme

Těpic čuníci,

V minulém díle jsem vám popsal zážitky z prohlídky Korvínova hradu a připojil historickou úlohu samotného Matyáše Korvína, která byla ve vztahu k zemím českým důležitá, ač spíše negativní. Dále jste se dozvěděli, jak Římané natvrdo vymazali cizího boha, který byl uctíván Dáky. Udělali to tak fikaně, že do dnešních dnů o něm nevíme zhola nic.

Nedá se jinak, dnešní článek musím začít stížností. Většina manželských postelí má jednu deku. Což je super koncept, pokud jste pár a vychytrale uzmete deku pro sebe, aby se zimomřivá robka musela k vám vroucně tisknouti všemi těmi dobrými částmi. Pokud jste ale dva heterosexuální muži, celý plán jde do kelu. To ovšem nebránilo Tomovi v realizaci plánu, který mě v průběhu noci připravil o můj díl deky, načež si do ní takticky zauzloval nohy tak, abych mu ji nemohl vzít zpátky. Well played! Naštěstí bylo takové teplo, že jsem absenci deky oželel a ráno to spíše zmínil jako humornou příhodu než skutečnou křivdu, která se mi udála.

Přenocovali jsme v pokoji hotelu Dominik, který byl sice docela hezký, prostorný a moderní, nicméně po bližším ohledání jsme zjistili, že je to vlastně docela takový holobyt, který má sice pěkně zařízenou kuchyň, ale bez nádobí a spotřebičů. Naše dnešní snídaně je nejnuznější za celý pobyt – dokonce na nás nezbylo nic jiného než balený chléb, ale dobrý sýr i šunka alespoň trochu vylepšují výsledný dojem – žrát se to dá. Je to také jediná snídaně, kterou si za celou dobu pobytu děláme sami.Hlavní cíl dnešního putování jsou solné doly Salina Turda. Vyrážíme po schodech dolů do takového dlouhého tunelu, kde jsou čas od času místnosti s dobovým nářadím, různými stroji a vysvětlivkami. Místní papalášové rádi podkuřovali habsburské monarchii, a tak se jednotlivé doly jmenují Rudolf, Terezie, nebo Franz Josef. Dozvěděli jsme se, že kromě místních horníků museli fárat i koníci, ale zhruba po třech měsících tvrdé práce v dole a kvůli střídání těžebního šera a jasného světla na povrchu postupně oslepli. Cedulka se sice nezmiňuje o tom, jaký osud stihl koňské invalidy, ale něco mi říká, že vlahé zelené pastviny pro zasloužilého zvířecího pracanta se nekonaly, a mnohem blíže pravdě bude krutá prognóza: „ten šel z dolů rovnou do točeňáku“.Procházíme dlouhou chodbu až na konec a zase zpátky, je to cca kilometr – to bylo celé? Na zpáteční cestě bereme pro jistotu všechny odbočky, které jsme původně minuli a některé nabízí další cesty – zpravidla dolů. Zanedlouho se dostáváme na obrovské prostranství a najednou se cítím jako malý hobit v trpasličím království Khazad – dûm když Gandalf holí osvětlí rozsáhlé prostory opuštěného města trpaslíků. Je to obrovský nejen do prostoru, ale hlavně dolů, takže se tam ani moc nekoukám, jelikož z podobných scenérií je mi akorát šoufl.Pomalu sestupujeme po dřevěných schodech do mezipatra. Schody jsou docela úzké a někdy proti nám vyrazí jiný náhodný turista z protisměru, který dostává instantní kletbu od soptícího Toma: „Idiot neumí číst! Tohle jsou schody pro postup dolů, ty opačné jsou na druhé straně! Teď se tu musíme s těmi debily mačkat a vyhýbat se jim“! Ovšem to pravé maso začíná až při úplném sestupu dolů – schodiště je jednoznačně užší, ale lidí v opačném směru ještě mnohem více a jejich proud neustává ani poté, co jim Tom neadresně naloží další spršku invektiv v mateřštině. Několikrát se vtisknu do rohu mezi dvěma patry a nechám projít ostatní z opačného směru, jinak by prostě nebylo možné pokračovat dál a stáli bychom proti sobě do soudného dne.Po cestě potkávám několik Čechů, kteří nám zvěstují, že další patra jsou ještě horší. Tom sice všechny protichodce vyválel v literárním dehtu a peří, ale když se konečně dostáváme až dolů, zjišťujeme, že zde skutečně vede pouze jedno schodiště a lidé, které jsme častovali nevybíravými výrazy, se provinili pouze tím, že se jim zajídá čekat hodinovou frontu na malý výtah, který tu jezdí nahoru a dolů.

Kdybych vás nechal hádat, co se nachází úplně dole, jsem přesvědčen, že správnou odpověď zná pouze ten, kdo tyto konkrétní doly v minulosti navštívil. Ano, jsou tu sice romantické loďky, kde se můžete se spřízněnou duší placatit na podzemním jezeře, kde si dáte hudlana a selfíčko, ale to rozhodně není to hlavní. Tady to vzal do ruky někdo, kdo ví, jak se dělá byznys a je mu úplně jedno, že jeho obchodní záměry absolutně nekonvenují s duchem místa, kde je provozuje.

To, že se tu objevuje typický kruhovitý stánek s cetkami, nikoho nepřekvapí. Z čeho jsme ale byli paf a vy budete taky, je přítomnost asi osmi stolů na stolní tenis, deseti minigolfových drah, kulečníkového stolu a velkého ruského kola.

Stolní tenis pár set metrů pod povrchem země jsem ještě nehrál, ale ani jeden z mých souputníků tomuto sportu neholduje a jako člověk chovající absolutní indolenci k cizím lidem nemám potřebu vyzývat místní štrajchpudlíky. Tuplem, když nikdo z nich ani jako výzva nevypadá. Stoly jsou kvalitní, ale divácký zážitek je ruinován personálním obsazením: Většinou to jsou rodiče a jejich čúráčata, kdo spolu nešikovně zápolí na opačné straně stolu.

Minigolf nebo kulečník nabízí podobný obrázek. Tretky ve stánku ani nezmiňuji. Jediná podívaná je samotná jeskyně, její majestátní rozsáhlost a temná voda podzemního jezera. Kluci si vyzkouší ruské kolo a pak se po schodech vydáváme zase nahoru, protože nikdo nechce čekat na výtah a raději budeme dobrovolnými terči zahraničních nádavek lidí, kteří sestupují dolů a nechápou, proč jdeme nahoru stejnou cestou.

Na další cestě se zastavujeme ve městě Medias. Tady se jen chvíli procházíme po městě a ve výsledku by nebylo ani o čem psát, kdybychom nepotkali obchůdek s místní dobrotou jménem plačinta, což je místní pečivo, které se dá připravit na sladko i na slano – záleží, co do toho ve finále nacpete. Jenže v tomto krámku neberou platební karty a jediný majitel hotovosti z nás tří – Tom – si peněženku výjimečně nechal v autě.Zatímco já a Any nad vzniklou situací pokrčíme rameny, Tom je vážně zkrušen a opakovaně sám sebe plísní za toto přehlédnutí – nejen po zbytek tohoto dne, ale i dny následující, jako kdyby to byla jediná plačinta v celém Rumunsku. Abychom mu udělali radost, občas k jeho sebekritickému sólu připojíme přídavný žehrající vokální duet a Tom je nadšený, že konečně je jeho pochybení vnímáno v globálním měřítku a že i nás tvrdě zasáhla absence koštovačky tohoto mlsu.Alma Vii v okrese Sibiu je první z několika opevněných vesnic, které na našem rumunském putování navštěvujeme. Drtivá většina těchto sídel má jednu věc společnou – nikdo se nenamáhal s tím na ně kdy útočit. Zdi byly strmé a vysoké, hradby se ježily lukostřelci, vrhači kamenů nebo oblíbených sudů s hořící smolou, nechybí ani bytelná brána, která na první pohled potencionálnímu útočníku zvěstuje: „Hele kámo, jako zkus si to, ale nedám ti to zadarmo, ju?“Proč se vůbec trápit, když můžu jít o vesnici vedle, která nedisponuje žádným opevněním ani armádou a mečem, ohňem a penisem naučím místní chamraď proč jejich rozhodnutí neinvestovat do obrany lidí i majetku nepatřilo k těm nejlepším, která na své životní pouti učinili. Ona i ta jejich vzpomínaná pouť teď díky tomu nebude tak dlouhá, jak si možná malovali, žejo.Všechny tyto vesnice mají podobný půdorys – uprostřed je největší budova sloužící jako kostel či shromaždiště v případě potřeby ukrytí nouplísáků – tedy civilistů. Ostatní věže, které jsou rovnoměrně zastoupeny po oválném opevnění, mají zpravidla nějaké přídavné funkce. Například jedna z věží se jmenovala slaninová, jelikož se zde skladovala slanina.Místo je opět výstavou dobových relikvií, mezi kterými je občas nějaká moderní věc, působící jako pěst na oko. Někdo si dal tu práci s vykopáním místního kostliváčka, kterého rozhodně klid po smrti nečeká, naopak je exponován zvědavým očím desítek turistů denně. Kostěj má výstavní chrup, tedy buď zemřel velice mlád, nebo to nějakému zubaři nedalo a hubu mu posmrtně vylepšil.

Naše ubytování pro pondělní večer se nachází ve městě Sighisoara – což je určitě jedno z těch větších měst, které navštěvujeme. Tom vybírá Casa Adalmo, což patří do sorty ubytování, kde má někdo tak velký barák, nebo klidně i několik domů spolu sousedících, že může část pronajímat. Pán je takový sympatický padesátník, a ač angličtinou příliš nevládne, zvládne nám doporučit místní restauraci a dokonce nám poradí, ať řekneme, že jsme od něj a dostaneme slevu. Mám pocit, že cílová destinace se jmenovala Vintage. Sedíme na patrové terase s pěkným výhledem, jídlo je docela levné a dobré – já jsem si dal místní žebra. Nejsou samozřejmě tak dokonalé jako ta z Bratislavy, nicméně výběru nelituji. S Anym se shodnu na pšeničném pivu a a všichni okoštujeme místní karpatskou whisky, která je výjimečně dobrá a Tom se může utlouct po celý zbytek dovolené, aby zrekvíroval alespoň jednu lahev a dovezl ji domů, bohužel ani největší řetězce tuto nenabízejí.

V donesené whisky byla navíc tajná přísada, která nás pro místní obsluhu nadále zneviditelnila. To je taková menší ochutnávka všech budoucích válek s obsluhujícím personálem napříč Rumunskem. Pokud si dáte jídlo a pití a vše je přineseno a zkonzumováno, nejste dále jako zákazník ani zajímavý, a často ani žádoucí. Tady se nikdo neptá, jestli drahý návštěvník sobě ještě nezavdá kávičku nebo dezertíček. To je v pohodě, jenže i když zuřivě gestikulujete a dožadujete se zaplacení, z nějakého důvodu vás o tři metry procházející pingl najednou nevidí.Jelikož se k vedlejšímu stolu nakvartýroval výkvět místních instagramových flundřiček, bylo jasné, že stojíme proti protivníku, jehož nejsme schopni ani ohrozit, natož pak porazit. Ogárek, který nás předtím obsluhoval, nyní běhal kolem zmalovaných hajtřiček jako poslušný pudlík, podlézavě se na ně usmíval, a nebylo mu zatěžko vyfotit je jejich supermoderním telefonem od movitého fotra i posedmé, aby povrchní zmalované čubiny měly co vrznout na instáček. Dokud nebyla poslední vyfintěná poběhlice náležitě saturována, náš skromný požadavek o přinesení účtu zůstal nevyslyšen.

Adding insult to injury, nemohli jsme uplatnit ani avizovanou slevu od našeho pana ubytovatele, který nás pro tuto chvíli vybavil dokonce lístečkem s razítkem. Ogárek nám řekl, že to jsme si měli vzpomenout dřív, a né až když vytiskl účtenku. Proces tisknutí nové účtenky je zde evidentně něco, co je tak namáhavé a vysilující, že není radno místního pikolíka žádat o repetici. Nebude vám vyhověno.

Toto zdržení mělo mimochodem za následek ještě jednu neblahou věc: Když jsme se procházeli noční Sighisoarou a zatoužili ještě premiérově zkusit místní langoš, provozovatel stánku nám zavřel doslova před nosem. Jinak je Sighisoara velice hezké město, které mohu doporučit k prohlédnutí.Vyšplhali jsme se na jeden z nejvyšších bodů a celé město měli jako na dlani a bylo to super. Hodinu před spaním ještě sedíme v prostorné zahradě našeho ubytování a popíjíme plechovkové pivo, které jsme nakoupili v tom Careffouru o den dříve. Prostředí je krásné, pivo pak méně, ale vypít se to dá. Majitel nám horlivě slibuje „big breakfast“ tak jsme zvědavi, co z toho vyleze. Mimochodem tenhle obraz jsme měli v pokoji.