Bábovka se slaninou. Arcibiskup lenosti. Patálie s prožluklou průvodkyní. Mahagon a ropná skvrna.

Ahoj čuníci,

Musím říct, že tohle mě víc a víc baví. Jak pobyt, tak zápisky. Já vím, vás asi ne. Ale to nevadí, stejně se vás budu ptát, jestli jste to četli, a udělám zklamaný obličej, když zjistím, že ne. Vy to víte, takže si to přečtěte.

Diana právě obsluhuje moje společnice u vedlejšího stolu a já přemýšlím, že si u ní objednám ještě jeden Alfa Beach Speciál, což je drink s vodkou, pomerančovou šťávou, broskvovou šťávou a jahodovou šťávou. Je to air koňak pro dámičky ale mně to šmakuje.

Dnešní den byl přesně podle mého gusta. Takové dny mám hlavně o víkendu, v sobotu ráno se často doma probudím, a Pavel se z vedlejšího pokoje zeptá: „Co dnes budeš dělat, Papine?“ „Nic.“ Odvětím mu pohotově. „A víš proč? Já totiž nic dělat nemusím.“ „Aha! Nic, to je tvoje oblíbená činnost, takže to bude Papinův den!“

Pavlík se taky nedávno pokoušel mít Papinův den, jenže on to zatím ještě moc neumí. Takže mi udělal snídani, přinesl mi sklenici vody až pod pazoury, a sám připravil vodní dýmku. Doufám, že nikdy neodejde.

Takže jsem si dosel k Dianě pro další Alfa Beach speciál, a možná bych mohl začít psát o čem byl dnešek, aneb publikum si žádá pravidelnou podvečerní porci pokleslé prózy.

Ráno jsem se vzbudil akorát na snídani. Máma si šla po ránu zaplavat, ale takhle akční teda já nejsem. Po příchodu jsme viděli Hanu a Janu s pohřebním výrazem, protože si obě daly slaninu s něčím, co vypadalo v jejich očích jako tmavý toastový chléb. Já jsem v této protřelé pečivové kamufláži odhalil bábovku, ale ve skutečnosti byla ještě nějak mixnutá s perníkem. Hodila se tedy k slanině asi jako já za volant.

Snídaně byl další gastronomický majstrštyk. Dal jsem si volský voko se slaninou, croissant se dvěma druhy sýra a dvěma druhy šunky. Potom jsem se odvalil na pláž a usnul. Vlastně celé dopoledne jsem se jen válel na pláži jako to prase a popíjel drinky. Občas vlezl do vody, aby se neřeklo. Občas usnul. Pokud by lenost měla svoji církev, byl bych arcibiskup. Papež ne, na to bych byl prostě moc línej. Samozřejmě ale jen v případě, že bůh lenosti by byla mysteriózní deita jménem Nezbedný Čuník, kdyby to byl kdokoliv jiný, rozvrátil bych ohněm jeho chrámy a mečem zdecimoval jeho věřící. Pokud bych teda nebyl moc líny i na toto, jeden nikdy neví.

Po obědě, který byl další gastrorgasmus, a ani vám nenapíšu, co jsem měl a v kolika chodech, pač už vás s tím musím děsně srát, jsme se vydali rozšířit naše znalosti na plánovanou schůzi s delegátkou CK, která měla být ve dvě na recepci.

Přišli jsme ve dvě na recepci a nikde nikdo, kromě jedné paní ve věku cca 55-60, která měla vlasy rudé jako čínská vlajka. Paní nám sdělila, že delegátka se nezjevila. Máma mě tedy neváhala vyslat podívat se na nástěnku, jestli se delegátka třeba z meetingu neulila. Cedule nic takového nevěstila. Načež jsem byl vyslán do pokoje pro její telefon, ale proradná delegátka měla mobil vypnutý, a nedalo se jí dovolat.

Jenže znáte mámu, nevzdává se. Do třetice všeho dobrého jsem byl vyslán na recepci, abych využil svoje ingliš madskillz a vydojil z recepční info, kamže se zatoulala nezbedná delegátka.

Mezitím přišel manžel Rudé Sonji, a když viděl, že mě máti zase někam posílá, chtěl mě srdnatě podpořit zvoláním úderného hesla: „Nepodlehněte!“

Znáte známé rčení mlčeti zlato? On ho asi neznal, ale to nevadí, nyní si ho bude určitě pamatovat. I tato nevinná poznámka stačila k tomu, aby se k němu napružená máti otočila jako anděl pomsty, a pustila se do něj, že mohl zvednout zadnici a jít se zeptat sám, a ještě sotto voce zasyčela, ať jí nekazí třicet let její výchovy.

Ogárek už ani necekl. Against all odds jsem z recepční skutečně dostal info, kde se zpropadená delegátka nachází, a to o celá tři patra pod námi (zde se vysvětluje chybějící signál). Došli jsme až dolů, kde kromě delegátky hřadovalo asi dalších dvacet klacíků, načež delegační roba spustila moldánky, kde jsme tak dlouho. Úplně stejná chyba, které se dopustil postarší gentleman na recepci, na kterém se máma rozcvičila. Nyní přišel ten pravý showdown.

Delegátka byla ledovým hlasem poučena, že jsme tam ve dvě samozřejmě byli, a že je nehezké, že na nás nepočkala, když sama vyrazila dříve. Ona se snažila to zahrát do patové situace, tedy že ve dvě tam byla ONA, a vzala celou skupinu dolů, a že nemůže na každého čekat, páč skupin má vícero. Konflikt byl neřešitelný, jelikož každá ze znesvářených stran měla evidentně dvě hodiny v úplně jiný čas. Delegátka byla alespoň užitečná, což trochu otupilo ostří matčina hněvu, navíc jsem jí vysvětlil, že znepřátelit si asi jediného člověka, co tady tomu rozumí a mluví česky i řecky je elementární kravina. Průvodkyně se z toho vysekala i tím, že v každé větě několikrát zaznělo jak je něco krásné, a v té druhé ještě víckrát, jak je něco jiného nádherné, prostě se střídala krása s nádherou a její imprese že jsme na místě božího ráje pomalu zabírala.

Když jsme vyšli zpět nahoru, přikvačila Rudá Sonja, a jala se opět radikalizovat naší umírněnou buňku: Ve dvě hodiny tady určitě nebyla. To co řekla, byla výmluva a bylo to trapný. TRAPNÝ! Dočkala se souhlasného přikyvování a tiché verbální podpory.

Odpoledne jsem strávil podobně jako dopoledne. Drinky, more, bazén, drinky, spánek, drinky, další spánek, občas bazén nebo moře, ale určitě v ne takovém množství jako drinky a spánek. Jsem tu druhý den a z těch drinků už jsem ochutnal tři čtvrtiny.

Večeře byla očekávaně opulentní. Po večeři jsme šli do města, kde dámská část společnosti trávila čas tejcením do výloh a občasným nákupem a ta panská, tedy já, pochopila, že včera to nebyl kanadský žertík, a že jsem se naučil druhou důležitou věc o ženách. Naštěstí mě vysvobodil Pavel půlhodinovým telefonátem. Moje kontribuce k nakupovacímu procesu mámy a jejich kamarádek sestávala z odborných rad typu: jak se anglicky řekne „průsvitné“ nebo jak mám říct větu „tohle bych chtěla nosit jen k obědu“

Když jsem nakousl ženy, popisu vám Řekyně. Jsou menších a středních postav, hlasitě mluví, hlasitě se smějí. Smějí se často. Nosí sukně, nebo upnuté šortky a většinou košile nebo trička, ale taková, která jim musí být zaručeně malá, to aby se pořádně vykozily. Ooo jaký úžasný svěží vítr změny, od upjatých puritánských Středoevropanek, které sice vyválí dudy v nějakém obřím výstřihu, ale potom vás lynčují krhavými ublíženými pohledy, že si dovolujete se na ně dívat.

Tohle je úplně jiné – ony dobře vědí, že jsou krásné, a dobře vědí, že po pětatřiceti budou vypadat jako jejich matky, tak si užívají krasu, mládí a i ty pohledy slintajících ogárků dokud to jde. Zadek taky musí být vystaven.

Jsou většinou vkusně namalované, a mají velice výrazné oči. Buď je to barva lakovaného mahagonu, tedy temně, sytě hnědá, anebo lžička kafe v ropné skvrně za bezměsíčné noci, což je můj oblíbený příměr, který používám, když chci popsat něco co je černý jako Hitlerovo imaginární svědomí s trochou ty černý návrh. Ty oči jsou v obou variantách uhrančivý a drtivá většina řeckých žen je velice krásných.

Pavel by chtěl, abych se s nějakou seznámil, jenže pokud chcete objektivně obdivovat a popisovat ženskou krásu, je to, jako když se díváte na obraz, musíte se na něj dívat z dostatečné vzdálenosti, abyste zachytili veškeré jeho skvosty, nelze před něj narvat nozdry a šilhajícím zrakem se snažit obsáhnout tu magnificenci.

Samozřejmě pokud se setkáte s někým, kdo má nejvyšší level ženské krásy, a to krásu inspirativní, tak jste v prdeli, bo máte v tom obrazu narvanou půlku obličeje a začněte psát, tvořit, kreslit, a komponovat, jen proto, že vás někdo okouzlil ještě dřív, než si to sami uvědomíte. Nedávno jsem prodělal tuto zkušenost. Je to ještě stále nové a čerstvé.

Pak se cítíte jako francouzský prokletý básník Arthur Rimbaud ve svojí básní Román, že který Vám pošlu následující úryvek, protože je prostě krásná a Rimbaud byl zatracenej génius.

 

 

Vtom člověk uvidí mráček, jenž uplyne

a kousek blankytu, jejž větev zaclonila

a stíhá jitřenku, která se rozplyne

malinkou jitřenku, jež tiše zazvonila.

 

Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk!

Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě

člověk je poblouzněn a cítí polibek

jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě.

 

A srdce robinzonáduje v románech,

když v svitu lucerny, jež ozařuje chodce,

jde slečna, stydlivě – a zatajujíc dech

pod stínem epolety na límečku otce.

 

A ježto se jí zdáš být hodně naivní,

jdouc, cupe střevíčky a odvrací se přísně,

chtěl bys ses dovědět vše, co se tají v ní.

A tu hned umlkají na vašich rtech písně.

 

Já vím, je to dlouhý, kdo to má pořád číst. Tak už dneska končím a zase zítra, pa čuníci.