Reportáž z 31. srazu Sons of Liberty

Čus čuníci,
Zase to zbylo na mně popsat Vám páteční v pořadí jednatřicátý sraz naší bývalé World of Warcraft gildy Sons of Liberty. Přiznám se, že jsem byl až přehnaně optimistický, co se týče účasti na tomto srazu, což vycházelo ze dvou předpokladů: 1/ Počet účastníků minulého srazu 2/ Přísliby účastí od mnohých. Kdybych měl vyjádřit jedním slovem finální cifru dorazivších, použil bych slovo tristní komorní.

Můj kamarád Timura a jeho početná famílie si tam ve stejný den udělali nějakou oslavu, a já jsem zpupně prohlašoval, že počet Soláků snadno jejich veselici potře, a jestli nebylo lepší, kdyby si to udělali jindy, když nás tam přece bude tolik, aby se tam vůbec ještě vešli. Jak neslavně toto dopadlo, a jaký kapitální backfire jsem obdržel za tyto chvastounské výroky, si přečtete vzápětí.

První na sraz dorazil Iridy. Kluk, kterého většina čtenářů nebude ani znát, protože nebyl v Sol ale v Mythbusters, co s námi jednu dobu dělali společné srazy ve Skanzenu. Na jednom našem srazu již byl: před šesti lety ve Skanzenu. Iridy dorazil už někdy okolo čtvrté hodiny odpolední ke mně domů, a jelikož píše básně jako já, probrali jsme na cestě do Záležitosti poezii a jeho bat shit crazy ex-přítelkyni. Obě témata byla moc zajímavá.

Dorazili jsme do Záležitosti, kde už na nás čekala usměvavá slečna servírka, se kterou se tam často vídáváme, a vždy nás ráda vidí. Tak napůl jsem čekal trůnícího Pijéra na baru s cígem a Cuba Libre, leč jeho oblíbené místo zůstávalo opuštěné.

„Dobrý den, Papine!“ zahlaholila žoviálně.
„Dobrý den, tak kolik nás už tady je?“ zeptal jsem se v očekávání nějaké solidní číslovky.
Číslovku jsem obdržel: „Nula. Jste tu první.“ Odpověděla mile slečna za barovým pultíkem.
Dohodli jsme se, že nám dá lístečky, na které si budeme psát, co kdo utratil, aby nevznikla další kolosální platební sekyra, jako se tak stalo právě sraz předešlý. Měl jsem informaci, že Rojko a Kika jsou na cestě z Bratislavy, a přišlo by mi vůči nim ohavné se nalejt ještě před jejich příjezdem, navrch jsem chtěl kontrolovat, jestli si všichni poctivě zapisují, co snědli a vypili, dal jsem si tedy domácí limonádu. To je v pohodě, řekl jsem si. Ostatní dorazí vzápětí.

Po hodině a půl jsme tam stále seděli s Iridym sami. Občas si přišel pokecat Erik, se kterým chodíme do Záležitosti poměrně pravidelně, ale dnes byl členem nikoliv naší družiny, ale Timurovy početné famílie, která během několika následujících minut expandovala do rozměrů přímo netušených. Obsluha je z Blažíčkových přejmenovala na Hujerovy. Zatímco jsme tam stále seděli s Iridym jako opuštěné duo v rozlehlé místnosti pro třicet lidí, dorazil Timurův táta s partnerkou a jejím synem, dva Timurovi strejdové s ženami, Timurova máma s partnerem, Timurova ségra Jana, Timurova babička, náš společný kamarád Ivan, a ještě několik dalších Timurových příbuzných, které jsem nedovedl zařadit.

U stolečku kousek opodál jsem potkal svého ještě nedávného spolubydlícího Kubu, který tam byl s přítelkyní Eliškou na večeři. Lákal jsem je k našemu osamělému stolku, ale nedali se!
Mezitím jsme tam stále seděli ve dvou. Karlos mi napsal, že nedostal technickou na auto a nedostane se tedy ani do Prahy. Garfík mi psal, že to nestihne kvůli stávce pilotů. (Ať shoří. Ti piloti samozřejmě.) Zavolal jsem Pijerovi, kde se courá tak dlouho, aby mi on škrobeně oznámil, že doma hlídá dítě, protože Míša je nemocná. Na moji otázku, jestli to nejde udělat tak, že dítě nějak uspí a přijde, tak prý ne. Kysele jsem mu odvětil, že mi dal další důvod nepořizovat si dítě, ale že už jsem jich měl tak dost i bez toho.
Zavolal jsem Buritovi. „Co? On je dneska sol sraz?“ zabrumlal nevzrušeně. „Ok vyrážím.“ Moje marketingová kampaň, kdy jsem spamoval sol srazem několik skupin jej evidentně minula, ale aspoň se k tomu postavil jako správný solák, chválím!
Chvíli po Buritovi dorazil i Pavel a Esaras. Střídavě jsme se bavili sledováním přípravy Pavlova tataráku (Esaras mu řekl: „Ty jsi malý chemik!“) a Esarasových projektů, což byly hot roběny z východní Evropy, které mu po nějaký čas dělaly společnost. Vysloužil si tímto přezdívku „Projektový manažer“
Další, na koho mohu pět jen slova chvály, je Adam, který jel z Petrohradu rovnou na Sol sraz a všechny zainteresované obohatil o historky z Vláďova ruského impéria.
Zmerčil jsem Pavla, jak zase kouří, i když říkal, že od Srpna nebude, tak jsem ho trochu potrolil, jako že jdu pryč, ale šel jsem se jen projít ven a nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Cestou potkávám největší celebritu, samozvaného Lorda Aweho, který byl nervózní jako asijská pornoteenka, která jde na premiérové natáčení s půltuctem černých klobásníků. Awe očekával nějaký hate na svoji osobu, ale každému byl tak nějak volnej, a když chudáku Iridymu (který ho snad jediný opravdu neznal) začal vysvětlovat, že není takové hovado, jak se o něm povídá, Iridy se na něj jen zmateně díval, proč mu to vlastně vůbec říká.

Okolo osmé dorazil i Kuba alias Zavulon, což bylo milé překvapení, jelikož on sám nevěděl, jestli vůbec bude v Praze, krátce poté i Filip aka Bloodjuice, jeden z Garfovy skupinky tzv. „Strakonických dudáků“ a když se na půl devátou objevují i toužebně vyhlížení Rojko s Kikou, dávám si první gin s tonikem, což bylo pití, které tam pila tak nějak většina.
Mezitím nevolky uvolňujeme velkou část původně zamluvené místnosti pro expandující Hujerovy Blažíčkovy, a samozřejmě jsem to dostal několikrát na talíř, protože pýcha předchazí pád a od nás již nikdo další nedorazil, ač spousta našich lidí zná Timuru i jeho melody boys takže obzvlášť při kuřpauze na venkovní zahrádce se kolektivy spokojeně mísily.
Přišla se se mnou rozloučit Timurova babička, která s námi taky hraje wowko, a povídá: „Tak čau, Papine! Uvidíme se na Wowku!“ Toto sdělení neuniklo lordu Awemu, který otevřel hubu překvapením tak široce a mocně, že pokud by mu někdo v tu chvíli měřil hodnotu KDH (kokot do huby) dosáhl by jednoznačně nadstandardního výsledku.

Objednaly se kýble. Tentokrát jsme se poučili z krizového vývoje při minulém srazu, kdy právě kýble byly základním stavebním kamenem gargantuovského nedoplatku, který jsme nashromáždili, a tedy se kýble zaplatily rovnou. První kýbl zaplatil Burito, protože „přišly prémie“ a druhý zatáhl Lord Awe, který chtěl nahrabat nějaké plusové body v soláckém kolektivu. Chvíli předtím mi on a ještě někdo další sebejistě tvrdili, že Minerva není římský ekvivalent řecké bohyně Athény. No já nevím. Pouštět se se mnou na tenký led diskuze o antické mytologii je podobná pošetilost, jako kdybych se snažil poučovat Projektového manažera Esarase v programování.
Kolosální kýble s forsáží utěšeně mizely. Rojko se snažil silně sosat, ale dostal od Kiky následující vysvědčení: „Zlatko, ty lepšie lížeš ako saješ!“ Není nic lepšího, než kritiku zabalit do komplimentu, bravo!

Neměl jsem svůj pověstný oranžový bloček, kam jsem si minule zapisoval události, které na srazu proběhly, ale Iridy měl papír a tužku a podělil se se mnou o to. Jako první věc jsem napsal Pavlovu zděšenou zpověď, kterak byl k němu Awe důvěrný na toaletě. Nikdo se raději neptal na detaily, a sám Lord se zmocnil papíru a tuto informaci chtěl začmárat, ale velmi se mu to nepovedlo.
Rojko mi pod vlivem forsáže prozradil, že z mojí básnické sbírky přečetl jen první dvě básně, ALE že ji má vystavenou na čestnom miestě na poličke vedle fotky Kiky a jeho mámy. Snažil jsem se mu vysvětlit, že bych radši, kdyby měl tu sbírku na hajzlu, ale přečetl ji celou, leč se to míjelo účinkem. Nakonec jsem se s tím smířil.
Elegantní a šarmantní Kika byla ozdobou večera, což ještě více umocňoval fakt, že zde byla jako jediná žena. Vilný Awe se ke mně v průběhu večera naklonil a lascivně ztlumeným hlasem pronesl: „Už chápu, co na těch Slovenkách vidíš, Papine!“ Oho! Quality Approval od samotného Lorda, kdo z Vás to má, ptám se?!

Kuba se dostal do diskuze s Kikou ohledně pálivého tématu, který zrovna naše dvě malé země (ještě stále příliš) nepálí – transport uzených čuníků, kteří dali Africe vale. Kuba žil v několika zemích EU a je velkým příznivcem tohoto neduživého spolku a jeho direktiv. Co mu slouží ke cti, že o tom dokáže zajímavě vyprávět a je vidět, že o tom hodně ví, ale s Kikou se shodli jen na tom, že se neshodnou a ve svém názoru zůstal Kuba osamocen, a ani Adam se aktivně nepřidal pod jeho opuštěný modrý (a podle nějaké jejich směrnice i nehořlavý) prapor s hvězdičkami.

Krvežíznivý Lord prohlásil, že uprchlíci by se měli všichni postřílet na hranici, tedy na něj spoléhám, až se sem jednou jistě budou valit nekonečné legie těchto nezbedů, že s rotačním kulometem v každé ruce bude právě ON bděle strážit naše hranice spolu s věrným souputníkem Mildou Zemanů, který podobné odhodlání bránit náš malý stát se zbraní v ruce deklaroval veřejně již v letech minulých. Neočekávám nic menšího, než že tito dva titáni české historie neustoupí ani o krok, a budou kropit vřískající zástupy černochů, jež ve strachu před spravedlivým hněvem ďábelského demoličního duetu Lorda a Lihovara začnou zbaběle zahazovat svoje iphony, že se české potoky a řeky zbarví do ruda prolitou krví postřílených Saracénů a navršené hordy mrtvol pobitých arabských nájezdníků zastíní i slunce, a teprve potom si naši dva bojem zocelení rekové dopřejí oddechu a vzájemně se obohatí poutavými příběhy o vlastní důležitosti.

Blažíčkovi se pomalu vytráceli, ale Solko to drželo do zavíračky. Burito tedy pláchl už před focením, ale člověk se na něj ani hněvat nemůže, když všem koupil kýbl za třináct stovek. Erik se přesunul zase k nám, a tak jsme nějak udržovali společný oheň milé konverzace. Měl jsem radost, že se mi povedlo se neopít ani neusnout, což není jev, kterým bych disponoval ve stech procentech případů, ale jak jsem starší, daří se mi to lépe. Večer se chýlil k závěru a vyvstala otázka, co nyní? Awe prohlásil, že nyní se přeci jde k Papinovi na vodnici, což jsem sice skutečně předtím avizoval, ale můj počet pozvánek byl limitovaný a jeho nijak nezahrnoval.
Erik šel dál někam pít, Bloodjuice a Iridy spali u mě, tedy parťáky na Tekkena a vodnici jsem získal, ostatní šli domů nebo odešli již dříve. Awe se nakonec svezl taxíkem s Rojkem a Kikou, když se předtím hned cpal ke Kike na zadní sedačku, asi aby si zblízka prohlédl pověstný půvab krásných Slovenek, o kterém jsem napsal nespočet básní. Žel byl Rojkem a Kikou vykázán na sedadlo přední a tato zkušenost mu zůstala zapovězena.


Rojko s Kikou mi druhý den vyprávěli, že v taxíku řešili něco ohledně jejich plánované svatby, načež Awe prohlásil v pravděpodobném pokusu o žert „No, moje pozvánka se asi ztratila, že?“ načež Rojko odvětil ledově: „Pozval jsem z této skupiny luďí len Papina. Nikoho iného.“ a zavládlo mrtvolné ticho.
Poslední triumvirát v podání mně, Iridyho a Džusíka úspěšně dorazil ke mně, udělal jsem čuníkům vodnici, oni se mezitím řezali v Tekkenu a docela je to i bavilo, a pak jsem je oba seřezal já, a bavit je to přestalo, nicméně nám to vydrželo asi do půl čtvrté.
Ráno jsem byl vzhůru až podezřele brzy. Dopoledne se loučím s Džusíkem, vyprovázím Iridyho, a ve dvě hodiny jsme se dohodli s Rojkem a Kikou, že půjdeme do kina na Mission Impossible s Cruisem, což se nám nakonec docela líbilo, zvláště když jsme si sami film vylepšili četnými komentáři. Poté podnikáme takový výlet po Praze z Flory na Hlavní nádraží a pokračujeme metrem do nového minipivovaru/ restaurace co postavili na Ládví. Zde zjišťujeme, že Awe nelenil, a když se nedostane na Rojkovu svatbu, zkusil to alespoň s přidáním Rojka na Facebooku. Bystrému čtenáři netřeba vysvětlovat, jak toto jeho snažení dopadlo. Po dalším dobrém pivu a jídlu se přesouváme na další kolo Tekkena a vodnici, a Rojko, který si ještě předtím zahrál Star Warsy a osvobodil za princeznu Leiu planetu Naboo, rozšířil řady těch, kteří dostali v Tekkenu sodu, načež se nechali odvézt domů a sobota se záhy překulila do neděle.

V neděli jsme navštívili babičku, která si Kiku s Rojkem jako její pravidelné návštěvníky zamilovala, a poté co od nich obdržela krásnou Gerberu, rozjela křížový výslech obou návštěvníků: A Vy teď pracujete v bance?
A jaká je to banka?
A polepšila jste si finančně?
A jaké máte vzdělání? Vejšku máte? No to já chtěla, aby Honzík měl taky vejšku, říkal, že napotřetí to dodělá, ale starou Blažkovou ledatak. Říkáte to taky tak? Stará Blažková? Říkáte jo? No to je skvělé.
A kdy budete mít svatbu? A budeme mít dlouhé bílé šaty? A družičky? A bude to v kostele? Babička měla spoustu všetečných dotazů, nakonec i zjistila, že Vlado s Kikou by chtěli dvě děti, což vyhodnotila jako skvělou informaci k zahájení útoku na moji osobu: „No vy se budete brát, děti chcete, a náš Honzík (pauza na teatrální povzdech) ten nic z toho nechce. Oběma hned došlo, do jaké bažiny se tato konverzace s babičkou řítí, a snažili se to rychle vykormidlovat následujícím sdělením: „Ale víte, on bude skvelý strýko!“ (oh, really?) a pak ještě: „Toto všetko kludně može nastat, až to nikto z nás nebude čakať!“ (oooh, REALLY!?) nicméně cíl byl splněn – babička se postupně přesunula k jinému tématu a již mě netepala.

Následně jsme se přemístili opět do Záležitosti, aneb kde to začalo, tam to také končí. Dali jsme si oběd, na který dorazil i Pavel, rozžehnali se a tím tento velmi povedený víkend také skončil.

Nějaké závěrečné hodnocení: Tento rok již sol sraz nebude. Ne, že bych byl zahořklý to dělat, ale je vidět, že pokud zvýším frekvenci vzájemných setkávání, snížím účast. Přesto nelituji toho, že jsem sraz uspořádal ani menšího počtu zúčastněných – mně to tam bavilo a řekl bych, že všechny ostatní také. Obzvlášť kladně hodnotím Burita, který bez mrknutí oka dorazil, přestože o srazu ani netušil, Iridyho, který s námi ani nehrál, ale chtěl prostě poznat nové čuníky a pokecat se mnou o poezii, Džusíka, řešícího ten den obtížnou životní situaci, navzdory které nás poctil svojí účastí, Adama, který mi ještě v poledne psal z Petrohradu, a Kiku s Rojkem, kteří rovněž měli naprosto pochopitelný důvod, proč nepřijet, ale nakonec tak učinili, tahali se vlakem z Bratislavy, a snad nelitovali – já si s nimi celý víkend náramně užil.

Potom byla skupina lidí, z jejíž neúčasti jsem byl smutný (a někdy nejen já: aneb slovy Kuby: Ona není Natka? Však sem půlka lidí chodí jen proto, aby se na ní mohla dívat! :D) ale spousta z nich mi avizovala svoji neúčast dopředu, většinou spolu s relevantním důvodem, který jsem akceptoval. U jiných se vyskytla nějaká komplikace, která jim zhatila předem dané plány, a to těžko za to někoho vinit a škaredit se na dotyčného. Nemůžu Vás ani jebat za to, že jste např. upřednostnili dítě před srazem, (ale rád bych, jak já bych kurva rád!) protože takhle by to asi…já nevím, bejt mělo. Takže tenhle argument taky (ač nerad, fakt nerad!) musím respektovat.

Lidem, co napsali, že přijdou/snad dorazí/staví se aspoň na chvíli a neukázali se ani se neomluvili, nebo si moji otázku ohledně účasti prokazatelně přečetli a radši ani neodpověděli, nemám moc co říct. Nechci jim dávat prostor v tomhle článku. I Lord Awe si ho zaslouží víc než vy – on aspoň přišel. Všechny si vás pamatuju a plivu vám pod nohy. To samé platí pro lidi, co zaškrtnou v hlasování nějaký termín, ale pak se bez udání relevantního důvodu neobjeví. I vás si pamatuju, a buďte ujištěni, že pro jakékoliv budoucí hlasování je váš hlas neplatný, takže se ani nemusíte obtěžovat.

Ale já to chci zakončit něčím pozitivním! Ok tak co takhle… Hele, víte, že sekera byla asi jen tři stovky? Lístečky měly smysl! Hra jménem: Zaplať za to, co sis objednal, byla docela zábavná, ne? Dáme ji i příště? Rovněž jako dobrý nápad se osvědčilo instantní placení kbelíků. Je vidno, že i po třiceti srazech se stále máme čemu učit, stále prostor k tomu se zlepšovat, ale hlavně stále máme důvod se spolu bavit, být v kontaktu, setkávat se a prožívat nové zážitky.

Je to důkaz toho, že to wowko na tom equilibriu mělo smysl. A dělat ty srazy mělo smysl. A ještě dlouho smysl mít bude, dokud ho v tom já, stejně jako Vy, co na ty srazy chodíte – budeme vidět.

 

 

 

 

 

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa