Dneska se mi povedl akt koncentrovaného heroismu. Bude to příběh o tom, jak jsem překonal sám sebe. Budu Vám vyprávět o hrdinovi jednoho nedělního dopoledne.

Jak mnozí z Vás ví, každou neděli když jsem v Praze je grandma time, což jsme v době poměrně nedávné rozšířili na grandma epic meal time, aneb nakrm svoji babičku, protože už ji neslouží ruce jako dřív, a tak já byl dycky good guy na svoji rodinu, ono koho na tomhle krutým světě máte mít rád, než lidi, kterejch se jen tak nezbavíte, žejo. Takže ji dycky rozkrájím cokoliv donesou, a pak ji nakrmím, a ona je mi vždycky strašně vděčná, snaží se mi dát nějaké peníze, a já ji připomenu, že už mi dala byt, a že to zase nebudeme hrotit s tím donorstvím.

Babička mě dnes uvítala větou: Honzíku, co je za den? Je neděle babi. Honzíku, kolik je hodin? Je půl dvanácté babi. Aha? Poledne, nebo půlnoc? (Shovívavý úsměv) Blíží se poledne babi. Vidíš to světlo venku? Ach, tak to bude za chvíli doba oběda! Nakrmíš mě, viď? Samozřejmé, babi Ale vypadáš dneska nějaký zasmušilý? (Tohle mi začíná připadat jako nějaká její zlomyslnost – nejdřív se zeptá co je za den, a jestli je půlnoc nebo poledne, pak se na vás podívá, a vidí snad všechny vaše myšlenky – what sorcery is this?) Špatně jsem spal, babi.

Najednou vchází dvě pečovatelky a přinášejí dnešní pokrm. Srdce mi pokleslo.

Může mít člověk gastrofobii? Z talíře se na mě zlomyslně šklebila typická, klasická, pestilenčně zelená hrouda, kejda, beztvará, odporná, slizká hmota, kterou jsem živelně a elementárně nenáviděl už od útlého dětství, a když si nějaký můj spolužák neprozřetelně (a nepochopitelně) objednal tento zlopokrm a přinesl jej ke stolu, štítivě jsem si odsedával.

Ano. ŠPENÁT. Nejen, že vizuální stránka této arcipekelné kreace je podobně vábná jako Vendula Veselá v negližé, ale kurva, mě to i prostě smrdí takovým způsobem, že obsah mého žaludku se vehementně dožaduje relokace, tedy chce být kdekoliv jinde, jen ne eh…no v žaludku.

Snažil jsem se chabě babičku připravit na všechny eventuality. Bohužel je to žena z železa a oceli, takže všechny mé argumenty propustila mávnutím ruky, a já si vzpomenul, že jestli jí se někdy z něčeho zvedl žaludek, tak to bylo v době, kdy na silnici potkávala tanky s hákenkrojcem a naleštěný holínky náglovskejch paňáců, a teď tady má vnoučka, kterej je golden class prime time douchebag, a fňuká nad tím, že se opět tváří v tvář setkává se svojí gastronomickou Nemesis.

Řekl jsem si, že to dám. Že to porazím. Že jsem lepší člověk než mizerná plačka, který smrdí nějaká brčálově zelená kupička hnoje.

Začal jsem babičku krmit, a snažil se uhýbat pohledem před mým nepřítelem. Bylo to těžký, protože špenát se rozhodl, že se chce intimně seznámit s obsahem mého žaludku, a nic se nechystá jej zastavit, prostě hrozba, že fortifikuji babiččino jídlo něčím ze svojí eh…kuchyně… se zdála jako iminentní, zvláště když mě babička povzbuzovala, ať ji naberu ještě trochu tady toho špenátu.

Moje tvář dostala nejdříve barvu jako semafor, když je zelená, potom jako… no…jako ten špenát, a závěrem jsem nabral sytě zelenou barvu sovětského tanku T34.

Babiččinu bystrému pohledu neušla moje náhlá změna barvičky, a tak se benevolentně rozhodla mě více se špenátem netrápit, a spokojila se s knedlíky a masem.

Nakonec jsem to nehodil. Nechybělo málo. Vzpomenu si na to, a pořád nechybí málo. Člověk by se měl umět radovat i z malých vítězství.

Tohle bylo pro mně jedno z těch větších.