Čus čuníci,

Tohle bude ale pěkně nasranej článek! Jako spousta mých kamarádů i já jsem podlehl pokušení posledního World of Warcraft datadisku od herního studia Blizzard, který se jmenuje Battle for Azeroth, a zatím slibuje nelítostnou bitku dvou frakcí ve světě, který většina z nás zná již 15 let.

Toto je sedmý datadisk, a protože jsem hráč ze staré školy, co ještě pamatuje kolosální krabice s titěrným cédéčkem (nebo pěti) uvnitř, chtěl jsem – stejně jako u předchozích šesti datadisků – vlastnit krabicovou verzi této hry, a trpělivě jsem vyčkával, než tato vyjde. Objednal jsem si hru u distributora JRC, což se – jak se dozvíte v tomto článku – prokázalo jako kolosální minela.

Nadešel den D. Andrea mi psala, že prodej datadisku bude obohacen jejím cosplayem spoře oděné blood elfky, a že to rozhodně nesmím zmeškat. A já to tedy zmeškat rozhodně nemínil, protože hned na další den od vydání jsme měli s Pavlem naplánovanou lan party, že to budeme hrát spolu, a kdybych to propásl, podělal bych tím i jeho.

Jelikož jsem již na pár těchto prodejích byl, věděl jsem, že se to začíná spouštět s půlnocí, kdy se nedočkavý špalír začíná hrnout do prodejny pro svoji kopii nově vydané hry. Šel jsem si tedy po práci lehnout okolo osmé večer, s tím že mám spoustu času.

Probouzím se v 21:48. Ten čas si pamatuji naprosto přesně. Ledabyle rozkliknu FB událost, kterou vypečené JRC k této akci založilo, a to co zřím, mě ihned katapultuje do stavu plné bdělosti.

„Prodej začíná od 21:00 a končí ve 23:00“ Alright, what the fuck is this shit? Došlo mi, že mám asi minutu na to se rozhodnout, co dělat. Myšlenka vrátit se do postele byla lákavá, ale instantně jsem ji zapudil, bo s absencí datadisku bych zklamal i Pavla. Musím to stihnout. Musím to aspoň zkusit!

Prodejna Chodov. No dobrá – zadávám si tedy do dopravního vyhledávače Spojovací- Chodov. Ok, přímý spoj sto sedmdesát sedmičkou, ale počkat, počkat! Ty idiote, nemůžeš dát Praha- Chodov, když nevíš, kde ten obchod vlastně je! Podívej se na stránku té události, kde se to koná, a hledej podle toho.

Otevřu si opět tu událost a sjedu kurzorem níže pro info. Ulice Naskové a nějaká čísla k tomu. Ok, rychle najdi, kde je Naskové. Dobrý, kousek od zastávky stejného jména. Jak se tam jede? Devítkou do nějaké prdele – Kavalírka. A pak z té prdele ještě dalším autobusem do jiné prdele, kde je zastávka Naskové.

Mám asi tři minuty na to, abych to stihnul. No nazdar. Beru košili, kalhoty, klíče a kurážně klusám k zastávce. Stíhám devítku. Paráda! Já to nakonec ještě stihnu. Bystřejšímu čtenáři je jasné, co se stalo. Těm ostatním to ještě neřekneme. Papinovi to taky ještě neřekneme, ať je prdel.

Poklidně korzuji v tramvaji večerní Prahou a obdivuji vystavená ňadra španělských turistek, které přistoupily na Václaváku. Pokračuji dále k Andělu. Nyní již i nebystrý čtenář ví, kolik uhodilo. Papin to ještě stále neví. Jeho mozek zůstal v nočním režimu a absolutně mu ani náznakem nedal najevo, že pokud se něco jmenuje prodejna Chodov, těžko se tam pojede přes Anděl.

Dorazil jsem na Kavalírku. Zastávka už docela uprostřed ničeho. „Hej, tady jsi byl tak před půlrokem, když jsi šel s Anym a Tomem na břevnovský food festival!“ Řekl by mi můj mozek, kdyby byl vzhůru. Ale to on ne, všivák lajdácká. Tělesný tuk dvou obstarožních matrón líně obtékal zastávkové lavičky. Přijel autobus a vyplivl další klubko lidí. Jedna vyžilá čtyřicátnice trpěla akutní samomluvou, chodila k lidem a blábolila nesmysly. Postavila se asi metr ode mně a spustila nesouvislý verbální proud. Díval jsem se na ni a nehnul ani brvou. V tomto jsem dobrý – někoho totálně ignorovat. Strašilka si po několika vteřinách mojí absolutní netečnosti vybrala další oběť.

Konečně přijel můj autobus. Vypočetl jsem si, že mám asi deset minut, ale jelikož ulice Naskové se od zastávky nachází, co by kamenem dohodil, měl bych to epesně stihnout i na focení s blood elfkou Andreou.  Autobus uhnul doleva a jel do kopce, aneb opustil periferii, aby pokračoval do míst, kde lišky dávají dobrou noc tomu psu, co už tam dávno chcípl.

Pojaly mne první pochybnosti o tom, jestli má vytyčená cílová destinace je tím správným místem. Ale tak co, tohle dopadne tak, že vyjedu nahoru, a tam bude obrovské nákupní centrum, které se nachází v této oslí prdeli jen proto, že tam jsou nájmy za hubičku. To bude určitě ono!

Z přemýšlení mě vytrhla hlasatelka zastávek: Cibulka. Příští zastávka: U lesíku. Ok tohle je špatné znamení. Nevím, v čí jurisdikci leží pojmenovávání zastávek, jestli to je magistrát nebo nějaký odbor dopravních podniků, ale jakmile se tam začnou objevovat tyto názvy, nevěstí to nic dobrého. Přijde mi to, jako kdyby odpovědní lidé pojmenovali všechny důležité spoje plus mínus normálními názvy, a pak zavolali svého kolegu Jožku Volízkulku, a nechali volný průchod jeho patologické potěše v invenci a implementaci teplajznických názvů pro upozaděné provinční zastávky. Kdo doprdele pojmenuje zastávku CIBULKA?!

Konečně jsem dorazil do zastávky Naskové a srdce mi okamžitě pokleslo. Kdybych totiž jel o dvě tři zastávky dál, musel bych protnout začátek zahrádkářské kolonie, taková to byla prdel. Nicméně s velkým areálem jsem se nemýlil – ten tam skutečně stál. Jenže nikoliv moderní nákupní areál, kde i v této pozdní hodině nadšeně proudí davy lidí, a někteří jedinci šťastně drží krabicovku Battle for Azeroth, zatímco mají stan v kalhotech po zhlédnutí ultrahot Andreina blood elfího kostýmku,  ale areál připomínající sovětskou raketovou základnu: dlouhé špičaté a oprýskané mříže, které neprostupně ohraničují celý areál, šeredné betonové budovy postaveny mozolnatými dlaněmi, krví a potem dělníků – hrdinů socialistické práce, a samozřejmě nemohla chybět strážní budka, ve které trůnil starý čuník a lžičkou si míchal třetí kafe, zatímco pohledem tejcil střídavě na mně, střídavě na spoustu monitorů, které na něj laškovně pomrkávaly v jeho kukani.

Jinak klid. Mrtvolný klid. Před areálem byl dostatek listnatého i jehličnatého křoví, že by se tam mohl schovat i cibulkář Jožka V. a počkat na nic netušící oběť, které by nacpal kolík do prdele.

Celé mi to začalo docházet. Evidentně nějaký malomyslný jedinec po lobotomii do té události napsal jako místo konání fakturační adresu firmy. Místo, kde ta firma sídlí, a kde je pět účetních, co zde chytá lelky. Rozhodně se nejedná o prodejnu, která by poskytovala hru. Jasně, můžete si říct, že jsem debil – čtu prodejna Chodov a jedu na druhou stranu Prahy, dobře, klidně s Vámi budu i souhlasit, ale do posledního dechu se budu bít za to, že jsem stále menší debil než ten, kdo založil tu událost a napsal do ní tohle jako jedinou adresu.

Jako anděl pomsty jsem se potupně za další hodinu vrátil domů a hru si stáhl – což jsem mohl udělat i v lednu. Časem si koupím tu krabicovku a někomu střelím kód, nebo to použiji jako battle.net balance.

Každopádně rozhodně ne od JRC, které bych nejradši vydrancoval jako křižáci Jeruzalém, potom vypálil jako Sylvanas Teldrassil (na obrázku) a finálně pochcal jako výrostci doutnající ohniště. Tak!