Ahoj čuníci,

Nová historka s babičkou! To chcete! Tato bude o koupi nové televize.

Babičce se minulý pátek rozbila televize. A ještě tak zlomyslně! Když jsem ji zapnul, vydržela v bdělém stavu patnáct vteřin, a na sedm se vypla. Následně zase naběhla na čtvrt minutu, a pak opět šlus. Takhle se to periodicky opakovalo, což jednoho akorát rozběsní.

Víte, babička v minulosti nebyla žádný přehnaný televizní konzument, naopak dávala spíše přednost dobré knize či vycházce. Jenže je již pár let upoutána na lůžko a ze čtení ji bolí oči. Televize je tedy poslední možná kratochvíle, která jí vylučovací metodou zbyla, aby díky ní ukrátila nekonečné hodiny obkličující nudy. Nuda je zlá věc, a skvěle ji popsal Charles Baudelaire v závěru své básně „Předmluva“ (níže v překladu geniálního Nezvala)

Však mezi šakaly a opicemi, hady

A štíry, fenami a supy, pardály

Již syčí, plazí se a vyjí do dáli

V tom hnusném zvěřinci, jejž tvoří naše vady

 

Je jedna hnusnější a s nečistšími šlemy!

Ač nemá velkých gest, ač příliš nekřičí,

By ráda změnila svět v štěrk a jehličí

A v jednom zívnutí by chtěla polknout zemi

 

Ach je to Nuda, hleď! – Sní o divoké chátře,

Sní o popravištích a kouří z čibuku

Ach znáš ji čtenáři, znáš její paruku

Čtenáři pokrytče – můj bližní – a můj bratře!

 

Přidusit babičce přísun televizního vysílání je tedy stejné neštěstí, jako kdybyste Romeovi vzali Julii nebo Churchillovi doutníky. Je to učiněná katastrofa. Snažil jsem se to v pátek různě přepojit do jiných zásuvek, ale nula bodů. Do pátečního zmatku v babiččině pokoji se přimotal ještě nějaký pečovatel, který mne informoval, že televize takto blbne od dopoledne a snaživě navrhoval nějaká řešení, například že by babička mohla dostat televizi erární, pokud se taková v prostorech pečovatelského domova vyskytuje.

Během víkendu jsem po telefonickém rozhovoru s přítomnou sestrou nabyl poznatku, že erární televize ve zdejších prostorách je stejný abstraktní nesmysl, jako třetí pohlaví. Babiččina situace zoufale stagnovala, tedy jsem byl vyslán mámou do Datartu, nechť se stanu katem rostoucí nudy vrtošivé důchodkyně, a zaopatřím televizi novou, poté co jsem si od Timury a Pavla (tímto dík!) nechal potvrdit, že prodlužovat životnost tomu starému krámu nějakými opravami je věc vskutku pošetilá.

V Datartu jsem záhy vyrozuměl, že koupit novou televizi není to stejné, jako koupit pět rohlíků a tláču s cibulí do papíru. Cenově vhodné televize trpěly na absenci podstavce, který by se sice dal přidělat, ale k tomu bylo potřeba dvou věcí, kterými jsem nedisponoval: Křížového šroubováku a šikovnosti. Datart sice nabízel možnost odvozu televize, její instalace, a naprogramování přímo v místě doručení, což je sympatická služba, ale na můj vkus oplývala hned několika vadami: 1) Toto by nebylo možno realizovat dříve než v úterý, 2) Rozmezí je 14-19:00.

Představa, že by tam přišli dva cizí chlapi s nějakým vercajkem a začali montovat televizi, mně moc neimponovala. Babička by dost možná začala úpěnlivě křičet a myslet si, že to jsou bezcitní lapkové, jež přišli okrást starou důchodkyni. Že by se mi tam chtělo čekat v úterý pět hodin a brát si kvůli tomu půlden volna, o tom ani nemluvě. Schlíple jsem si uvědomoval, jak moc ošklivá je tato situace, ale i ošklivé situace často mívají krásná řešení.

Moje řešení se jmenovalo Pavel. I zavolal jsem Pavlovi, o kterém jsem věděl, že bydlí nedaleko, vlastní auto, je technicky zdatný a navrch má rád babičku, což jsou čtyři zásadní předpoklady k tomu, aby to celé bezchybně vyšlo.

Pavel ale telefon nebral. Opět jsem začal propadat chmurám. Vzápětí mi přišla strohá sms: „Kadím v obchoďáku.“ I zaradoval jsem se, neboť jsem seznal, že Náhoda, ta omnipotentní hybatelka všech věcí, je mi velice příznivě nakloněna. Třikrát budiž pochválena Pavlova defekace, neboť díky ní se Pavel právě nacházel pouze dvě patra nade mnou.

Tedy urgoval jsem Pavla, nechť se mi ozve, že je to věc nejvyšší důležitosti, a záhy se ho obezřetně táži, zda-li je zde vozem, a zda-li jest jeho domácnost vybavena křížovým šroubovákem.

Dostávám přednášku na téma, že věc jako křížový šroubovák by měla být přítomna i v mé domácnosti, a nechť si takovou promptně pořídím.

Pavel dostává přednášku zpět, jelikož se dotčeně ohrazuji, že křížový šroubovák vlastním (ač to samozřejmě nic neznamená – je to jako kdyby měl bezruký doma volant) a vysvětluji mu, v čem je zakopaný pudl. Pavel se šlechetně uvolí, že pokud disponuji dostatečným mamonem na zatáhnutí nové bedny, naložíme jí a odvezeme rovnou, s tím že Pavel babičce nastaví veškeré kanály.  No není ten Pavel nejlepší?

Lišácky přesvědčuji prodejce v Datartu, nechť je od té dobroty a nainstaluje nám stojan na televizi rovnou, ať se nemusíme nikde stavovat pro zlořečený šroubovák. Jelikož jsem jeho chlebodárce právě podaroval desítkou, ani se příliš nevzpouzí a poslušně šroubuje. Televizi odnášíme ve dvou bez papírového obalu (se stojanem by se do nej nevešla) a vypadá to, jako kdybychom ji kradli. Motáme se lesem vyjevených návštěvníků obchodního centra, a motáme se dvojnásob na parkovišti, anžto Pavel zapomněl, kde parkuje.

Nechá mne uprostřed podzemního parkoviště, a po několika kratších průzkumných výpravách nalézá svůj vůz a konečně můžeme vyrazit! Babička je dle očekávání velice udivena, že nás vidí.

„Co to je?“ zeptá se nedůvěřivě, a k mému zklamání až potom, co jsme z televize sundali plastový obal.

„No babi, to je tvoje nová televize…“ pronesu chabě s vědomím, že babička pravděpodobně zapomněla, že ta stará už je na pravdě boží.

Zatímco montujeme televizi, babička na ni stále podezíravě zahlíží.

„Kde jste to koupili?“ zeptá se po chvíli.

„V obchodě babi, tam se takové věci dají pořídit.“ Odpovídám blahosklonně plně si vědom faktu, že tento výslech není u konce, nýbrž naopak stále na začátku.

Babičkovská inkvizice plynule přechází do finanční sféry s otázkou „Kde jsi na to vzal?“

Snažím se odlehčit situaci trochou nuceného humoru: „Víš babi, přišel jsem tam a řekl: Ruce vzhůru, tohle je přepadení! Vydejte mi televizi pro babičku!“  Pomáhám si doprovodnou pantomimou v podobě dvou koltů z nataženého ukazováčku a prostředníčku, ale můj pokus o legraci jest stejně účinný jako kladivo z molitanu.

Babička si během posledních měsíců vypěstovala skvělou vlastnost: Pokud položí otázku, a odpověď, kterou dostane, se jí z nějakého důvodu nelíbí, rozhodne se tuto ignorovat, a jednoduše se zeptá znovu, velkodušně nabízejíc tázanému šanci na reparát.

Proto mne následující vteřiny nijak nepřekvapily. Babička se na mne zahleděla naprosto bezvýrazně, a pak se zeptala znovu na cenu televize, se kterou zatím Pavel statečně zápasil.

„Babi proto chodím do práce, abych měl peníze, no a za tyhle peníze ty tady máš televizi, ale platit mi nic nemusíš, to si pak dohodnu s mámou“ dokončil jsem kulhavě, snažíce se palčivou otázku financování čutnout do autu.

Babiččin zájem o finanční aspekt ochabl. Nikoliv však potřeba pokládat další doplňující dotazy. Zvláště oblíbená otázka byla, jestli jsme televizi vyzkoušeli, než jsme se jí teda rozhodli koupit a trmácet až sem. Snažil jsem se babičce vysvětlit, že televize se nezkouší, že je tam jen tak vystavena, a že je zapnutá, což znamená, že je funkční. Babička pozorně poslouchala můj výklad, a když jsem skončil, bylo chvíli ticho.

„Hm. Aha. No a vyzkoušeli jste to?“ odtušila babička a pátravě se na mne zadívala. V tu chvíli se otočil Pavel s křečovitým úsměvem ve tváři a ve vrcholné chvíli sebeovládání dokázal pronést větu o čtyřech slovech, aniž by musel začít křičet: „Ano, vyzkoušeli jsme to.“ Tím považoval celou situaci ohledně vyzkoušení za uzavřenou. Babička taky. Jenže, na rozdíl od Pavla, moc dlouho jí to nevydrželo.

Pásmo otázek dosáhlo svého závěru, ale jak už věděl Galileo Galilei: „A přece se točí!“ Tedy jsme opět byli dotázáni, kde jsme to koupili, co to stálo, jak jsme to sem dostali, a zejména, jestli jsme to před tím vyzkoušeli. Ovšem v druhém kole byla vynechána otázka „Co to je“ což považuji za své velké vítězství, kdy babička úspěšně přijala fakt, že tato nová věc je televizí.

Pavlovi se podařilo televizi zdárně zapojit, a nyní instaloval jednotlivé programy. Což představovalo větší problém pro babičku než pro něj, jelikož jí celá ta operace přišla již poněkud dlouhá.

„Co to tam dělá?“ tázala se babička nedočkavě, a nervózně s sebou šila.

„Instaluje ti televizní programy babi, musíš být chvíli trpělivá.“

„No jo, ale co to tam dělá?“ Zaútočila babička znovu s osvědčenou taktikou popření poskytnuté odpovědi.

Zničeně jsme se na sebe s Pavlem podívali. Kobercové bombardování nelítostnými šrapnely opakovaných dotazů si začalo vybírat svoji daň. To jsme ovšem netušili, že nejtěžší zkouška nás všechny teprve čeká.

Babička dostala do ruky ovladač, a po jednom letmém pohledu a dvou vteřinách vítězoslavně pronesla: „To je moc složité! S tím se nikdy nenaučím!“ jako kdyby tohle byl jen nějaký zlotřilý žert, a teď už konec srandy hoši, vyvalte ten správný ovladač, co má ty dvě tlačítka.

Jenže takový jsme neměli. Vše bylo ztíženo faktem, že kanály – pravděpodobně vinou jejich olbřímího počtu – nezačínaly jedničkou a dvojkou, ale sto jedničkou a sto dvojkou. Uchýlili jsme se tedy ke strategii, kde bylo babičce prezentováno tlačítko, které posouvalo diváka o jeden kanál dál, pokud se zmáčklo nahoru, a naopak o jeden zpátky v opačném gardu. Majitelé televizoru určitě vědí, o čem mluvím.

Babička nevěděla. Snažil jsem se o názornou instruktáž, abych ukázal, že přepínání těch kanálů nic složitého není. Při třetím přepnutí mi ruka sjela do teletextu, ve kterém jsem nešťastně uvázl jako moucha v pavučině. Než babička přišla na to, že se její učitel zmítá v nejistotě, Pavel duchapřítomně čapnul ovladač, z příborníku vytáhl nůž a teletextové tlačítko vydloubl a poslal do horoucích pekel, kam po právu náleží.

Mezitím přišla pečovatelka. Všimla si nové televize a prohlásila s účastí: No to je super paní Tonarová, máte novou televizi! Babička jí demonstrativně ukázala ovladač a kategoricky prohlásila, že tohle se tedy ona používat nenaučí.

Po dalších patnácti minutách jalové instruktáže Pavel vyhodnotil, že raději počká venku, zatímco jsme s babičkou po třicáté přepínali mezi jedničkou a dvojkou. Když jsem odcházel, doufal jsem, že babička si z dnešní instruktáže něco odnesla a že ji nabyté vědomosti poslouží do budoucna. Nikdo se nepře o tom, že ta budoucnost pravděpodobně nebude delší, než válka o Izrael, ale třeba alespoň pochytí základy, na kterých se dá stavět!

Dorazili jsme domů docela vyčerpaní. Jenže to pořád nebylo všechno. Asi za hodinu volala Hana, letitá babiččina souputnice, která ji často navštěvuje, že babičce nejde zvuk. Nejdřív jsme mysleli, že někdo vykopl kabel, ale Pavel prišel s uvěřitelnější variantou: babička to slyší mizerně, a tak si myslí, že to neslyší vůbec. Jelikož si myslel, že volá máma, přišlo mu řešení tohoto problému velmi prosté. Jenže to si naběhl. Když zjistil, že to není máma, bylo již pozdě.

„No, zhruba uprostřed ovladače nalevo jsou dvě tlačítka, jedno nahoru a jedno dolu, a to ovládá zvuk, vidíte je?“ začal Pavel s instruktáží pln optimismu.

„Aha, aha. No já tady vidím takové tlačítko, jako přeškrtnutý tlampač.“ Hlásila Hana.

„No, tak to není ono. To VYPÍNÁ zvuk. To mačkat nebudeme.“  Pavlův optimismus procházel náhlým procesem vaporizace.

„Aha. No, dobře. Takže tohle mačkat nemám, jo?“

„Ne… to nemačkejte prosím.“  Pokud by zoufalství bylo propastí, Pavel by už byl na půl cesty dolů

Haně nicméně ovladač přišel zajímavý, a rozhodla se detailně prozkoumat jeho další funkce, místo toho, aby řešila iminentní problém nefunkčního zvuku.

„Hele, a co dělá tady to tlačítko? A tady mám takový bílý, to nemám mačkat? Hele, a tady jedno dokonce chybí!“

Celá tragikomedie se táhla dalších pět minut, než se Pavlovi z posledních sil podařilo zvědavou Hanu nakormidlovat k těm správným tlačítkům. Možná to bylo díky tomu, že tato byla poslední, které ještě nechtěla vyzkoušet.

Až bude ten starej vulgární kořala příští rok zase udělovat vyznamenání, Pavel by měl dostat medaili za chrabrost. Nevím, kde bych bez něj byl, asi pořád v Datartu s televizí bez podstavce.

PS: Taková vtipná věc. Když jsem tuto povídku včera četl rodičům na rodinné večeři, zmínila se máma, že jí nedávno volala Karolína (rodinná známá, která za babičkou dvakrát týdně dochází) a s hrůzou v hlase ji sdělovala, že babičce se podařilo ztratit čudlík z ovladače, že ho teď hodinu hledala, ale nikde není… No dobře no, tohle jsem jí taky mohl říct a ušetřit tu dobrou ženu zbytečného hledání.