Babička se narodila do turbulentní doby. Jen o rok později oba nejvýznamnější evropští diktátoři konsolidovali svou moc, a pět dalších let stačilo k tomu, aby naleštěné holínky příslušníků Wehrmachtu velkopansky pošlapávaly naši krásnou zem. Zatímco já o této tragické době pouze se zájmem četl, babička ji žila.Dále to nebylo o nic lepší. Zemi uchvátili komunisté, a to už mělo pro babičku reálné následky: jelikož její tatínek měl statek a byl členem lidové strany, babička nemohla studovat vysněné gymnázium, ačkoliv prospěchově na to s přehledem měla. Kdysi mi vyprávěla, že jeden učitel, který ji měl rád, jí řekl pravdu: „Víte, my jsme chtěli, abyste na tu školu šla, jenže potom přijel nějaký vysoký komunistický funkcionář až z Prahy, aby Vám to zarazil.“

Dokážete si představit tu zášť? Z Prahy do Zásmuk (tam měla babička školu, bydlela v Maloticích) se tahá nějaký rudý papaláš jen proto, aby malý holce, kterou nikdy neviděl a nikdy s ní nemluvil, zničil její sen. To je náplň jeho dne a jeho života pravděpodobně taky.Babička to oplakala, ale stejně jako v mnoha budoucích případech, zatnula zuby a šla dál. Vystudovala místo toho „Akádu“ v Kolíně a začala pracovat jako bankovní úřednice – nejprve v Kolíně a potom v Praze, kde se setkala s mým dědečkem Karlem, za kterého se provdala. Tato fotka níže ze svatby je moje oblíbená – děda byl náruživý stolní tenista. Bohužel byl také náruživý kuřák, a umírá na rakovinu plic o dva roky později. Ve stejném roce navíc babička přichází o oba svoje rodiče a zůstává sama s dvouletou dcerou, mojí mámou.Spoustu lidí by takováto situace položila, ale babička to nevzdala. Opět zatnula zuby, a sama vychovala mámu ve svědomitého, pracovitého, milujícího, zodpovědného a inteligentního člověka, jakým zůstala do dnešních dnů.Když přicházím na svět já, babičku vnímám již od útlého dětství. Byla v mém životě všudypřítomná a projevovala o mne eminentní zájem. Když jsme ještě bydleli na Žižkově, často mě vyzvedávala ze školky či ze školy a pak se dlouho procházíme na Židovských pecích. Babička na to na sklonku života úsměvně vzpomínala, jak ji zastavovali kolemjdoucí a říkali, že si vykračuju jako malý lord!Rovněž rád vzpomínám na dědu Mirka, (na obrázku níže) druhého babiččina manžela, který byl velký elegán, kouřil dýmku, a byl ještě přísnější a zásadovější než babička, ale když člověk tyto věci akceptoval, dalo se s ním vyjít. Bohužel i Mirkovi se stala vášeň pro kouření osudnou, a když mi bylo asi deset let, babička pochovala svého druhého muže. Nedlouho poté však potkává Jiříka, svého spolužáka z kolínské Akády, který shodou náhod bydlel v nedalekých Malešicích, a spolu tvoří nerozlučnou dvojici další dvě dekády.

Babička byla i v důchodu velice akční ženou, takže se s ní daly dělat různé sporty, cyklistika, či dlouhé procházky. Stala se ideálním parťákem pro malé, energické dítě s encyklopedickou pamětí, které chce znát odpovědi na všechny otázky. Babička je znala.Když se stávám o něco starším, a začínám si domů vodit kamarády na hraní různých her, babička je přítomna i tam, připravuje pro nás svačiny, žehlí a pomáhá s úklidem, aby toho máma neměla tolik. Tatík to občas nesl nelibě, jelikož babička s oblibou věci přemisťovala a on pak nemohl něco najít, ale ve finále byla její pomoc vždy přínosem.

No a takto ji poznali mnozí moji kamarádi, když se otevřely dveře, ve kterých se impozantně tyčila babička, a oni způsobně zakuňkali svoje jméno a podali babičce ruku. Babička ruku pevně stiskla a také se představila: „Já jsem babička!“ Tím bylo řečeno vše.Po ukončení základky nastupuji na prosecké gymnázium, nacházím si nové záliby a kamarády a frekvence našich vzájemných setkávání je sice nižší, ale pořád se snažím babičku navštěvovat nejméně dvakrát do měsíce, jelikož jejím nabídkám na různé dobroty nedokáži odolat ani v „telecích letech“ kdy člověk upozaďuje důležitost vlastní rodiny na úkor dočasných kokotin. Samozřejmě, že se toho času s babičkou někdy rafneme, a jelikož jsme oba tvrdohlaví a pyšní, občas to pár dnů trvalo, než jeden přivedl druhého ke společnému stolu (zpravidla plného dobrot) za účelem vyřešení malicherného sváru. Většinou to teda byla ona, kdo z nás byl ten moudřejší, což takto vnímám celý život. Babička byla vzorem, ke kterému se šlo přiblížit, ale dostihnout ji nebo překonat bylo pro mne nemyslitelné.

Léta plynula, a babička byla stále velice čilou a vitální ženou, přestože v té době prodělala již různé operace kyčlí či kolenou a následné rehabilitace. S Jiříkem cestovali po zemích českých i zahraničních, jelikož babička měla mnoho zahraničních přátel, které s oblibou navštěvovala, nebo společně zvelebovali zahrádku, kterou měl Jiřík na půl cesty mezi jejich byty.Zlomový byl pro babičku rok 2013, kdy se jí zatočila hlava, a upadla tak nešikovně, že byla odkázána na invalidní vozík. Babička se ale nevzdala ani tehdy, naučila se být v mnoha věcech soběstačná, a dokud byla na vozíku, měl pro ni její život stále smysl – stále zde byla místa, která mohla navštívit, přátelé, za kterými mohla jet, a hlavně Jiřík, který ji byl trvalou oporou. Babička mi na konci roku 2015 předala svůj byt na Jarově a dobrovolně se odebrala na Novovysočanskou do LDN, kam to mám z domu dvacet minut pěšky.

O rok později jí důsledkem plánované operace atrofovalo svalstvo a už nemohla využít ani vozík. Pro babičku, která vedla celou dobu aktivní, naplněný život, začala bezútěšná léta nekonečného ležení na posteli vysočanské LDN, kdy jedinou radost pro ni představovaly pravidelné návštěvy rodinné přítelkyně Karolínky, moje, máminy, a čas od času se zastavil nějaký bývalý spolužák, kamarád, nebo kolega z práce. Na nějakou dobu se do dalšího bytu v této instituci přesouvá i Jiřík, ale časem se stěhuje do jiného ústavu.

Jelikož bývám od roku 2016 u babičky na návštěvě pravidelně dvakrát týdně a pochopitelně tato setkání čas od času vygenerují nějakou vtipnou historku hodnou zvěčnění, tedy se babička na stará kolena stává mojí múzou a na těchto stránkách je jí věnována celá samostatná sekce.

Babička si nicméně i skrze chátrající tělesnou schránku zachovala svoji bystrost, nestrojenou zdvořilost, živý zájem o veškeré dění, místy pronesla nějakou uštěpačnou glosu či nás podarovala životním moudrem. Za každou návštěvu byla velice vděčná, každému způsobně poděkovala, ale rovněž dokázala taktně a jasně vyjádřit, kdy už by se měl návštěvník odporoučet.

A takhle babičku poznali další moji přátelé, kterým bych na tomto místě chtěl velmi poděkovat za každou návštěvu, kterou se mnou u babičky absolvovali. Jedná se o Pavla, kterého inteligentní konverzace s babičkou vždy obohacovaly, a troufnu si tvrdit, že sympatie byly vzájemné. Pavel obdivoval na babičce zejména její rozhled, květnatý, místy archaický jazyk a možnost s ní rovnocenně diskutovat na spoustu různých témat. Pavel byl navíc babičkou rychle umístěn na zlatý piedestal jako vzor, ke kterému bych se měl chtít přibližovat.Můj dlouholetý kamarád a spolužák z gymnázia Tomáš za ní také rád čas od času docházel. Tom začal mít trochu horkou půdu pod nohama poté, co se v roce 2017 stáváme kolegy. Musel s rozpačitými úsměvy odrážet babiččiny neohrožené verbální direkty „Kdy bude Honzík povýšen“ popřípadě „Kdy on, Tomáš, vybere mezi kolegyněmi nějaké vhodné děvčátko k Honzíkovi do páru“ které babička pronášela s urputnou repeticí při každé jeho návštěvě. Ani tak se ale nezalekl, a když jsme v pátek měli nějaký společný program, často a rád si se mnou předtím střihl jedno dostaveníčko u babičky, která ho vždy uctivě oslovovala „pane Tomáši.“

Rojko a Kika jsou moji letití přátelé z Bratislavy a i je si babička velice oblíbila, přestože k těmto setkáním docházelo v posledních letech jejího života, a babička pamětí již nevládla tak sebejistě jako předtím, tedy se museli pokaždé znovu představit, sdělit, kde pracují, a že jsou z Bratislavy. Babička se sice za pět minut na nějakou z těch věcí zeptala znovu, ale nikoho to z míry nevyvedlo. Vždy se na ni těšili, a ačkoliv jejich pražský program byl díky precizní organizaci Kiky zpravidla pořádně našlapaný, pokaždé se v něm našel čas na návštěvu babičky, která byla kruciální součástí jejich návštěv hlavního města.Babička se nikdy nevzdala funkce ústřední organizátorky kampaně za „hodné děvčátko“ pro nejmilejšího (ač jediného) vnuka, kterého chtěla ujařmit do svazku partnerského s kýženou budoucí vidinou vytouženého pravnoučátka. Mladším pečovatelkám a sestrám čile distribuovala mojí vydanou sbírku básní, jestli se nechytnou na romantické verše a nezahoří touhou k jejich původci, bohorovně ignorujíc fakt, že tato čarokrásná doba pomalu odkvétala již v době, kdy ona byla v mém věku.

Starší personál taktéž nebyl vynechán z této křížové výpravy za nalezením vhodného protějšku pro vnuka – solitéra. Babička je konstantně bombardovala otázkami, zdali náhodou tyto dobré ženy nemají dcery ve věku na vdávání.

Jednou přivádím k babičce svojí dlouholetou blízkou kamarádku Natálku, nádhernou blonďatou bohyni, která si s babičkou rovněž skvěle poklábosila. Naprosto očekávám, že babička ihned vyvine maximální úsilí, aby se Natce snažila prodat volného vnuka. K mému údivu však o tomto nepadne ani slovo. Když přicházím příště, a babička opět hořekuje v přítomnosti sestry, že „ten Honzík je pořád sám a je to taková škoda“ sestra podbízivě zmíní minulou návštěvu Natálky se slovy: „A co ta slečna, co tu za Vámi byla minule?“ Babička jí věnuje nechápavý pohled, potom přezíravě mávne rukou a odfrkne: „Ale prosím Vás, to byla přece úplně jiná liga!“ Kvituji s povděkem, že babička si i ke stáru zachovala střízlivou soudnost.

Přestože byla babička upoutána na lůžko a kromě televize a rádia neměla jiného zájmu (ze čtení ji bohužel rychle rozbolely oči) o to více napřela své síly do komentování a organizace mého a máminého života. Určitě se párkrát za rok stalo, že se s babičkou dostáváme do nějakého názorového střetu. Někdy byla prchlivá, jindy příliš teatrální (což zejména mámu popouzelo, já byl na tato divadelní představení indolentní) a babička, když zjistila, že s těmito vlastnostmi nepochodí, a ani její občasná trucovitost není pro nikoho přínosem, se časem zase uvedla do své optimističtější polohy.

S dozorem nad mým životem to ale nevzdala, a jelikož věděla, že máma by se jejím spiklencem v tomto plánu nikdy nestala, chtěla rozjet paradesantní operaci skrze dobráckou Karolínu: „Na, tady máš náhradní klíče od bytu a běž se podívat, jak tam má uklizeno! A VYFOŤ MI TO!“ Karolína tuto špionážní misi zcela rezolutně odmítla. Ještě, že tak.

Poslední rok byl pro babičku vyložené martýrium. Různé změny medikací vedly i ke změnám jejího stavu, někdy byla nepřítomná, otupělá, stále více zapomínala. Pravnoučátko sice chtěla pořád, ale do jejího života se začalo jedno přání hlásit mnohem výrazněji: Přála si odejít. Už jí to tady stačilo. Nic nikomu nevyčítala, ničeho nelitovala, ale dle jejích vlastních slov: „Já si svoje odžila, byl to hezký život, ale nevím, proč mě tu pánbůh pořád drží, už to tady pro mě není…“ Tohle bylo její skutečné poslední přání.

Naposledy se s babičkou setkávám ve středu 12.2 tohoto roku. Dokonce to popletu a ani tam ten den chodit nemám, ale prozřetelnost rozhodne jinak. Když vstupuji k ní do pokoje, babička je vzhůru, ale nezdá se, že registruje přítomnost dalšího člověka. Dívá se nepřítomným pohledem někam nad sebe, a když se jí snažím zkusmo přimět k elementární konverzaci, zadrmolí v odpověď shluk slabik. Tak spolu strávíme půlhodinku v zamyšleném mlčení a takto končí naše poslední setkání.

Zatímco někteří jiní lidé jsou odsouzeni prožít v tomto konečném stádiu lidské existence třeba další dvě léta, babička si splnila své poslední přání po dvou dnech, 14.2 2020. Pravděpodobně si řekla mé milované Nezvalovské „Bylo to překrásné a bylo toho dost.“ a opustila tento svět, ale nikoliv naše myšlenky, naše vzpomínky, naše každodenní bytí, ve kterém je stále přítomna, díky odkazu, který po sobě zanechala. Často se mi stává, když přemýšlím o složitějším problému, že se sám sebe zeptám: „A jak by to nejspíš udělala babička?“

Když se od mámy dozvídám o babiččině odchodu, nacházím se toho času v Bratislavě u Rojka a Kiky. Na tomto místě jim chci podruhé v tomto článku poděkovat, protože nebýt jich, celou tuto situaci bych prožíval ještě mnohem hůře. Kika mne neustále bavila humornými historkami ze života, a Rojko promptně povolal své sestřenice a bratrance na společné hraní Magiců, tedy nemám dostatek času na konfrontaci s tou strašlivou skutečností, že se s babičkou, která mne aktivně provázela celý život, již neshledám. Když se na to podívám s odstupem času, babička si to mistrně naplánovala. Následná pandemie, která přišla jen pár týdnů po jejím odchodu, by ji ostrakizovala v samotě jednoho pokoje bez možnosti návštěv. Nemyslím si, že by vzniklou situaci již dokázala plně chápat, a vzniklé konsekvence by pro ni, a pro zbytek rodiny taktéž, byly nanejvýš trýznivé.Po návratu do Prahy bych chtěl poděkovat svým přátelům, kteří se mnou bezprostředně poté trávili čas, zejména Pavlovi, Proxymu, Pijerovi a Mari. Poslední rozloučení s babičkou bylo smutné, ale důstojné. Pod precizní taktovkou máminy organizace vše proběhlo bez komplikací. Jelikož se babička dožila požehnaného věku, spousta jejích celoživotních přátel byla již po smrti, ale velká část těch, kteří doposud žili, jí přišla vzdát hold, přestože se sami pohybovali o berlích. Babičin dlouholetý přítel a poslední partner Jiříček zesnul půlrok před babičkou, což se máma dozvídá až tehdy, kdy jej chce pozvat na obřad. Jeho rodina s námi tuto informaci nesdílela.

Nejen, že se obřadu zúčastnili její přátelé z dob dávno minulých, ale dorazili také ti, kteří ji poprvé poznali jako stařenku upoutanou na lůžko a už zde o nich byla řeč. Pavel, Tom, a Rojko s Kikou. Všichni ti, kdo mne pravidelně doprovázeli na mých cestách za babičkou, přišli nyní doprovodit babičku na její cestě poslední. Tento ušlechtilý skutek, který jste pro ni a pro naši rodinu udělali, nikdy nebude zapomenut.

Máma mi nabídla privilegium smutečního řečníka, a ač si to dlouho vyčítám, nedalo se svítit, necítím se na to tehdy, a ani týdny a měsíce následující na tom nic nezměnily.

Její odchod a následná pandemie koronaviru mne natolik osobnostně i literárně paralyzovaly, že přestávám psát o čemkoliv a vím, že pokud jednou zase začnu, tohle bude první věc, která musí býti vytvořena, a dokud vytvořena nebude, nový začátek nenastane. Až teprve nyní dokáži literárně reflektovat její odchod a sdělit to, co sdělit chci, způsobem, který si volím. Tohle je důvod, proč se na těchto stránkách vyjma jedné krátké říkačky neobjevilo dlouhé měsíce naprosto nic.

Jaly mne obavy, že následná smuteční hostina se odbude v tichém, zádumčivém a truchlivém mlčení, ale nic by nemohlo být více vzdáleno pravdě. Stařečkové a stařenky se vytasili se spoustou fotek babičky skrz naskrz jejím bohatým a pestrým životem, vyprávěly se historky, pronášely přípitky, Kika bavila strejdu Ludvíka a pratetu Alenku, ale největší hvězdou byla babiččina nejlepší kamarádka Hana (na obrázku níže vlevo) Hana chtěla dokázat, že není držitelkou tohoto prestižního titulu pro nic za nic, zvedla padlý prapor a sama sebe pasovala do babiččiny oblíbené role agilní agitátorky na kolbišti chybějícího partnerského vztahu pro osamělého vnuka.

Nejdřív se jala mne spárovat s okouzlující Kikou, která již bavila polovinu osazenstva, a když zaraženě zjistila, že Rojko je její manžel, upustila od tohoto bláznovství a vybrala si novou oběť v podobě sličné servírky, která nás obsluhovala. Babička by to milovala!Dnes, v den, kdy vychází tento článek, bys oslavila 87. narozeniny, první narozeniny, které s Tebou babi bohužel oslavit nemůžeme. Na druhou stranu, narozeniny jsou něco, co se týká pouze tohoto světa, nikoliv lidí, kteří se stali nesmrtelnými díky skutkům a vzpomínkám, které jsou otištěny, žijí a dále žít budou ve všech lidech, kterým jsi byla mámou, babičkou, dobrou přítelkyní, sousedkou, kolegyní v práci, parťačkou na dovolené nebo třeba i respektovanou, distingovanou dámou na podzimku svého života – takovou Tě poznali například někteří moji přátelé. Tak tomu třeba říkejme první nesmrtelniny. To slovo právě vzniklo v mojí hlavě. Určitě bys vymyslela lepší, ale musíme si vystačit s tímto.

Tady by článek mohl končit, ale já se zavázal, že až jednou budu schopen tento napsat, že musí obsahovat naprosto vše, co mám na srdci. Nic nesmí být vynecháno a takto by byl nekompletní (a Ty i já jsme takové věci nesnášeli) protože to nejdůležitější stále nebylo řečeno.

Poslední ale zároveň nejdůležitější věc, která zde chybí, je poděkovat. Ano, poděkovat za všechno, co jsi pro mne udělala, kým jsi pro mne byla, co jsme společně zažili, poznali, viděli. Za něco z toho jsem byl schopen Ti poděkovat ještě za Tvého života, za další věci však nikoliv, protože až s odstupem času a s trvalým odchodem drahého člověka lze některé události správně vyhodnotit, přiznat si je a adekvátně zareagovat, tak tedy…

 

Milovaná babičko,

 

Děkuji za Tvoji moudrost.

Denně přemýšlím nad věcmi, které jsi mi stihla v nejlepší víře předat. Zvláště nyní přemýšlím nad těmi, které v minulosti lehkomyslně propouštím mávnutím ruky. Jednou jsi mi řekla, že potřebuji v životě partnerskou lásku, a pokud se tomu budu bránit, či to budu ignorovat, na tom faktu se nic nezmění. Poslední dobou si uvědomuji, že se mi podařilo tímto historicky zničit či alespoň poškodit několik z toho mála blízkých vztahů, které s některými ženami mám, že si do nich velmi pravděpodobně projektuji tyto nenaplněné touhy a tím tyto vztahy systematicky likviduji. Nechť je toto uvědomění prvním krokem k nápravě.

Po Tvém odchodu, a konečném uchopení faktu, že se mi nevrátíš, začínám postupně opravovat některé své vztahy, které byly nějakým způsobem narušené. Blízké lidi, ke kterým se zachovám příliš přísně a nesmlouvavě a vyseknu je kvůli jediné chybě. Další se neozývali, a já se urazil a více to s nimi nezkoušel. Snažím se pracovat na těchto věcech, analyzovat je, vyhodnocovat, jestli skutečně moje reakce byla adekvátní situaci, snažím se opravovat poničené vztahy, protože u spousty lidí nechci, abych je už nikdy neviděl. Když člověk nevyhnutelně ztratí jednoho blízkého člověka, uvědomí si, že nechce zbytečně ztrácet další, zvláště pokud se tomu v jejich případě vyhnout lze. Do života se mi za poslední dva měsíce vrátilo hned několik lidí. Bylo to správné rozhodnutí.

A nyní věc, která Tě zajímá nejvíc…

Víš, skutečně jsem věřil tomu, že když celý život prožiji sám a ve finále se vpiji do koberce, jak s oblibou říkávám, že to bude vlastně super. Názorově ukotven myšlenkou, že když se nebudu podílet na vzniku jakéhokoliv potomka (znáš přeci můj vztah k dětem) a dobrovolně vypadnu z tohoto koloběhu života, že tím všem ukážu. Že všechny převezu. Že vyhraju. Jenže vyhrála jsi Ty, babi. Vyhrála jsi už jen tím, že já to za výhru více nepovažuji. Nesporně to dál považuji za eventualitu, která se mi samozřejmě stále může přihodit – stačí, abych nedělal nic.

Děkuji za Tvoji lásku.

Milovala jsi mne, i když jsem nedovalil vzpomínané pravnoučátko. Neudělal řidičák. Nevystudoval vejšku. Nepřišel oholený. Hádal se, nebo Ti s něčím odsekl. Milovala jsi mne se všemi mými chybami a vrtochy, bezpodmínečně. Nemusím si představovat ideál lásky jednoho člověka k druhému. Znám takový, mám takový díky Tobě a díky ostatním členům naší rodiny.

Děkuji za Tvoji štědrost.

Zatímco je spousta mých vrstevníků chycena v osidlech drakonických hypoték nebo nucena každý měsíc platit horentní sumy nenažraným pronajimatelům, Ty ses již před lety rozhodla, že tohle nebude můj osud a přepsala na mne svůj pražský byt. Tím jsi mne doživotně zbavila všech těchto problémů a to nebylo zdaleka všechno.

Poté co se nechávám i napodruhé vylejt z Fakulty Hledající Smysl (neboli z Fakulty neurčitě mlhavých studií, jak tomu s oblibou přezdívám) zafinancovala jsi první semestr Metropolitní univerzity. Dopadám opět neslavně, s absencí motivace a disciplíny pro mne prostě tohle nebylo, což jsme nakonec pochopili oba. Ani tak ses nehněvala. Beru si z toho poučení, přestávám parazitovat, a jdu raději makat. No, a dobře dělám.

 Děkuji za Tvoji zásadovost.

Někdy svazující, jindy nepochopitelné pro malého kluka, ale vždy velice přítomné. Takové byly zásady, kterými ses řídila celý život a které ses snažila vštípit i do členů své nejbližší rodiny. „To je jedno“ byla věta, která Tě nejvíce popouzela. „Jedno je jen kolečko u trakaře!“ říkávala jsi. Nic nebylo jedno. Nemohlo být. Lžičky byly srovnány podle velikosti. Hrnky musely být všechny natočeny ve stejném úhlu uchem mírně doprava. Nedělní oběd se podával s úderem poledne, a kdo přijde pozdě, nechť je zatracen na věčnost, nebo alespoň do příštího nedělního oběda, kdy se může vykoupit včasným příchodem a napravit tuto arci křivdu.Za všechny ty roky docházení na nedělní obědy si vzpomínám, že jednou jedinkrát se mi to s včasným příchodem fakt nepovedlo. Vím přesně, kdy to bylo. Byl třeťák na gymplu a u nás byla LAN Party, hráli jsme s klukama Call of Duty a snažili se sejmout Adama, co kempil se snajperkou ve křoví. Opožďuji se tenkrát asi o půl hodiny. Nicméně scéna, která následovala, měla za následek, že toto mé první zásadní zpoždění bylo i zpožděním posledním.

Když mi bylo asi čtrnáct, dala jsi mi takový seznam. Byl to seznam pravidel, kterými by se měl řídit každý mladý muž. Tys mne za takového považovala, já sebe ještě dlouho ne, zůstávám dítětem poměrně dlouho. Nepamatuji si zdaleka všechna ta pravidla, ale jednu věc si pamatuji naprosto přesně. List končil následující větou: „Toto buď od nynějška Tvůj řád. Cti jej, a on Tě bude podepírat jako skála.“ Tenkrát tomu nerozumím. Jak mohou slova na papíře někoho podepírat?

Trvalo mi ještě několik let, než si uvědomuji, že nikdy nešlo o slova na papíře, ale o slova v hlavě. Každý si tam může dát slova, jaká chce, ale když to udělá a bude se jimi řídit, bude ho to skutečně podepírat jako skála.

Když si promítnu to spojení „slova v hlavě“ hned se mi vybaví pověst o pražském golemu rabbiho Löwa z doby Rudolfa II, nebo v Prattchettově díle „Nohy z jílu“ golemové se řídili těmi slovy do puntíku, jakkoliv nesmyslné to bylo pro okolí, a některé věci pro ně byly naprosto zapovězeny…

Tak si postupně vytvářím takový seznam pravidel a zásad, kterými se subsekventně řídím. Podobně jako jsme dříve naráželi my dva, občas takto stejně narážím na občasná nepochopení ostatních, zvláště u věcí, které hraničí s dogmatem, tedy je nedokáži okolí racionálně vysvětlit, ale prostě musí akceptovat, že je to součástí jakéhosi vnitřního etického kodexu a tedy i mojí osobnosti a takovou věc nemůže změnit ani ovlivnit zásah zvenčí.

Děkuji za Tvoji trpělivost.

Která byla, co si budeme povídat, nezměrná. Když se mi zajídalo vstávání. Odmítám pít kakajíčko, protože mi nechutnal ten nápoj a nenávidím to slovo. Obzvlášť, když tam byl škraloup, to už bylo absolutní nou-nou! Nechci jíst obecně a zeleninu zejména. Hystericky brojím proti oblékání punčocháčů, protože ve školce říkali, že je nosí buzeranti. Tenkrát nevím, kdo jsou buzeranti, ale odhaduji, že mezi ně patřit nechci. Měla jsi svaté právo na to, řezat mne mnohem více, než jsi činila. A pokud se občas stalo, že jsi trpělivá být přestala, mohl bych v tu chvíli říci…

Děkuji za Tvoji vytrvalost.

Pokud totiž mezi námi vypukl nějaký spor, a ze mne se stal zarputilý, umíněný a sveřepý paličák, dobře jsi věděla, že tuhle hru můžou hrát dva. Rovněž jsi dobře věděla, že v této hře jsi, a po mnoho dalších let i budeš, lepší než já. Nakonec stejně musím vstát. Prokletému kakajíčku rovněž neuteču, a pokud v něm plave nanejvýš repulsivní škraloup, dočkám se alespoň ultimátní milosti v tom, že mi ho vyndáš. Musím všechno sežrat včetně té mizerné zeleniny, a je úplně jedno, že si ji trochu přisolím slzami vzdoru. Vlastně jí po letech docela přicházím na chuť. Teda kromě věcí jako houby, artyčoky, baklažán, cuketa apod. to zcela neochvějně stále patří do gastronomického Tartaru se zlatě orámovanou kartičkou doživotního člena. Jo a do školky samozřejmě nakráčím v punčocháčích jako superbuzna, ale nikdo se mi nesmál, protože ostatní nešťastníci je měli taky. Jó, taková byla tenkrát móda.Trvá to spoustu dalších let, než začínám slavit svá Pyrrhova vítězství v tomto souboji myslí, z nichž se žádná nehnula ani o píď. Ale to už jsi byla upoutaná na lůžko a prostě ses smířila s tím, že některé věci v mém životě jednoduše neovlivníš. Zcela netypicky pro Tebe jsi nakonec nad celým problémem mávla rukou a jednoduše mne nechala vyhrát. Jenže… kdo by měl radost z takového vítězství?

Děkuji za Tvoji odvahu.

Vždycky jsi říkala, co si myslíš, a bylo úplně jedno, jestli se to týkalo mých experimentů s melírem v dospívání, nebo celonárodní rešerší rudých normalizačních aparátčíků o půlstoletí dříve, jestli si taky jako myslíš, že ta vojenská bratrská pomoc v osmašedesátém byla super nápad. Nemyslela sis to, a taky jim to upřímně řekla, vědoma si následků, které jejich malost a uražená hrdost vyvolá. Nikdy jsi neřekla, že bys litovala toho, že jsi jim sdělila Tvůj upřímný názor. Komukoliv kdykoliv jsi řekla svůj upřímný názor, i kdyby to stokrát nebylo to, co chtěl dotyčný slyšet. A k tomu člověk prostě potřebuje odvahu. Odvahu, která Tobě nikdy nescházela.

Děkuji za Tvoji důvěru.

To byla ta super věc, víš? Spousta lidí tímto neoplývá. Mohl jsem Ti cokoliv říct s vědomím, že to zůstane mezi námi. To fungovalo i obráceně. Oba jsme si byli vědomi, kolik zla dokáže napáchat „tichá pošta“ v mezilidském kontaktu. Jasně, občas sis vystřelila z nějakého nepříliš povedeného aspektu v mém životě před mými kamarády, ale to již tenkrát beru jako takový folklór, takže jsme se nad tím, že Pavel má hezkou bundu a já ne, Pavel má holku a já ne, a Pavel je hladce oholen (a já… no co myslíte… zase nic) nakonec všichni zasmáli. Patřilo to k těm návštěvám.

Děkuji za Tvou gastronomickou virtuozitu.

V dětství musím všude chodit s rodiči, to dá rozum. V období gymnázia se však stávám pánem svého času a je jen na mém uvážení, jak s ním naložím. Nebudu lhát, často mi hraní her s kamarády na kompu přišlo jako vábnější varianta trávení nedělního odpoledne než návštěva babičky, jenže Ty jsi věděla jak na mne. Odjakživa trpím na mlsnou hubu, a tak stačilo jen napsat „udělám lívance, palačinky, kotletku se sýrem, bramboráky, španělské ptáčky, nebo nějaké jiné z celebrovaných melšpajzů, kterými jsi byla proslulá, a měla jsi mě v hrsti.

Máma nedávno vzpomínala na Tvoje hranolky, které jsi dělala za použití nějakého speciálního náčiní, pravděpodobně dovezeného z tehdejšího západního Německa. Já takové hranolky nezažil, ale ty, co si pamatuji, byly rovněž dokonalé. Doteď nechápu, jak se Ti povedlo k nim udělat takový sos, to neuměl nikdo jiný. A ty sváteční kachny v obýváku s hogo fogo prostíráním! Víš, že když chci udělat dojem na nějaké děvčátko, které si tam pozvu, tak se s tím prostíráním vytasím? No, je to tak jednou za dva roky, ale stejně! No, a s Tvojí kulinářskou bravurou se letmo pojí i další bod, za který Ti chci poděkovat…

Děkuji za Tvou prozřetelnost.

Jelikož jsi věděla, že jednou přijde den, kdy už nebudeš schopna uvařit tyhle dobroty, a zároveň Ti nejspíše přišlo líto, že by to už nikdo nikdy nikomu neuvařil, napsala jsi vlastní kuchařku receptů a tu předala mámě. Jelikož máma je rovněž velice schopná kuchařka, byl to určitě krok správným směrem. Mne to taky baví, ale jak není pro koho, tak se dycky nějak odbudu. Tahle Tvoje prozřetelnost se ale zřetelně zrcadlí v dalších věcech.

Časem zjišťuji, že sis skutečně nepřála, aby se budoucí Honzík potýkal s praktickými problémy chodu domácnosti, jelikož si oba uvědomujeme, že už ten současný Honzík má s těmito lapáliemi kruciální problém, a šance na pozitivní zlepšení je mizivá. Nalézám tedy po bytě uložené náhradní žárovky, náhradní pojistky, zásoby pracího prášku, čisticích prostředků, houbiček na nádobí či mýdel. Tvoje schopnost vidět tři (k)roky dopředu byla obdivuhodná a nejednou mi zachránila moji diletantskou prdel.

Děkuji za Tvůj čas.

S rostoucím věkem si tohle stále více uvědomuji. Čas je nejvzácnější komodita, kterou disponujeme a můžeme si naprosto svobodně vybrat, do koho jej investujeme. Tento společně strávený čas generuje zážitky, a ty se pak přelévají ve vzpomínky. Ty ses rozhodla se mnou strávit spoustu času, a přestože již žádný další nepřidáme, budu Ti navždy vděčný za zážitky a vzpomínky, které jsme společně získali. Jak jsme byli spolu v Itálii, a proháním Tě v líném tenisu.Jak sis v hotelu v Medlově spletla patro a neodbytně bušila na zamčené dveře mladých milenců s vyčítavým jekotem „Mirkuuu! Vy jste se tam zamkli!!!“ Rozvášněné duo si střihlo tzv. coitus interruptus rozhodně dříve, než bylo potřeba. Jak jsme byli několikrát společně na Tisu. Na Seči. V Čerčanech. Ve Vraném. Ze všech těchto akcí mám spoustu vzpomínek, a všechny ty vzpomínky vznikly z jednoduché premisy: Ty jsi se mnou chtěla trávit čas.

Děkuji za Tvoji inspiraci.

Jasně, holky, které se staly oběťmi mého temporárního citového vzplanutí, dostaly většinou svoje vlastní básnické sbírky. Některá má povídku, ale kdo tady má celou vlastní sekci, he? Kdo to v soutěži „největší literární inspirace“ všem nandal s nedostižným počtem sedmnácti povídek a několika básněmi? Kdo všechny zadupal do prachu rozdílem třídy? Je to tak babi. Jsi mojí největší literární inspirací. O těch ostatních ani moc nemluvím, není proč, ale Ty jsi v kruhu mých přátel často zmiňována v různých souvislostech. A takto se člověk stává nesmrtelným. Psát o Tobě nebyla povinnost. Byla to čest. Byla to výsada. Bylo to privilegium.Přemýšlím, jak dál naložit s touto sekcí. Zbyla po Tobě spousta dopisů, které jsi psala mámě na tábory na psacím stroji a pak všechny svědomitě archivovala. Je v nich naprosto patrná Tvoje osobnost a čte se to moc hezky. Byla by škoda se o ně nepodělit, ale tohle je rozhodnutí, které nemohu učinit sám.

A v neposlední řadě…

Děkuji Ti za to, že jsi mi vždycky ukazovala cestu

Jak být lepším člověkem.

 

Já se snažím babi.

 

Drž mi tam nahoře palce, prosím.

 

Tvůj nejmilejší vnuk,

 

Honza