Jak dělám drahoty – Rodiče a jejich aktuální informace – Setkání se smutným androidem – Děláš si prdel, Rakousko?! – Kdo sežral rumunské celnici večeři?

Milí čuníci,

Když jsem před rokem končil svoji irskou Odysseu, uzavřel jsem ji větou: „Tak zase za šest let u nějakého cestopisu, znáte to, dobrého pomálu!“ Tenkrát jsem si skutečně myslel, že to byla ojedinělá kapitola a obzvláště po dalším zdražování snad úplně všeho se mi ani nechtělo utrácet peníze za nákladnou zahraniční dovolenou.

Když se Tom po roce vytasil s pozvánkou na další akci ve třech, kde budu mít všechno naservírované na zlatém podnose, on všechno zařídí, objedná, naplánuje, nafotí a domluví, a s Anym mě budou vozit jako přídavné zavazadlo na zadním sedadle, váhal jsem až nečestně dlouho. Málokdy potkáte někoho, kdo s vámi chce jet na dovolenou, a vy pro to nemusíte hnout ani prstem. Přesto jsem zaujal na první pohled pózu upejpavé dámičky, která je po devátém rande sotva svolná k letmému a nesmělému políbení, zatímco netrpělivý organizátor těchto seancí už si dávno naivně maloval, že jej dravě poskáče jako orangutan pneušu.

Ano, Tom a Any se mnou byli velice trpěliví a snažili se mi jít tzv. „naproti“ už jen výběrem samotné destinace – Rumunska. Země, kde nikdo z nás nebyl. Země, u které si člověk řekne: „A vlastně hele, proč ne?“ Země finančně i distančně dostupné a přívětivé.

Dalšího spojence našli v mámě, která mi ohledně mých kontemplací zda jet či nejet napsala doslovně: „Jestli se ti pozdává destinace, tak prosím jeď. Nemohl jsi mi udělat větší radost než výjezdem do Irska (to by snad překonalo jen vnouče 😊), takže to byl dárek i pro mne a navíc – každý měsíc si vaši cestu otočením kalendáře připomínám, k tomu jsem 2x četla cestopis a zase se k němu vrátím.“

Je pravda, že návštěva cizí země a následných několik glos je mnohem jednodušší projekt než přivést dalšího člověka do světa, jehož momentální ekonomická, politická, demografická i sociologická situace je k takovému kroku velice… nevstřícná, a to zmiňuji pouze objektivní důvody pošetilosti takového rozhodnutí, subjektivní by byly na úplně odlišný (a mnohem delší) článek, ale já vždycky chtěl být hodný synek a udělat mámě radost, a když ji potěší, že na chvíli pojedu za humna a vytlačím na to konto nějaké povídání, kdo jsem já, abych odporoval!

Nicméně trumfové eso v této hře s názvem „tak sakra, pojede s námi ten kverulantský darmožrout na tu dovolenou, kde nemusí hnout ani prstem?!“ vynesla americká společnost Wizards of the Coast, která vlastní a vydává karetní hru Magic: The Gathering. Několik měsíců před mým rozhodnutím totiž vydala do svého vlastního univerza edici s kartami z Tolkienova Pána Prstenů, z čehož jsem jako milovník obojího naprosto zhnusen, tuplem když se zde v rámci hyperkorektnosti dnešních dnů objevuje opálená Galadriel, přičmoudlá Éowyn, a Aragorn je pro jistotu černej jako monokl, který bych nejradši přišil na tvář zhůvěřilému tvůrci této absolutní idiocie.Skutečně i tři měsíce od vydání této zlopekelné kreace mám chuť fyzicky ublížit osobě, která za tohle může. Viděli jste mě někdy někomu fyzicky ubližovat? Pravděpodobně bych si při pokusu o něco takového fyzicky ublížil, ale tento pokus bych navzdory viditelným úskalím provedl se vší rozhodností!

A teď proč to vlastně zmiňuji: Tři měsíce jsem si nekoupil žádnou kartu, ani nešel do žádné hospody, kde jsme tyhle kartičky hráli, tedy postupně se na mém účtu začaly hromadit volné peníze, pro které jsem nenalézal iminentního využití, což je krajně neobvyklý jev. Po započtení všech pro a proti a vykonání několika finančních prognóz do konce roku, jsem Tomovi dva týdny před plánovaným odjezdem suše sdělil, že si to nemohu dovolit.

Nemohu si dovolit nechat je tam jet samotné, no to by to dopadlo!

Tedy jsem se uvolil k výměně přebytečných financí za neobyčejné zážitky a neotřelé scenérie. Máma dostane od Toma korespondující kalendář, mojí kontribucí budou články, které si třeba přečte vícekrát, vy ostatní to hecnete alespoň jednou, nebo se na to třeba vykašlete, ale pak mi stejně řekněte, jak to bylo super, a já to ani nepoznám a všichni budeme spokojený.

Moje rozhodnutí odcestovat do Rumunska setkalo se s pochopením a podporou obou rodičů – dostal jsem od nich půjčenou pláštěnku, termotriko, pohory a výstražný trojúhelník nové generace, který svítí, ozařuje a bliká a určitě umí ještě něco, ale to já nevím, protože se nenaskytla jediná příležitost, kdy bychom jej potřebovali, což mimochodem platí i pro zbytek zapůjčených předmětů.

Rodiče ovšem vyjadřovali určitou skepsi a prýštilo z nich hmatatelné nenadšení po obdržení informace, že celé Rumunsko projedeme Tomovým služebním autem. Oni se málokdy na něčem shodnou, ale nyní jsem byl dvouhlasně poučen, jak riskantní podnik se jim toto jeví a celé to vykreslili jako zbytečný hazard, kde nám místní tlupy kočovných morgošů radostně pokradou poklice z auta při první zastávce, a po té druhé už nebudeme mít na sobě ani spodky.

Zeptal jsem se tedy rodičů, kteří vyzařovali podivuhodnou jistotu ohledně svých tvrzení, kdy naposledy Rumunsko navštívili.

Máma: „Bylo to dřív, než ses narodil, tedy asi v roce 1985.“

Táta: „Bylo to určitě před revolucí, takže v roce 1989.“

Poděkoval jsem tedy za jejich rady a doporučení a škrobeně je upozornil na fakt, že jejich aktuální názor na cílovou destinaci se opírá pouze o jeden argument – a to ten, jak tato země vypadala před více než třiceti lety. Rodiče byli důležitě poučeni, že absence aktuální zkušenosti s předmětným státem devalvuje argumentační hodnotu jejich stanoviska, které z tohoto důvodu shledávám jako irelevantní, schlíple akceptovali toto odůvodnění, a odevzdaně kapitulovali bez dalšího boje.

Rodiče ovšem nebyli jedinými skeptiky v okruhu blízkých lidí, tady je třeba konverzace s Dannym a Jopem. Danny by byl rovněž poněkud váhavý, pokud by měl dobrovolně strčit rovnítko mezi výrazy „Rumunsko“ a „bezpečná země“Nu, vzhledem k tomu, že nyní píši tyto řádky, ukázalo se nade vši pochybnost, kdo měl pravdu, a kdo se mýlil.

Já vím, hltáte tady nezáživnou vomáčku okolo a pořád čekáte, kdy se v ní teda objeví nějaký to maso, a co teda to Rumunsko, jestli čupr gut nebo průser? Jenže vomajda byla potřeba a masa bude poskrovnu – jelikož úvodní díl je vyloženě transportní, aneb když chcete dělat reportáž z cizí země, nejdříve do ní musíte taky docestovat, to dá rozum.

Ještě před odjezdem jsme udělali organizační meeting v Sabrosu, kde nám Tom vyložil, co se zhruba chystá, a rozdal seznamy, co by bylo dobré mít s sebou, stejně jako minulý rok pro Irsko. Odpadl stan, spacák, karimatka a v případě Anyho i polní kuchyně, tedy jsme v porovnání s minulým rokem cestovali docela nalehko.

Tomův seznam obsahoval výčet léků, z nichž jsem polovinu neznal ani podle názvu a tu druhou neměl a nekoupil. Prokletý Mucosolvan by do mě nikdo nevpáčil ani párem volů, tu zlou věc si pamatuji z mládí a byla mnohem odpornější než rybí tuk. Opět jsem se pobavil nad přítomností potřeb na holení a pilníku. Bez toho prvního osm dnů vydržím, to druhé jsem nejen nikdy nepoužil, ale ani to pravděpodobně nevlastním.

Samozřejmě důležitou součástí dovolené (na rozdíl od vzpomínaného pilníku) je malý oranžový notýsek, který se mnou cestoval již minule: je nadepsán Flétna, Jan Indrák, HŠ (to jako hudební škola) Lípa, 1. třída, 1993/1994. Notýsek tedy tento rok slaví třicátiny a já mu přeji vše nejlepší, protože ačkoliv v něm není jediná nota, nebo cokoliv, co je blízce či vzdáleně spojené s flétnou (byl jsem pouze na úvodní hodině) je to skvělá věc pro různé zápisky a podklady pro budoucí články. Mimochodem tento zápisník se dal pořídit ještě za československé koruny.

Tentokrát nevezu krosnu ale kufr, a mám na výběr: Velký a moderní kufr s kolečky, nebo babiččin starý kožený kufr s přezkou, který pojme polovinu objemu a chudák se krčí až na konci takové dlouhé  horní skříně v kuchyni, tedy investuji deset minut svého života do aktu jeho akvizice, zatímco ta moderní a po všech stránkách objektivně lepší věc je na dosah ruky. Většinou rád volím jednoduchá řešení, ale ještě více než jednoduchá řešení miluji staré věci a myslím, že by babička měla radost, že vytáhnu na světlo boží její starý kufr a pasuji jej do role mého věrného souputníka pro nové putování.A tak se také stalo a tak s kufrem od babičky a batohem od sestry Aničky (tady vidíte, jaký mám vztah ke kupování podobných věcí… všechno buď někomu patřilo, nebo jsem to dostal) jsem nastoupen v osm hodin dvacet minut před domem, poslušně čekajíce na Tomova Superba, který už má leccos odkrouceno což je velice prozíravé, protože alespoň nebudeme ponoukat loupeživé gangy nenechavých opálených lapků, a ti se zaměří na solventnější vozy.

Tom mi jako první větu celé dovolené řekl, že žádná dovolená málem nebyla, protože nechybělo mnoho, aby mu neurvalý jouda v náklaďáku odřel lak či dokonce jeho vůz zprostil mobility. Dobře to dopadlo, a vyrážíme pro Anyho.

Co je super na Anym, je fakt, že bydlí asi šest minut jízdy vozem od mého domu. Co není super na Anym je jiný fakt, a totiž že téměř nikdy nikam nechodí včas. Obligátně tedy čekáme na Anyho asi patnáct minut, abychom zjistili, že deset minut z těch patnácti čeká on na nás, akorát je zakryt jinými automobily, proto jsme na sebe neviděli – tedy tohle není jeho chyba.

Po nevelkém nákupu minerálních vod a jiných drobností v Praze děláme další zastávku v Brně, kde si kupuji wrap. Cesta pokojně ubíhá a my živě konverzujeme o píčovínách. Například se unisono shodujeme, že obskurní příchutě chipsů nemá nikdo z nás rád. Speciální metlu si potom vyslouží příchuť brambůrek s „chalupářským špízem“ a na to konto rozvíjíme teorii, co přesně dodává normálnímu špízu to přízvisko „chalupářský.“ Já vím, že si chcete přečíst něco o Rumunsku, ale tohle je důležitý!

Tedy pokud měšťák odjede na chalupu a tam udělá špíz, je to pravý a nefalšovaný chalupářský špíz. Pokud udělá stejný člověk špíz ve městě, třeba na zahradě svého rodinného domu, už se samozřejmě vůbec nemůžeme bavit o chalupářském špízu, ale je to měšťácký špíz. Zrovna tak, pokud vesničan udělá špíz u sebe doma na vesnici, nejedná se o chalupářský špíz, ale o špíz buranský. Tak, jsem rád, že v tom taky máte jasno, není zač.Na Benzině v Maďarsku zažiji neobvyklé setkání. Každý z členských států použil peníze z evropských fondů jinak, a Orbán a jeho parta rozdělili hlavní finanční tok vedví: První část jde na kampaň proti migrantům. Všem patnácti. Druhá část je ovšem velice smysluplně vložena do vývoje androidů, kteří vypadají jako lidé.

Jeden takový je zaměstnán jako obsluha čerpačky někde u Budapešti, ovšem těžko říci, jestli můžeme mluvit o zaměstnání, protože pračka nebo lednička, ač vykonává nějakou funkci, také nedostává za svoji práci výplatu. Tohle je podobný příběh.

Vlezl jsem dovnitř a slušně pozdravil. Studené oči se natočily přesně o několik stupňů doleva, aby jejich vlastník případně periferně zaregistroval, pokud nestydatě odcizím piroh z výlohy a budu se hotovit k ústupu. Předpokládám, že moderní maďarský android má v sobě zabudovaný scan, který měří moji tepovou frekvenci, nebo dokáže stanovit, kdy jsem naposledy jedl – aby mu tyto informace pomohly k určení, zdali jsem pravděpodobný kandidát na spáchání trestného činu krádeže. Jinak nepromluvil jediného slova a v jeho obličeji se nehnul jediný sval.

Kluci si u androida dokonce něco koupili. Android se sice obstojně popasoval s touto pokročilou úlohou, nicméně tento konkrétní model postrádal hlasový modul, tedy výměna zboží za platné oběživo proběhla mlčky. Jinak působil dojmem, že je velice nešťastný ze své androidí existence. Orbán by měl vysypat další forinty, aby tito androidi alespoň nevypadali tak zdrceně a deprimovaně. Nebo zaměstnat na této pozici někoho z těch patnácti maďarských migrantů, proti kterým neustále brojí.

Po třetí hodině odpolední už máme všichni docela hlad, a snažíme se najít něco levného a obstojného. Nakonec zvítězil podnik jménem Betérö. Po příjezdu zjišťujeme, že je to taková vesnická putyka. Kromě nás občas přijde nějaký starousedlík na pivní střik, protože to pivo vypadá, jako kdyby do něj někdo nalil vodu a podobně chutná.

Docela pohledná bloňdatá čtyřicátnice za barem umí kromě černokněžníkovštiny pouze němčinu, tedy si s ní moc nepokecáme. Podíváme se do jídelního lístku a srdce nám poklesne ještě níže, protožeAny má na telefonu takovou chytrou aplikaci, že když najede obrazovkou na stranu textu, přeloží mu to do jiného jazyka. Postupně se nám tedy daří něco rozluštit, já vsadím na jistotu, protože karfiol je asi jediné slovo, kterému na jídelním lístku bez toho překladače rozumím. Dostanu k tomu bramborové špalíčky a je to takové jídlo ze stánku – vizuálně i chuťově. Účel to ale plní, a alespoň už nemám hlad.

Sedíme venku na ušmudlané terase pod slunečníkem značky místního břečkopiva, bratrsky se dělíme o donesený melšpajz se skupinkou much, a pozorujeme místní kolorit. Většinou přijede nějaký starousedlík, jenž osedlal prastarý moped, na žejdlíček Soproni, což je ten jejich tuzemský pivní pokus. Prohodí se servírkou pár vět v řeči, která je pro cizince svojí obtížností lingvistickým ekvivalentem Rubikovy kostky pro bezrukého, zase nasedne a odfrčí o tři ulice vedle, kde bydlí.Posilněni nevalnou krmí vyrážíme dál. Máme docela solidní čas, nicméně na hranicích se zasekneme na dobrých devadesát pokálených minut. Rumunsko totiž není v Schengenu, tedy na hranicích stále čile probíhají kontroly.

Víte, proč není Rumunsko v Schengenu? Protože jeden jediný stát hlasoval proti. Je to stát, který s Rumunskem nemá ani společnou hranici! Je to stát, v jehož macešském područí jsme museli žít několik staletí, přímo zapříčinil první světovou válku a notně se přičinil i o tu druhou, jelikož ústřední belzebub byl původně jejich občan. Ano, i propadlíci z dějepisu již určitě uhodli, že tento zlořečený stát je Rakousko. Takže fakt díky, Rakousko!

Tedy dalších několik desítek minut dřepíme v koloně, posouváme se krok – sun – krok a sborově nadáváme na Rakousko. KONEČNĚ se dostáváme na řadu. První je Maďarská celnice. Přestože je půlnoc, venku je stále docela teplo. Přitančí k nám mladá maďarská celnice a vezme si naše tři občanky a techničák od Tomova auta.

Holčina je suverénně ta nejkrásnější Maďarka, kterou jsme doposud potkali. Vypadá velice mladě, určitě jí nebude více než pětadvacet. Má dlouhé plavé blonďaté vlasy téměř až po zadek, a rozpustile s nimi pohazuje do rytmu, který buď neslyšíme, nebo existuje pouze v její hlavě, zatímco se s našimi doklady blíží k oprýskané celní budce pro konfirmaci, že nejsme na seznamu mezinárodně hledaných zločinců a že naše auto neříkalo pane někomu jinému, než se s pánem muselo kvůli naší zlodušné intervenci nedobrovolně rozžehnat. Urostlý maďarský ogárek v modrém celním stejnokroji pozoruje vlnící se hýždě odcházející kolegyně jako mlsný kocour, a aby zakryl evidentní zájem o tuto sexy samici, táže se Anyho, jak se česky řekne osvědčení o registraci vozu.

„Tech – nic – ký prů-kaz!“ poťouchle papouškuje obdrženou odpověď, viditelně potěšen, že se naučil další nový výraz.  Uherská celní bohyně mezitím přihopsala zpátky, všechno je v pořádku a můžeme pokračovat ve frontě na rumunskou část hranice.

Tady je potřeba říct jednu věc: Maďarům můžeme být u zadku, ano i u toho krásnýho zadku té gulášové Afrodity, protože opouštíme jejich zemi. Naopak Rumuni budou pravděpodobně větší brousci, protože nikdo nechce dobrovolně vši do kožichu. A taky, že jo. Rumunská celnice je rovněž docela pěkná mladá žena, ale svoji práci rozhodně nevykonává s takovým elánem jako rozpustilá maďarská kolegyně o pár metrů před ní.

Rumunka má určitě hezčí uniformu, ale jinak se tváří velice komisně a přísně. Celá situace má pouze dva myslitelné scénáře:

a) Rumunka sežrala citron k večeři

b) Maďarka sežrala Rumunce večeři. Bez citronu.

Naštěstí procházíme i zde a můžeme pokračovat v naší jízdě. Když jsem byl menší a projeli jsme nějaké hranice, vždy jsem byl velice překvapen, že nová země není už od prvního kilometru diametrálně odlišná od té, kterou jsme právě opustili. Jenže už jsem velký, a tak nejsem příliš překvapen, že první kilometry Rumunska se příliš neliší od těch posledních v Maďarsku.

Řídí Any, Tom to zalomil, a já jsem podivuhodně čilý, a tak mi Any vypráví, jak uprchlý mafián Radovan Krejčíř kšeftoval na Seychelách s toaletním papírem, nebo jak v papučích a županu se svými pohůnky napadl a pobil nepřátelský gang. Hele, i kdyby jenom dvacet procent z toho byla pravda, pořád to bylo docela zábavné téma.

Tma je jak v pytli, a my stále ještě musíme dojet do Timisoary – možná budete spíše znát pod názvem Temešvár, a jestli už jste slyšeli o Temešváru, tak třeba znáte i tenhle židovský vtip:

“Roubíček, slyšel jsem, že se budou ženit.”
“Ano, to je pravda budu se ženit.”
“A prý si budou brát Sáru z Temešváru.”
“Na ja, budu si brát Sáru z Temešváru.”
“Ale poslouchají, Roubíček, kam dali rozum, vždyť Sára dala v tom Temešváru absolutně každýmu.”
“Ja, také jsem to o ní slyšel a jel jsem se podívat do Temešváru – ale, Kohn, on ten Temešvár zase není tak velikej.”

Roubíček měl pravdu. Ten Temešvár fakt není tak velikej a je to docela hezké město, alespoň ta část, kterou jsme my projížděli. Rumuni mají takovou libůstku: Pokud není nikde volné parkovací místo, prostě svůj vůz zaparkují v protisměru na silnici, aby ho každé další auto – naše nevyjímaje – muselo objíždět.Kolem jedné hodiny přijíždíme před Pensiunea Andra – což je Tomem vybraný a zaplacený hotel na dnešní noc, a po telefonátu se u vchodu vynoří rozcuchaný padesátník, kterého jsme určitě vytrhli z jeho nočního snění, ale on se rozhodl se na nás nezlobit, jelikož jsme tři chodící nadité prkenice a místo toho s námi uzavírá kauf století a prodává nám i snídani. Unavení padáme do peřin. Jsme v Rumunsku a další díly snad budou věcnější a zábavnější.

Nebo sežeru rumunské celnici večeři klobouk!