Mořský vlk má rád Zorbu. Obdařená Polka zachraňuje situaci. Papin neumí uvázat sukni. Belmondo je chlípník.

Vzpomínáte si, jak jsme měli jet na výlet a nejeli jsme, protože jsme to neměli zarezervované? Tak jsme tuhle minelu napravili, a zarezervovali si sobotu. V sobotu ráno jsme opět čekali na loďku, přišel heeesky čeeesky pán, a brzo přijela i lodička. Jana si myslela, že pro nás přijede alespoň zaoceánský parník, ale když jsme viděli přijíždějící kodrcající bárku, která ještě pamatovala Stalina, když nervózně hryzal tužku jako editor rudého plátku Pravda, přemýšlel jsem, jestli Pavlovi opět nemám odeslat detailní popis co dělat v případě mého úmrtí, a co mu zůstavuji.

Mysleli jsme si, že pán na souši je kapitán, ale kapitán se na nás zubil u kormidla, byl to švihácký šedesátník ve slunečních brýlích s poměrně obstojnou angličtinou. Kromě nás se tam nakýblovala armáda Němců ve středním a pokročilém věku, pár jiných národností a jeden osamocený Ital, který se stále křečovitě usmíval, měl červenou bekovku s italskou vlajkou a nulové znalosti angličtiny. Vypadal jako starý Belmondo.

Na druhé pláži jsme ještě nabrali mladý polský pár. Ta Polka byla totální bombshell. Opálená, nádherný trojky kozy ve volném tričku, skvělej zadek a hezkej obličej. Významně snížila věkový průměr účastníků zájezdu a zároveň signifikantně zvýšila průměr krásy.

Po nabrání těchto pasažérů jsme už vyrazili za naší hlavní dnešní destinací – městečka s antickými kořeny jménem Lindos, které bylo celé bílé, a na vrchu byl starý řecký chrám, respektive jeho ruiny, které byly turistům přístupné.

Kapitán pořádně ohulil loď i hi-fi věž, a pustil řeka Zorbu, což je ta nejtradičnější řecká odrhovačka, něco na způsob české dechovky, ale vlastně lepší a více instrumentální. Do jedné písničky podle mě Goťák nebo někdo takový nazpíval cover, protože máma i Hana se chytly, a začaly zpívat český text, který, a ano tohle bylo velice překvapivé, zapadal do uvedené melodie. Naštěstí ostatní turisté celou věc ohodnotili potměšilými úsměvy, takže jsem je nemusel lovit z vody, kam by je případný rozezlený dav umístil.

Naše úplně první zastávka vedla kolem místa, kde se točil film „Děla z Navarone“ Byla to krásná skalnatá zátoka s tyrkysově modrou hladinou a viděli jsme i pár ledňáčků – což je asi nejhezčí pták, kterého můžete na Rhodosu vidět, se svým křiklavě modrým hřbetem a oranžovým bříškem. Ital vstal a začal mluvit a gestikulovat, jenže mu nikdo nerozuměl. Máma mu pár věcí odkývala, a to neměla dělat, jelikož si jí pro jeho příští výstupy zvolil jako ambasadorku a jal se konzultovat veškeré jeho výstupy s ní, což ona většinou poslušně odkývala, jelikož nevěděla ani zbla o čem ten nešťastník točí.

Po dalších pár minutách jsme dojeli k hlavnímu cíli naší destinace – antickému město Lindos, které ve mě okamžitě evokovalo Gondor. Drtivá většina budov na tomto ostrově totiž byla bílá, anebo v nějakém odstínů světlé, město stálo na kopci, po kterém se klikatila cesta, a úplně na vrchu byly částečně zrestaurované rozvaliny chrámu bohyně Athény, vedle kterého byl natlačený pravoslavný kostelík cca z 15 století, aneb různí pánbíčkáři si občůrávají svá teritoria. Kapitán zahlásil dvouhodinovou pauzu a my jsme si šli prohlédnout město.

Symbolem Lindosu je osel. Nejen, že tohle zvířátko v jeho plyšové modifikaci najdete snad v každém zdejším krámku, ale Lindos je první město, které jsem viděl, jenž provozuje donkey taxi. Prostě protože vše na Lindosu je do kopce, můžete si dole pronajmout oslíka, který vás vyveze podobně jako Gandalfa Stínovlas až ke gondorské citadele. Bylo mi těch chudáků líto, protože jak vás určitě napadlo, nejvíce jejích služeb využívají rozbředlé otylé paničky a sulcovití sumochlupové, kteří skutečně nedokáží do kopce udělat ani pět kroku.

Lidí co si stěžuji, jak mají nahovno život tam odteď budu posílat – až uvidíte, jak oslíci poslušně cupitají po prašných uličkách Lindosu, a na jejich hřbetě se bujaře vrtí stopadesátikilová německá bréca, řekněte si, že jste na tom ještě docela dobře. Protože nejsme nelidové, došli jsme až na vrchol po svých. Bylo teda pekelný vědro, nicméně ruiny chrámu poskytovaly velice zajímavou podívanou i s doprovodnými cedulkami, co byla dříve jaká ruina. Většinou se jednalo o sochy kněží Athény, Dia a Apollona, na které se vždycky složila místní honorace. Holt bohabojný národ.

Proplétali jsme se s mámou místními uličkami, kde jsou obchůdky na sebe natlačené ještě více než v kapitolu se zastávkou na zmrzlinu a také v krásném pravoslavném kostelíku, před kterým sedí statná řecká matrona, a její džob je plácat se do kolen a říkat NO. To když tam chcete vstoupit a jsou vám vidět kolena. Nevěda této poučky jsem se samozřejmě pokusil o vstup, ale vyžraná strážkyně chrámu zakoulela očima, plácla se do kolen, a řekla: NO. NO.

Teprve nyní si všímám koši s takovými hadříky, které si uvážete jako sukni. Jelikož jsem netušil, že hadr je dostatečně dlouhý i když si jej úvazu u pasu, snažil jsem se ho uvázat lehce nad koleny, čímž jsem vzbudil hurónský smích u matky i několika random německých turistů. Dobře no, Skot nejsem, zkušenost s nošením sukně nemám.

Nakonec se dobrá věc podařila, a konečně nám bylo umožněno vstoupit do svatostánku, který byl velice bohatě zdoben a malován. Vedle řady světců byl se svatozáří zobrazen i jakýsi tvor se zvířecí hlavou a lidskými končetinami. Žertem jsem pronesl, že je to apoštol, jenž ovládl jemné umění zvěromagie, až později se dovídáme, že se jedná o svatého osla.

No bodejť, jestli nějaké zvíře na tomto ostrově zaslouží kanonizaci, žádný lepší kandidát než právě osel neexistuje. Zastavili jsme se na oběd v další taverně, kde jsem si dal takové pálivé jehněčí a bylo to opět výtečné.

Ve smluvený čas se setkáváme na lodi a náš rozšafný kapitán nás bere na druhou část dnešní plavby – různé pláže, kam se normální turista nedostane. Opět pouští řeka Zorbu, a vyzývá všechny, aby si sňali pokrývku hlavy, protože to chce pořádně ohulit. Tohle nelibě nese hlavně italský Belmondo, protože po sundání jeho rudé bekovky s italskou vlajkou je vidět jeho pleš.

Polská flundřička odhazuje tričko, a pohled na její hruď je skutečně impozantní – medaile za „tits of the trip“ je tedy udělena jednoznačně. Prostopášný Ital však lišácky pokukuje po starších ročnících, a to zvláště když se některé dámy převlékají pod ručníky na loďce u první pláže. Brejličky se mu mlží a vydatné oplenduje kolem lodi, aby mu nic neuniklo. Hanka je dotčená a říká o něm, že je to chlípník, já však uvádím na jeho obranu, že už mu nezbývá moc příležitostí jak vidět spoře oděnou ženu, proč mu to tedy nedopřát.

Po dvou zastávkách na různých plážích, kde se placatíme v moři kolem naší bárky nás kapitán veze domů na naši domovskou pláž v Kolymbii. Ital šel vždy jako první do plavek (samozřejmě červených) ale nesmočil ani palec. Kapitán opět ohulí loď i Zorbu a vyzývá stydlivé pasažéry k tanci, až někdo vyzve jeho, jestli nám to nechce ukázat.

No, no. Here I am kapitano. I dont dance. When I get home, I eat calamari, I drink ouzo, and then I dance!

Prohlídka bílého města byla jedním z nejlepších dnů celého pobytu. Projížďka loďkou, skvělý kapitán, krásné město v osobitém architektonickém stylu, památky antického Řecka, zmatený postarší italský svůdník, koupání na nepřístupných místech, a v neposlední řadě půvabné plné prsy pohledné polské paničky.

I ten Zorba se dal nakonec přežít.