Čus čuníci,

Poslední dobou se teda dějou věci, to vám povím. Rozhodl jsem se, že už jsem hnil dostatečně dlouho, a ač to bylo překrásné, tak bylo toho dost. Tuhle větu jste určitě nečekali. Nu, minimálně jste ji nečekali tak brzy, žejo. Tak se pokouším něco zrobit s touhle neutěšenou tělesnou konstitucí a součástí plánu jsou i různý dlouhý vycházky. Na tohle je nejlepší Tom, bo on to vymyslí, naplánuje, na farmářských trzích drapne pytel čerstvýho hrachu a výborný olivy od Řeka Zorby, pak to celý ujdeme bez bloudění, který by mě určitě neminulo, kdybych to zkoušel jako solitér, on vyfotí nějaký pěkný fotky, a finito.

Takhle jsme spolu zašli krásnou trasu z Kralup do Prahy, a jelikož se nám to oběma líbilo, rozhodli jsme se pro repetici v podobě trasy Radotín – Karlštejn, což byl trochu ústup z pozic v počtu nachozených kilometrů, nicméně Tom sliboval, že to bude prča, a na Tomovi mám rád, že nekecá.

Rozhodli jsme se přibrat do party našeho magicového souputníka Kamila a jeho kolegyni z práce Adélu, né že bychom si nevystačili ve dvou, ale tak když chtěli jít, proč jim v tom bránit, naopak jsme byli rádi, že také někdo jiný sdílí (pro mne nově nalezenou) vášeň k pěší turistice. Scházíme se na Hlavasu kolem jedenácté. Kamil nervózně stepuje před prodejnou kafe, jelikož líní otrapové v šarlatových stejnokrojích Costa Cofee si dávají na čas s přípravou jeho horkého nápoje a reálně hrozí naplnění černého scénáře, že bychom nemuseli stihnout vlak. Kamil se dokonce odhodlává k oběti ultimátního samaritánství – ponechat pomalým prožluklým pučmeloudům připravované presso, pak promptně přichvátnout při poctivém pokusu předhonit přijíždějící parostroj. Protínáme pomyslnou pásku perónu před parostrojem. Pašáci!  Pazgřivý parostroj popravdě pobral pětiminutovku prodlevy.

No dobře, už s tím končím. Prostě jsme to stihli i s tím Kamilovým kafem. Jaká slast, že při vlakové přepravě již nemusím mít na ksichtu tu nenáviděnou roušku, takže člověk si tu cestu i docela užije. Kamil komentuje průjezd Velkou Chuchlí, že kdysi chodil na dostihy a rovněž na ně vsázel, ale že si nevybíral koně podle toho, jaký na ně byl vypsán kurz, ale podle toho, jak se mu líbilo jméno koně. Takže zatímco ostatní klacíci vsází na koně s takovými jmény jako Summer Breeze, Dancing Wind, nebo Thunderous Midnight (všechna ta jména jsem si teď vymyslel, ale vsaďte boty, že nějaký lofas si takhle toho koně určitě pojmenoval) tak Kamil vsadil na koně s krásným českým jménem… Pepík.

Zaníceně fandil Pepíkovi a vypadalo to, že Pepík se statečně drží na čelních pozicích, než mu nějaký kolega sázkař soucitně sdělil, že Pepík není tím koněm, který má dečku v barvě a tvaru černožlutých trojúhelníků, ale je to ten s těmi černožlutými čtverci. Kamil prozřel a spatřil, jak se jeho favorit neslavně brodí v poli hluboko poražených. Pepík neoslnil a Kamil nevyhrál, ale minimálně historka z toho byla skvělá!

Vystupujeme v Radotíně, což je taková ospalá díra. Náš jediný úkol zde je nalézti červenou, po které doputujeme až na Karlštejn, kde jest cíl naší dnešní cesty. První úsek je hodně do kopce, ale myslím, že to všichni zvládáme s bravurou zkušených horalů. Oheň společné konverzace většinou udržuje Kamil s Tomem, já občas něco přihodím, a Adéla, která mně s Tomem vidí poprvé, takticky mlčí a poslouchá.

Občas drbeme jak babky na trhu, chvíli jedou kartičky, někdy se diskuze stočí i na nějaké vážnější téma, kdy unisono s Tomem jadrně pranýřujeme náboženství.

Tom: „My máme v práci kolegu, a ten má dvě dcery, který kdysi přihlásil do skauta. No, jenže skautskej vedoucí jim vymyl mozek, a z obou se staly jeptišky“

Papin: „Kdo?“

Kamil: „Ha! Papin to neví!

O chvíli později:

Tom: „V práci je člověk, který začínal jako ateista, prošel různé náboženství, a skončil jako evangelík

Papin: „Kterej?“

Kamil: „Ha! Papin neví ani tohle!“

O hodinu později:

Tom: „Pracuje u nás člověk, kterej občas přijde v skotský sukni.“

Papin: „Fakt? Toho jsem si nikdy nevšiml.“

Kamil: „Hele, pracuje ten Papin vůbec s Tebou?“

To už jsem měl potřebu ohradit se proti Kamilovu špičkování: Dcery jeptišky a evangelíka jednoduše nebudu vědět proto, že ti lidé to nemají napsáno na čele, ani se neflákají po chodbách a nevykřikují to na potkání, navrch Tom tam pracuje od deseti let, já poslední tři roky. No a přes svůj pultík vidím většinou lidi od pasu nahoru, nikoliv od pasu dolů, takže když se ogárek vytasí se sukní, je velice snadné, abych si toho nevšiml, tuplem proto, že po klucích nekoukám. Kamil uznal podstatu předložených argumentů, a více si mne nedobíral.Zhruba po dvou hodinách dostáváme hlad, a po cestě je slibně vypadající vesnice, kde majitelé těch debilních telefonů, kterými pohrdám, detekují přítomnost hospy. Rozhodneme se, že nebude od věci dát si třeba pivo a párek nebo polívku, anžto štreka na Karlštejn bude ještě dlouhá. Hospodu sice nalezneme, ale hned u vchodu se na nás výsměšně šklebí cedule oznamující, že dneska, zrovna dneska je celá knajpa zavřena, jelikož dělá catering pro okresní soutěž dobrovolných hasičů.

Účastnili jste se někdy takové soutěže ať už jako pasivní divák nebo aktivní participant? Jednociferné číslo oslích prdelí se sejde na půdě jedné z nich, a rozdají si to v různých hasičských dispiclínách, jak by řekl Rychlonožka. Staří dědkové se zalykají pýchou nad výkony reprezentantů vlastní vesnice, a naopak hlasitě bučí na členy soupeřících hasičských mančaftů. Pivo a kořala tečou proudem, na ohni se rožní sele, jeden z týmů nakonec afektovaně křepčí s pohárem, zatímco poražení promptně vyklízejí pole a slibují nemilosrdnou pomstu o rok později…to je prostě klasika! Když jsme ještě jezdili na chalupu do Skyšic, tak jsem byl účasten (jako divák, samozřejmě) této taškařice.

Byli jsme statisticky ta nejmenší vesnice, ale v tradiční konkurenci Řitonic, Domousnic, Ujkovic, Petkov, Rabakova, a dalších obcí, kde lišky dávaly dobrou noc a jejichž jména jsem za ty roky zapomenul, většinou k zlosti všech ostatních vítězíme. Bylo to tím, že tatík měl sportovního ducha a autoritu, a ostatní členy týmu ukáznil a namotivoval, zatímco polovina soupeřících ogarů se nachmelila už v půlce závodu a to se pak těžko vítězí.

Když jsme došli na fotbalový staďák (jak nám radila přemoudřelá cedulička) viděl jsem přesně ten výjev, který mne vracel o čtvrt století zpátky… vůně grilovaného masa, kibicující dědci od stolečku, rozcvičující se účastníci v líbivých stejnokrojích svojí vsi, tu a tam nějaký hulákající ožungr… jaký krásný návrat do minulosti, úplně jsem při tom omládl!

Víte, v čem je 90% úspěchu? Lidi, kteří pravidelně čtou moje články a znají mě, to vědí moc dobře, takže pro ty ostatní: Je to ve správném načasování! Zrovna když jsme přišli, tak začala soutěž mladých slečen, něco jako 16-20 let, a že často šlo o výstavní kusy! Posadil jsem se ke stolečku, srkal pivo, labužnicky přikusoval zakoupenou „chlapskou klobásu“ (ano, takto se to jmenovalo) a zálibně pozoroval závodící dorostenky v elasťácích a slušivých dresech reprezentované vsi. Tom si objednal krkovici z grilu, ale ogárek už všechny střelil jiným hladovým čuníkům, takže Tom si musel čtvrt hodinu počkat na novou, což vůbec nevadilo – alespoň bylo víc času na sledování zápolících děvčátek, až se mi pryč ani nechtělo.

Cesta příjemně ubíhala a před doražením k cíli cesty jsme se zastavili ještě na zříceníně hradu Karlík, což měl být hrad, který obývala čtvrtá manželka Karla IV., za kterou mylně označuji Elišku Přemyslovnu (což byla manželka jeho otce, Jana Lucemburského, pořád si pletu tuhle s Alžbětou Pomořanskou) ale nikdo to nerozporoval. Kamil utrousil, že Eliška asi nebyla v posteli žádná hitparáda, když dostala takovej mrňavej vejminek. Je pravdou, že ze základů, které byly patrné, se jednalo o sotva dvě místnosti. Jedna mohla sloužit jako „šmajchlkabinet“ jak to pojmenoval Kamil, a druhá třeba jako skladiště, kdo ví. Já to nazval „budget castle“ což se docela ujalo.

Když postavíš most, univerzitu, hrad, zvelebíš Prahu, a najednou potřebuješ někam ulejt ženu, jenže máš už čtvrtou a ty tři předchozí lezly fest do peněz, tak nechceš sypat takovou vatu do týhle bezedný díry… co s tím… nu, postavit Karlík se ukázalo jako elegantní řešení!

Adéla se osmělila, a zeptala se, co dělám za práci

„Dělám štrajchpudlíka tady u Toma ve firmě!“ odvětil jsem jí vesele.

„Děláš CO?!“

No jo no, nováčci mají prostě všeobecnej problém s mým žargonem, já to beru.

Do hodiny od opuštění Karlíku dorážíme na Karlštejn. Při porovnání těch dvou hradů glosuje Kamil kysele, že Karlík se s Karlíkem fakt moc nevytáhl. Hrad je hezkej, ale pro samý lidi není kam flusnout, je to tam jak na mizerným Václaváku. A stejně jako na Václaváku, ani zde nechybí naprosto otřesné, kýčovité stánky se suvenýry, které mají s Karlštejnem či dobou Karla IV. společného asi tolik, jako já s búrskou válkou. Kamil si fotí stojánek s parukami jako highlight celé cesty. Proč je tato věc součástí zdejších suvenýrů je hádanka, na kterou neznám odpověď, nicméně se zde nachází i dobře známé odporné ruské beranice s rudou hvězdou. Zlo komunismu evidentně nelze vykácet ani z politiky, ani z obchůdku s cetkami.Tom udělal nějaké fotky hradu, předtím zrobil nějaké fotky pole, tak třeba z toho někdo něco uvidí. On je velice schopný fotograf, ale zároveň extrémně přísný na své vlastní dílo. Je tedy zcela možné, že vyfotí čtyřicet snímků jednoho místa, ale nikdo nikdy neuvidí ani jeden, jelikož on sezná, že žádný nesplňuje ani tu nejnižší laťku kvality, kterou sám sobě nastavil, a všechny je zase vymaže. Kamil požádal „nějaké holky“ (jedna byla chlap s copem) aby nás vyfotily, ale protože Kamil nebyl s výsledkem „holek“ potěšen, poprosili jsme ještě starší paní.Následoval zlatý hřeb odpoledne – někde se svinsky dobře nažrat. Kamila naprosto zhypnotizovala cedule, co slibovala kuře s bramborovými plackami, a hned jsme tam museli. Musím říci, že se to ukázalo jako brilantní volba. Restaurace nabízela menu za 209 kč, a za tyhle prachy jste dostali vývar nebo salát, hlavní jídlo a zmrzlinu jako dezert. Adéla si dala pouze kofolu, ale my se toho nebáli. Já volil vývar (salátů bylo v poslední době až dost) kluci salát, a kuře s plackami jsem si s nimi teda nedal, nicméně přírodní plátek s opečeným brambasem byl taky výborná volba. Na zmrzliny moc nejsem, ale tahle byla dobrá. Obsluha příjemná, jídlo bylo rychle hotové, a cena rovněž sympatická – až tam půjdu příště, už vím, kde si dám oběd.

Jelikož čuníci byli vyplašení, že nestihneme vlak zpátky, tak zbytečně kvaltovali, což s plným žaludkem nebylo nějaké terno. Vlak jsme nicméně stihli na pohodu, Tom trochu zakufroval s jízdenkami, respektive ten portál pro koupi stál za vyližprdel a pořád házel nějaké chyby, tak koupil nakonec naprosto totožnou jízdenku, ale v jiný čas. Kyprá roba, co to přišla zkontrolovat, nejdřív natahovala moldánky, že tohle je teda problém, ale nakonec nám to uznala, takže to takový problém zase teda nebyl, žejo. Zapomněli jsme na olivy a hrášek, tak alespoň ty olivy se nám povedlo ztrestat, hrášek Tom určitě zvládne i sám.

Hele, povedlo se to fest! Škoda, že Tom odjíždí na dva tejdny na dovolenou, budu muset najít někoho jinýho, kdo mi to nalajnuje, anebo si to nedejbože vymyslet sám, a natáhnout do toho nějaké nešťastné duše, co mně spasí v momentě, kdy vyvře na povrch moje diletantství a absence debilfónu, kterej vám ukáže, kde jste a kam máte jít… s tím už se člověk ani ztratit nemůže, celej dobrodružnej prvek to zadupalo do prachu…Nu, každopádně, kdyby tu byl někdo, kdo by se chtěl přidat na tuto kratochvíli a jest uchvácen neotřesitelnou jistotou, že zrovna on by byl vítanou kontribucí do týmu, nechť mi napíše!