Místní zelenina válí – To jsi zričrdoval! – Korvín a Morava na blacklistu – A recepční nebudou mít co žrát – Přijde Diablo?

Těpic čuníci!

Minule jste se dozvěděli, jaká přísná kritéria musí splňovat špíz, aby se mu mohlo říkat chalupářský, pěl jsem serenády na půvab maďarské celnice (a naopak démonizoval jejich rozeklaný démonický jazyk) a už víte, že Sára dala v Temešváru absolutně každýmu, ale nastávajícímu ženichu Roubíčkovi to nevadí, protože je to vlastně docela malé město.

My se v tomto městě právě nacházíme a tady začíná to skutečné rumunské putování. Ranní snídaně, kterou jsme si po půlnoci zakoupili od místního šéfika, je překvapivě velice lahodná. Úplně první věc, kterou jsem se o Rumunsku naučil, je následující: Místní zelenina je lahodnější a kvalitnější. Rajčata, olivy, zdejší balkánský sýr nebo volská voka chutnají mnohem lépe, než jejich tuzemské ekvivalenty. Dostáváme k tomu dva druhy chleba, a objednávám si s kluky kávu.

Víte, rozhodl jsem se, že zde budu k snídani pít kávu z jednoduchého důvodu: Normálně ji téměř nepiji, tedy se zvyšuje šance, že na mě bude mít kýžený efekt a já v autě neusnu v prvních pěti minutách, ale místo toho více věcí uvidím, rozmnožím své poznámky o nové postřehy, a tyhle články třeba budou zajímavější.

V autě dojde řeč na to, jak vznikají různé familiární verze křestních jmen. Například Tomův bulharský kamarád Mitko se jmenuje Dimitar, a ten Mitko k Dimitarovi má i foneticky docela blízko, zatímco třeba Honza a Jan, Pepa s Josefem nebo William a Bill příliš podobností nenabízí. Obzvláštní hanbu vyfasoval Richard, protože domácká verze tohoto jména je v angličtině…Dick. Toto se tak ujalo, že neuplynul den, aby někdo nevyhrál Richardovu cenu, obzvláště když kluci dotyčného kandidáta shledali naprosto nezpůsobilého pro šoférování, a kdyby mohli, vlastnoručně mu roztrhají řidičák.

Takto se zmohli pouze na podrážděný výkřik: „Tady zas někdo parkuje na Ričrda, nepředjížděj jako Ričrd, tenhle Ričrd neumí brzdit, popřípadě jsme to dovedli do dokonalosti a povýšili Ričrda na sloveso: „Ten to tedy pěkně zričrdoval“!

Hned ze startu chvíli po odjezdu z Timisoary uvízneme v koloně na dálnici, kterou mimochodem Rumuni ještě nemají dostavěnou. Tom tím pádem vyškrtává pevnost Deva a jedeme rovnou na Corvin Castle. V článcích se nebudu věnovat historickému pozadí památek, ale u těch známějších přiložím korespondující odkaz na Wikipedii.Jednu věc vám ale ke Korvínovu hradu řeknu: Doposud mám v živé paměti, když jsem jako malý kluk listoval skvělou knížkou Panovníci českých zemí, a objevil dvoustranu s Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Zatímco Jura byl už od pohledu pohodář, se kterým bych klidně zašel na pivko, jeho uherský soused a dokonce bývalý zeť Matyáš Korvín byl repulsivní už pouhým vzhledem, a tento negativní pocit znásobily jeho skutky v knize popsané – zvláště ve vztahu k zemím českým.

Když Jiří hledal spojence proti papeži, kterému odbojné kališnické Čechy stále smrděly na sto honů, poslal vyslance i k Matyášovi. Ten mu nejen nepomohl, ale dokonce se postavil do čela křížové výpravy proti bývalému tchánovi! Matyáš si od toho sliboval plusové body u papeže a samozřejmě nějaké nové území a hmotné statky. Zatímco na Moravě mu to šlo jako po másle a velká katolická města jako Brno nebo Olomouc se k němu automaticky přidala (bravo Moravo, ty opět válíš!) jeho vpád do Čech už nebyl příliš úspěšný – Jiří ho obklíčil a zajal v bitvě u Vilémova. Místo toho, aby ho uvěznil nebo popravil, tak tento dobrák si na něm vymohl slib, že Matyáš mu pomůže urovnat spor s papežem, a na dobré slovo ho zase propustil.

Co myslíte, že udělal propuštěný Matyáš? Nejen, že hodil svůj smrdutý uherský bob na uzavřenou dohodu a orodování u svého kámoše papeže za hříšníka Jiřího, ale namísto toho se nechal českými a moravskými katolickými stavy zvolit českým králem! Taková troufalost! Boje se táhly do smrti Jiřího z Poděbrad v roce 1471 a česká země byla rozdělená a měla faktické dvojvládí – každý panovník držel část území a každý měl podporu jiných šlechtických rodů. Po smrti Jiřího nastupuje na trůn Vladislav Jagellonský ale samozřejmě Matyáš Korvín je stále velice horny na českou korunu a bojuje tedy i s ním dalších pět let!

Svůj díl bídy dostane i rakouský císař Fridrich III, který potvrdil Vladislava Jagellonského jako českého krále. Za tuto drzost napadne Matyáš opakovaně i Rakousko a nejdřív donutí Fridricha platit nesmyslné reparace, ale je mu to málo a tak ho napadne podruhé a vyžene jej z Vídně, načež se jmenuje rakouským vévodou. Matyáš Korvín je přesně ten typ člověka, který je efektivní a úspěšný hlavně proto, že je to bezskrupulózní, amorální hajzl.Nicméně hrad, který věnoval Matyášovu dědovi další miláček českých dějin Zikmund Lucemburský, je skutečně impozantní a architektonicky velice zdařilá budova. Tom opět vytahuje svoje staré tričko z jaderné fakulty, protože z každé zahraniční země musí existovat foto s Tomem v tomto triku. Zatímco minulý rok v Irsku toto vyvětral u Cliffs of Moher, nyní se ke slovu dostalo hned při úvodním rumunském dnu.Procházíme se po hradu, který má několik pater a spoustu místností se zajímavými exponáty a vysvětlivkami. Místní zaměstnanci jsou oděni do dobových kostýmů nebo brnění. Jeden čuník troubí co půlhodinu na takovou trumpetu, jiný tklivě hraje na loutnu. Férově rozdělujeme svoji pozornost mezi půvaby Korvínova hradu a úplně jiné půvaby spoře oděných rumunských návštěvnic v horkém letním poledni. Můžete tedy z našich úst zaslechnout věty typu: „Všiml sis odsouzence vpleteného do kola v té sklepní mučírně“? Stejně jako: „Kluci, viděli jste tu černovlásku s dlouhejma opálenejma nohama v proklatě krátký bílý minisukni u vitríny s brněním“? Inu, jsou krásy a krásy, a my přijeli obdivovat oboje.Přesouváme se autem k našemu druhému zastavení, což je prastaré sídliště Sarmizegetusa Regia. Zaplatíme pár fufníků u budky, a pak se můžeme procházet mezi ruinami opevněného sídliště Dáků, což byl národ, který v této oblasti působil v době římského impéria. Římané samozřejmě Dáky i přes jejich opevnění porazili na hlavu, ale co mě fascinovalo nejvíce, byl fakt, že ačkoliv se dalo rekonstruovat spoustu aspektů běžného života Dáků – co dělali, čím se živili, jaké budovy kde stály a k čemu sloužily, absolutně nikomu se nepodařilo rozklíčovat, jakého boha tito lidé uctívali.

Potulný psík trpělivě čeká, až se s ním Tom rozdělí o vodu, ten ho ovšem přezíravě ignoruje

Římané byli totiž až úzkostlivě pečliví právě v tom, aby se o existenci konkurenčního boha nikdo nikdy nedozvěděl, aby ho doslova vymazali z historie, přitom právě náboženské budovy zabíraly největší část celého osídlení. Římané prostě přišli, a řekli Dákům: „Hele, ten váš debilní bůh všechny sere, a dokonce náš vlastní nejvíc nejlepší bůh z něj dostal tuplovaný kurděje, takže ho zakazujeme a už o něm nikdy nebudete mluvit, psát, nosit mu obětiny, nebudete se k němu modlit, nebudete ho malovat, nebudete o něm snít, nebudete na něj ani myslet, prostě zmizí a bude zmizelej jako Kevin Spacey když vypuklo MeToo.Tedy zatímco každý shluk kamení má vysvětlující moudrou cedulku, která servíruje podrobné informace o tom, co se na konkrétním místě provádělo a k čemu sloužilo, u náboženské budovy někdo schlíple uznal, že „tady byl nějaký bůh, ale jak se jmenoval a jakej vlastně byl, co ho těšilo a z čeho měl ústa do podkovy, tak o tom víme pendrek, soráč“. Římanům se tedy jejich záměr vydařil na jedničku.Líbí se nám, jaký je tu klid a pohoda. Nikdo nikam nepospíchá, dva Security dědulové v modrých stejnokrojích líně vegetují na lavičce a ani se nenamáhají předstírat činnost – ono co by asi odtud kdo mohl odnést, že. Někdo za místní kadiboudy schoval docela drahý křovinořez, nejspíše mu to přišlo jako dobrý nápad a bezva skrýš.Any říká, (a má pravdu) že taková velká kulatá deska z kamene vypadá jako démonická pečeť v Chaos Sanctuary, což je lokace z Aktu 4 v Diablu II. Místní hoši a děvčata na to obřadně pokládají ruce někdy i na pár desítek vteřin. Tento úkaz se zájmem pozorujeme a přemýšlíme, jestli chtějí vyvolat Diabla, nebo cedulka vedle desky slibuje nabušenější dekolt či delší čůro pro ty, kdo kus šutru zapáleně potlapkají alespoň na půlminutu. Jsme zmateni, když nic podobného na destičce nenalézáme. Důvod jejich počínání zůstává stejnou enigmou, jako místní zabanované božstvo.

Naše cílové město pro dnešní den se jmenuje Alba Iulia. Našel jsem si, že maďarská verze je Gyulafehérvár, což zní jako zaklínadlo ze zakázané knihy černé magie pro pokročilé a nemilosrdné. Začíná pršet a chvíli se ve městě motáme jako vítr v bedně, jelikož kvůli několika stavebním operacím, které ve městě probíhají, je zde spoustu objížděk a uzavírek.Tom objednává jako ubytování pro dnešní noc Hotel Dominic. Zjišťujeme, že Dominic je poměrně moderní budova na okraji města a je to jediná dokončená budova v blízkém okolí. Doprava i doleva od Dominica je jedno obrovské staveniště s budovami v různých stádiích dokončení. Dominic nemá žádnou recepci a z deště se stává intenzivní průtrž mračen. Naštěstí do potvrzovacího emailu přijde PIN na takovou venkovní schránku, kde se ukrývá klíč k našemu ubytování. K čertu s recepcí, schránka poslouží úplně stejně a nemusíme platit panáka, který zajišťuje tyto služby, toto bude jednou budoucnost poskytování ubytování.Pokoj v Dominicovi je velice prostorný a moderní, nicméně jsme smířeni s tím, že zde žádnou snídani od nikoho nedostaneme a budeme si ji muset nakoupit a připravit sami, pročež vyrážíme do místního Carrefouru. Zdejší obchod nabízí velice skromné potravinové portfolio. Jelikož přicházíme v pokročilé hodině, veškeré nebalené pečivo je například fuč. Kupujeme nějaké místní pivo a věci na snídani. Zlatý hřeb dnešního dne ale bude snad konečně nějaká žranice, ke které se celý den upíráme.

Vybíráme restauraci Preciosa a Any zastaví vedle podniku, kde trůní nějaká přísná parkovací cedule, tedy vylezou s Tomem z auta a společně debatují nad tím, co je zde napsáno a jestli nemají parkování zaplatit, aby pak nebyli nepříjemně popotahováni zdejšími úřady. Já se snažím bezvýsledně najít vchod. Preciosa totiž není jenom hotel a restaurace. Je to mamutí komplex asi pěti na sebe nalepených a propojených budov a těžko říct, kde je tady do toho kolosu vlastně vchod. Daří se mi najít pouze vchod pro služebnictvo, ale nějaký oficiální vstup může být klidně z druhé strany ulice.

Nakonec naše ztracené ač hledající trio zmerčí nějaký místní pracovník a zželí se mu nás. Vezme nás skrze krásně zařízený vstupní salon, který ústí do dvou JINÝCH salonů – v jednom jsou lidé, druhý je prázdný a dovede nás na rozměrné venkovní prostranství, kde je třeba sto stolů v komplexu restaurace a vedle sousedící pizzerie.Objednávám si nějaký místní vývar a takovou dobrou omáčku s poctivými kostkami vepřového a oboje bylo výborné. Místní vývar a polévky obecně jsou ještě o stupeň lepší, než na co jsme zvyklí zde. Jako pivo zkouším König Ludwig Weissbier Hell a toto pivní „Peklo krále Ludvíka“ není peklem gastronomickým, ale vlastně docela dobré pivo.Drknu do Toma, a povídám: „Tome, támhle dva stoly za mnou sedí holčina, co vypadá úplně jako Terezka!“ Já s Tomem jsme na gymplu měli spolužačku Terezku, a tato mladá žena jí byla až neobyčejně fyzicky podobná. Terezka je taková dáma, velice půvabná, jemná a elegantní slovem i pohybem. No jo, škoda že jsem měl celý gympl voči pro jinou. Tato dívka mi ji připomínala nejen vzhledem, ale i způsobem, jakým se usmála nebo jak složila ruce na stole. Bylo to zvláštní a Tom se mnou souhlasil, že opravdu vypadají podobně.Poté, co šťastně naplňujeme svoje teřichy místními dobrotami, jdeme se ještě na chvíli projít do nočního města. Už neprší a půlhodinová procházka s několika hezkými budovami a sochami je přesně to, co chybělo k završení úvodního dne našeho putování po Rumunsku.Doufám, že se vám to líbilo, něco novýho jste se dozvěděli, a zachováte mi přízeň, protože další týden pokračujeme – tentokráte nejen na zemi, ale i pod zemí!