Kterak Tom Sfingu přechytračil – Sobecká matka uzurpuje tyčinky – Denisa hraje vabank – Auto ogárci nás chtěli vzít na hůl – Tatíkův švýcarák zachráncem večera

 

Těpic čuníci,

Tahle série článků, pojednávajících o našem desetidenním dobrodružství v Irsku je moji společenskou kontribucí k celému projektu. Tom to celé vymyslel, zorganizoval, naplánoval, nafotil, odnavigoval a v neposlední řadě dělal mluvčího celé skupiny při kontaktu s místními obyvateli. Což, jak si povíme později, bylo někdy fakt náročné.

Any celou dovolenou bez úhony odřídil, ačkoliv soustavně proklínal řadicí páku na vypůjčeném voze, úzkost místních vozovek a občas i nějakého protijedoucího řidiče. A já? Já se pouze vezl – obrazně i doslova.

Celou cestu jsem s sebou tahal ušmudlaný zápisníček z prehistorické doby, který mi kdysi dávno snaživě nadepsala babička:

Flétna, Jan Indrák, HŠ Lípa, 1993/1994. Zápisník stál 0,60 korun československých a nikdy nesloužil původnímu účelu, jelikož jsem na hodině flétny byl toliko jednou, ale to je jiný příběh.

Úvodní článek celé série se bude věnovat prvnímu dni naší výpravy – odletu z Prahy, příletu do Irska, a první noci pod stanem v této cizí zemi.

Dne 29.7 se tedy scházíme v půl deváté s Tomem dole v metru na Dejvické. Teda… MĚLI jsme se sejít v tomto čase, ale duševně pokřivený řidič MHD si zahrál s Tomem oblíbenou hru: Vidím, jak uštvaně dobíháš s krosnou na zádech můj autobus, tak Ti ho schválně zavřu a ujedu středem. Zatímco já na smluvené destinaci neklidně korzuji již od čtvrt, Tom se nakonec ukáže o celou půlhodinu později, ale i tak to prý stíháme velice slušně – náš spoj letí až kolem poledne. Tom šťastně dobíhá do přijíždějícího metra, a o deset vteřin později slyšíme ve stejném voze Anyho: „Hej, vy se ke mně nehlásíte?“ Tedy zatím všechno probíhá na jednušku, shledali jsme se bez zásadního zpoždění a nyní vzhůru vstříc novému dobrodružství!

Úvodní zádrhel ovšem přichází záhy. Tom jde první k přepážce na odbavení kufrů, kde hřaduje černovlasá úřednice zhruba našeho věku.

„Dobrý den!“ zahlaholí bodře.

„Hello.“ Ozve se v odpověď s podstatně menší dávkou entuziasmu. Dobrá, Češky asi letištní kariéře tolik neholdují, že musela vypomoci tady ta ostrá zahraniční kolčava.

Tom vytáhl občanku, a předkládá ji na pultík před upjatou úřednici, která symbolizuje bezvýraznou tichou hrozbu. Je to prostě Sfinga.

„No. Passport.“ Štítivě zvedne Tomovu občanku, jako kdyby to byl posmrkaný šnuptychl, a s demonstrativním plesknutím o pultík ji plácne zpátky před něj. Než se vůbec zmůžu na inicializaci bědných chmur na téma „tento výlet skončil dřív, než začal“ jelikož pas jsem s sebou – dle instrukcí Toma – nebral, tento neprodá kůži lacino a rychle přejde do protiútoku.

„I dont need it. Ireland is in European Union“ oznámí škrobeně vzpouzející se operátorce, a s vítězným úsměvem opět posouvá diskutovanou kartičku jejím směrem. Sfinze v očích planou doutnáky, ale dochází jí, že pokud bude pokračovat v této konverzaci, odhalí celému světu pouze své elementární zeměpisné nedostatky. Obdaří Toma útrpným výrazem ve stylu: „Pas by byl lepší, ale tak co mám s tebou dělat“ a začne neochotně odbavovat naše zavazadla.

První boj je úspěšně za námi. Pozitivně naladěni vítězstvím nad odmítavou Sfingou se přesouváme do VIP salonku, kam má Tom vstup zadarmo a může nás vzít jako své hosty. Hosté si samozřejmě připlatí polovinu z ceny za salonek, což je pro nás za „lidových“ 450 kč.

Salonek je nicméně moderní a prostorná místnost, kde nechybí příjemné pohovky, minibar a snídaňové menu formou švédských stolů. Kromě nás je zde přítomno dalších cca 20 lidí. Někteří se cpou, jiní polehávají a je tu ticho a klid. Naberu si nějaké šunky a sýry na mini bagetku a připojím se k ostatním v rohu místnosti.

Vedle nás sedí asi pětileté čúráče, kolem kterého periodicky orbituje starostlivá matka. Nanosí před něho spoustu různých potravin, ale maličký zlojed je bezmocně zotročen svítící obrazovkou tabletu, do kterého zapáleně ťuká prsty a něco si u toho prozpěvuje. Tedy nejeví absolutně žádný zájem ani o doručené potraviny ani o snažení svojí rodičky.

Sobecká matka to ale nevzdává bez boje, a po mističce popcornu uzme sklenici se slanými tyčkami, která slouží pro všechny návštěvníky, a zabaví ji celou pro svého smrada, načež někam chvatně odkvačí, pravděpodobně ukrást další společné potraviny pro nespolupracujícího pazgřivce. Stejný scénář se opakuje: Zmeťour nezavadí pohledem ani o popcorn, ani o draze vyválčené tyčinky, jejichž absence je citlivou ranou místní komunitní gastronomii.

Matka se vrací a plísní apatického strávníka: „Sašo, ty jsi nic nesnědl! To ti budu muset sebrat ten tablet!“ Saša má na to ale docela jiný názor. „Ne.“ Odvětí matce vzdorovitě a ani nevzhlédne od monitoru. Tímto jednoslovným direktivním imperativem každopádně zahubí smělý plán na kýženou konfiskaci kouzelné krabičky, než se tento stihne plně rozvinout.Matka se po vyjádření rezolutního nesouhlasu zmůže jen na rezignovaný dotaz, jestli skutečně nemůže tu hru vypnout, ale je opět stroze usazena konstatováním, že se jedná o multiplayerovou hru, která nelze vypnout. Posloucháme tuto mezigenerační půtku a potutelně se u toho usmíváme. Saša nakonec otupí osten matčina hněvu tím, že do sebe líně nasouká alespoň tři kuličky popcornu, přezíravě ignorujíc obložené housky, bagety a ano samozřejmě – ty tyčinky.

Tom si před odjezdem dopřeje sklenku vína a panáka nějaké mainstreamové whisky, já po ránu nemám chuť ani na jedno, ani na druhé. Po odpočinku v salonku se pomalu přesunujeme do prostor pro kontrolu příručního zavazadla a letenek. Mimochodem letenky kontrolují v průběhu celé procedury asi čtyřikrát. Mezitím nějaká dobrá duše odněkud přinese novou sklenici plnou tyčinek a rovnováha vesmíru je obnovena.

Pří kontrole příručních zavazadel začne u toho mého přístroj zlověstně pískat. Je tedy vytaženo bokem a mladá příslušnice kontroly s půvabnýma šedomodrýma očima a stříbrnou visačkou DENISA mi nakáže otevřít zlořečený batoh, aby se zjistilo, jaký předmět na palubu tedy rozhodně nepatří.

Ačkoliv jsem přesně věděl, co jsem si do batohu dal – Tom poslal velice podrobné instrukce včetně takových věcí jako souprava na holení, nebo pilník, to jsem samozřejmě ignoroval – skutečnou hádankou bylo, co bylo jeho obsahem PŘEDTÍM, než jsem jej začal fortifikovat věcmi na tuto dovolenou, protože kdo mě zná, tak ví, že se neunavuji něčím tak banálním, jako kontrolou zavazadla, tedy se v něm například nacházely papírové kartičky se jmény účastníků posledního turnaje Karťušenkářů.

Viník byl nicméně nalezen záhy – starý kovový otvírák na lahve a na konzervy, který tam mohl ležet klidně dva roky, opuštěný a zapomenutý. Nyní přišel jeho hvězdný moment, kdy se stává centrbodem rozpravy mezi mnou a pohlednou sekuriťačkou. Při pohledu na otvírák musím sebekriticky uznat, že by klidně šel prohnat krkem nějakého spolucestujícího, jehož subsekventní únik krve doprovázený chrčením by ho záhy poslal na onen svět a mě do cely.

„Toto je nebezpečná věc.“ Poučuje mě vážným hlasem Denisa, střídavě sledujíce otvírák a můj obličej. Blahosklonně se nabídnu, že jí tento předmět milerád věnuji jako dar. Denisa se naposled pohledem přesune z otvíráku ke mně, a v těch velice fascinujících šedomodrých očích je vepsáno naprosto vše. No, vše asi ne, ale jedno určitě: Její srdce po otvíráku neprahne. Jaká škoda. Denisa jde do rizika a oznamuje mi, že si svůj odmítnutý dar mohu ponechat. Takže když mě chytí rapl a někoho s tím v letadle nabodnu jako jednohubku, jde to i na tvý triko, Dendo!

Že komickým výstupům není konec, dokazujeme tentokrát ve spolupráci s Tomem, kdy si asi při třetí kontrole letenek ty svoje vzájemně prohodíme, načež kontrolor vzhlédne k Tomovi a udiveně prohlásí: „ To ale nejste Vy…?“

Konečně se dostáváme do letadla. Pohledem do kabiny pilota zjistíme, že máme kapitánku! Letěli jste někdy s kapitánkou? Já asi ne, ale then again, já moc často nelítám a navíc jsem z toho nervózní, ačkoliv Tom velice často opakoval svojí oblíbenou větu: „Kdyby lidi věděli, jak se kontrola kvality aut fláká (i u Japonců), létali by letadlem i z Prahy do Brna“ Aby deklaroval pravdivost svých slov, zlomyslně usne ještě dříve, než se letadlo odlepí ze země.

Sedíme úplně vzadu, kde se ozývají různé neznámé zvuky. Ač se pravděpodobně jedná o spláchnutí záchodu či pracující kávovar, já s sebou vždycky neklidně trhnu, jako kdyby právě upadl motor. Any, který je na rozdíl ode mě stoicky klidný, se občas uculí pod vousy, když vidí, jak to prožívám. Nakonec taky usne. No to jsem dopadl. Parťáci v limbu, a teď abych se tu bál sám.

Let nicméně probíhá v poklidu a žádné drama se nekoná. Po dvou hodinách letu (ale pouze jedné hodině na časomíře, díky časovému posunu) přistáváme v Dublinu. Zde ovšem čekáme další půlhodinu, než smíme opustit letadlo, asi je na letišti pořádná tlačenka.

Další prostoj nastane při vyzvedávání kufrů. Zatímco Tom jde vyhledat místní toaletu, stojíme s Anym bezradně u kruhového pásu, na kterém dokola rotují tři opuštěné kufry, marně čekajíce na své majitele. Vypadá to jako výstava kufrů se třemi stejnými exponáty v nekonečné smyčce. Po další půlhodině se konečně dočkáme našich zavazadel. Objednáme si taxi z letiště – Asiata jménem BAN LI, který nás a naše zavazadla proveze Dublinem až k naší první destinaci – půjčovně aut. Mimochodem většina taxikářů v Irsku jsou Asiaté. Ten náš nás před rozloučením počastuje hláškou „…and drive carefully!“ a je pryč.

Půjčovnu aut na předměstí opečovávají tři nebo čtyři vyšňoření ogárci. Švihácké černé polobotky, gel ve vlasech, drahé značkové košile. Vypadají jako pracovníci OVB a jak zjistíme velice záhy, vzhledem podobnost nekončí. Tom je optimista a tvrdí, že „tohle většinou zabere 5 minut.“ Jsem ponechán jako strážce kufrů a batohů před prodejnou, zatímco Tom a Any odcházejí s jedním z těchto hejsků k vozovému parku za budovou.

Krátím si čas prohlížením místního koloritu. Jedna věc mě okamžitě zaujme. Celá polovina zdejších mládenců má naprosto totožný účes – vlasy pouze na temeni hlavy, po stranách a vzadu vyholené strojkem. Vypadá to trochu jako…no… ale hele, pokud místní děvuchy rajcuje tento falický tvar hlavy u opačného pohlaví, kdo jsem já, abych soudil.

Tomových avizovaných pět minut uplynulo. Uplynulo dalších dvacet minut a já začínám přemýšlet, jaký neradostný osud postihl mé cestovní druhy. Vykouknu za prodejnu, a uzřím, jak všichni tři stojí před autem a o něčem zaníceně debatují. Po dalších pěti minutách se vrací ke mně a Any slavnostně prohlašuje: „Papine, byli jsme okradeni!“ na detaily se musíte zeptat kluků, ale vyrozuměl jsem, že se jednalo o nějaké pojištění, které my jsme měli, ale oni chtěli, abychom to ještě připojistili bůhví proč. Pěkná černota! Tom to však podrobněji nastudoval a vyběhl s těmi nazdárky, a z dalšího placení bylo velké nou nou, ale tak zkusili to, no.Fasujeme tedy Nissan Qashqai, což je větší auto, které pojme nás i zavazadla bez problémů. Jako parting shot nám tito pochybní prodejci nechali téměř prázdnou nádrž. Tedy nejdřív navštěvujeme benzínku, kde Tom platí ještě nějaké mýto, aneb jsme zde chvíli a už musíme chca nechca vyplácet spoustu grošů do hromady natažených dlaní – a toto není jen slovní obrat, protože záhy projíždíme DALŠÍ mýtnou branou, ve které sedí čuník, jehož jediný úkol je mít právě tu nataženou dlaň a vybírat euroše, popřípadě občas nějaké rozměnit.

S krušným vědomím, že výdajům není konec, se přesouváme do místního Lidlu, kousek za Dublinem. Kolektivně demoralizováni otravnými průtahy, obstrukcemi, a nekončícím třesením měšce do cizích kapes, chceme si zvednout náladu koupí nějakých dobrot. Kupujeme tedy věci na večeři a snídani – místní chleba, máslo, olivy, sýry a takovou hodně tlustou šunku, která se nám zdá dobrá. No, ještě o ní bude řeč.

Sekci s alkoholem nacházíme snadno, je totiž poměrně velká. S Anym hážeme do košíku různé místní IPY a Tom si bere několik ciderů. Co se prokazuje jako svízel, je hledání nealka. Motáme se po krámu jako vítr v bedně, a Tom už to nevydrží a zadeklamuje: „Pije v tomhle státě vůbec někdo vodu?!“ Nakonec se nám podaří najít platíčko šesti petek s jemně perlivou.

Any oznamuje, že si vytipoval krám, kde mají potřeby na camping, tak pobereme ty poslední věci, které nám chybí, a konečně můžeme prásknout do koní. Jenže ouha, obchod s kempováním nemá ani takovou základní věc, jako je plynová bomba na vaření, nebo přenosný stoleček s židlemi. Na Anyho smělý dotaz, jestli se tady takováto věc vyskytuje, roba za kasou neurčitě mávne rukou k nějaké skrumáži a řekne: „I dont know, look over there.“  Tohle je první část rozsáhlého seriálu s názvem: „Irům jste u prdele, a nebojí se vám to dát najevo.“

Potřebné věci mínus ten stoleček alespoň nacházíme v jiném obchodě. Rozkládací stoličky jsou do maximální hmotnosti 80kg. To nemá nikdo z nás, ale zejména Any svádí vnitřní boj s tím, jestli v jeho případě má smysl to vůbec pokoušet. Nakonec, vida že my si je také bereme, tam pro jednu sáhne.Už je docela pozdě, takže když konečně dorážíme k prvnímu cíli z bohatého itineráře, který Tom pečlivě naplánoval – hradu Trim – můžeme tento obdivovat pouze z dálky a projít se kolem něj, ale dovnitř už je to no go. Alespoň tedy dojíždíme konečně do našeho prvního kempu jménem Lougcrew Camping. Any vjíždí na louku, a jsme němými svědky toho, jak přibíhá vřískající klubko čúráčat čutajících do meruny. Jedno obzvláště pošetilé čúráče furiantsky zahazuje pud sebezáchovy a efektní robinzonádou se vrhá Anymu div né pod kola, ve snaze zastavit unikající mičudu.Any je z celé události otřesen mnohem více než samotné čúráče, které si ani neuvědomilo, že udělalo něco špatně. Rodič provinilce vyšle z dálky pár podmračených pohledů, u kterých ani není jasné, jestli patří hříšnému potomku nebo Anymu za volantem. To je další věc, kterou velice rychle zjistíte o Irech: Nezajímají se o turisty, o vlastní děti leckdy také ne.

Vybalujeme stan, a jsem u toho užitečný jako gumový terč. Nevím, kdy naposledy jsem dělal cokoliv se stanem, asi když jsme s Gajdym jeli na Svijanský pivní festival, ale to byl pořád maličký stan, tento je o dost větší. Bezprizorně se potácím okolo a snažím se nepodělat triviální úkoly, kterými mě Tom a Any pověřují.Nakonec se dobrá věc daří. Na židličkách před stanem si na koleni děláme aspoň něco k večeři. Anyho židlička drží, ač se trochu páře. Ta šunka, co jsme si koupili je taková zvláštní… nejde moc dobře utrhnout, ale nějak tomu zatím nevěnujeme pozornost. Když si chceme otevřít IPU, vytáhnu tatíkův kapesní švýcarský nožík, který mi byl zapůjčen, a zachraňuji s ním situaci.

Vyžahnu IPU a upadnu do limbu. Byl to dlouhý den, ale jak řekl Tom: „První den v zahraničí je vždycky takovýto.“

Tohle byl první díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!