Voda nad zlato – Sestra, milenka a manželka – Papinova hřímavá filipika proti církvi – Naše první restaurace – Any odhaluje kurvítko
Čus čuníci,
Druhá kapitola z našeho putování je tu! Jedná se konkrétně o sobotní den s datem 30.7, kdy se probouzíme po první noci ve stanu, která alespoň pro mě dopadla nad očekávání dobře. Budíček uspíšila nezvedená čúráčata, která soustavně troubila na klakson nějakého auta. Jakoby nestačilo, že předchozí večer chtělo jedno z nich terminovat svoji mrzkou existenci pod koly našeho vozu, tito zpovykaní neřádi se rozhodli, že nás budou otravovat ještě druhý den ráno. Rodiče se opět netrápili tím, že malí satani trápí všechny ostatní.
Kemp v Loughcrew byl sice dražší, než byla průměrná cena za kemp v Irsku, ovšem s jednou zásadní výhodou: Voda byla zdarma. Ano, to není pravidlem, ale výjimkou. Popravdě nevím, jak je to s kempy v ČR, ani nevím, kdy jsem naposledy v nějakém byl, ale v Irsku je poměrně běžné, že vás požidují za vodu na mytí – ať už přímo ve formě EUR, nebo žetonů, které si za ta Eura koupíte a hodíte oboje do takového automatu. Sprcha je samozřejmě časově omezená – striktní kemp vám za Euro věnuje tři minuty, benevolentní daruje dokonce minut pět.
Po nutné očistě konečně zjišťujeme, co nám nesedělo na té zvláštní tlusté šunce. Ona to totiž není žádná šunka, je to syrové maso nakrájené na velice tenké plátky, ale přáním výrobce bylo, abychom si jejich produkt opekli, uvařili, či jinak tepelně upravili. My jsme tohoto přání nedbali a nyní jsme z toho poněkud rozpačití. Zbývá ještě jedno balení, které jsme se rozhodli neotevřít a poslechnout dobře míněné rady tvůrce produktu.
Naše první zastávka je kousek od kempu – 5000 let staré megalitické pohřebiště, nesoucí stejný název jako kemp, tedy Loughcrew. Od rána je vytrvale hnusně, prší drobný déšť, ale tím se nenecháváme odradit. V budce před kopcem dřepí chlapík, a my se obáváme, že nás bude chtít podojit o další kešeně za vstup na toto pohřebiště, ale naštěstí se tak neděje – místo je zadarmo, což je v Irsku rovněž poměrně vzácné.
Vystupujeme nahoru a kromě pár bloudících jednotlivců či rodinky s dětmi se zde nikdo nenachází, tak máme možnost si to alespoň obejít. V dřevěné budce, která vypadá jako malý altánek, sedí usměvavá padesátnice a odpočítává minuty, než započne komentovanou prohlídku s kýmkoliv, kdo se bude ochoten jí účastnit. Jelikož část tohoto místa je uzavřena, po půlhodině jsme s megalitickým pohřebištěm hotovi a v dešti pokračujeme autem na naši další zastávku – prohlídku whiskárny Kilbeggan.
Tato whiskárna je nejstarší svého druhu v Irsku, byla založena v roce 1757 a nabízí prohlídky s průvodcem. Kdo by se chtěl dozvědět více, nechť navštíví jejich stránky. Přicházíme asi pět minut po zahájení prohlídky, ale velice pohledná blonďatá recepční s mandlovýma očima nás po výběru peněz za vstup přifaří ke skupince, která začala před těmi avizovanými pěti minutami. Týpek je sympaťák, bohužel nosí – ať už z vlastní iniciativy nebo z rozkazu vrchnosti, ačkoliv roba to neměla – vypíčený respirátor, takže v kombinaci s irským dialektem, na který ještě moje uši nepřivykly, se musím hodně soustředit, abych pochytil, o čem mluví.
Jinak Irové si získávají moje instantní sympatie tím, že na koronakokotinu zvysoka hází bob, a nikdo nás nikde nenutil nosit ty zpropadené roušky. Na každém kroku sice najdete pohrobky této vypjaté doby ve formě černožlutých plakátů nebo cedulí, ale nikdo je dávno nebere na zřetel, a tyto nápisy jsou často potrhány větrem, rozmáčeny deštěm (obojího je v Irsku vrchovatě) a postupně se odebraly na smetiště historie, kam samozřejmě patří. Jediný, kdo stále v Irsku nosí respirátory, ano, uhodli jste to – jsou podobně jako u nás Asiaté. Dobře jim tak.
Prohlídka je zajímavá. Člověk se tu skutečně cítí na dosah historie, když vidí všechny ty staré stroje a důmyslné vynálezy dob tehdejších. Zlatým hřebem na závěr je degustace tří různých druhů zdejší whisky. Průvodce nám rozdá pěkně tvarované sklenky, a postupně hovoří o tom, co se nám do nich chystá nalejt. Všechny tři jsou výborné, ale shoduji se s klukama, že nejvíce nám chutnala prostřední varianta. Průvodce mezi řečí označuje tři nabízené varianty následovně: One is like my wife, second is like my mistress, and third is like my sister. Sklenku dostaneme na památku jako suvenýr, už ji mám doma vystavenou.
Rozhodujeme se navštívit stánek se suvenýry za noblesním účelem koupit si zde nějakou dobrou whisky na rozlití do placatky, kterou použijeme při našem putování. Po krátké diskuzi vyhrává desetiletá Tyrconnell port cask – tedy že nějaký čas pobývala v sudech po portském vínu. Hrdě nesu flašku ke kase, kde stojí taková mladá roztomilá cácora, a po zaplacení řekne: „Enjoy your whisky!“ Načež Tom odpoví: „Dont worry we will.“ Děvčátko jemně zvedne obočí a odvětí: „Oh, team effort then? Good, good!“
Další položka na našem seznamu je Clonmacnoise. Zde jsou ruiny kláštera, který založil svatý Kierán v roce 544, kdy mu přišlo jako dobrej nápad sem přijít a postavit tu dřevěnej kostelík. Bohužel Kierán se nedožil ani tolik, jako jeho největší imaginární kámoš Ježíš Kristus, a zakokrhal na nějakou tehdejší nemoc. Jeho parťáci ale nechtěli, aby z takovýho hezkýho nápadu byl pendrek, a tak postupně celé místo zvelebovali a těch kostelů najednou bylo víc, přidali k tomu katedrálu, a udělali z toho poutní a vzdělávací místo, kam se sjížděli učenci z celé Evropy. Tohle jsme se dozvěděli z dokumentu, který je na místě promítán, poté jsme měli možnost porozhlédnout se po místě sami.
Jednu věc mají všechny kostely či jejich ruiny společnou – nacházejí se na nich pohřebiště jak z doby velice dávné, tak naopak klidně i z posledního století. Kousek od místa, kde jsme se procházeli, byla stříška a pod ní několik místních kleriků u stolečku s mikrofonem. Kolem nich byl chumel lidí s deštníky, protože ano, stále pršelo. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký pohřeb. Nicméně brzy se ukázalo, že tihle chudáci se sem táhli v tomto nevlídném počasí, aby si poslechli univerzální žvanění upovídaného popa, který pateticky spínal ruce k nebesům a dokola opakoval několik vět: „Oh Lord allmighty, our savior, father of Christ, may you have mercy on our souls, may you forgive us our sins…“ Mimochodem fráze „May Lord have mercy on his/her soul“ se často objevuje na zdejších náhrobcích s charakteristickými kulatými kříži.
Já vám teď vysvětlím, proč si myslím, že je to absolutní blbost. Pokud bych měl popsat celou křesťanskou církev ve dvou slovech, byla by to tato: monetizace víry. Ať si každý věří, čemu chce, mě je to jedno, já třeba věřím tomu, že když nevydám tenhle článek v týdnu od 15.8, budu po právu ocejchován jako tlučhuba, jelikož jsem vyhlásil, že bude jeden irský článek každý týden.
Církev samozřejmě odjakživa parazitovala na víře lidí v boha a snažila se ji kontrolovat a ovládat. A jeden z nejjasnějších důkazů ještě flagrantně vystavuje na hrobech těch chudáků, kteří se celý život hrbili ve stínu jejich pompézních svatostánků (které jsou naopak super, o tom nevede se sporu): May Lord have mercy on his soul. A proč jako? Týpek celý život poctivě chodil na mše, odváděl požadovaný počet stříbrných do pastorova nenasytného měšce, a ještě by se měl tetelit o svoji duši, jestli teda bůh se rozhodne být milostiv, nebo se tak nerozhodne? Kdyby tohle bylo napsaný na náhrobku Jacka Rozparovače, nemám jedinou námitku – tam se skutečně takový nápis více než hodí.
Nicméně tato plytká průpovídka byla častým účastníkem designu místních hrobek. Mám si to tedy vyložit tak, že Irsko byl národ ostudných hříšníků, kteří kašlali na boha, ať je to kdokoliv, a potom se strachovali o posmrtný život tak, že si psali na hroby ať je bůh milostiv jejich duším? To je samozřejmě pitomost. Zatímco Irové přestali věřit na koronakokotinu, Ježíš a jeho homies jsou pořád v kurzu, to zde poznáte na každém kroku.
Církev to totiž vymyslela velice chytře. Celé je to založené na dluhu. Dluhu, který vzniká narozením, a nelze jej nijak splatit. Dobře živení preláti, kteří si spokojeně hladí své plné teřichy, ukazují obviňujícím prstem na lůzu před sebou a volají: vy jste ti hříšní, ale my vám pomůžeme, musíte jen do puntíku plnit to, co po vás chceme, a pak se z toho možná, MOŽNÁ dostanete a ten posmrtnej život bude čuprgut. Ale zase si tolik nefanděte, jistý není nic, jo? Ta nejistota je důležitým kondicionálem celé této frašky.
Z čeho se bere ten nesplatitelný dluh, o kterém mluvím? Dluh, kterému se nemůže vyhnout nikdo, kdo na tyhle nesmysly věří? Je to z prvotního hříchu. Celé je to o tom, že Ježíšova matka Marie nějak zvládla porodit Ježíše bez toho, aby s někým měla pohlavní styk. Nikomu dalšímu po ní se to už ale nepovedlo, takže jsou všichni loseři, viníci a budou už jen za tenhle prvotní hřích poskvrněného početí, na kterém nenesou žádnou odpovědnost, platit celej život jak mourovatý, jinak přijdou do peklíčka a dobře jim tak. Tak pravila církev.
Druhý výklad slovního spojení „prvotní hřích“ je známá historka s Evou, kterou ukecal mluvící had, aby vokoštovala jablko ze stromu poznání. (Zde se mimochodem církev famózně odkopala: EDUCATION – BAD!) Jenže tohle nejde úplně naroubovat na obyčejného pleba, kterého chce kárající klerik poučovat o tom, jaký je to velký hříšník. Jednoduše proto, že v celém schématu absentuje vzpomínaný mluvící had, který se někam zašil, mizera jeden, a nikoho dalšího už ke špatnostem neponouká, a tak si ti fanatičtí frflalové musejí vystačit s očerňováním něčeho tak přirozeného, jako je lidské rozmnožování, protože kromě chybějícího hada jim vzal roha i ten kouzelnej stromeček.
Samozřejmě je jasné, že Marii někdo nasypal Lociku do čaje, a pravděpodobně nikdy nezjistila, že se na ní nějaký nezbeda udýchaně zmítal, když byla v limbu, a ve víru spalující vášně s nehybnou pannou ho nestihl ani vyndat. Takhle jednoduchý to bylo, a je alarmující, že i po více než dvou tisících let se najde nezanedbatelné množství hlupáků, co tenhle blábol o početí bez vzájemné interakce pyjóna a frndy žerou i s navijákem.
Tak jsem si zanadával na církev a zpátky k meritu věci. Kněžour procíteně mektal repetitivní průpovídky o tom, jak je Ježíš a jeho leštiči klik nejlepší, a jak my takoví nejsme, a jaká je to škoda. Klubko mokrých deštníků občas něco sborově zahučelo v odpověď. Potom do toho druhý páter pustil nějaké irské rytmy a začal zpívat liturgické texty. Hele, jiný kraj jiný mrav, a když jsi v jiné zemi, respektuj její tradice, i kdyby to měla bejt komentovaná degustace škorpiona macerovaného v moči místní matriarchy, ale jedno vám řeknu. Bylo nám trapně za ně. Mlčky jsme snášeli tento nábožensko-hudební útok na naše sluchové ústrojí a bylo to takové disruptivní.
Plni ambivalentních pocitů opouštíme Clonmacnoise. Místo krásné, video poutavé, ale tato jelita boží jednomu dokážou pokazit odpoledne. Dojíždíme do města Shannonbridge. Stále vytrvale prší, jsme hladoví, a Toma bolí hlava. Těžko říci proč, ale černoprdelníkova tiráda klidně může být na vině.
Zastavujeme se v první otevřené restauraci – Luker´s. Nějaký starý rodinný podnik. Malá hospoda, pár hostů a v rohu běží televize. Vypadá to jako taková ta vesnická putyka, kde každý zná každého. Neměli nějaký grandiózní výběr, ale v naší situaci bereme všechno: Any si dal zeleninovou polévku a lasagne, Tom burger, a já tu stejnou polévku a kari s rýží. Jídlo nenadchlo, ale ani neurazilo. Myslím, že za tu cenu odpovídající kvalita. Jen Tomův burger byl takový chudý příbuzný toho, na co jsme zvyklí z Prahy – maso, plátek čedaru, možná kousek šunky či slaniny, a dvě půlky housky. Tom byl v tak zbědovaném stavu, že kvalitu jídla ani nekomentoval a měl co dělat, aby to dojedl… Dal si nějaké prášky a za dvě hodiny viditelně pookřál.
Mezitím s Anym sledujeme na místní telce vědomostní soutěž, kdy mají soutěžící podle obrázku hádat nějaké slovní spojení. Například je tam nasraná šlehačka, a odpověď je sour cream. Nebo týpek kope do ulice plné domů a má to symbolizovat „hit the town.“ Hot roba jménem Rachel tam soupeře válcovala rozdílem třídy. Timovi nepomohlo ani to, že měl rudý blejskavý kvádro, a Dion byl černej, ale tohle není Amerika, tady z toho žádný výhody nekoukají. Je to docela sranda a hlavně celou tu konkrétní epizodu jsem našel na youtube, takže ta hra bude docela populární.
Shannonbridge měníme za Battlebridge, kde je náš druhý nocleh. Mají zde stolečky, takže konečně nejíme jako neandrtálci. Koupili jsme si plechovkového Guinesse, když tady všichni to pivo tak adorují, a je na něj reklama na každém rohu, tak to musíme vokoštovat. Any zjistil, že v jeho pivu něco podezřele chrastí. Vzal do ruky moje pivo, zatřásl s ním, a zvuk byl stejný. Rozhodl se této záhadě přijít na kloub.
Celou plechovku rozřezal a ze dna na něj vypadla plastová koule velikosti opravdu velké kroupy. Any ji pojmenoval kurvítko a nedůvěřivě na něj hleděl zkoumavým pohledem.
Kurvítko mu pohled bezostyšně oplácelo. Následně děláme stejnou věc, která napadla velice, velice mnoho lidí před námi.
Tohle byl druhý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!