Mořští ježci a gestapo. Potopil jsem snahu se potopit. Telefonát od místostarosty. Hejno havranů v kolomazi.

Dnešní den byl výjimečný, jelikož poté, co nám průvodkyně dostatečně zmiňována v předešlé kapitole prozradila, že nikdo nemůže říct, že byl na Rhodosu pokud nenavštívil hlavní město, které je krásné, a ten zážitek je nádherný, řekli jsme si, ze teda jo. Ale že nepojedeme s tou cestovkou pač to by bylo – jak by řekla Ruda Sonja – TRAPNÝ, ale že se vydáme na vlastní pěst. Jelikož odjezd byl situován až na odpolední hodiny, kdy podnebí nebude suplovat Dantovo Inferno, strávil jsem dopoledne snahou se potápět. Máme potápěčské brýle a šnorchl, jelikož do ploutví už se nikdo z nás nevleze, tak nemělo cenu je brát.

Po prvních dvou minutách potápění jsem rozklíčoval dva zásadní faktory, které mi komplikují tento prožitek: 1. do brýlí teče voda. 2. do šnorchlu teče voda. Shrnul jsem to pod společný jmenovatel: ta voda je k vzteku. Vzdal jsem se tedy snahy se potopit, přestože to bylo krásné, plavaly tam malé ryby, velké ryby, a zadky Řekyň a turistek. Zvažuji investici do nového potápěčského vybavení, které by dokázalo eliminovat patálie s vtékající vodou.

Jelikož potápění se více nedalo realizovat, připlaval jsem k právě probíhající konverzaci mámy, Hany a Jany a zjistil, že máma vypráví historku, kterou jsem slyšel sto padesátkrát, a Vy určitě taky. Takže si ji dáme ještě jednou: Když jsem byl poprvé v Řecku, bylo mi asi sedm let. Nevěděl jsem, že v moři se nacházejí mořští ježci, kteří čekají jen na to, abych si je nabodl na bosé chodidlo. Takže jsem se rozběhl k moři při první příležitosti, která se naskytla, neobeznámen s riziky jsem se vrhl do vln a během následujících pěti vteřin hrůzy nabodl do obou chodidel černé jehlice těch záludných vodních zkurvysynů.

Znáte rčení: „Řval, jako by ho na nože brali?“ Tohle bylo v podstatě ono, protože každý z těch trnů se musel vyrejpat. Jehlou. Rodiče se na mně střídali, a já musel mít v hubě ručník, jinak by asi přiběhla hotelová ostraha a moji tyrani by putovali do basy za mučení. Tady už chyběl jen dlouhý kožený kabát, černé klobouky vřazené do čela a lampička, aby to bylo k nerozeznání od trýznivé tortury Gestapa. Bohužel bylo potřeba to udělat. Navrch se ještě nově vytvořené rány od jehly zalily Metaxou jako ultimátní desinfekcí.

Těsně před odjezdem mi volal místostarosta Milan, který se kál za nezorganizovaní english pubu na začátku srpna, jak jsme se domluvili. Řekl jsem mu, že za trest si musí přečíst tyto články, a poslušné je olajkovat. Vsadím se, že to ještě neudělal. Rovněž jsem mu prozradil, že jsem na dovolené v Řecku.

S kým jsi jel?

S mámou a jejími kamarádkami

(pohrdavý podtón) Proč jsi nejel s nějakou bábou?

Ta by to za mě nezaplatila.

No, to je fakt, za tu bys to musel zaplatit Ty 😀

Je vidět, že Milan je protřelý světoběžník a prostě ví a zná, jak se věci mají.

Po obědě jsme nasedli do klimatizovaného busu na cestě do hlavního města. To, že byl klimatizovaný, bylo příjemné překvapení. To, že přijel víceméně na čas, bylo překvapení ještě větší. Po čtyřiceti proklimbaných minutách jsme dojeli do hlavního města.

Hlavní město Rhodosu se jmenuje Rhodos, žádná invence se zde nekonala. Je to město, kde se střetávají dva zásadní kontrasty. Na jedné straně zátoka, kde kotví jachty milionářů a výletní parníky, je tam nádherné historické kamenné centrum, kde je krámek vedle krámku a taverna vedle taverny, ale pak i tříleté dítě co v horku a prachu ulice hraje na harmoniku, nebo ztrhaná žena, která drží v náručí spící dceru a nataženou rukou žebra o drobné. A taky kočky. Všude tam jsou kočky, většinou malé, hubené a netečné. Jsou příliš zesláblé na to, aby se ještě bály lidí ale zároveň příliš nedůvěřivé, aby si od nich něco braly. Máma jim nalila že svoji pět flašky vodu do nějakého kelímků, ale ty kočky dělaly, že to nevidí.

Jinak na Rhodosu ve městě mě dostihla má vlastní poezie. Pamětníci si možná vybaví, jak jsem jeden z divů světa, rhódský kolos, použil ve svojí básni o tom jak dvě krysobaziliščí arcipekelný zloharpyje u nás doma kontrolují měřáky na topení a já je u toho nemůžu ani cejtit. Myslím, že doslova to bylo „prostor za mnou zaplněn jest rhodským kolosem“ a je to reference na to jak se tam ta mladší sumice dařbujánsky rozvalila na posteli. Z kolosu zbyly pouze sloupy, na kterých jsou sochy, ale ta básnička mi naběhla hnedka.

 

Stavili jsme se v nějaké místní hospůdce, kde jsme si dali pouze pití. Ogárek, co nás obsluhoval, si myslel, že jsme rusáci a chtěl nám ukázat, že rusáky nemá rád, a zatvrzele se na nás mračil. Řekli jsme mu, že jsme cesi, načež škrobeně odvětil: doesnt matter. Well, fuck you too!

Prošli jsme celé staré město, spoustu uliček, a okoukli záplavu krámků. Na cestě  zpátky jsme se modlili, aby náš řidič vyhodil u hotelu, protože jezdil křížem krážem a nevypadalo to, že vůbec trefí, ale nakonec to ten čtverák hecnul.

No, a když jsem vám napsal o Slovenkách a o Řekyních, tak vám musím napsat ještě o těch, co nás tu obsluhují.

Je tu spousta Řekyň, které jsou součástí personálu, ale tyhle dvě holky vopálený nás obsluhují nejčastěji. Jedna se jmenuje Georgia a je to blondýna. He, tahám váš za fusekli, Řekyně blondýna je zatracenej oxymóron, něco jako Lord Awe gentlemanem. Je to blondýna, která byla dřív bruneta nebo černovláska, protože taková je tu prostě každá. Tahle se směje ještě častěji než ty ostatní, takže téměř pořád.

Druhá je Chrisa, a Chrisa má takový vlasy, jako když vezmete hejno havranů a namočíte je do kolomazi. Prostě mnohem černější než to včerejší přirovnání, a to jsem sám nevěděl, že to ještě jde. A oči jako dvě kostky uhlí. Vypadá jako správná sukuba, ale takovej ten druh, u kterého stejně chcete, aby váš porajtoval a je vám jedno, že potom vaší duší stáhne do pekla a bude fušovat Mefistovi do řemesla. A ten její cop! Zapněte si Discovery channel a podívejte se na to, jak ropa tryská ze země. Ten gejzír. Ten gejzír co je tak černej jako Hitlerova topinka, když ji necháte deset vteřin bez dozoru. Pavel ví. No, tak takovejhle má Chrisa ten cop.

Poslední věc k dnešnímu příběhu bude včerejší telefonát s Pavlíkem: Řekl mi – Papine, to co ti teď řeknu, bude znít ze začátku hrozně, ale bude to příběh s dobrým koncem, tak mě nepřerušuj!

No, to jsem si takhle dělal vodnici… (bylo těžký ho kurva nepřerušit, to mi věřte! :D) a ta trubička, co se šroubuje do korunky, se odšroubovala, a zahučela do karafy a kousek se odštípl. (Upřímně se mi trochu ulevilo, protože tenhle díl je zrovna z těch levnějších, navíc jsem věděl, že doma je náhradní) no a tak jsem psal hned do Meduse, ať mi pošlou náhradní, a aby se to stihlo než přijedeš. Tak se mě ten ogárek zeptal, ať mu řeknu výrobní číslo té dýmky – tak jsem ho našel a on: Aaaaa, to je dýmka váženého pana Indráka! No zítra to posíláme! Tak jsem jej nakonec i pochválil.

Není nadto mít spolubydlícího, který když udělá mighty mischief, nejen že se přizná, ale dokonce to napraví.