Ahoj čuníci,

Zjistil jsem, že tohle čtou i lidi, u kterých bych to nečekal – zejména proto, že nehrají tyhle kartičky. Je fakt, že poslední dobou jsou příspěvky na kovákovým princi poměrně monotematické, ale mám pár kartiček v rukávu i pro lidi, co kartičkám neholdují, ale na to si ještě počkejte.

Zase jsme se sešli v úplně jiné a nové sestavě. Přicházím pár minut po šesté a nalézám Pavla, který si třídí nové kartičky, jenž zakoupil v Rytíři a pyšně mi ukazuje i nově zakoupené keramické life countery a počítadlo životů.

Zrovna přemýšlíme, že bychom dali první hru, když v tu ránu přijde Peťa a zkoušíme tedy hru ve třech. Peťa si vytiskl nějaké balíky a dopředu nám to oznámil. Tohle je takové ožehavé téma. Na jednu stranu chápu Peťův argument, že si chce něco vyzkoušet, než si to koupí, a nemá jinou alternativu, než si to vyzkoušet s námi. Tohle naprosto beru. Peťovi navíc slouží ke cti, že si netiskl žádné extra silné a drahé karty. Na stranu druhou, pokud si jeden začne kartičky tisknout a hrát s tím, začnou tak činit i ostatní, a úroveň, kterou jsme nastavili, prožije volný pád.

Dohodli jsme se tedy na kompromisu. Mám rád kompromisy! Peťa si s tím zahraje jednu hru, a pak si vezme nějaký ze svých normálních balíků. Do první hry si beru ten svůj černý combo deck, zatímco Pavel povolává do svých služeb balík s ceckatou gorgonou Vraskou, který fortifikoval další Vraskou a ještě jedním drahým planeswalkerem na obrázku.

Přiznám se, že v nepřítomnosti Toma a Eseho se mi lépe dýchá, nikdo mi nevyhazuje kartičky z ruky a málokdo mi něco hubí. Kluci hrajou takové hodné, nekonfliktní karty. Peťa si naproxoval nezbedné vampy, ale mě to tu první hru přišlo velice slušně, ve třetím kole tahám klíčového démona i s infectem a v jednom kole vyřazuji Peťu, o dvě kola později i Pavla.

Peťa si s tištěnými krvesaji moc nezahrál, a tak jsme usoudili, ať si je ještě ponechá. Mezitím nás Pavel obohacuje o historku, která se mu stala na firemním obědě s rozverným číšníkem, který to s tou rozverností krapet přetáhl.

Po úvodních zdvořilostech a lichotkách jak jsou to velcí chlapi, započal výřečný pingl bruslit na tenkém ledě.

„No co chlapi, je středa ne?“ začal pikolíček zeširoka.

„Jojo, je středa…“ odkejval mu obsluhovaný kolektiv mdle, vědom si nepopiratelného faktu a nevěda, o co se bodrá obsluha pokouší.

„Středa… Je ho tam třeba!“ triumfuje výřečný panáček s touto otřepanou frází a hned si pospíší, aby informoval své hosty o fenomenálním úspěchu, kterým se na poli konsensuální kopulace může pyšnit: „No já už zasunul hned ráno! Jako z povinnosti, no“ dodává skromně, kdyby ho náhodou někdo chtěl překotně stavěti na prcací piedestal.

Ovšem pomyslnou korunu tomu nasazuje vzápětí: „A co vy, chlapi? Zasunuli jste?“ prostořeký pingl podlézavě povzbuzuje překvapeného Pavla a jeho parťáky, lačný vyzvědět, kdo  – terminologií mého kamaráda Milana Ducka – úspěšně umístil kocoura do trouby.

Pavel se otráveně přiznává, že nezasunul, ale jeho náhlá rozmrzelost nepramení z této skutečnosti, nýbrž ze situace, kdy od vás obsluhující personál v restauraci vlezle vyzvídá, zdali jste smočili, a váš případný neúspěch na tomto poli zlomyslně podtrhne zdůrazněním vlastního kladného skóre. But… WHY!?

Dobře naladěný čišník to s koitálně pasivním Pavlem přesto nevzdává: „no, tak doufám, že zasunete!“ popřeje mu optimisticky. Tady už chybí jen ta příslovečná kamarádská herda do zad. Kde jsou ty časy, kdy vám obsluha popřála dobré chuti. Nyní se vám evidentně dostane přání dobrého pichu. Ach jo.

Taky bych rád zasunul popravdě. Rád bych zasunul tento podnik do kategorie těch, které v budoucnu rozhodně nenavštívím. Je to nějaká pizzerie na Křižíkově, kdyby někdo chtěl následovat mého příkladu, anebo se naopak chtěl podělit o detaily svojí jebačky s tímto dobytkem. Sto lidí, sto chutí.

Navíc jediný, kdo může bez jakéhokoliv kontextu pokládat otázky týkající se sexuálního života překvapených respondentů, je Tommy Wisseau!

No, zpátky ke kartičkám. Nechali jsme Peťovi jeho vytištěné vampy, a já si beru stromečky. Kdo se bojí, nesmí do lesa, a do lesa se nechce ani Peťovi, ani Pavlovi, raději se mydlí mezi sebou. Peťa sice vytáhne pár upírů s lifelinkem a zdařile saje, jenže Pavel mu je všechny vyčistí kartou Finality a stromky ho doklepají. Pavel ještě chvíli vzdoruje, ale k ničemu mu to není. Jak by se jim nyní hodil Tom!

Přichází Peťova kamarádka Lucka, která se v kartičkové řeži zatím ujímá roli pasivní pozorovatelky. Ale co – žena na kartičkách – checked. Doteď svědomitě nedokáži říci, jestli jí těch několik hodin koukání na to, jak hrajeme, bavilo, nebo zda to přetrpěla ze zdvořilosti. Nicméně – byla varována dopředu.

Do třetí hry si beru svůj sranda balíček legendárních andělů, a popravdě neočekávám nějaký výraznější úspěch, jelikož Peťa s vampy prokázal, že jich tam umí nasypat hodně za krátký čas. Sice jsme řekli jednu hru, ale tak nakonec nás ukecal, že si to chce vyzkoušet v nějaké dlouhé hře, a tady se mu to docela splnilo.

Pavel už v minulé hře rozjel svůj Shit-talk, který vypadá následovně: Pokud si je Pavel jistý v kramflecích a domnívá se, že má nad vámi zdrcující převahu, neváhá na tento fakt opakovaně upozorňovat, a používá různé hrozby a výhrůžky, kterými chce zastrašit soupeře a vnutit mu myšlenku o jeho nepřemožitelnosti.

Existuje ještě druhá varianta, takzvaný Beg – talk. (Často následuje po Shit – talku, tehdy je to obzvláště komické) Pavel naopak zjišťuje, že jeho postavení mezi ostatními hráči v rámci probíhající hry není dobré. Nejdříve se z prekérní situace snaží vybruslit uzavřením dohod s lépe situovanými protivníky. Jenže pokud jste ve svrabu, nemáte povětšinou moc co nabídnout, tedy nešťastný Pavel si obyčejně následně postěžuje, že s ním nikdo žádnou dohodu uzavírat nechce.

Další fáze je zenitem celého Beg – talku. Pavel doslova prosí o život. Žadoní, lká, málem i na kolena by padl a prach z botek vám očistil, jen abyste ho nechali jedno kolo. Jedno další kolo, přece nechce tak moc! Minule umřel jako první, předminule taky dlouho nevydržel, nejdou mu karty, nepředstavuje hrozbu, pokud jej ušetříte, bude naopak velice hodným Pavlem pomocníčkem, který cestičky vám umetati bude, a vaše soky se zápalem hubiti, a vám ani jednoho křivého pohledu od něj se již nedostane, bo nejvěrnějším stoupencem vašim bude, jen ho nechte ještě jedno kolo, jedno jediné kolo…

Je to skvělý. Popravdě to miluju. Je to takový divadelní představení, a když Esaras poslední dobou už tak nenaříká, jak je všechno nefér a broken, nějaký divadlo je potřeba, a Pavel ho kavalírsky zastoupil.

V této třetí hře mi Pavel sebejistě prorokoval, že mě zničí, když na něj budu útočit. Víte, na mně tyhle věci moc nefungují. Nelze mě podplatit, nelze mě vydírat. Slouží to pouze jako další motivace, proč toho, kdo se o to pokouší, naopak pobídnout k tomu, aby potvrdil pravdivost svých slov. Pavel mi sice sebral anděly a jal se s nimi na mě útočit, jenže veškeré zranění jsem vypreventoval kartou Holy Day a dále jej zle popichoval, kde je ta moje slíbená destrukce, že jsem se na to těšil, a on nic.

Půlku hry čekám na mizernou červenou manu a v doslova poslední vteřině si líznu lotus petal, obětuju ho, a konečně hraji Deafening Clarion s oběma schopnostmi, takže Peťovo vampirické smetíčko nastupuje pochmurnou pouť na onen svět, a moje andělská letka mu ukazuje, že není jediný čuník, co si tuhle hru bude přidávat masivní počet životů.  Pavel se třásl, že vyloží podruhé jeho druhé slunce, a rovněž se holedbal, že má v balíčku 22 karet, které preventují veškerá bojová zranění, jenže moje rusovlasá bojová serafínice Basandra mu zatnula tipec, jelikož během boje zakazuje hrát kouzla, a tedy Pavel „so close to victory yet so far away“ opět ostrouhal.

V průběhu následující hry dorazil Any! To bylo milé překvapení. Byl trochu přepadlý, ale u těch kartiček panovala pohodová atmosféra, házely se vtipy a brzy pookřál. Peťa se u kopírky skutečně činil, jelikož vytáhl další naproxovaný balíček, kde byla spousta kouzel, co lízala a zahazovala karty, aby výsledkem celého snažení byl jakýsi dráček, jehož útok se rovnal počtu instantů a sorcery ve hřbitově. Zahrál jsem gobliny, ale nechodilo mi to nijak valně, hodně landů, málo goblinů, přesto jsem byl schopen oba oponenty řádně poprudit.

Pavel se oklepal z minulé blamáže, vyklopil Vrasku a aktivoval její první schopnost a tím ji posilnil na sedm. Rovněž opět aktivoval shit – talk a jal se hrozit s nabušenou gorgonou. Mně se povedl ovšem husarský kousek, kde v hlavní roli byl gobliní kulometčík, který se odtapne kdykoliv, když jde příšera do hřbitova (ale jinak ne). Na tohoto holomka měl Pavel obzvláště spadeno, jelikož mu předtím odpravil několik bojovníků, ale nažraná sedmičková Vraska vypadala jako velké sousto i pro mého green gatling goona.

Jenže mi přišel další goblin a začal cirkus. Vykládám dotyčného goblina. Kulometčík uděluje jedno zranění Vrasce. Odjišťuji gobliní granát, obětuji goblina a Vraska to koupila za dalších pět. Goblin jde do hřbitova, zelený mužík za kulometem opět nabíjí a vykrmená Vraska dostává poslední ránu z milosti. Pavel vyzařuje koncentrované nenadšení. Stálo mě to hodně, ale stálo to za to.

Peťa konečně vytáhl dráčka který má po množství zahozených kouzel ve hřbitově cifru 26 do útoku, a je jasné, že nás posvačí. Navíc Pavlovi se plní sen – Peťa s ním uzavře dohodu, že nejdříve se zbaví mně. Peťa sice na mně sporadicky útočí, ale vypečený dráček putuje v ústrety dokonale zaskočenému Pavlovi a hubí jej. Peťa to pragmaticky udělal z toho důvodu, že v opačném případě by ho dorazil Pavel.

Pavel je zhrozen, a tituluje Peťu množstvím nelichotivých přízvisek. Jaime Lannister hadr, podle Pavla je Peťa křivopřísežník non plus ultra. Jemně upozorňuji Pavla, že Peťa na nic nepřísahal, tedy je přejmenován na „Křivodohodovníka“ aneb Dobrovský a Jungmann by slzu zamáčkli nad krásným novotvarem!

Peťa se snaží neplechu odčinit velkorysou nabídkou zakoupení piva pro zhrzeného Pavla, leč mám pocit, že jediná tekutina, která by Pavla obměkčila je Peťova krev. Inu, uvidíme, jestli někdo v budoucnu bude chtít s Peťou uzavírat dohody, ono je fakt někdy lepší prohrát a zachovat si reputaci, než zvítězit, za cenu porušení dohody, ale to je na každém. Není to o tom, že bychom Peťu démonizovali, maximálně bude sranda sledovat, jak do něj Pavel bude vytrvale útočit na dalších kartičkách, jak horlivě sliboval.

Ukecali jsme Lucku, aby si jednu hru zahrála s námi. Půjčil jsem jí Shadowy, což byl zároveň jediný balík, se kterým jsem ten večer nehrál. Any se také zapojuje, je nás tedy pět a beru svůj darebně drahý démonický deck, který se v hromadných bitkách zatím skvěle osvědčil.

Hraji to podobně jako předchozí hry – trpělivě čekám, s čím se kdo vytasí, a v momentě, kdy se na stole povaluje vyšší počet bojovníků, ideálně všechny pošlu do hřbitova a začnu tasit drahé démony. Jeden z těchto démonů například umí při svém příchodu zničit všechny bytosti kromě černých a artefaktových, další umí najít kartu (nacházím další ničeníčko) a takto pravidelnými čistkami upevňuji a dále posiluji svoji moc. Vsadím se, že kdyby žil Stalin a hrál s námi magicy, bude hrát tento balíček a bude ho hrát přesně takto, protože by vyhrál – což se povedlo i mně, a mám s tímto balíkem zatím procentuálně největší úspěšnost.

Při této hře se stala taková vtipná situace. Jak jsem zmínil výše, hrála s námi Lucka a hrála to poprvé. Lucka hrála můj shadow balíček, něco vytahala do hry, ale její příšery dlely v bezbřehé pasivitě, a Lucka v této hře chtěla evidentně zastávat roli Švýcarska a být naprosto neutrální. Jenže takhle se Magicy ne(vy)hrají a snažili jsme se Lucku přimět, aby na někoho zaútočila. Což byl v každém kole nový problém, jelikož přestože se pod nátlakem zúčastnila kolektivní šikany mojí Liliany of the Dark Realms, dále zůstávala nečinná.

Víte, jde jen o to slovo. Útočit. Útok. Akt agrese vůči lidem, které kromě Petra vidí poprvé v životě. Všichni jsou starší, všichni jsou cizí, a ona na ně ještě ke všemu má útočit? No way! Dycky se v této fázi tak komicky zasekla a nešťastně koukala z jednoho protivníka na druhého.

Pavel se celou situaci snažil odlehčit: „To je fuk, prostě zaútoč třeba na někoho, kdo má blbej ksicht, a je to!“ Lucka ještě chvíli diplomaticky počkala, aby její rozhodnutí nemohlo být instantně spojeno s Pavlovou směrnicí, a poté váhavě napadla autora této dobře míněné rady. „Promiň…“ pípla zbědovaně a všichni jsme se rozesmáli.

Pavel a Lucka poté odešli, a my tři zbývající jsme stihli odehrát poslední dvě hry:  Zatímco s treefolky jsem po dlouhé zákopové hře slavil druhou výhru za večer, El Greco zase dostal nasekáno. Pokud by ostatní hráči symbolizovali HUTN, tak tento balík je Adamem. Tohle přirovnání pochopí asi jenom… Adam.

Hele moc se mi popravdě nechtělo, je neděle, člověk se mentálně připravuje na další pracovní týden, ale nakonec jsem rád, že jsem se dokopal. Kdybych se na to vykašlal, přišel bych o Pavlův shit/beg talk, náhlý a vítaný příchod Anyho, „podlou zradu“ Peti, kterou vzhledem k jeho nevinnému kukuči a mírnému, distingovanému vystupování nikdo nečekal, Lucku, která byla nešťastná z pouhé myšlenky, že někomu z nás má ublížit, a v neposlední řadě i slečny vrchní, která při focení této úvodní fotky povídá: „Pane Indráku, svítí vám pleš!“ Blahosklonně jsem ji ujistil, že lepší to nebude.

PS: Zakládám rubriku ztráty a nálezy s jednou revoluční změnou: Kdo uhodne, komu patří předměty na obrázku, může si je ponechat. Tento radikální řez by mohl motivovat jejich minulého vlastníka, aby si konečně zapamatoval, s čím na akci přišel, a s čím by měl také odcházet.

Než s tím odejde někdo jiný 😀