Takže, první větou nechť je prosebný výkřik těm, kdo začali sbírat dříví na hranici, těm, kdo si začali leštit své nelegálně držené střelné zbraně, těm, kdo si koupili konopí tak trochu jinak, a chystali se na něm oběsit zrádného autora, který úlisně sliboval recenzičku již pár dnů po zmiňovaném srazu, leč jelikož byl nejdříve tvorem velmi pracovitým, a vydělával peníze na brněnský sraz (nájem, pojištění, legitku, dluhy, ale HLAVNĚ ten sraz!) a který se posléze stal člověkem velmi lenivým, a pořád se mu nedostávalo času, chutě, ani kuráže k sepsání něčeho, co ostatní prožili, a prožili to tak nějak plněji, zatímco zoufalý autor zoufalé recenze třetinu času zoufale strávil pohroužen do spánku. Zklamu vás tedy, činím to nerad, a činím to už v úvodu, ale tato recenze bude podobná, jako kdyby jste chtěli po ledním medvědu napsat jak se mel přes zimu.

Dobře tedy, začínáme. Počátky této recenze sahají na prosluněné nádraží Florenc, kde jsem měl sraz s Péťou, Lorisem, Čudlou a Maarsem. První člověk, kdo mě potěšil, byla Peťa, páč vzala do autobusu alkohol. Druhý člověk, který mě potěšil, byl Maars, pač v této Péťou zavedené bohulibé tradici bez bázně a hany směle pokračoval. A ve finále poslední člověk, kdo mě potěšil, byl pan řidič, který nevěděl, jak se jede na určené místo finální destinace, tudíž jsme se potili horkem, a jako bonus také tím, že náš řidič jest diletantským mlíčňákem v oblasti znalostí krásného Podyjí.

Naštěstí byl tento nedouk promptně briefingován zkušenějším kolegou, a odvezl nás téměř až ke kempu, za což mu patří vřelé díky.

Poslední úsek cesty- strmý sešup z příkrého kopce- jsme taky nějak zvládli, a už jak jsme došli do kempu, čekal tam majordomo Buřtleader Fredýček, a v kempu už byla valná většina participantů, bohužel nevalná byla moje schopnost dotyčné osoby rozlišit a identifikovat, jelikož drtivá většina byla z Anathemy. Krom starých Buřtů jsem poznal jen Aspika a Dia. Lehl jsem si tedy na bágl a s výrazem pasivní resistance nerušeně sledoval okolí. Nedlouho poté dorazilo EQ wing- Bufeťák, Pardus, Pawlinka, Saphira a Proxy.

První jmenovaný záludné využil absence moji ostražitostí a přivítal mě ranou na solar z jeho spacáku.

Chvilku jsme šaškovali okolo stanu, a když všechny stany byly jaksi taksi postaveny, začalo se, jak už to na takovýchto akcích obyčejná bývá, holdovat démonu alkoholu. Maars se ukázal jako správný potomek rozmarné dekadentní generace let minulých, když koupil celou flašku Jima Beama a rozlil ji do… teď se podržte, pač ten kluk má patent na originalitu- malých, plastových, stříkacích pistolek. Sám sobě koupil jednu z kategorie (malé, ale jelikož ten shit co prodáváme za pět fufňů je ještě menší, tak tato v porovnání s nimi vypadá jako OBROVSKÁ) Posilněn Beamem a vybaven jedním kouskem čínské výroby, ze kterého nenasytně kapala oranžová lihovina, dostal jsem samaritánskou náladu (a že to, zatraceně, nebývá tak často) a jal se někoho napojit. Vybral sem si Bufeťáka, který stál otočený ke mně zády, chtěl jsem ho překvapit, on by se otočil, užasl by, otevřel ústa, a dostal plnou dávku z plastového ťamanského odlitku. Žel, prvotní plány se skoro nikdy nepovedou.

Bufeťák se skutečně otočil, skutečně užasl, ale místo toho, aby otevřel ústa, otevřel svoji dlaň, a jedním švihem profesionálního borce, který by nejspíš pocházel ze stejné země jako nectný umělohmotný zmetek, mi moji zbraň rozpůlil vedví. Dvěma lidem následně zůstaly oči pro pláč. První jsem byl já, bo jsem přišel o zdroj alkoholu a zábavy, druhý byl Bufeťák, jenž pozdě prozřel, že mě úmysly nebyly jidášské a sám sebe tedy připravil o možnost zadarmo se posilnit whiskou.

Nevím, kdy jsem šel spát, ale bylo to dřív, než většina zúčastněných, která lila malém až do rozednění. První věc po ranním probuzení byla chlazená PLZEŇ, plus nějaký ten párek v rohlíku, langoš, nebo podobně mastný, tučný, nezdravý, a proto tak dobrý výrobek našich milých stánkařů. Nyní bych měl zmínit dvě věci, které mi zpříjemňovaly pobyt po celou dobu Saphiřina minivodnice, což byla fakt super věc, která byla téměř neustále v chodu, a dokonce partička volnomyšlenkářských adultů vedle z chatky si ji půjčila za tvrdý handl v podobě nemalého množství trávy.

Druhou věcí byla knížka, už nevím čí, která se jmenovala Mládí v hajzlu (nejspíš všichni znáte, jenže já to neznal!) a pojednávala o útrapách pubertou zkoušeného uhrovitého mladíka, který chce zoufale zasunout (ach, koho mi to jen připomíná?) a musí se vypořádat s nástrahami zrůdných rodičovských restrikci a omezení, a jeho život jest pro něj nihilistickým utrpením, jelikož se nedokáže dostat své vyvolené pod sukni. Ta knížka byla fakt dobrá, a přečetl jsem tam z ní asi polovičku. Celé dopoledne se Anathemáci bavili evergreenovou kratochvílí- „vezmi flašku, naplň vodou, udělej díry, a někoho naser“ což byla hra, která se asi po dvě hodiny skutečně těšila popularitě.

 

Někteří ze zúčastněných se šli koupat, popřípadě si půjčili šlapadla, zatímco já jsem dobroučké langoše, hambáče, a smažený sýr k obědu prokládal pivkama, což byla taková činnost vpravdě omšelá a u mě i docela předvídatelná.

Po obědě, abychom sami před sebou nevypadali jako banda líných povalečů, když už jsme tak vypadali před ostatními, a rozhodli jsme se, že uděláme vysokohorský výstup na nedalekou zříceninu. Když jsme, supějíc, chroptíc, funíc, nadávajíc a hlasitě oddechujíc se konečně vyškrabali až na pomyslný vrchol, zjistili jsme, že – a omlouvám se věřícím za přehnané náboženskou část této vety- pravděpodobně židovští majitele celého toho komplexu, který by se dal slovy laika popsat „na kamení kámen, spadne to a amen“ zkoušeli za skutečně nekřesťanské peníze podojit každého jednotlivce, přičemž si dovolili ignoraci našeho chudého studentského stavu, takže zlověstná ceníková tabule nám nikterak nedávala na výběr, a uvrhávala nás zpátky do zaběhlých koleji- CHCEŠ DOVNITŘ TAK ZAPLAŤ. Naštěstí nastalo v našich myslích kolektivní hnutí, a už se nám dovnitř ani moc nechtělo, takže po chvilkovém lelkování na zalesněném kopci, kde lákala zřícenina majetnou vrstvu obyvatelstva, aby neškudlila na kultuře, jsme si to sešupali zase dolů.

Pomalu se začalo schylovat k večeru, a přestože náš kolektiv budil zdání soudržnosti, determinace hráčů EQ od hráčů Anathemy by byla snadná i pro náhodného kolemjdoucího. Hrací Anathemy seděli v soustředěném kruhu okolo ohně, a i přes absenci zelených kamizol, hrdě vlajky socialistické organizace Pionýr a budovatelské písně na rtech museli u někoho nutné budit dojem oddílu Jaroslava Foglara. Tiší, hodní, chlapci a dívky, polohlasem debatující o nejnovějších změnách na jejich milovaném serveru byli k zulíbání. Stačilo se však podívat o pár metrů dál, do změti těl a alkoholu, které by se dalo nejsnadněji pojmenovat jako doupě neřesti. Všude se povaloval alkohol, Bufeťák svoji fistuli dodával zpitým participantům duševní pokrm svými historkami, někdo se dokonce odvážil mixovat forsáž, polovina lidí nebyla vidět přes kouř z vodnice, Maars koupil další tvrdý chlast, a valná část této squadry, která okupovala nebohou chatku Cecilie se začala motat jako včela zasažena pesticidem.

V pokročilé části večera jsem byl davem donucen k (pro někoho) repeticí (pro někoho) první prezentaci toho, co dostalo pracovní název „balada o ex-gm“ a žádný jiný už se mi nechtělo vymyslet. Předesílám, že je to věc, která slaví komerční úspěch, možná pramenící z kolektivního pohrdání hlavním hrdinou balady. Dále předesílám, že tohle není to, co normálně skládám, a ani přesto, že lidi brečí smíchy, když to slyší, nechci se k tomu hlásit jako k hlavní linii své tvorby, jelikož by to bylo tvrzení vpravdě nepravdivé.

Na tomto místě chci poděkovat mým zásobovatelům doutníků a piva, bez jejich pomoci bych to nezvládl.

Závěr balady sklidil frenetický aplaus, což je věc, která bývá snadno návyková, a dá se s ní dokonce předávkovat, takže napříště bych své milé publikum poprosil, aby svůj excitement nedával tak hlasitě najevo, bo autorovo ego se splaší, a dosáhne astronomických hodnot tak vysokých, že začnou být porovnatelné s hodnotami hlavní postavy jeho díla, a po tom ani jeden z nich netouží.

Celý zbytek večera se nesl v duchu družného popíjení, kouření vodnice, a taky návštěvy tough-security-guys, se kterými se chtěl Bufeťák pobít, a musel být držen, aby se tento apokalyptický scénář nenaplnil. Ještě nejlepší bylo, když oni nás začali hlásit, že nás klidně ráno vyrazí, a že žádné prachy nám vraceny nebudou. Načež Bufeťák neohroženě a také s patřičnou dávkou hrdosti v hlase zahlásil- Já ale nic neplatil!

Sekuriťák zakoulel očima, a začal nás kolektivně plísnit, načež Bufeťák, který měl zjevnou touhu mu nevkusně do jeho káravého monologu skákati, byl umlčen Saphirou. Zbytek večera dopadl v pohodě, pokud vím, podstatné bylo, že mě aspoň nikdo nebudil, když sem zase vytuhl relativně brzy v Bufově stanu, který jsme bratrsky sdíleli napolovic (ač byl celý jeho)

 

Neděle ráno- den odjezdu mě nikdy nebaví popisovat, jelikož se o něm dá těžko říci něco jiného, než že se prostě zabalilo a vypadlo. Já bych ještě možná dodal, že sem prožral a prolil co se dalo a na zpáteční cestu jsem si musel půjčovat od Péti, a hlodá mě svědomí, že jí to ještě dlužím, jsem to ale nezbeda.

Sraz dopadl na jedničku, a těším se na další, už ZA TÝDEN v Brně, a doufám, a vy nebuďte věrolomnici a naivně doufejte se mnou, že příští recenzi napíši s menším než měsíčním zpožděním, bo je to skutečně nectné.