Vlastně jsem si nejdřív nemyslel, že celá tahle sbírka bude potřebovat nějaký prolog. Potom jsem si přečetl jednu báseň od Baudelaira, s velice podobnou stavbou rýmu a napadlo mě toto.
Prolog
Mám spousty veršů, jenž válely se ladem
Jako talíř mrzké kejdy na slunci tlející
Žel má neklidná duše často strádá hladem
Nabral jsem si tedy z něj vrchovatou lžíci
A nikdy mě žití nebavilo více
Napsal jsem příteli, zda-li by byl mým druhem
Svým pokrmem chci živit hejno ryb v rybníce
Bude tedy on prvním pokusným pstruhem?
Vyplivne to, nebo se snad chytí na udice?
A nikdy mě žití nebavilo více
Chtěl jsem psát o lásce. Vždyť jí je všude málo
Nechci lidi děsit, jako náhlý příchod Polednice
Ať smějí se jiná srdce, když i mé se kdysi smálo
Ať osvětlí jim nitra paprsek, jenž vnikne do temnice
A nikdy mě žití nebavilo více
Jenže láska se smutkem se často ráda snoubí
Jako tma a oheň na vrcholu svíce
Mám ukázat i jizvy, když ukázal jsem chlouby?
Tedy nejen krásou rozšiřuji cizí zřítelnice
A nikdy mě žití nebavilo více
Je to osobní? Ach, snad až přespříliš
Kolikrát chtěl jsem to zas schovat do truhlice
Na stejné kartě je mé srdce i můj kříž
Nic ze sebe jsem neuzamkl na petlice
A nikdy mě žití nebavilo více
Vybrat a seřadit to bylo maratonským během
Já dal na rady přítele, a pokuřoval z vodnice
Co ukážeme světu a co zapadá sněhem?
Zvolili jsme, když nikotin mi zvolna plnil plíce
A nikdy mě žití nebavilo více
Teď mám dvacet čtyři vojáků a ze sedla jim velím
Na kopci se tyčí, schováni jsou za houfnice
Budu všemi hrdly proklínán, či korunován jmelím?
Až dám povel k útoku zatroubením na polnice
Už nikdy mě žití nebude bavit více