Čus čuníci,

Úmyslně jsem čekal s napsáním tohoto článku, aby mě nikdo nemohl trasovat ke konkrétní události či osobě. (Ač dva lidé vědí, o co jde, a pár dalších si to může z různých důvodů hravě domyslet) To však nebyl jediný důvod. Potřeboval jsem si to sám pro sebe nějak utřídit a definovat, a ačkoliv si myslím, že obstojně vládnu slovem a disponuji schopností použít zejména psanou formu k vysvětlení vlastních myšlenek a postojů, tohle bude pořád takový krok do tmy, jelikož je naprosto možné, že jev, který chci ozřejmit v tomhle článku, bude čtenářem zpochybňován jako něco, co se odehrává pouze v mojí hlavě a jednoduše to není skutečné. Tuto argumentaci akceptuji s dovětkem, že dotyčný takovou situaci jednoduše ještě nezažil, nakolik je to jev poměrně vzácný a zřídkavý. Nemohu se nicméně ubránit subjektivnímu dojmu, že na každého z vás někde čeká váš Coinflipper, a nebuďte pošetilí, pokud si myslíte, že existuje pouze jeden.

Ačkoliv nemám rád anglické názvy v českém článku, nenašel jsem exaktní ekvivalent slova, který bych mohl použít. Obraceči/Otáčeči mincí mi přišli kostrbatí a krkolomní, tak mi to protentokrát odpusťte. Navíc, než se dostanu k meritu věci, trochu to potrvá, to mi odpusťte taky. Nebo ne, to nechám na vás.

Článek se týká popsání bílého místa v mezilidských vztazích, aneb nikdy jsem neslyšel o tom nikoho mluvit, dokud jsem o tom nezačal mluvit já. Já vím, já vím, určitě teď někdo namítne „Ale ty máš s holkama stejné praktické zkušenosti jako s batikováním!“ Velká pravda! Oboje jsem si kdysi vyzkoušel a moc mi to nešlo, (teda, to batikování dopadlo líp) to mi však nebrání prezentovat svůj názor, nakolik tohle se vlastně ani netýká problematiky vztahů partnerských, naopak, mít takový vztah s typem člověka, který tu chci popsat (či někomu nově představit) není nic jiného, než naprostá, donebevolající pitomost.

Spousta z vás mě určitě slyšela říct následující tezi: Nejvyšší stupeň krásy je krása inspirativní. Někdo vás okouzlí natolik, že jste schopni díky tomu samotnému pocitu něco vytvořit. Napsat báseň, slova do písničky, namalovat obraz (to poslední se mě netýká, no to by dopadlo) Nechci říct, že ty nižší stupně stojí za pendrek, ale mně osobně by přišlo hrozně fádní žít s člověkem, který by mě k ničemu tvůrčímu neinspiroval. Vztah s inspirativním člověkem má stále velkou šanci na to, aby byl rovnocenný, a aby se řídil nějakými pravidly a kompromisy. Jinými slovy, bude mít smysl.

Jenže existuje ještě jeden stupeň, který je ale mimo jakoukoliv stupnici, mimo rozumové chápání, a mimo nastavená pravidla, která navíc pro tu chvíli instantně redefinuje. Zvláštní je, že je jednodušší vyjádřit to anglickým souslovím „captivating beauty“ což se dá přeložit jako úchvatný, okouzlující či podmanivý. Na tomhle sousloví mě baví úsměvné spojení s příbuzným slovem „captive“ což jako podstatné jméno znamená zajatec, nebo vězeň – ano, to jste vy.

Za přesnější český výraz bych zvolil „krása uhrančivá“ v doslovném významu toho slova. Chápu, že je to v podstatě nemožné racionálně obhájit, proto se o nic takového nebudu ani pokoušet. Mně samotnému trvalo dlouhou dobu, než jsem si byl schopen připustit, že takoví lidé prostě existují. Lidé co vás naprosto uhranou. Lidé, kteří disponují mag(net)ickou mocí směrem k vaší osobě. Mocí, o které nevědí, a o kterou velmi pravděpodobně ani nestáli.

Je totiž úplně jedno, do koho je kdo zamilovaný, nebo s kým žije, protože tohle nemá se zamilovaností ani láskou nic společného, tohle je koncentrovaný volatilní Molotovův koktejl emocí. Je to intensivní? Ano. Je to povrchní? Naprosto! Má smysl se s takovým člověkem snažit o bližší seznámení? Absolutně ne, pokud vědomě nechcete poníženě adorovat modlu na zlatém piedestalu.

Vnímal jsem to už dříve v minulosti, ale až ta poslední zkušenost mě donutila tento jev sám sobě vysvětlit a definovat. Vždy to byli lidé naprosto cizí, které jsem už pak nikdy znovu neviděl – servírka v restauraci, dívka v autobusu, či holka v davu na slavnostech svijanského piva, která „se na Tebe usmála a ty jsi pak dvě hodiny nemluvil“ jak mi nedávno s úsměvem připomenul Pavel. Frekvence je něco jako jeden takový člověk za dva až tři roky.

Tak, a teď proč Coinflippers. To, že vás ten člověk doslova zhypnotizuje a udělá to dokonce ještě tak, že on sám o tom ani neví, to je jen první část celý týhle srandy. Ta méně riziková. Představte si svoji racionální a emocionální část jako dvě strany téže mince. Mince je zpravidla původně nastavena na jednu stranu – tu racionální. (Ač jsem schopen připustit, že existují dokonce lidé, kteří obě dvě strany mají v rovnováze, ale k těm se neřadím)

No, a pasivním vlivem tohoto konkrétního člověka se vaše mince přetočí v rámci vteřin na druhou stranu. Stranu, kterou vlastně tolik neznáte, často s ní neumíte nakládat, nemáte ji moc prozkoumanou a někdy dokonce nevíte, co od ní čekat – tohle tedy vztahuji hlavně sám na sebe, nechci generalizovat. Dělat jakékoliv rozhodnutí pod vlivem silných emocí je stejná blbost, jako dělat jej pod vlivem alkoholu (který často figuruje jako přidružený parťák této taškařice, rozpustile amplifikující napáchané škody)

Jak by řekl Mr. Smith z mojí milované hry No One Lives Forever: „Reason tends to be far more reliable counselor.“ Legrační na tom je, že nikdy vlastně nevíte, co přesně se stane v tomhle intenzivním emocionálním gejzíru, vyvolaném přítomností někoho, koho velmi pravděpodobně vidíte ten večer naposled (nebo byste se minimálně měli postarat o to, aby tomu tak bylo) a co je ještě úsměvnější – ty konsekvence se nemusí vztahovat k tomu konkrétnímu jedinci, on je pouze toliko spouštěčem. Tedy například při minulé zkušenosti jsem dvě hodiny nemluvil, nyní jsem začal spojovat do vět zdánlivě nespojitelná slova, posílal to v průběhu večera lidem a psal jim, jak je mám rád, blbost, co? (Komu jsem nic neposlal, nezoufejte, taky vás mám rád, kromě těch, co rád nemám, nezoufejte ani vy, nezmění se to)

A ta slova? Vyložená extrakce pocitů z té konkrétní chvíle. Například krásné a strašlivé. Jak je možné spojit taková slova do jedné věty, aby zároveň platila obě? Jednoduše. Ač je krásné, že někdo, koho vidíte poprvé a naposled, ve vás dokáže vyvolat něco tak intensivního ač dočasného, je zároveň strašlivé, že to s vámi takhle cvičí, hází ode zdi ke zdi, naprosto zatemňuje střízlivý úsudek, mohl bych říct, že je to jako kdyby byl člověk na drogách, ale jelikož žádnou zkušenost s drogami jsem za dobu svého dospívání nenabyl, (pokud hrajete Magicy, nejsou peníze na drogy) nemohu použít tento příměr, pouze si představuji, že to takhle nějak třeba vypadá. Nebo další dvojice – Nečekané a předvídatelné. To už dává větší smysl, ne? Nikdy nemůžete čekat, kdy potkáte dalšího Coinflippera, ale vždy můžete předvídat, že se tak dřív nebo později stane, jelikož takoví lidé prostě jsou mezi námi, lidé, kteří naprosto vygumují vaše racio a milostivě vám ponechají na zasněné tváři přitroublý úsměv.

Pravděpodobně nemusím zdůrazňovat, že se k dotyčným lidem zásadně nepřibližuji a neoslovuji je, jelikož celý tenhle průšvih by se jen exponencionálně umocňoval, a toho zapotřebí není.

Dává tenhle článek smysl? Pro lidi, kteří tuto zkušenost nikdy neprodělali, stěží. Pro ty ostatní – a vím, že pár jich je, jelikož mi potvrdili, že se jim to taky čas od času stane – jsem se snažil to nějak uceleně definovat. Kdyby mi všichni (2) oslovení řekli, že je to blbost, nejspíš bych usoudil, že to takhle vnímám jen já, a tenhle článek by nikdy nevyšel, což by asi žádná katastrofa taky nebyla.

Jinak taková zajímavost na závěr: Tito lidé působí uhrančivým, magickým efektem pouze na konkrétního jedince, pro ostatní bývají zpravidla nezajímaví, tedy to nejsou tradiční nositelé takové té „univerzální krásy“ kdy se všichni kluci v místnosti shodnou „že tamhle ta baba je fakt kus“ Ono to totiž není ani tolik o té fyzické kráse jako o osobním kouzlu, charismatu, způsobu, jakým se usměje, a stovce dalších věcí, které vidíte pouze vy a ostatním to zůstává skryto.

Je to jen jiný způsob chemické reakce, než je zamilování, mnohem silnější, mnohem dočasnější, a slovy ještě více nepostihnutelný, ač jsem se snažil. Je to takové jednovečerní pomatení smyslů, chodící psychotropní látka, někdo, komu byste řekli ANO na jakoukoliv jeho otázku, a právě proto je apriori nutné zamezit, aby vám jakoukoliv položil.

Už jen čekám, až si tohle přečte Rojko a napíše mi, abych si našel babu a vytrtkal ju, že mě myšlenky na psaní takových blbostí přejdou, ale tak každý literát musí jít někdy s kůží na trh a přijmout odpovědnost za své články, tak nashledanou příště u něčeho méně zmateného!

Jo, a pokud někdo má podobnou zkušenost, napište mi to! Aspoň získám větší jistotu, že nejsem fakt ujetej! No, i když…