Čus čuníci,

Nejlépe se mi tvoří, když mě nikdo nepobízí a do ničeho nenutí, rozhodl jsem se tedy vytvořit subjektivní literární vzpomínku na svatbu sestry Aničky a Jirky, což byla velmi pravděpodobně předposlední svatba, na které jsem participoval. Uzavřeme to letos Burítem a finíto, protože bylo to překrásné, a bylo toho dost.Z olbřímích kolektivů cizích lidí jsem rok od roku více nesvůj, a proto se takovým situacím snažím apriori vyhnout. Každá svatba, kterou jsem navštívil za poslední roky, tedy nabízí podobný obrázek: Já nervózně přecházím z místa na místo, jako kdybych se snad dnes ženil sám, zatímco ženich (ať už je to kdokoliv) je v bohorovném klidu.

V předvečer odjezdu mi píše Jirka a dostávám na výběr: Zůstat na Vlčím Poli, kde bude hlavně dámské osazenstvo finišovat předsvatební přípravy, nebo být s Jirkou a jeho svědkem Honzou v putyce a přespat u Honzy doma. To není těžké rozhodování – půjdu jednoznačně tam, kde je méně neznámých lidí a na počet o parník vyhrává varianta s Jirkou a Honzou.

Přijíždím v pátek odpoledne na turnovské autobusové nádraží, přesně podle dohody s Aničkou. Chvilku se naháníme s Jirkou, jelikož Turnov je tak bohaté město, že má dokonce dvě autobusová nádraží, což je fakt, který ani jednomu z nás nepřišel na mysl, a samozřejmě každý čekáme na tom druhém.

Přijíždíme na místo zítřejší veselky: Hostinec Zlatá Hvězda, Žďárek u Sychrova. Jsem představen Honzovi, u kterého dnes večer složím hlavu, a jeho přítelkyni Anetě. Přesouváme se na prostornou zahradu, kde několik žen včetně Aničky a její mámy Lídy trpělivě zdobí slavobránu místní květenou.

Přijdu a hned poznám, kolik uhodilo. Všichni, kdo mě ještě neviděli, na mě koukají, jako kdyby právě uzřeli bílou velrybu (přesně tento příměr jsem mimochodem další den zmínil Lídě). Není mi to nějak nepříjemné, nejsem spíš na takovou míru pozornosti zvyklý a vždy se nad tím pozastavím.

Není to ani tak o tom, že Anička má bratra a ony bratra neznají, jde o to, že předmětný bratr kdysi dávno furiantsky roztočil genovou ruletu a kulička dopadla na stejné místo, které ještě mnohem dříve zabral náš společný biologický otec, s nímž nejsem od dětství v žádném kontaktu, a Anička jej vídá tak jednou ročně. Zajímalo by mě, proč si tento člověk vlastně pořizoval děti? Pravděpodobně je to ta jediná otázka, kterou bych mu položil, kdybychom se ještě někdy setkali.

Všechny zdejší ženy jej nicméně znají z let minulých a naše neobyčejná fyzická podobnost nutí je podrobovat mě studijním pohledům. Snažíme se nebýt zadarmo drazí, ale kromě trhání další trávy a konkrétních květin není o brigádníky zájem, Jirka tedy vytáhne jednu z několika her, která bude na zítřejší svatbě přístupná, a hele je to docela zábavné – jméno si nepamatuji, ale zní to jako vývozní artikl nábytkového řetězce IKEA: Moltky? Molwy? (Anička mi prozradila, že správný název je MÖLKKY).

Máte takové dřívko a srážíte s ním jiná dřívka, která jsou číslovaná, a kam sražené dřívko dopadne, tam ho zase postavíte, tedy vzdálenost mezi jednotlivými dřívky se zvětšuje. Pokud shodíte jeden kus, počítá se bodová hodnota na dřívku, pokud je padlých kusů více, sčítá se svržený počet. Je to jednoduchý a zábavný, ač si nemyslím, že by tato hra nalezla svého budoucího šampiona zrovna v mojí osobě.

Po louce zběsile jezdí muž se sekačkou a víří posekanou trávu do všech světových stran. Moje alergie na tyto srandy mi to dává pořádně sežrat, a za chvíli mi teče z nosu i očí. Snad se ogárek vyblbne dneska a zítra s tím dá svatej pokoj, sic svatbu prosmrkám. Informace, že se Jirka musí vrátit na Vlčí Pole a nahánět psa, který se zaběhl k sousedům, je vlastně docela vítaný únik před pojízdným rozsévačem pylového neštěstí. Dojezdové vzdálenosti mezi místem svatby, Honzovým bydlištěm a Vlčím Polem nicméně nejsou nikterak závratné.

Po úspěšném odchytu psíka se vracíme za ostatními. Další páry rukou stále nejsou potřeba, a jsme propuštěni do hospody kousek od Honzova bydliště, kde si nejprve necháváme věci. Hospoda je stále do kopce a jsme Honzou lákáni na fenomenální vyhlídku. Cesta se stává o to svízelnější, když potkáme JINOU hospodu někde v půli kopce, ale prý musíme vystoupat až na vrchol. Nicméně jsem hotov uznat, že za půllitr vychlazených Svijan na zahrádce a obalovaný květák s hranclema to stálo. Jen ten propagovaný výhled se moc nekoná, jelikož jsme obklopeni hustým lesem.Po třech pivech a zkonzumovaném květáku jsem dostatečně saturován. Chvíli si povídáme a pak sestupujeme dolů. Kluci mají ještě chuť na pivo v té druhé hospodě, kterou jsme úvodním výšlapem nechali za zády. Já jsem plný jak žok, vejde se do mě maximálně jedno malé. Místní štamgasti zde válí Snooker, nebo jak se jmenuje ten kulečník bez děr, což je na čumendu překvapivě zábavná kratochvíle. Na stěnách jsou vyvěšené staré fotografie – jedna z nich zobrazuje třídu malých dětí, tipuji to na závěr období první republiky. Načež ke mně přijde jakýsi děda a vypráví, jak na fotografii je jeho strýc a je skutečně pořízena v druhé polovině třicátých let minulého století. S dědou si chvilku pokecám, nakonec zjišťuji, že žije v Praze a bydlíme kousek od sebe.

S obtížemi dosrkávám poslední pivo a přesouváme se k Honzovi do bytu. Jeho přítelkyně dnešní noc zůstává s Aničkou a sborem doprovodných dam, tedy byt máme celý pro sebe. Pouštíme nestárnoucí klasiku Pulp Fiction a Honza nám srdnatě nalévá několik panáků k degustaci z vlastního minibaru. Usínám na pohovce dříve, než Vincent Vega a Mia Wallaceová vyhrají taneční soutěž v mazaném twistu.Ráno je krušné zvláště pro hostitele, jehož žaludek hlasitě protestuje proti neplánovanému půlnočnímu dostaveníčku několika alkoholových rodin. Ačkoliv panáků na množství bylo pár, každý byl úplně jiný než ten předešlý. Necháváme tedy Honzu v základně, sic stejnak nemá na jídlo ani pomyšlení, a s Jirkou vyrážíme na snídani do nějakého místního vyhlášeného podniku, kde nabízejí několik různých světových kuchyní.

Po letmém prohlednutí jídelního lístku a férovém uznání, že neznám význam dobrých deseti slov zde inzerovaných, jdu na jistotu a dávám si „Velkou mexickou snídani“. Je to patrový toast s vejcem a cheddarem, kovbojské fazole, avokádo, plátky slaniny, rajčatová salsa, jalapeňo papričky a nachos lupínky a je to teda zatraceně výborný. Jirka jde do „Vejce Benedikt“, což by se mělo přejmenovat na „Několik vejcí Benedikt“, a rovněž je to vydatná porce. Našel jsem webovky a pokud někdy pojedete do Turnova, udělejte si dopřednou rezervaci tady – fakt se to vyplatí.Vracíme se k Honzovi, kterému už se udělalo o něco lépe. Mé personální motto této svatby je „Hlavně to Aničce nepo…kaž!“ Vzal jsem si tedy s sebou kromě obleku a bot dokonce dvě bílé košile! Jestli si to přečte máma, určitě budu pochválen – ona byla vždy velkým propagátorem myšlenky zahrnující přivezení několika totožných kusů oděvu, zatímco já byl naopak velkým negátorem totožného. Nyní jsem však ustoupil společenské poptávce po čistém bratru a sebekriticky vyhodnotil nezanedbatelnou šanci, že první košili instantně pokydám nějakým jídlem.

Jako bych to přivolal, daří se mi při leštění bot černým krémem „vyleštit“ spodní rukáv košile, naštěstí to je velice malý flek, ale stále takové varovné memento, co vše dalšího se s nešťastnou košilí může přihodit, když je jejím vlastníkem takový ukoptěný nešika, ta rezervní košile nakonec nebyl nejhorší nápad!

Patřičně ustrojeni vyrážíme na místo určení, leč v polovině cesty se vracíme pro krabičku na dary. Krabička je skutečně krásná, z bytelného dřeva a s uměleckým kováním. Honza se jen tak mezi řečí zmíní, že to kování si dělal sám, jako kdyby to bylo podobně triviální jako zavázat si tkaničku. Zjišťuji, že Jirkův svědek jest renesančním mužem mnoha talentů!

Nicméně nikdo z naší trojice neumí uvázat kravatu, kterou jsem dostal od sestry vypůjčenou na tuto svatbu, abych barevně tematicky ladil. To je ostuda, co? Nikdy jsem to nepotřeboval, kravaty jsem nikdy nenosil, a tedy tuto schopnost neovládám. Člověk si ale musí umět poradit alespoň vhodnou delegací svěřeného problému. Za tímto účelem přepadávám dvě dámy z Aniččina okruhu známých a prosím je o implementaci tohoto oděvního doplňku. Ženy jsou nadšeny, že si mohou – dle jejich vlastních slov – „sáhnout na mladý maso“, což je hezké slyšet, jelikož já sám bych se takto už dávno neinzeroval.

Následujících 40 minut nemám mnoho co na práci, jelikož se sjíždí svatební hosté a ceremoniáři, a ano, já povedu sestru k oltáři. Což je zvláštní zažité slovní spojení, které se užívá i pro necírkevní sňatky, zatímco by se mělo říkat spíše: „povedu sestru támhle k tomu stolečku, za kterým je starosta s řetězem a hogo fogo deskami v modrý kůži“ Začínám být poněkud nervózní. Tento pocit pramení ze dvou zdrojů: Prvním je bezpochyby tíže svěřeného společenského úkolu, druhým pak vzrůstající počet cizích lidí na omezeném prostoru. Bezcílně bloumám a sem tam uzobnu výbornou antistresovou jednohubku s roastbeefem.„Ahoj!“ bezprostředně mě osloví neznámá slečna.

„A…hoj? Známe se?“ vykoktám zmateně a začínám zběsile listovat katalogem jmen a tváří ve zkráceném řízení.

„Známe se!“ ujišťuje mě slečna suverénně. Katalog mezitím ukončil rychlou rešerši a nabídl jediné jméno… že by?

Majdu, svědkyni a nejlepší kamarádku Aničky, jsem teda po téměř deseti letech fakt ze startu nepoznal. Ona mě naopak bezpečně, ale jak jsem nastínil v jiné části tohoto článku, není to s tou mojí identifikací zrovna příliš složité. Majda je povoláním herečka a vlastně odjakživa to byla herečka, protože si doteď pamatuji, že když jsem byl kdysi s ní a s Aničkou v jedné pražské pizzerii, vymýšlela různé historky a hrála scénky, a všechno to vypadalo velice skutečně a uvěřitelně, abych následně zjistil, že to takové není, a Majda mě k velkému pobavení Aničky i vlastnímu tahá za fusekli. Jenže Majda byla před lety do paměti vložena jako rozpustilé děvčátko, královsky se bavící na cizí účet, a nyní mě oslovila jako okouzlující mladá dáma, proto se mi to hned nespojilo.Ze svatebních hostů poznávám ještě Evu a Johna, kteří byli k Aničce a Jirkovi pozváni minulé léto a všichni společně jsme hráli nějakou deskovou hru. Víte, nejsem v tom dobrý. Vlastně v žádné z těch dvou věcí – seznamování a deskovky, ač tohle byli zrovna velice milí lidé. Dále jsem byl v dávné minulosti seznámen ještě s Markétou a Verčou, které s Aničkou jezdí na koních, a zmínku o nich najdete v tomhle článku.Přijíždí DJ, a tak mu s Jirkou a Honzou pomáháme vynosit aparaturu do venkovního salonu, kde bude hostina i taneční parket.

Čas se krátí smrtelníku, za chvíli povedeš sestru k vdavkovému stolečku a běda ti, jestli zakopneš! Nervozita se stupňuje. Lída uzří, kterak přecházím jako lev v kleci, a ještě mi naloží: „No co, Jeňo, není už taky čas?“ „Čas na co, Lído?“ odpovím ostražitě. „No na ženění přeci!“ Pokud jsem takhle nervózní na jiné svatbě, na té vlastní bych nejspíše vyletěl z kůže. „Ne”. Kategoricky zamítnu její smělý návrh a Lída, když vidí, v jak zbědovaném rozpoložení se nacházím, se moudře rozhodne dále mě neponoukat.Zbývá posledních deset minut. Anička už se dávno šla převléci. Počasí je alespoň jeden hráč, který hraje se mnou v týmu  – je krásně, ale né zbytečně horko, mám sice oblek, ale nejsem propocený až na kůži. Zatím!

Svatební koordinátorka mě nasměruje do dveří, které mám bránit vlastním tělem, pokud by chtěl někdo spatřit nevěstu. Usmívám se při myšlence, že zrovna já, výhružně rozkročen ve dveřích, bych byl schopen kohokoliv odstrašit. Naštěstí se všichni začínají řadit do špalíru, a tedy žádné zvědavce ani odhánět nemusím. Anička mezitím schází dolů a vypadá v bílých svatebních šatech naprosto famózně!Kruciální minuta se přiblížila. Buď to zvládnu se ctí, nebo se tato epizoda zapíše inkoustem barvy pochmurné černi do kroniky věcí, které se mi nezdařily. Zatímco Anička je stoicky klidná, já mám smrt ve vočích. Lída mi předtím udělila radu, která mě pouze více znervóznila: „Nesmíš s ní pochodovat jako voják!“ No já bych rád, ale já ani nevím, jak pochoduje voják, sic díky tomu, že můj rok výroby je osmdesátý šestý, jsem se z vojny ulil a této absence tedy nelitoval.Pomalu procházíme špalírem svatebčanů, který z obou stran lemuje cestu. Jsem plně zaměstnán interním imperativem „hlavně proboha nezakopni“, ale i tak po očku stíhám registrovat několik děvčátek, která dojatě natahují moldánky, a chci věřit tomu, že důvodem je procházející Anička ve svatebních šatech, nikoliv zoufalý „vojenský krok“ nemotorného bratra.Docházíme ke svědkům a ženichovi. Majda na nás gestikuluje, ať zpomalíme, pravděpodobně proto, abychom se vešli „akorát do hudby“. Já měl pocit, že jdeme tak nějak standardní rychlostí, ale jelikož se zrovna nacházím v polovičním deliriu, těžko mi nyní vlastní úsudek může býti užitečným rádcem! Předávám nevěstu a zařazuji se do špalíru. Úlohu jsem tedy nějak zvládl a celá polovina důvodů, proč být v tak krásném dni zatraceně nervózní, pominula. Ogárek s řetězem na krku, což bude pravděpodobně místní starosta nebo podobně vysoký hodnostář vyhrává první místo v kategorii: „nejdelší svatební projev, jehož jsem byl účasten“. Nedokázal jsem rozklíčovat, jestli si svoji promluvu napsal sám, nebo odněkud stáhnul, ale s klidným svědomím bych mu to proškrtal, a i tak zachoval pointu, o kterou se chtěl s posluchači podělit.Když jsme po skupinovém focení usazeni do venkovního pavilonu, zmerčím na stolečku cedulku „bratr Papin“ a okamžitě tuto zabavuji, protože je prostě boží a plánuji si ji doma vystavit. Anička s Jirkou mají na tuto svatbu dokonce vlastní logo, které odkazuje na jejich společné příjmení – Mrkvičkovi. Jsou to dvě mrkvičky vhodně naaranžovány tak, že i člověk s hrůzným deficitem imaginace v nich bezpečně odhalí srdce.Přichází na řadu proslovy svědků. Tiše s nimi soucítím, jelikož tohle jsem také zažil a vím, jak je to často těžká a nevděčná práce! Majda má své delší povídání sesumírováno na papíře a laděno na odlehčenou, humornou nótu. Nejdřív je posluchačům vysvětleno, proč si Anička nemohla vzít za muže několik hollywoodských idolů, následně plynule navazuje popsáním společně prožitých humorných příhod, ze kterých se mi jednoznačně nejvíce vryla do paměti epizoda s odcizením papírové makety herce Roberta Pattinsona, to jsem neznal! Nakonec dochází Majda k závěru, že ženichem pro Aničku musí být jednoznačně člověk, který se hodí ke koním, a Mrkvička je vlastně velice solidní varianta.Honza má kratší povídání, ale jede to celé z hlavy, což je adrenalinový sport, na který nikdy neseberu odvahu. Jirka je vylíčen jako člověk, který si poradí za každé situace a navrch jest mistrným improvizátorem, což je vlastnost, kterou v manželství jistě využije! Jako příklad je uveden Jirka s žebříkem či štaflemi, který se vydal na koncert. Gorilám u vchodu řekl, že jde dovnitř něco seřídit, a takto si užil koncert zadarmo. Kulatý hodovací stůl kromě mojí maličkosti obsahuje ještě Markétu a Verču, které s Aničkou jezdí na koních, její spolužačku z VŠ Lucku a její přítelkyni Elišku. Tedy Papin a čtyři cizí ženy. Bývám nervózní ve společnosti byť jen jedné neznámé ženy a tady jich je dokonce čtyřikrát více! Hned ze startu se snažím diplomatickým způsobem sdělit přítomným dámám, že ačkoliv jsem u stolu jediný muž, velmi pravděpodobně si neodnesu zlatou medaili v disciplíně „nejukecanější člověk u tohoto stolu.“ Lucka hodí tonoucímu záchranné lano v podobě provaření vlastní přítelkyně: „To je v pohodě, tady Eliška je také nervózní ve společnosti neznámých lidí“. Vyměňujeme si s Eliškou rychlý pohled přetékající vzájemným porozuměním.Nicméně já si hrozně věcí zveličuju ve svojí vlastní hlavě a pak zpravidla bývám překvapen, že události nebývají tak zlé, jak si představuji. Děvčátka se snaží mi nahazovat nějaká základní konverzační témata a společnými silami vytváříme nenucenou konverzaci. Dávám si malé pivo a zrovna přinášejí polévku. Téměř každá veselka zahrnuje obligátní knedlíčkovou polévku, která nechybí ani nyní, ale těžko bych mohl s klidným svědomím použít inzerované zdrobněliny. Uprostřed talíře majestátně trůní nikoliv knedlíček, ale Sir Knedl I. Veliký. Polévka je každopádně výborná a podle mě je větší kumšt udělat správně velký knedlík než ty malé.Druhý chod byl formou rautu, což je stále populárnější forma svatebního stravování, protože ogárci a robky mají mlsné huby a pak kušní, že jim něco nejede a kdo to má poslouchat, žejo. Takhle si vybere každý a spokojení budou všichni. Já byl spokojený moc! Přikoulel jsem na talířek několik zámeckých brambor, řízeček, mini burger, nějakou grilovanou zeleninu a kousek kozího sýra, protože domácí kozí sýr vyrábí rodiče a musel jsem to porovnat, to je jasný. Lídin partner Milan ve zdejším podniku dělá šéfkuchaře, jak jsem se dozvěděl, a ač se svatby zúčastnil jako host, nikoliv jako kuchař, příprava jde za ním a já smekám klóbrc před jeho umem.Šťastně jsem se cpal, občas usrkl malého piva či skromným příspěvkem obohatil probíhající diskuze. Dozvěděl jsem se, že všechny zákusky plus celý svatební dort je tady od Verči, která stihla napéct, nazdobit a připravit tohle všechno, a v tom stejném týdnu ještě i odmaturovala. Neměla chuť na nic z toho, přesto velice ostražitě sledovala každý pohyb obsluhy přinášející dort, podobně jako by legendární klenotník Carl Fabergé sledoval kohokoliv, kdo manipuluje s jeho vejci. Viditelně se jí ulevilo teprve v okamžiku, kdy byl dort nakrájen a rozdán mezi svatebčany.Originální kratochvílí bylo svatební bingo. Každý svatebčan dostal lísteček s políčky, která měl postupně zaškrtávat, a těch kartiček bylo několik variant. Některé úkoly byly velice specifické, například: „Svědek ženicha řekl Popokatepetl“. Honza projevil výborný obchodní talent a s magickým slůvkem skrblil za drobnou úsluhu, například přinesení piva. Já jsem tam měl také potencionální políčko – „Jeden z novomanželů tančí se svým sourozencem“.Nu, jakmile začalo tancování, společenské poptávce jsem bez remcání vyhověl, ačkoliv moje šourání by se tancem nazývat spíše nemělo. Nicméně Anička s Jirkou doslova létali mezi ostatními a oba dva se prokázali jako velice zdatní a hlavně sehraní tanečníci, byla na ně doslova radost pohledět!Nechyběla ani tradiční hra, kdy ženich s nevěstou sedí zády k sobě a oba odpovídají na seznam stejných otázek,  kdo je větší romantik/plánovač/bordelář kdo víc uklízí/tráví času v koupelně atd. Určitě víte, o čem je řeč, je to snad na každé svatbě, kterou jsem za poslední tři roky absolvoval. Anička s Jirkou to měli vylepšené tím, že místo obligátního zvedání bot svého protějšku zvedali barevnou ceduličku se svými obličeji v hm… delikátní pozici. Publikum je odměnilo potleskem pokaždé, když se na odpovědi shodli, a jako divák musím říci, že zde shodou končila drtivá většina odpovědí.Následuje hra, při které svatebčané chodí kolem židlí a do toho hraje hudba. Když hudba hrát přestane, všichni se co nejrychleji musí posadit, jenže samozřejmě vždy je o jednu židli méně, než je participantů. Kdo vypadne, dostane měsíc a úkol s novomanželi. Například červenec: vezmi Aničku a Jirku na piknik. Vydržím asi do poloviny a potom si vylosuji listopadové pouštění draků, což Anička velice benevolentně mění na „hraní Magiců“. Hele, draci jsou tam taky, dokonce i k tomu pouštění dojde, můžeme se s nimi totiž pouštět do opakované šikany jiných hráčů této karetní hry, pravidlům je tedy učiněno zadost.Když novomanželé odjeli na společné focení, dostávám pozvánku k „velitelskému“ stolu, kde je Lída s Milanem a dědou, jejich rodinní známí Valáškovi a Aniččina knihovnice Olga s partnerem. U stolu jsem suverénně nejmladší, ale pokud už jsem jednou v cizím kolektivu, vždy je mi lépe mezi staršími lidmi. Tito lidé jsou navíc velice milí a nejsem jimi grilován typickými dotazy jejich generace, kdy bude žena, dítě a dovolená v Chorvatsku.Místní DJ byl dobrej. Podařilo se mu najít tenkou hranici mezi dvěma protipóly: pasivní panák, co jen zapne playlist a po zbytek události čumí do mobilu a je duší nepřítomen, versus příliš akční a vlezlý vobejda, který vlastníma rukama tahá lidi ze sedaček, aby tancovali na jeho fláky. Tento disponoval playlistem od novomanželů a sem tam přihodil něco z vlastního výběru a postupně se mu nenásilně podařilo dostat na parket všechny přítomné generace – každý si tam našel to svoje.Navrátivší se Anička svolává nezadané dámy na hod kyticí. Nejlepší startovní pozici zaujme Majda, která se skutečně postaví jako do startovních bloků, s lokty od sebe, aby zabrala co nejvíce místa, a vysílá tím jasný signál nejen ostatním soutěžícím ženám, ale především svému příteli, který se veselky také účastní. Kytici nicméně nakonec chytí Lucka, kterou to dojme.Následných několik hodin trávím kombinací popíjení malých piv, poctivých pokusů o koordinovaný pohyb na tanečním parketu a přesouváním mezi stoly „starších“ a „mladších“. Od Markéty jsem se dozvěděl, že jde v Aniččiných šlépějích nejen, jako jezdkyně na koni, ale i jako budoucí učitelka! Tahle země potřebuje dobré učitele jako prase drbání, takže to je velice ušlechtilý záměr!Podaří se mi Markétu porazit v těch legračních švédských gorodkách, kdy mi k završení vítězství postačí srazit kuželku, která má na sobě vyrytu číslovku jedenáct. S jistotou ostříleného suveréna  přezíravě prohlašuji, že shození této vzdálené kuželky bude brnkačka, a následně ležérně hodím dřívkem ve směru vítězství. Zcela náhodně se mi skutečně daří tuto jedinou kuželku srazit a celou šarádu ještě přiživuji pompézním prohlášením o tom, jak to bylo přece jasné.

Nebylo. Popravdě jsem byl překvapen úplně stejně jako Markéta a znamená to pouze jedno: Pokud někde existovala rezervní zásoba štěstí, kterou mi kdysi jakýsi kosmický hybatel benevolentně přidělil, hladově jsem ji vyčerpal do posledního zrna a ještě si neuváženě napůjčoval na dluh. Co z toho plyne? Pokud nyní zakopnu o černou kočku, v pádu mě stihne posrat pták a celou svoji vahou na mě padnout přilétající ohnivý meteor, prosím nebuďte ze vzniklé situace příliš překvapeni, ani já nebudu.Tímto si rovněž mohu spokojeně odškrtnout následující výzvu: „Buď alespoň chvíli společenský v přítomnosti neznámé sličné dívky v roce 2023“. Takže já mám pro letošek úspěšně splněno a ostatní dámy prosím nesmutněte, existuje teoretická šance, že se ve slabé chvilce odvážu a tuto troufalou výzvu vyhlásím i pro rok příští, a třeba se štěstěna usměje právě na vás!

Několik poctivých vyplňovatelů binga pronásleduje ženicha Jirku, jelikož poslední políčko, které jim chybí k odškrtnutí, zní: „Ženich si sundal sako”. Ženich ovšem zlotřile nespolupracuje se skupinkou nadšených kvízařů a ti musejí s protaženými obličeji trpělivě čekat, až se milostivě uvolí odložit tento oděvní doplněk. Jiří tak skutečně činí přesně v momentě, kdy Jožo Ráž z reproduktoru zabéká: „Šaty odhoď preeeeč!“ No, a když to řekne taková kapacita, jakou Jožo bezesporu je, tak to i Jirka musí poslechnout k velké radosti čekajících luštitelů.Večer příjemně ubíhá a k mé velké radosti nejsem ani opilý, ani unavený. Místní tanečníci několikrát spontánně vytvoří mašinku, která se pak proplétá mezi stoly. Jirka vydržel skoro celou svatbu abstinovat, ale hodina pokročila a pár panáků Legendaria jsme spolu dali, několik dal s jinými.

Seznal jsem, že je nyní ta správná chvíle napsat pár milých slov do svatební kroniky, která zde byla přítomna. Součástí kroniky byl malý foťáček, kde pisatel vzkazu mohl přidat vlastní fotku, což bylo skutečně hezky vymyšleno! Psal jsem to tenkým černým fixem pomalu a dlouho a byl při tomto procesu vyfocen. Tedy zatímco ostatní svatebčané přispěli fotkami různých grimas, křepčení či veselých skupinek, já solitér zde zádumčivě sedím na stoličce a píši. Perfektní. Přesně takto chci vejít do historie.

Po půlnoci začínali někteří hosté odjíždět, mně byl také nabídnut odvoz se skupinkou Lídy, ale kromě záložního štěstí jsem vybral i záložní energii a zůstal až do konce, což je pravděpodobně ta úplně první (a pravděpodobně navždy už jediná) svatba, kde se mi tento husarský kousek zdařil.Snažím se pomoci s nějakým základním úklidem, tedy beru kupku oblečení a nalézám v altánku osamoceného Jirku, abych od něj vyzvěděl, kam uložit svěřené textilie. Jirka se nachází ve vzácném myšlenkovém rozpoložení. Buď se začíná dostavovat efekt zkonzumovaných rumů, nebo efekt absolutního poznání, že od dnešního dne je ženatým mužem! Je vidět, jak je pro něj nyní náročné věnovat pozornost mému marginálnímu problému s přesunem nějakého oblečení. Zvedne ke mně oči, omluvně se usměje a vyřkne jediné slovo: „ANIČKA.“ Poslechnu této dobré rady, nalézám Aničku a ta samozřejmě ví, co kam patří.Mimochodem Anička je pravděpodobně jediná nevěsta na světě, která si užila vlastní svatbu od začátku do konce, potom do auta naložila manžela, bratra, knihovnici Olgu a jejího partnera a postupně nás rozvezla na místa určení. Mé místo určení bylo v pokoji pro hosty u novomanželů, kde jsem promptně padl za vlast.

Druhý den mě Anička odváží do Sobotky, stihneme snídani na náměstí a Anička mi nadšeně vypráví, jak nyní svatební šaty zkrátí a bude z nich mít šaty do divadla. Nikdy nepřestanu obdivovat, jak praktickou mám sestru. Ještě stihneme společně probrat knížku, kterou mi v minulosti darovala.Víte, Anička má absolutní talent na vybírání vhodných darů: Ať už se jedná o různé nové knížky, které dokonce i moje velice konzervativní duše ve finále láskyplně přivine a přivítá do společnosti vhodných kandidátů, kteří by si zasloužili přežít konec světa pro budoucí generace, nebo sadu panáků s tématikou filmového Pána Prstenů, jež jsou tak nádherně umělecky vyvedeny, že je mi líto z nich pít (ale není mi líto hrdě je exponovat před občasnou návštěvou) či do angličtiny přebásněnou Erbenovu Kytici, což je jedna z nejlepších tuzemských sbírek vůbec.

Loučím se s novopečenou paní Mrkvičkovou a vstupuji do autobusu s vědomím, že svatba byla vlastně super, což ovšem nic nemění na prohlášení učiněné v úvodu článku. Doufám, že si tuhle subjektivní reportáž přečtou hlavně ti, kteří se této události rovněž zúčastnili, a klidně můžete doplnit nějaké vlastní postřehy či připomínky!