Ahoj čuníci,

Rozhodl jsem se, že Vám napíšu svoje dojmy ze srazu gildy Lords of Infinite Power (zkráceně LOIP) ve které jsem sice nikdy nebyl, a ani jsem s nimi nehrál, a často vlastně spíš proti nim (hehe, Zenofex, hehe) ale přesto mě tam poslední roky zvou, a to cením!

Podobně jako naše Solko tak i Loip je skupina lidí, co se poznala na dnes již neexistujícím serveru Equilibrium pod hlavičkou Might and Magic, a na srazech serveru jsem pak některé jejich členy poznal i já, což je takový menší vysvětlující úvod k tomu, aby každej pochopil, jak je možný, že se mi povedlo vecpat se na sraz alianční gildy dávno mrtvého projektu.

Sraz se opět konal na chalupě Kuby alias Streeta, která se nachází v malebné obci Ledenice kousek od Českých Budějovic a je situována na začátku lesa, takže je to fakt takový přírodní a hezký. Vyjeli jsme v pátek odpoledne, kdy se setkávám s vrchním organizátorem celé akce a jednou z nejvýraznějších postav celé gildy: Dannym, kterého pamětníci budou znát jako Lepruse. Leprus po rozpadu Equilibria se zbytkem LOIP působil ještě nějakou dobu na sesterském serveru Anathema, kam byla převedena celá databáze. Každopádně zdejší umělci si tam převedli i můj GM účet, a protože už ve vedení toho serveru nepůsobil nikdo z lidí, které jsem znal a respektoval, blahosklonně jsem Dandovi umožnil přístup na spící GM účet se Zenofexem, a tento protřelý rarach s ním rozpoutal kapitální mayhem.

Dokonce mi pak psal nějaký podržklacík od nich z vedení, „že jsem ho velmi zklamal atd.“ ale asi víte, jak moc mi jeho ukníkaná litanie trhala žíly.

Danda je člověk, se kterým jsem – co se této komunity týče – v kontaktu nejvíc, občas si napíšeme, občas zajdem na pivo, on čte moje články, já hltám jeho herní videa. No a právě Danda mi psal, že je zase tenhle sraz, a protože už jsem na jednom byl, a bylo to dobrý, chtěl jsem jet i na tenhle další, kór když mě tam někdo ještě pozve, žejo.

Tak v pátek odpoledne opouštím svojí rezidenci Květinková a přesunuji se do jeho rezidence Sněženková, kde už čeká Danny, Martin – jeho spolubydlící a Jop, budoucí pasažéři Firstova vozu, který nás odveze do cílové destinace. Danny se ale nejprve rozhodne masivně anihilovat naše mozkové buňky, a než nás vysvobodí First svým příjezdem, láduje do nás videa z velice špatné slovenské telenovely, která se jmenovala „Súsedské vztahy“ Jako byly to jenom vystřižené scény, ale dlouho jsem neviděl nic tak amatérského.

Plejáda špatných hereckých výkonů korunována scénami, ve kterých diváku muselo být trapně za herce na obrazovce. Nejlepší byl asi bázlivý třasořiťka, který chtěl před svojí holkou vypadat jako namistrovaný ranař, a jal se pacifikovat nějakého korbiče, co vilně otlapkával předmětnou robu a když byl příkře odmítnut, ublíženě zakňučel: „TAK VŠETCI MOŽU A JÁ NIE!?“ Nicméně následná konfrontace té chodící reklamy na hlad „co si to s ním prišel vybaviť“ a odvrhnutého záletníka bylo něco tak nereálného a komického – jako kdybych já dělal ramena na Pijera. Já nechápu, proč se na to Danda dívá a proč nás k tomu nutil. Je to sadista. Naštěstí konečně dorazil First a vysvobodil jeho nedobrovolné diváky.

Danda kňoural, že má hlad, a chtěl jet do Burger Kingu. Jenže First ani ostatní neměli šajna, kde se nějaký nachází, a tak se musel spokojit s Mekáčem na dálnici. Úsměvné bylo, když si First s Jopem objednali u okýnka a Danda s Martinem u té interaktivní tabule, kde si dokonce můžete vzít takovou cedulku s číslem a hokr (zkratka znamenající hovado k ruce) ve službách Mekáče Vám objednávku musí přinést až ke stolu. Zatímco Jop a First už dávno jedli, Danda netrpělivé pošilhával tu na cedulku, tu na velitelský pultík, za kterým se hemžili hokři, ale žádný z nich se moc neměl k tomu, aby mu objednávku donesl, pročež se stal terčem veřejného posměchu i se svojí cedulkou.

Konečně se nějaký ze zaměnitelných štrajchpudlíků v červeném objevil a Dandovi objednávku přinesl až ke stolu. Cedulka zafungovala.

„Nedal mi k tomu brčko!“ zasyčel Danda pohoršeně. „Si budu stěžovat manažerovi!“ pronesl napůl v žertu.

„No počkej, manažer tady klidně může být on“ pronesl někdo, a všichni se rozesmáli. Jako jo, mohlo tomu klidně být tak.

Nebudu lhát, prdel byla už v autě. Třeba když Danny nejdřív chtěl sníst kukuřice u silnice, poté se dožadoval odpovědi, jestli by mu hrozil postih, kdyby ulovil a snědl čápa, co se promenoval na rybníce, okolo kterého jsme jeli. Konverzace v autě byla asi následující:

„Hele ale stalo by se něco, kdybych sežral čápa? Je chráněnej, nebo tak?“

„Počkej, jak bys mohl sežrat čápa? Však je na rybníce!“

„No ale tak kdyby NEBYL na rybníce, žejo! Kdybych měl třeba traktor a ten čáp byl na poli!“

„No, ale kdyby byl na poli, tak uletí přece!“

„Tak si třeba představ, že je sesuv půdy, a ten čáp tam uvízne za nohu.“ Čapí gurmán Danda to rozhodně nechtěl vzdát alespoň v teoretické rovině konzumace nebohého opeřence.

Posádka auta pro jeho smělé plány na sežrání čápa, který uvízl za nohu při sesuvu půdy a Danda jej přejel imaginárním traktorem, nějak neměla pochopení a neustále jeho ideu shazovala a podrývala.

„Kluci neřešte píčoviny!“ vyjekl nakonec autor myšlenky snězení čápa. Auto se otřásalo smíchem.

O další srandu se postaral dvacetiletý Jop, sedící uprostřed mezi mnou a Martinem, který se jal učit o deset let staršího řidiče Firsta a nervózně na něj řval při projíždění (podle něj) krizového úseku: „Počkej, tady je to mokrý! Nemůžeš takhle rychle do zatáčky!“ Někdo vystresovanému Jopovi poradil, ať vrátí papíry a jezdí na tříkolce, jelikož jeho panika se ukázala jako neopodstatněná. Jako člověk, který jel s Firstem i zpátky ze srazu, mohu říct, že je to zodpovědný řidič.

Danny následně začal být velice mrzutý, bo nejen že neulovil a nesnědl čápa, ale First mu ani nechtěl zastavit na kuřpauzu s neprůstřelnou argumentací, že pauza byla u mekáče. Závislák Danda začal natahovat moldánky a neustále prudil, že chce cígo. Mám pocit, že by se mi dřív podařilo ukončit tento článek do deseti vět, než že jemu se podaří seknout s kouřením – jak opakovaně avizoval, že se stane v blízké budoucnsoti.

Po příjezdu do Budějovic (kdy nevybouřený adolescent Jop skrz stažené okýnko halasně vybídl na semaforech stojící pohlednou roběnu, aby ukázala kozy) jsme šli dokoupit zásoby na chalupu. Koupil jsem si sedm plzní a brambůrky, jídlo jsem si vezl s sebou – naložené krkovice v portském víně a sedmi pepřích – přeci se neodbudu.

Kolem osmé hodiny konečně dojíždíme na chalupu, kde si Eri na naši počest hned stáhne kalhoty. Promptně přepadávám Streeta, abych mu nacpal do lednice svoje piva a maso a zdravím se s lidmi známými i neznámými. Třeba takový Creasy na mně chvíli koukal jako Stalin při porušení Ribbentrop-Molotov paktu: taky to vůbec nečekal! Jelikož jsem byl účastníkem podobného srazu cirka tři roky zpátky, jádro této vykutálené skupiny již víceméně znám.

Přišel ke mně takový mladý filuta a povídá, já jsem Bleez, ty mně určitě neznáš, ale já tebe jo! Nojo, jenže znáte mojí paměť na jména, žejo. Jasně že ho znám, ztrpčoval nám život jako frost mág ve Stormwindu 9 let zpátky, za kterého fest uměl už tenkrát, kdy mu bylo čtrnáct, a dobře jsme pokecali. Bleez je srdcař, nejen, že jako jediný přivezl až od Olomouce bečku piva, ale první večer popil, jak zákon káže!

Zatímco mi Eri mistrovsky griloval první krkovici, pokecal jsem s Kubovou přítelkyní Natálkou a vnutil ji moje webovky – Kovákového prince, což jsem za svůj pobyt ještě párkrát u různých lidí zopakoval a podle statistik to nebylo marné, aneb nejlepší čas na sebepropagaci je kdykoliv.

Musím vyseknout poklonu Erimu za skutečně famózně ugrilovanou krkovici na Streetově grilu. Srkal jsem svoji plechovkou Plzně, šťastně žvýkal krkovici, občas si lokl z oranžové flašy tatranského čaje, který putoval kolektivem jako neřízená střela, a jak dobře mi bylo!

Dannymu přijela „paní Leprusová“ aka sympatická blondýnka Adéla, a plynule se zapojila do pijatiky. Danny a Eri měli proslovy: O tom jak je to super, že jsme se tady zase všichni sešli a tak podobně- vlastně něco takového říkám na Sol srazech i já. Po proslovech následovalo křtění nováčků: Já už to absolvoval před lety, ale Jop, Natálka a Adéla museli každý vypít utrejch, který se jmenoval „Krvavý záda“ a teorie je taková, že do jednoho panáka nalejete vodku, do druhého griotku, a pít se to má tak, že griotka teče nejdřív do vodky a pak celá tato pestilenční mixtura putuje vyvolenému nešťastníku do chřtánu.

No, to je teorie. V praxi to vypadá tak, že při snaze vyrobit kaskádovitý odtok za použití dvou panáků se dotyčný konzument akorát komicky poleje. První vlaštovka byl Jop, a šel na to od lesa – sundal si tričko, a ač se trochu polil, aspoň to neměl na oblečení. Adéla chtěla udělat totéž, ale Danda jí to (k hlasitě projevované nelibosti mužské části publika) zatrhl. Puritán jeden zpátečnickej.

Kromě piv a tatranského čaje jsme ve větších či menších skupinkách chodili do chalupy na flašku Jacka Danielse, kterou bohatýrsky nabízeli mnozí, ač patřila Jopovi. Kolem půlnoci se rozjela pátrací akce po pohřešovaném Bleezovi, než se zjistilo, že usnul v autě, kde ho navíc pak nějaký dobrák zamkl, takže měl problém ráno se z vozu vyhrabat.

Nějak po jedenácté se objevil rudý měsíc, a tak většina osazenstva přestala pít a klábosit, a na chvíli se přesunula sledovat tento neobvyklý přírodní úkaz- mám pocit, že další takový bude za nějakých 120 let, a to už tu smrdět neplánuji.

Okolo druhé hodiny ráno jsem si vyndal spacák, lehl si na pohovku před oheň venku a spokojeně usnul. Moje chrápání bylo nejdříve neférově přiřknuto Andrei, druhé Dannyho spolubydlící, která spala o pohovku vedle, než bylo všeobecně schváleno, že děvčátka takhle nezařezávají.

Zbytek kumpanie to rozpustil kolem druhé hodiny a tipl bych si, že kolem třetí byl už mrtvolný klid. Probudil jsem se kolem sedmé ráno do krásného dne, vedle sebe kouřící ohňiště, nad sebou vrcholky

stromů a modrou oblohu, a řekl jsem si, jak krásně mi je! Eriho manželka Zuzka, které Bleez žertovně přezdíval „paní Šelepová“ již čiperně uklízela bordel vzniklý z předchozího dne, a já si vzpomenul, že přesně takto to bylo i tři roky zpátky – první vzhůru jsem byl já a ona, a hned se pustila do úklidu i tenkrát.

Jelikož mi došly Plzně, natočil jsem si z Bleezovy bečky půlitr, a zanedlouho se zjevil i vlastník sudu ve výborném rozmaru, včerejší pitka na něm nezanechala výraznějších stop. Jó, to v jeho věku jsem byl taky takhle nezničitelnej, ach kde ty loňské sněhy jsou! Dali jsme s Bleezem pivo, zatímco Eri se Zuzkou si dali zeleninový salát a kávu. Drahnou dobu jsme konverzovali jako kvartet, protože zbytek picího ansámblu ještě vyspával. Chudák Bleez si vůbec nepamatoval na jeho asi hodinový rozhovor s Dandovou přítelkyní, ani jak se octl v autě a jaký nezbedník jej zamkl. Vše však bral velice sportovně.

Poté co se zbytek účastníků zájezdu vyhrabal z pelechu, bylo bratru poledne, a jelikož jsme mezi sebou měli takový luxus, jakým jsou střízliví řidiči, vydali jsme se hromadně do restaurace asi pět kilometrů od Streetovy chalupy.

Jídlo bylo docela dobrý, akorát tato provinční hospoda byla stále postižena přílohovou retardací závěru minulého milénia – bo nikdy později jsem to neviděl, až nyní – aneb je nám buřt co si dáš, protože ke každému jídlu dáváme tři kolečka okurky, kupku čínskýho zelí, kupku červenýho zelí, kupku nějakýho jinýho zelí, tři plátky pomeranče a jeden plátek jablka. Dáme Vám k tomu velkej talíř (na malý se to nevejde) a prodáme za velký peníze. Takhle se dělá byznys v okresní gastronomii, byl jsem poučen.

Jen škoda, že po obědě spousta lidí odjela – nejdřív Creasy, Martin a Jop, a potom i Eri se Zuzkou, zatímco jsem si dával odpolední siestu na pohovce. (Kurňa, ani jsem je nestihl pozvat na vodnici!! :D)

Když jsem si zavdal dalšího Budvaru z Bleezovy bečky, přesunul jsem se z jedné pohovky od grilu na pohovku k ohni, celých dvacet metrů, kde jsem se svalil a se zájmem pozoroval různé společenské hry v režii Dannyho, Andyho, Streeta, Firsta a Natálky. Her bylo několik: například Interview – jeden byl známá osobnost, ale nevěděl kdo je, a ostatní se ho ptali na otázky, které souvisely s dotyčnou postavou – tedy se vystřídal Gandalf, Babička B. Němcové nebo milovnice vlaků Iveta Bartošová. Další hra byla složitější – Na jedné straně skupinka tří nebo čtyř lidí, na druhé straně hádající jednotlivec. Skupinka dělala různé skeče, pohyby, nebo říkala hlášky, ale jen když někdo řekl konkrétní slovo nebo udělal nějaké gesto, což se domluvilo dopředu. Mohl to spouštět tázající nebo ta skupinka sobě vzájemně. Cíl byl uhodnout, co každý člověk předvádí, i co tu akci aktivuje.

V praxi to fungovalo tak, že si třeba někdo vzal brambůrky, a Danda zařval: Jeffe, NE! Neumírej mi tady! To bude dobrý! Kousek odtud je polní nemocnice! A když člověk, který hádal, nevěděl a řekl slovo nevím, zvedl se Andy a začal tlouct kameny o sebe.

Nejzábavnější byl dialog dvou lidí, kdy třetí jim to zastavoval v roli detektoru lži. Pokaždé když to zastavil, musel ten, kdo řekl poslední větu, se opravit a říct pravý opak, a bylo to zasazené do nějaké situace – zásek dvou lidí ve výtahu, manželská poradna, uvolnění místa v letadle nebo (to jsem jim vymyslel já) Německo- Sovětská kapitulace, což vyústilo v komickou scénku, kdy po první větě: „Dobrý den, tak jsme Vám přišli nadiktovat podmínky německé kapitulace“ následovalo PÍP a dotyčný musel říct: „No vlastně my jsme ti, co to prohráli, takže co od nás budete chtít? Nakonec německá strana dostala půlku sovětských prostitutek a Chruščova. To mi přijde jako dobrej deal.

Street odněkud vytahal kroket, a ač jsem se zařekl, že tuhle hru už hrát nebudu (pokud chcete vědět proč, poslouží tento článek) což mi ale nebránilo v tom pasovat se do role samozvaného arbitra a soudcovat ostatním hru – jelikož jsem koneckonců znal pravidla, zatímco ostatní ani nevěděli, že se koule ostatních po vzájemném nárazu mohou odpalovat. Vytvořil jsem jim postupně tři tratě, a dal si velice záležet na tom, aby se obtížnost exponenciálně zvyšovala. Ta poslední už byla skutečně vypečená, a zatímco první dvě celkem s přehledem ovládl Andy, tak tu nejtěžší překvapivě vyhrál First – který v prvních dvou hrách tolik nezářil.

Po této epizodě někdo volal týpkovi jménem Cucin. Z konverzace jsem postřehl, že je to někdo, z koho všichni mají akorát krutou prdel. Takový ekvivalent lorda Aweho pro Sol. Asi každý má v gildě někoho takového. Cucin horlivě sliboval, že přijede, zatímco všichni ostatní trvali na stanovisku, že se tak nestane a měli pravdu – nepřijel.

Pro Dandu si přijela paní Leprusová ve žlutém prdítku a tak jsme jej pozbyli. Tentokráte Eriho v roli vrchního grillmastera vystřídal Street, který se nejdříve udiveně díval na netknutou obracečku masa a zeptal se: „Hele, s čím včera Eri obracel to maso?“ potom kousek od grilu našel položen jiný nástroj, který taktéž připomínal obracečku, leč jak nám vysvětlil Street, v jejich rodině se používal k účelu zcela jinému: „Aha…asi s tímhle co. No, s tím my tady sbíráme hovna po psech.“ Jako ale těm Eriho pátečním výtvorům nešlo nic upřít! Asi tohle byla nějaká tajná revoluční ingredience, něco jako když Cartman dělal assburgery.

Večer se hrály Aktivity a potom taková vědomostní tipovací hra, což bylo to jediné, do čeho jsem se pořádně zapojil. Byly tam kartičky s otázkami z různých odvětví, každý dostal mince a mohl vsázet na sebe nebo na tip někoho jiného, drtivá většina věcí byla tak složitá, že se nedala ani tipnout, jen občas u otázek z historie jsem se chytal, a neustále nutil ostatní, aby si tahali historii, a nedávali mi tam faunu a flóru nebo vědu a techniku, v čemž jsem byl samozřejmě naprosto jalový.

Mám pocit, že Street to vyhrál a s Natálkou se odebrali na kutě, zatímco my ostatní jsme si ještě četli otázky mimo soutěž – ta historická část mě fakt bavila. Po další hodině jsem se opět odvalil do spacáku na pohovku vedle ohniště a ráno se probudil přesně, jako den předchozí – pohledem na modré nebe uprostřed borovic.

Trochu jsem pomohl Bleezovi uklidit, vyrovnal se s ním za vypitá piva (a doufám, že jsem nebyl jediný) počkal na svého řidiče Firsta, až se probudí, akorát jsme ještě potkali Kubu, když se na motorce vracel zpátky na chalupu, rozloučili se s ním, a cestu zpátky doslova prokecali o všem možném, First byl skvělým řidičem i konverzačním společníkem a vyhodil mě až před barák, za což mu patří velký dík, bo v té výhni Satanově by se mi vůbec nechtělo někam plahočit.

Resumé: Dík, že jste mě vzali nezbedové! Bylo to epesní a jestli mně pozvete i příště, rád se zúčastním. Dík Kubovi za ubytování, Erimu za grilovaní, Bleezovi za piva, čápojedu Dannymu za organizaci a herecký um, Firstovi za papamobil, všem novým čtenářům za zvýšení sledovanosti kovákovýho prince, a všem lidem dobré vůle za mnohé konverzace, po kterých se cítím obohacen!

PS: Pro Eriho a Zuzku – hele, tak co bude s tou vodnicí? 😀