Dokážete se podívat na člověka, a pokaždé v něm vidět trochu něco jiného? A dokážete o tom následně napsat báseň? Hele, aspoň jsem to zkusil, jo! 😀
Šest pohledů
Podívám-li se na Tebe poprvé, vidím duši, která je té mojí blízká
Hřeješ mne a záříš, více než pochodeň olympijská
Jako holič antického Midase nyní svoji vrbu hledám
Abych ji pošeptal, že to, co cítím, pochopit se nedá
Podívám-li se podruhé, vidím bohyni, jež se za člověka vydává
Krásná jako Afrodité, sešla jsi z nebes na zem celá zvědavá
Stejně jako ona jsi nejspíš vyšla nahá z mořské pěny
A prvně zrodila se závist, kterou začaly cítit jiné ženy
Spatřím-li Tě potřetí – vidím biblickou Evu, a chci být vyhnán z ráje
Kéž bych byl Karlem Hynkem Máchou, a napsal Ti novou pohádku Máje
Mé verše jsou však klopotné, proč nejsem lepším poetou?
Proč pro mne jsi sad růží, které i v mrazu vždycky rozkvetou?
Když tě vidím počtvrté, mé srdce se k Tobě schovat běží
Chtěl bych být Tvým králem, Ty bys byla mojí věží
Spolu bychom udělali milostnou rošádu na šachovnici lásky
Potom společně zestárli, a navzájem hladili si vrásky
Pátý pohled obral mne o schopnost tvořit kloudné věty
Skrz Tebe poznávám nové neobjevené světy
Cestuji napříč časem, utopen ve Tvém vesmíru
Jsi švadlenou, a Tvůj půvab je drahý oblek šitý na míru
Když se naše oči střetnou pošesté, to s jistotou oněmím
Rád bych se Tě zeptal, jestli tyto básně vůbec tvořit smím
Děvčátko od Dunajské Stredy, Ty neznáš má tajná přání
Prosím řekni, že jsi skutečná, že nejsi pouhé zdání