Ahoj čuníci,

Každý kdo mně trochu zná, zná rovněž můj odpor k moderním technologiím. Různé výdobytky posledních let, nad kterými se mnozí z vás rozplývají, mne v lepším případě naprosto netankují, v horším nad nimi štítivě ohrnuji nos.

Pak je tu ale ještě třetí kategorie. Kategorie těch, které jsem ani nevěděl, že existují, a – ono to jde ruku v ruce – které bych zároveň poslal střemhlav do sedmého kruhu pekla a jeho vynálezce hned za ním.

Víte, k nám do firmy každý den jezdí nějací přepravci, a protože to většinou jsou každý den ti stejní, člověk se občas zakecá. Tak jsem s jedním probíral tyhlety nové telefony, a nějak jsme se dostali k tomu, že je naprostý nesmysl to krást, jelikož se to díky GPS dá dohledat.

„Hele, jo!“ Šedivějící padesátník ve firemní kombinéze mne podaroval lišáckým úsměvem, zatímco vytáhl svoji placatou nestvůrnost.  Něco tam naklikal a bum, najednou jsem viděl mapku a červený bod přesně na místě sídla firmy.

„Noo, to není ale všechno!“ pronesl doručovací mužík fanfarónsky s úmyslem překonat svůj poslední trik trikem novým. Pár dalších kliknutí odhalilo přesnou lokaci telefonu jménem „manželka“ na druhé straně Prahy. Hračička klikal dál, což mělo za následek změnu na displeji, a tentokrát se objevil „miláček“ leč úplně jinde, než předtím „manželka“

Mravokárně jsem pozvedl obočí, načež chlapík pokrčil rameny a na celou půl vteřinu se zatvářil provinile.  Aby rychle zahnal případné nepříjemné otázky a malé verbální jízlivosti týkající se jeho neskrývané nechuti k monogamii, rozhodl se vytasit největší trumf:

„Moje dcera má takový chytrý hodinky, jo, a teď sleduj!“ pronesl záletník velkopansky. Opět do té placaté pazgřiviny začal něco ládovat, a já jsem čekal, že mi to vyplivne její polohu jako ty případy předtím, jedinej plot twist bude, že to dělají ty hodinky, húúú jak neoriginální.

Když mi vítězoslavně pokládal ten ďáblův vynález k uchu, nechápal jsem, proč to dělá. Pak jsem uslyšel dívčí hlasy a obrátil se mi kufr. Takže o tohle celou dobu šlo. On se může telefonem napíchnout na ty hodinky, a prostě odposlouchávat vlastní dceru. Wow. To je fakt super, no. Špiclík si mezitím vzal svoji placatou štěnici zpátky, přiložil ji k uchu, a pak znalecky pronesl: „No jo, mají přestávku!“  „A nejlepší na tom je, že ona ani neví, že jí posloucháme, haha! Hahaha!“  „Jo… tak to je…výborný…“ pronesl jsem schlíple.

Víte, popravdě jsem neměl tušení, že taková věc již existuje. Že pokrok dosáhl už tohoto stupně, kdy neslouží ku prospěchu lidstva, ale k jeho zániku. Jasně, přívrženci těchto kokotin budou nyní nesouhlasně hýkat, že jsem pomýlený zpátečnický kverulant, a že je naopak super, že má tatík přehled o tom, co dělá jeho dcera, že nefláká školu, nebo že ji hodný pán v parku neláká na bonboniéru a sbírku panenek Barbie.

Jo? Vážně? Ale všeho moc škodí, víme? Co se stane za pár let, až se bude na dcerce udýchaně zmítat dychtivý čuník, to si tatík otevře piviště a labužnicky ohulí volume na max? Nebo až půjde holka na párty, a z hodinek se najednou ozve káravý rodičovský imperativ: „Toho třetího panáka už si neobjednáš, Terezko, nebo příští měsíc žádné kapesné!“  Tohle je skutečná implementace Velkého bratra v praxi. Je mi z toho smutno, ale utěšuji se tím, že se na tom nemusím a také nebudu podílet.

Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy jsem sám byl malý. Šel jsem ven s tehdejším souputníkem Vopem si kopat míčem o betonovou zeď, řekl jsem, kdy přijdu zpátky, a to bylo celé. Žádné odposlouchávání, žádné polohy na mapách, ani žádné mobily, kde se dají dohodnuté věci mezi dvěma kamarády zrušit díky pár pohybům palcem. Prostě jsme se takhle ve škole dohodli, a neexistovalo, aby tam jeden nebo druhý nebyl ve smluvený čas.

Chybí mi ta doba, nebudu říkat, že ne. Přestože lidé ví, jak mi vadí, když se něco dohodnuté zruší, i tak se to čas od času děje, díky větším nebo menším důvodům. Nebudu říkat, že já jsem nikdy nic nezrušil nebo nepřesunul, ale snažím se najít kurva dobrý důvod, když něco takového už jednou musím udělat.

Víte, kdy jsem dostal svůj první telefon? Bylo mi patnáct, a byl jsem jeden z posledních, kdo takový neměl. Nijak mi to nicméně nevadilo. Jako každý správný deváťák, který to chce někam dotáhnout, jsem chodil na tenkrát populární přijímačky nanečisto, a jednou to bylo na Smíchově a doprovázela mě tam máma. Bylo jí řečeno, kdy to skončí, a ona tam ve stanovený čas přišla.

Jaké však bylo její překvapení, když se vyhrnul dav nabiflovaných studentíků, ale mne nevidno.  Navrch již předtím podezíravým rodičovským okem zmerčila ochomýtat se okolo areálu školy jakéhosi neduživého obšourníka, který byl hned pasován do role potencionálního zvrhlíka, jenž chce milovaného synka unést zamordovat a povařit, či alespoň s ním vilně obcovati. Já, postavy neduživé, bych se velmi nebránil, kdyby mne takovýto zlojed polapil a uplatnil svoji silovou převahu.

Máma mě v panice začala hledat, zatímco já jsem v klidu psal svůj pokusný test, anžto zakopaný pes byl v tom, že máma přeslechla správný čas předávky a stála tam zbytečně brzy.  O hodinu později jsem se vykodrcal i já. Mámu jsem nikde neviděl, tak jsem se líně procházel po Smíchově, navštívil pár obchodů, a když jsem se začal nudit, konečně se vydal domů, kde už jsem mezitím byl málem prohlášen za mrtvého. No, a to byl den, kdy mámě došlo, že takové nervy ve svém životě nepotřebuje, a proto den následující sobě i mně zakoupila mobily.

Popravdě jsem rád, že zhebnu v tomto století ve svém starém bytě se starým gramofonem a starými knihami a nedožiji se toho, co za zhůvěřilosti ještě lidská mysl vyplodí.  Nechci být jakkoliv účasten této degenerace lidství pod pláštíkem technologického pokroku a nechápu ty, kteří ano, nicméně oni zase nechápou mně, takže je to fifty – fifty.

Jenom až jednou budete mít dítě, tak se zamyslete, jestli nemá právo na nějaký soukromí a jestli mu náhodou těmato moderníma hejblátkama to soukromí nekradete. Tím nechci šmahem ocejchovat všechny starostlivé rodiče za šmíráky, ale už jen to, že ta možnost zde existuje a že jsou lidé, kteří ji využívají, už jen to mě děsí.