Víte, už dlouho jsem nic nenapsal o jedné ze svých největších literárních inspirací – mojí pražské babičce. Babička již několik let leží na LDN v Novovysočanské, a nejvíce by si přála dvě věci. Pravnouče a smrt. Přesně v tomhle pořadí, v opačném by to nedávalo moc smysl, viďte.

Babička je stále velice bystrá a většinu času překvapivě duchapřítomná, a ač nemůže chodit, stále může nás, členy její rodiny, kteří za ní rádi docházíme, poučovat, může nás tepat za nedostatky, které na nás shledává (například já to dva týdny zpátky schytal za „nevhodnou“ košili, týden zpátky za příliš zarostlou tvář a periodicky dostávám sežrat fakt, že moc žeru a v oblasti mého teřichu se tato kratochvíle negativně projevuje.)

Mimochodem, když jsem byl malý nezbeda, který s babičkou, když ještě mohla chodit, cestoval po vlasti i mimo vlast, a v jídle jsem se nimral, dostával jsem čouda, že jsem hubený jak lunt a mohl bych dělat reklamu na hlad a převlékat se za špendlíkem.  Teď mě často už od dveří odpálí větou: „No ale spravil ses Honzíku, spravil…“ čímž je velice kulantně a diplomaticky řečen fakt, který ve skutečnosti znamená toto: Ty vyžraný sádelníku, tučná bečko kytů, ach oči mě bolí, když jimi spočinu na tvém bobtnajícím břichu, otesanče nenasytný pažravý!

No, ale tahle povídka nebude výjimečně o tomto repetičním tématu, přesto věřím, že zaujme. Přicházím k babičce okolo poledne, abych uzřel, kterak má na uších sluchátka a zaujatě sleduje Otázky Václava Moravce, kde se hýkající političtí pašíci rétoricky přetahují o korejtka. Vstupuji do zorného pole babičky, která se přestává kabonit, vítá mne, a vypíná panoptikum povídavých politických poserónů.  Následuje tradiční rituál, který jsem si pro sebe nazval „Ovocný handl“

Babička chce, abych jí nakrájel ovoce, které předtím koupím buď já, nebo jiný člen rodiny, ale celé je to jen zástěrka, ve skutečnosti do mne chce co nejvíce ovoce vpravit. Tedy následuje smršť direktivních imperativů a vypadá asi takhle: Honzíku nakrájej mi mandarinku. Honzíku, nechceš mandarinku? Honzíku ještě mi k tomu dej meruňku. A nechceš taky meruňku? Vem si! A co banán? Nedal by sis banán? Mám taky dobrou šunku, to víš, já to sama nesním…

Přišel jsem na způsob, jak si s touto svízelnou situací nejlépe poradit. Jednou za čas si vezmu něco z toho, co babička stále dokola nabízí, ale zároveň s ní uzavřu dohodu, že měsíc mi nebude nic dalšího nutit. Babička je ze staré školy, uzavřená dohoda je pro ni, stejně jako pro mě, rovna zákonu. Tedy v momentě, kdy se opět přiblíží inkriminovaný handl stařičké ovocnářky, která jest upoutána na lůžko, blahosklonně ji připomenu tuto uzavřenou dohodu a občas i přidám časový rámec, ve kterém dohoda stále platí, a babička, jata ve vlastním osidle daného slova, nemůže dále podbízet přinesené potravinářské plody.

Po ovocném handlu následuje většinou nějaká z babiččiných zvídavých otázek.  Babička se nežinýruje a klidně se zeptá, kolik beru, jakou mám stolici, a jestli nejsem homosexuálně orientován, jelikož jsem stále nedovalil vytoužené pravnouče. Toto je mimochodem také vděčné téma, ale k tomu se ještě dostanu.

Potom následuje přednes. Babička přednáší buď o svém velice pestrém životě, nebo se snaží vypíchnout nějaký aspekt života mého, se kterým ona osobně není příliš spokojena, a dostanu několik dobrých rad, jak toto k její spokojenosti nejlépe vyřešit. Rady si trpělivě a často i se zájmem vyslechnu, leč jich ani tak nedbám, jelikož jsem svéhlavý samorost a zvykl jsem si dělat věci podle vlastních rozhodnutí. 

Víš, Honzíku, já nechápu, že nemáš… vždyť v sobě musíš mít nějakou ctižádost! Musíš přece chtít neustále postupovat na vyšší místa za víc peněz, tak jako já když jsem pracovala v bance, nebo maminka, my obě jsme ctižádostivé, ale ty ne… protáhne zklamaně.

„No babi… nemusím.“ Opravím ji s jemným úsměvem. Já jsem takhle spokojený, mně to vyhovuje.

„No ale měl bys!“ nevzdává se má nová životní koučka. Měl bys přece chtít víc peněz a lepší postavení! Za to může ten biologický otec, to byl taky takovej flink…“ pronese babička pohrdlivě na adresu mého biologického otce, a spokojena, že našla a právem ocejchovala čerta, co za vše může, chystá se přesunouti na další téma.

Měl jsem potřebu se hájit, a škrobeně jsem babičce připomenul, že jsem řádně zaměstnán, a s výjimkou dvou měsíců, kdy jsem si dával zdravotní volno od předposlední práce, jsem takto zaměstnán již bratru osmým rokem, tedy poznámky, ve kterých mě ilustruje jako flákače musím vyvrátit jako liché.

Babička se nenechala odradit, a kormidlo svého monologu stočila krapet doleva. Víš, já jsem vždycky toužila po tom pracovat v diplomacii. A když jsem chodila na Akádu do Kolína, a chtěla jsem přestoupit do Prahy na školu, co k tomu měla blízko, tak to bylo ve čtyřicátém osmém, a tak jsem se hlásila ještě s kamarádkou Něhuškou, a Něhuška se tam dostala, a já ne, i když jsem měla excelentní studijní výsledky.   No a víš, na konci ročníku za mnou přišel jeden profesor, co mě měl rád, a řekl mi, že oni mě na tu školu doporučovali, ale z Malotic přijel starosta, představ si to, a předseda místní KSČ jel s ním a oba řekli, že můj tatínek byl předseda lidovců před válkou, a že mě na tu lepší školu nedoporučují, tak jsem tam nemohla.

Babička posmutní a z modrých vodnatých očí náhle vystřelí několik blesků k nyní již vypnuté televizi, kde si předtím spokojeně hovělo to proletářské, prospěchářské prase Vojta Filip. Babička kurážně spouští démonickou filipiku proti Filipovi a jeho sebrance.  „Kolik životů ti komunisti zničili! Kolik rodin rozvrátili! A teďko znovu sedí u jednacího stolu, to je hnus!“ Jak vidíte, babička má vcelku přehled o politické situaci a její reprezentaci v této zemi. A hlavně má stále výbornou paměť. Babička si pamatuje, to se o většině elektorátu v této zemi říci nedá, bohužel.

Jadrně jsme si oba zanadávali na politiku, kde jsme se konečně unisono shodli, a babička, spokojena s vývojem diskuze, kdy se jí povedlo přetočit kormidlo diskuze z bouřných vod, ve kterých se kádrují líní vnuci bez špetky ctižádosti, do klidného přístavu společného žehrání na tupé masy voličů komančů, populistů a extremistů v této zemi, rozhodla se ještě trochu zariskovat, a ze svojí loďky opět nahodila udičku na kýžené pravnoučátko. Po menší výměně názorů, kdy mi babička vyčetla, že setrvávat ve stavu samotářského solitéra je nemužné, a že život se žije ve dvou a v jednom se pouze přežívá, přidala do vzniklého guláše i zcela novou přísadu – vlastenectví!

„Honzíku, kdyby bylo víc lidí jako ty, tento národ zahyne.“ pronesla stařenka teatrálně. Pohnulo to se mnou asi tolik, jako její předešlé argumenty. Mám rád tuhle zemi. Často slýchávám jiné lidi, jak tady na to nadávají, že by chtěli jinam. Já jsem rád, že jsem tu. Tato země naprosto vyhovuje mému naturelu. Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že nejsem Mbambe Nguywa a nechodím každý den bos pět kilometrů ke studni, abych nabral do trouchnivého vědra vodu s virem úplavice. Také jsem rád, že nejsem Američan, co každý den obědvá dvě XXL menu v Meku a myslí si, že trojúhelník má čtyři strany a na slepé mapě by s přehledem vyměnil Irák za Austrálii. Ne, jsem rád, že jsem Čech. Ale zároveň nejsem nijaký horlivý vlastenec, nemám na hrudi vytetovaný státní znak, nesleduji hokejovou reprezentaci, ani nevyvěšuji prápor když je svátek založení republiky.

Tento národ nezahyne ještě dlouho. Je úplně jedno, jestli nakonec dovalím nějakou kontribuci v podobě potomka nebo ne. Zapomíná se totiž na to, že národ netvoří jen lidé, ale i historie, myšlenky, vzpomínky a události.

A na to jsme tu myslím, byli vždycky bohatí. Podobně jako jsem já každý patek a neděli, když chodím k babičce. A vy, kteří to pak čtete. Ne babi, tenhle národ nezahyne kvůli lidem jako já. On přetrvá kvůli lidem, jako jsi právě Ty – lidem, kteří mají tu jedinečnou vlastnost někoho obohatit a předat – i když občas velice kousavě – všechna moudra a nabyté zkušenosti.

Ač si často přeješ zemřít, již teď jsi nesmrtelná, babi. Kolik lidí se snažilo o totéž, a mohou Ti pouze závidět!