Těpéro čuníci,

Jak mi teď neustále vypadává internet a nemá moc smysl hrát nic v multiplayeru, dávám si repetiční opáčko u her, které mě ve své době fest bavily. Nedávno jsem zde recenzoval nejnovější přírůstek do série Call of Duty, tak co takhle se vrátit ke kořenům a střihnout si recenzi na ten nejstarší, který odstartoval celou sérii?

Na hru Call of Duty mám spoustu milých vzpomínek. Byla to první skutečně masivně hraná multiplayerová hra na českém serveru Gamezone nebo Gamepark, tak nějak se to jmenovalo, hrálo to několik tisíc lidí v jeden čas. Deathmatch, Team Deathmatch, nebo turnajový mód Search and Destroy –  jeden tým pokládá někam bombu a ten druhý se snaží tomu zabránit. Dokonce jsem nějakou dobu působil i v klanu, a cítil se tvrdě, že mám barevný nick a nějaký clantag před ním (bylo mi 16, omlouvám se, no!)

Nejhezčí vzpomínku na tuhle hru mám však v době, kdy jsme u nás na konci třeťáku dělali lanpárty s klukama z paralelky a Adamem (který rád kempil se snajperkou ve křoví) a hráli jsme to snad týden v kuse.

Tenhle článek však nebude detailní deskripcí této události, kde jsme si po propařeném dni zašli na pizzu, a protože se Adam dlouze a vyzývavě zahleděl servírce na kozy, dostal na svojí pálivou pizzu ještě o dva valníky a jeden nákladní trajekt chilli navíc, a ač jsme se mu všichni vysmáli, že chtěl pálivou pizzu a teď jí ani nemůže sežrat, po ochutnání této pekelníkovy placky jsme dopadli zcela stejně, a za hnusnou postmixovou Colu z nedalekého kina (sloužící k promptnímu uhašení hrdelního inferna) jsme zaplatili víc, než za všechny ty pizzy dohromady.

Podobně jako v nedávno zveřejněné recenzi na nové CoD bych se i tady chtěl zabývat hlavně kampaní pro jednoho hráče. Která ma jen jeden jediný, ač zásadní, nedostatek: je prostě krátká. Takže nečekejte, že tahle recenze bude nějak extra dlouhá.  To bude ale příjemná změna, že!

Call of Duty jsem hrál nejdřív jako demo, potom jsem si hru dokonce koupil za uškudlené peníze z „jogurtovného“ (tak jsme s mámou říkali alimentům, co posílal lakotný biologický fotr, bylo to toliko převratné pětikilásko)

Kampaň má tři části:  Hrajete jako americký vojín z jednotky parašutistů, britský seržant, nebo klasický ruský štrajchpudlík, co dostane jenom nábojnice (pušku si vezme od padlého spolubojovníka) a URAAA NAS MNOGO, FOR GLORY OF THE MOTHERLAND, COMRADES!

Za Američana máte první misi v tréninkovém kempu, kde se naučíte plížit, krčit, lézt, házet granáty, mířit, střílet a zjistíte některé důležité mechaniky – třeba, že když nově nabytou flintu namíříte do obličeje užvaněného drill seržanta a vyprázdníte mu celý zásobník do prostoru mezi bradičku a blembák, hra se zlomyslně vypne a důrazně Vás pokárá ve stylu, že friendly fire will NOT be tolerated! (Řekl tohle někdo sovětským komisařům?)

A pak už následuje úvodní ostrá mise, padákem se dostanete nad okupované území Francie a první člověk, kterého potkáte, je Němec, co si opřel flintu o stromek a pokojně urinuje. Klasika!  Druhý člověk, kterého potkáte, je kamarád parašutista, který to trochu zeslonil a na padáku se oběsil. A pak už to začne, správná noční ofenzíva!

Jenže když to máte najetý jako já, tak prostě víte, že tohle okno se otevře, když půjdete sem, a bude tam vykuk s kulometem, a tady za rohem číhá oficírek, a tady přiletí granát… já bych to mohl hrát už poslepu. Téměř celá americká kampaň je o dobývání Francie z rukou nacistů, a v závěru osvobozujete dva britské důstojníky – kapitána Price a majora Ingrama. Jeden je v takovém zámku rakouském, druhý v typickém lágru pro důstojníky – Stalag luft v Polsku.

Mise za Američany jsou pestré, zábavné a poměrně jednoduché – přecijen je to první kampaň. Amíci spolu čile komunikují, před každou misí si řeknou, kdo půjde kam, kdo obsadí jaký objekt a pokyny se řídí. Přijdete si vážně jako součást týmu, ačkoliv vaše hodnost je pochcanej vojín.

Za Brity je to jiné. Sice začínáte ve skupině asi deseti anglánů, a první dvě mise se potloukáte na Pegasus Bridge (nejdřív dobýt, potom udržet – a udržet to není žádnej med) ale pak už operujete jen v rámci úderného tria, kde kromě postavy hráče –  seržanta Evanse – působí ještě kapitán Price (ano, ten, kterého jste osvobodili za Američany) a další seržant – Waters. No a často to vypadá tak, že ti dva vykukové Vás někam odvezou, a tím to pro ně hasne. Když to splníš, kámo, tak k snídani bude hemenex. A taky pro Tebe přijedeme zpátky. Možná!

Mise kdy sám dobýváte německou přehradu, kterou hlídá pluk, dva bataliony a tři další čety nacistů k tomu, je fakt výživná.  Hans vykukuje za každou turbínou, nezřídka se stává, že stojíte sám proti pěti. Britský zbraně mi zrovna nikdy k srdíčku nepřirostly, Bren vypadá ohyzdně, Sten je takový flusbrok neduživý a puška Lee- Enfield má úplně debilní zaměřování.  Mise, kdy střílíte nágly Panzerfaustem z jedoucí dodávky a následně kropíte Štuky z protiletadlového kanónu, zatímco další a další vlny přibíhajících Němčourů se snaží pro změnu olovem pokropit Vás, jo, tak ta je taky výživná.

Kampaň za Rusy je asi nejautentičtější. Wehrmacht dobývá Stalingrad a hráč v kůži obyčejného vojína Alexeje Voronina poslouchá proslov komisařů, kteří s vaším výsadkem jedou na loďce: Remember great comrade Stalin´s order: Not one step backwards!  (Angličtina je zde doplněna báječným ruským akcentem) Plavíte se přes Volhu na rozhrkané bárce, a ze vzduchu jste spolu s ostatními soudruhy nemilosrdně zasypáváni útoky Luftwaffe.  Když to pár vojclů už nedává a chtějí se z loďky smrti dostat skokem do vody, komisař zaječí TRAITOOOR a vykropí do dezertéra dávku samopalem.  Po vylodění dostanete náboje, protože zbraň dostal vojín před vámi, a potom ve vlnách běžíte na kopec, kde jsou kulometná hnízda. Jestli v nějaké hře se mistrně povedlo znázornit, jakou hodnotu měl pro Stalina a jeho maršály život obyčejného ruského vojáka, je to tady. A odpověď už jste si asi taky domysleli: naprosto žádnou.

Rusové se celou kampaň obětavě vrhají na smrt. Za Stalina, za motherland, za komunismus, nebo klidně i za to, že je dneska čtvrtek. Položit život za vlast je pro ně nejvíc hrdinský čin. Na druhou stranu je to po solitérní britské kampani příjemná změna, jelikož zde jde skvěle uplatnit taktika, kterou popularizoval seriál Southpark:  Kryjte se za neg…tedy, chci říct – soudruhy ve zbrani. V kampani si také vyzkoušíte jízdu a střelbu v sovětském tanku. Obzvlášť střelba z tanku do nešťastných německých štrajchpudlíků s panzerfausty, kteří následně způsobně vyseknou salto mortale, je velice uspokojující. Doporučuje deset z deseti Vasilů!

Po odehrání poslední kampaně na Vás čekají závěrečné mise za každou stranu. Za Američana budete mrznout v Ardenách, za Brita ničit tajnou základnu V2 raket, no a za Rusa, jasně, dobýváte Berlín a decimujete zbytky nacistického odporu v Reichstagu, abyste finálně vyběhli až na střechu a tam vztyčili rudý prapor se srpem a kladivem.

Celou hru doprovází krásná epická orchestrální hudba, která hráče vtáhne do děje a prostředí. Celkově tomu není moc co vytknout, na svojí dobu se jednalo o přelomovou gamesu. Škoda, že single player nebyl delší, za každou ze zúčastněných stran mohli vývojáři dovalit další tři mise, anebo místo toho přidat další kampaň za blonďaté hochy s orlicí na hrudi.  Proč nikdy nehrajeme za nacisty? Jasně, byli na tý blbý straně historie, ale tak statisticky – Stalin byl větší řezník, než Hitler. Zabil mnohem víc lidí než Hitler, a zvláště více Sovětů. A poté, co Adolfa porazil, si řekl: Hele, ale vlastně zbavit se židů nebyl tak špatnej nápad, budu pokračovat v tom, co můj sok Áda započal!

Takže za Sověty kampaň je, a za Němce ný, a já tomu řikám nespravedlnost. Válečné hry by měly přestat stigmatizovat Německo a dovolit hráčům si za něj zahrát. Jenže to zas bude někdo kvičet, že to je podpora nacismu a vývojáři tenhle projekt se staženou prdelí opustí.

No nic, ten konec úplně nekoresponduje s recenzí na hru, která mě znovu bavila i po patnácti letech od jejího prvního dohrání. A to je, myslím si, výborná vizitka.

 

Ps: Harbec pušky, pistolky kick!