Víte, asi před dvěma roky praskla v mezipatře stoupačka a vytopilo mi to kuchyň, koupelnu a záchod. Ne nějak markantně, ale musel jsem to dát přemalovat. Stalo se to zrovna na Velikonoce, bo Ježíš se naprd, že na něj nevěřím, a tak mi to dal alespoň v ten jeho svátek pořádně sežrat v jeho stylu – kapesní biblickou potopou.

Neříkám, že to byla katastrofa prvního stupně, ale takovéto věci, ač je nutné je řešit, přijdou mi vrcholně otravné a začnu pokaždý kňourat, že mít vlastní byt je super, ale kolik je s tím starostí, žejo. Na to mi máma opáčila, že starosti jsou se vším, co mám, což rozporuji, jelikož mám nového spolubydlícího a s ním starosti rozhodně nejsou – skvěle vaří, nakupuje, má rád vodnici a hraje se mnou battlegroundy.

No ale zpátky k věci. Před dvěma týdny jsem začal ze záchodových stoupaček slyšet známý zlověstný zvuk: Kap. Kap Kap. Kap. Kap Kap Kap. Prolezl jsem očima tradiční místa stropního výskytu vody. Nic. Tedy to vyhodnocuji jako neškodnou eventualitu, která je pod moji rozlišovací schopnost, a dále jsem se tím nezabýval, bo jsem zvyklý vážnost situace zhodnotit teprve v okamžiku, kdy se mi něco začne sypat pod rukama.

Chyba. Druhý den již na stropě nad sporákem trůnil flek. Jeho velikost sice dosahovala stejného významu, jaký měla italská armáda při vojenských operacích Osy, ale BYL TAM. Bylo pondělí. Krajně nenadšen jsem se odebral do práce, kde jsem se snažil celou situaci vyřešit.

Nejprve jsem napsal p. Landrichterovi, co spravuje SVJ našich dvou vchodů, a nenaloženě mu vylíčil můj problém. Landrichter mi napsal pár účastných větiček a číslo na souseda nade mnou. Zavolal jsem sousedovi –„ Jo jasně, podívám se. Ne pane nic, tady je sucho…“

Opět bombarduji Landrichtera, aby mi poslal číslo na smluvního instalatéra, který s námi roky spolupracuje a tato situace mu nebude neznámá. Instalatér mi řekl dvě zprávy a obě byly špatné. První se týkala faktu, že soused trhlinu nemusí vůbec vidět, přesto je velice pravděpodobné, že ji má.  Ve druhé mi oznámil, že je na dovolené v Krkonoších a bude za týden.

Z této situace jsem začal být vážně poněkud rozmrzelý. Popsal jsem svoji tísnivou situaci Landrichterovi, který mi škrobeně opáčil: „No, to je hloupé“ ale pak konstruktivně přidal: „Zkuste ještě jednou toho souseda, jeho zeťák je instalatér“ Volám tedy sousedovi: „Jo, myslíte Roberta, toho jsme už zkoušeli, ale je celý měsíc zasekanej. Zkuste někoho sehnat vy, manželka tam ještě dopoledne bude, tak Vám ten byt když tak zpřístupní, nebo se večer stavím a půjčím Vám klíče“

Ocenil jsem toto sympatické gesto, leč mě to nijak neposunulo blíže k vyřešení problému. Máma mi poradila, ať napíšu Pavlovi. Pavel mi poradil stránku, která už nefungovala. Do toho mi volala paní sousedová, jak dlouho tam má ještě být, že by za pár hodin potřebovala odjet, ale zase mi chce v této šlamastyce pomoci.  S myšlenkou, že zoufalá situace si žádá zoufalá řešení, a že se svěřím do rukou někoho úplně cizího, jsem prostě vygooglil prvního pražského pohotovostního instalatéra a tomu zavolal.

„Jo jasně, klidně za půl hodiny tam můžeme být.“ Pronesl chlapík nevzrušeně. První pozitivní překvapení! Dohodl jsem sousedku, dohodl jsem se v práci, vzal kramle plnou parou domů a čtyři minuty před smluvenou dobou na mě již zvoní instalatér.

Čekal jsem nějakého ostříleného mazáka, ale přijel mladý klučina, který měl více tetování, než mu bylo let. Rozhodl jsem se nesoudit knihu podle obalu, zvláště pokud mladý nezbeda byl momentálně mým jediným potencionálním zachráncem. Prozradil mi, že jsou rodinná firma, a že ho sem poslal táta – ten, se kterým jsem prve hovořil.

Koukl na stoupačky, a potvrdil obecnou domněnku, že průser se odehrává nad námi. Zazvonili jsme, otevřela sousedka paní Kašová, dáme ve středních letech, o něco málo starší než máma, na kterou se se zájmem vyptávala po tu krátkou dobu, co jsme u ní byli. Rovněž se ptala na babičku, aneb není lepší možnost pokecat se sousedy o rodině, než při řešení havárie.

Mladík se v tom chvíli vrtal, a pak vyřkl překvapivý ortel: Problém není ani tady, ale ještě o patro nad vámi. Zatrnulo mi, jelikož toto byla eventualita, se kterou jsem nepočítal. Nebylo vůbec jisté, že paní Fuchsová, noblesní, devadesátiletá, a stále velice vitální stařenka bude doma. Je navíc velice ostražitá, tedy existuje možnost, že mě nepozná, a společnost tetovaného floutka s brašnou by mohla býti rozhodujícím faktorem, proč předstírat svou nepřítomnost.   Paní Kašová asi umí číst myšlenky, jelikož se nabídla, že půjde s námi jako garant nečekané návštěvy, aby se stará paní neobávala nezvaných návštěvníků.

Zazvonili jsme na paní Fuchsovou. Po chvilce otevřela v plandavém tričku a trepkách a mžouravě si nás prohlížela. Druhá sousedka ji stručně vylíčila situaci. „Ale ovšem, pojďte dál!“ řekla stařenka a kostnatou ručkou nám pokynula. Instalatér otevřel stoupačky a vyvalil oči. Dvě vetché plastové trubky zde byly k sobě matlácky přibyty kusem rezivého železa. Po jedné z nich stékal malý pramínek vody. Trochu jí otočil a pramínek se změnil v tlakový gejzír.

„Jo, tak tohle nějaký inteligent pořádně zkurvil“ ulevil si instalatér nad zfušovanou prací kohokoliv, kdo toto veledílo v minulosti zbastlil.  Chuděra paní Fuchsová se tvářila provinile, ač za nic nemohla. Instalatér mi vysvětlil, jak je možný, že sousedům mezi námi to neprotéká, ale já už to zapomenul, tak Vám to ani nedokážu objasnit.  Půjčím si tedy oblíbený argument maminek, korporátních firem, nebo křesťanských misionářů: Prostě to tak je.

První věc, kterou jsme museli udělat, bylo zavřít hlavní uzávěr vody, aneb surprise, surprise neighbouring goons, Papin se vrátil z práce brzo, aby Vám vypl teplou, to máte za to, že si myslíte, že je teplej. Korespondující odplata!

Další telefonát Landrichtrovi. Ten člověk se mnou musel mít svatou trpělivost. Neurčitě nás nasměroval do sklepení, kde jsme kohout objevili a z kočárkárny uzmuli židli, na kterou si instalatér vylezl a vodu vypnul.

Další věc k řešení před samostatným aktem bylo palčivé téma finanční kompenzace. Filuta napřímo vypálil, že to bude sakumprásk přes bůra, a když Vám v baráku teče voda, nechcete handlovat o ceně s tím jediným člověkem, který se může v dalších minutých stát Vašim zachráncem a spasitelem a navrch přijel na písknutí. Paní Fuchsová tam sice začala šermovat s tvrzeními, jak to celé zatáhne, když je to její stoupačka, ale to bych si raději pustil projev Tomia Okamury  na nohu kovadlinu, než nechal stařenku platit dardu instalatérovi za minelu, která nevznikla jejím přičiněním. Vzal jsem to tedy na sebe a tajně doufal, že Landrichter mě zpětně spasí prostřednictvím fondu oprav. Nezklamal.

Šikula se pustil do práce. Nejdříve mi velice transparentně ukázal tloušťku plastové tyče, kterou vymontoval, a porovnal to s trubkou novou, kterou si přinesl. Rozdíl byl více než patrný. Inkriminovaný kus vadné trubky s dírou očistil a svěřil mi do úschovy. Na moji naivní otázku, proč tak činí, mi odvětil, že se mu kolikrát stalo, že v momentě, kdy po vykonané práci absentoval corpus delicti, začali klienti natahovat moldánky a někteří dokonce šli tak daleko, že obvinili instalatéra z vymyšlení celého problému za účelem jejich zkasírování.

Následně si přinesl takový velký kovový přístroj s rourou na konci, rozehřál ho, nějak nastavil, a podle toho nastavení vytvaroval tu novou trubku, aby přesně fitovala do díry po tom prasklém kusu. Řeknu Vám, žádná prdel. Do toho vyprávěl, jak teď musí hodně makat, bo jedou s přítelkyní do Dubaje. „Ona sice chtěla do Chorvatska…“ řekl jízlivě a znechuceně se na mě otočil. „Ale to jsem jí velice rychle rozmluvil!“ dodal triumfálně.

Rovněž mi rozšířil obzory ohledně mystéria jeho snadné dostupnosti. „Víte, ono je to jednoduchý – spousta instalatérů si nasmlouvá práci na měsíc dopředu, ale pak jsou zasekaný, a když přijde havárka, jako je tohle, z čeho je největší vejvar, tak nemůžou. To my pustíme reklamu na web a čekáme, a většinou máme celý den pořád co dělat, a pokaždé je to jiný. Já jsem dřív dělal automechanika, ale tohle je zábavnější, protože to je mnohem rozmanitější“ poučil mě kluk znalecky.

Během dvaceti minut problém vyřešil, a já byl za hrdinu – nejen, že jsem zabránil havárii, ale ještě jsem získal kontakt na firmu, která se nabídla, že nám výměnu všech stoupaček zprostředkuje. Paní Fuchsové se viditelně ulevilo, když jsme jí oznámili, že voda už neteče a oprava byla dokončena.

Jsem si perfektně vědom faktu, že tenhle článek není ani moc vtipnej, ani moc dějově zajímavej, ale potřeboval jsem se literárně poplácat po rameni za to, jak jsem ani po úvodní nepřízni osudu neztratil hlavu a vyřešil situaci i navzdory svízelným okolnostem. Navrch jsem SVJ přihrál kontakt na potencionálního obchodního partnera, který by mohl postupně vytahat všechny šípy z naší Achillovy paty. Jak rád a často opakuji: Ach, nežil jsem zbytečně!

Babičce jsem tuto historku zprostředkoval včera. Tyto věci se jí musí sdělovat s patřičným časovým odstupem, nejlépe tehdy, když problém v nich obsažený patří minulosti, jinak se tím trápí a mizerně spí, tak jsem byl rád, že jsem jí mohl taky něčím potěšit, obzvlášť když mi v neděli peprně vyčetla nevhodnou košili, přílišnou presenci vousů, a naopak kontinuální absenci vhodné dívky. (Teřich tentokrát zůstal opomenut, aneb žádný schopný generál si nevystřílí všechnu munici v úvodní ofenzívě), a babička je pětihvězdičkový generál, a ten se začátečnických chyb nedopouští.