Papinova závěť. Turisté na smrt. Práva řecká taverna. Koza vypadá moudrost.

Dnes byl den ve znamení jízdy autem po ostrově. Jelikož Hanka nám dala kvinde, nakonec jsme zbyli ve třech. Máma mě ubezpečila, že Jana je výborná řidička. Takže jsme v půjčeném autě první čtyři minuty zjišťovali, jak pohnout s řadicí pákou. Ještě že jsem takový auto diletant, že mě se nikdo neptal, a následně ani nekritizoval za to, že nevím odpověď.

Když se Janě náhodně podařilo páku rozpohybovat, další čtyři minuty se zjišťovalo, jak se toto půjčené řecké auto rozjíždí. Konfrontován s realitou píší Pavlovi sms, co má dělat v případě mého úmrtí, co mu připadne, a jaké je mé poslední přání.

Nakonec se auto rozjíždí, a my navštěvujeme naší první destinací: řecký kostelík, kde zrovna začíná bohoslužba, takže se tam nahrne armáda starých řeků, půlka z nich má v ruce svíčku, poslušně přispívají do místní kasičky, a spousta z nich líbá místní ikony a obrazy, a pak se křižuje. A pak se křižuje ještě třikrát. K čemu to je, věru netuším, ale oni jsou prostě takhle zvyklí.

Co bylo velice fascinující, byly opět malby. Já bych se vsadil, že je udělal ten samý umělec, jako ty v kapličce kousek od pláže, protože ten styl byl prostě naprosto totožný. Načež máti oponovala, že „takhle se to tady dělá“ a že to klidně mohl namalovat někdo jiný. Jak? JAK?

Nu dobrá, opustili jsme kostelík, a ač Jana měla opět menší trable se startováním, nakonec jsme vyjeli do půlky takového krpálu (druhou půlku by auto nedalo) a došli zhruba do dvou třetin. Já jsem pokračoval až na úplný vrchol, kde se vinulo schodiště cik-cak úpatím hory. Když jsem se vyškrabal až na vrchol, naskytl se mi asi nejlepší výhled na ostrově Rhodos that is or ever will bé. Nahoře byla další kaplička s OPĚT úplně totožnými (!) malůvkami. Kromě nich zde byly obligátní svíčky a obrazy skutečných patriarchů, buď ostrova, anebo celého pravoslaví. Výhled byl nicméně vskutku epesní.

Slezl jsem dolů a několikrát opakoval, jak to bylo skvělé, což mámu nakoplo k tomu příště již nic nevynechat a všude se drápat se mnou. Takováto příležitost se naskytla hned při další zastávce, která se jmenovala „Seven springs“ a chodili jsme takovým podzimním tunelem, po kotníky ve vodě, nebylo vidět na krok, a asi pětkrát jsem se jebnul do hlavy, ale no complains, bylo to super.

Pravděpodobně nejlepší zážitek bylo údolí motýlů. Sice to mají být údajně noční můry, ale název údolí nočních můr musí znít v každém jazyce prostě strašně blbě. Údolí motýlů je po všech stránkách lepší.

Zaparkovali jsme v horním parkovišti, kde k nám hned úslužně přihopsal ogárek, s letáčkem na 15 procentní slevu v taverně asi 50 km od místa, kde jsme právě byli. Zaparkovali jsme řecký samohyb (SPZ byla kromě nějakých čísel POX –což je v jazyce anglickém neštovice.) a vydali se dolů. Jenže máma a Jana zmerčily jiné parkoviště, a začalo je pálit dobré bydlo. Rozhodly se, že se vrátí k autu, a přeparkují jej na parkovišti níže. Pokusil jsem se jim říct, že kdyby to parkoviště dole bylo volné, proč by pak parkoviště nahoře, kde jsme stáli, bylo tak plné? But you caaant argue with woman logic! Zatímco jsem to sešel celé dolů až ke vchodu do údolí motýlů, pasažérky rozmrzele zjistily přesně to, co jsem již dopředu avizoval – parkoviště dole je beznadějně plné, a ne, vážně se nikdo nechystá ho opustit.

Tedy opět vyjely nahoru a zaparkovaly auto nahoře, než jsme se konečně přesunuli k údolí motýlů. V údolí motýlů nemůžete dělat spoustu věcí. Honit motýly, například. Tleskat. Mluvit hlasitě a chodit mimo vyznačené cesty. Motýli jsou holt fajnovky. Ale to je v pohodě, protože jsou fakt super, a je jich tam tisíce. Většinou někde sedí, a splývají s okolím, ale když se rozletí, je to takový oranžový rej, že to byla fakt krása pohledět.

Bohužel někteří turisté jsou trueborn morons a snaží se klidně vegetující motýly poplašit, aby vyletěli a oni měli lepší fotku. Tady je to trochu nedomyšlené, ostraha parku by měla vyfasovat krátké karabiny, a tyto postradatelné dementy střílet přímo do zátylku a následně obrat jejich chladnoucí mrtvoly o peníze a cennosti, roztavit zlaté zuby atd – vzniklý profit potom využít na zvelebení parku. Jelikož máma není tak radikální jako já, dávala by jim jen elektrošoky.

V údolí motýlů jsem viděl ještě jednu smutnou věc – normální velký foťák žalostně narván do odporného selfie sticku. Hodil jsem na majitele dlouhý pohled plný nejhlubšího despektu a opovržení, a doplnil jej pohrdavým odfrknutím a protočením očí. Dával jsem si velice záležet, aby jim má zdařilá obličejová mimika neunikla. Neunikla – koukali na mě, jako kdybych podobnou věc nikdy neviděl. Neviděl – a doufám, že už nikdy neuvidím.

Po návštěvě krásného motýlího údolí jsme se autem přesunuli do další destinace- právě řecké taverny z plakátu, co nám dal ogárek nahoře u parkoviště. Dal jsem si dvě piva a souvlaki, což je něco jako špíz, akorát bez té jehly. Co oni tady umí s kořením a bylinkami, to se máme ještě hodně co učit. Bylo to pravděpodobně nejlepší jídlo, co jsem na Rhodosu jedl. Po jídle jsme si šli zaplavat na přilehlou písčitou pláž a potom dále autem na vyhlídku.

Řekové jsou velmi fikaní, protože kolem vyhlídky postavili stánky, kde prodávají domácí olivový olej, med, víno, různá koření nebo oříšky. Dokonce na etiketě té flašky je ta stejná paní, která vám ten produkt prodává, tomu říkám styl!

Navíc zde mají malou ovečku nebo kozu, turistům nabízejí hroznové víno, aby zvířátko nakrmili, ti se rozněžní a potom klopí eura jedna báseň. Když máma zmerčila kozu, sebejistě pronesla směrem k majitelce: Goat look wisdom! „Ne mami, wisdom je moudrost, moudrý je wise.“ Poučil jsem ji pedantsky. „A nemůžeš říct look, když je to třetí osoba – správně je looks.“ Děkuji – řekla schlíple a na další anglická prohlášení týkající se předmětných zvířátek rezignovala. Alespoň jsme tedy koupili olivový olej s podobiznou té paní, co nám jej prodala.

Naše poslední zastávka byl nejjižnější cíp ostrova, kde se slévá egejské a středozemní moře. Během cesty jsem samozřejmě několikrát usnul, načež si řidička i navigátorka posteskly, co všechno se díky tomu, že vzadu chrápu, nedostane do tohoto článku, jaká panoramata a krásné stavby budou vynechány a navždy zapomenuty a nikdo si o nich nepřečte.

To je naprostá pravda, jenže mně to vůbec nedojímá. Naopak mám urgentní potřebu zmínit ještě jednou, že máma řekla Goat look wisdom.

Dojeli jsme na již zmiňovaný nejjižnější cíp – pláž Prasonisi. Podle prvních dvou slabik jsem dedukoval nějaký vliv mysteriózní deity nezbedného čuníka, bohužel byla to obyčejná písčitá pláž, a ani nebylo vidět, že by se tam setkávala dvě moře, ale bylo to zase něco nového, prošel jsem si pláž, ženy se vykoupaly, a konečně jsme vyrazili domů.

Poslední věc, o které chci dneska napsat, jsou děti. Děti mi nevadí, pokud mě ignorují. Pokud začnou freneticky vřeštět, řvát a kvílet, neberu to tak, že by mě ignorovaly, jelikož ten zvuk mě velice negativně ovlivňuje. Samozřejmě tohle je výhradní doména dětí 1-3 let, ty ostatní tolik neřvou nebo se dají nějakým úskokem snaze zpacifikovat. Já jel třeba poprvé k moři, když mi bylo šest, a myslím, že je to tak optimální věk, kdy vzít dítě poprvé k moři – protože když je mladší, tak si tu dovolenou ani neužije, jeho rodiče si ji neužiji, a víte, kdo si ji neužije ze všech nejvíc?

Člověk co vedle těch pojebaných vřešťanů sedí na večeři, má chuť vstát, popadnout je za jejich křivé buclaté nožky, a opsat s nimi předepsanou trajektorii, která končí přesně tam, kde se setká jejich hlava s tlustým sklem hotelového okna.

Ano, odhalil jsem se, jsem to já. Děti jsou jako prdy – ty vlastní ještě přežijete.